Stavební firma Dr. Karel Skorkovský

14. prosince 2023

Petr Zázvorka

Medailonky Vyšlo v čísle 12/2023

Jedna z největších stavebních firem v předválečném Československu proslula řadou významných realizací se zaměřením především na stavby ze železobetonu. Přispěla k tomu rovněž skutečnost, že hlavním inženýrem firmy byl do roku 1945 významný český projektant, teoretik a pedagog, průkopník vývoje stavitelství z betonu, profesor Stanislav Bechyně.

Autor:

Petr Zázvorka

Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Zakladatel firmy Karel Skorkovský se narodil v Humpolci 18. dubna 1881. Jeho starším bratrem byl československý politik a redaktor Jiří Skorkovský (1873–1931). Karel vystudoval Vysokou školu technickou v Praze (dnešní ČVUT), kde v roce 1904 získal titul inženýr. Na škole působil do roku 1908 jako asistent profesora Josefa Šolína (1841–1912). V letech 1908 až 1909 cestoval po Evropě, roku 1909 obhájil titul doktora technických věd.

Krátkou odbočkou v jeho zaměření na podnikání ve stavebnictví byl zájem o prudce se rozvíjející odvětví dopravy – letectví – když v roce 1911 vydal knihu Řiditelné balony a létadla.

Roku 1912 získal stavební koncesi, založil stavební firmu nazvanou nejprve Pražská stavební a betonářská společnost, později (podle registrace z roku 1937) přejmenovanou na Dr. Ing. Karel Skorkovský, civilní inženýr a stavitel, akciová společnost (firma byla obecně známá ve zkrácené verzi jako Dr. Karel Skorkovský).

První realizace ze železobetonu

Pravděpodobně první stavbou, které se firma Karel Skorkovský zúčastnila, bylo položení betonových stropů v domě č. p. 59/II na dnešní Národní třídě v Praze. V roce 1921 Skorkovský navrhoval nájemní dům č. p. 1307 ve Fibichově ulici na pražském Žižkově (ještě se secesními prvky), v letech 1922 až 1925 se firma podílela na stavbě kancelářského paláce Adria (železobetonový skelet budovy).

Firma se rychle a úspěšně rozvíjela v návaznosti na rozvíjející se stavební činnosti v Československu a v roce 1923 měla již samostatné pobočky v Brně a Bratislavě. Podílela se na řadě významných staveb, které obohatily architekturu hlavního města (například Veletržní palác v Holešovicích – Bubnech, Masarykovy domovy v Krči, Nákladové nádraží na Žižkově, Památník národního odboje na vrchu Vítkově, Jiráskův a Libeňský most přes Vltavu).

V Bratislavě, na břehu Dunaje, navrhla a postavila firma v letech 1921 až 1922 unikátní sklad č. 7, budovu s železobetonovým skeletem, která je v současnosti kulturní památkou Bratislavy.

V letech 1926 až 1927 stavěla firma Dr. Skorkovský ve stylu neoklasicismu Sociální ústav pro nemocenskou pokladnu z roku 1924 na tehdejším Petrském nábřeží (dnes nábřeží Ludvíka Svobody) v Praze, Klimentská č. p. 1235/11, podle návrhu architektů Bohumila Hypšmana (1878–1961) a Františka Roitha (1876–1942). Vyúčtovací plán odevzdalo podnikatelství staveb Dr. Karel Skorkovský v lednu 1927. Stavba vznikla souběžně s plánováním a výstavbou ministerských budov na nábřeží mezi Dlouhou třídou a Těšnovem (viz Památkový katalog, katalogové číslo 200000367). Většina staveb v dalších letech již respektovala konstruktivistický a funkcionalistický přístup, odpovídající zcela technologii betonového skeletu budovy.

Veletržní palác Holešovice-Bubny

Rozsáhlá konstruktivistická stavba, známá též jako Palác Pražských vzorkových veletrhů či jako PVV, jejíž podlahová plocha činila cca 13 500 m², z let 1924 až 1928 byla postavena podle soutěžního návrhu architektů Josefa Fuchse (1894–1979) a Oldřicha Tyla (1884–1939) na katastru Bubny (dnes ulice Dukelských hrdinů 7/530/VII).

Budova se stala jednou z největších konstruktivistických realizací v Evropě. Při návštěvě Prahy zaujala dokonce i Le Corbusiera. Průčelí paláce je traktováno dlouhými okenními pásy, jen partie na nároží Dukelských hrdinů a Veletržní má pravidelný ráz čtvercových oken [III, str. 35].

V přízemí budovy se původně nacházela řada obchodů a kaváren, na střeše paláce byla vyhlídková restaurace. Kromě dvou rozsáhlých dvoran se v paláci nacházela i dvě kina a pošta. Po zrušení Pražských vzorkových veletrhů (v souvislosti se záměrem rozšířit výstaviště v Brně) sloužila budova především podnikům zahraničního obchodu. Došlo k různým „prozatímním“ vestavbám příček kanceláří, které často odporovaly požárním předpisům. V roce 1974 došlo k rozsáhlému požáru a cenná budova byla téměř zničena. Po nákladné rekonstrukci se stal palác od devadesátých let 20. století součástí Národní galerie.

Pokračování příště.

Zdroje:
[1] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[2] Dostál, O.; J. PECHAR; V. PROCHÁZKA. Moderní architektura v Československu. Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní II. Paseka, 2013.
[4] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[5] VÍTEK, J. Mosty v České republice. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2019.
[6] Archiv autora.