Gustave Eiffel

Gustave Eiffel (Alexandre Gustave Eiffel) se narodil 15. prosince 1832 v Dijonu. Střední školu studoval na Lycée Royal de Dijon a pokračoval na soukromé École centrale des Arts et Manufactures v Paříži, kterou absolvoval v roce 1855. V roce 1862 se Eiffel oženil s Marií Gaudeletovou, se kterou vychovával pět dětí, manželka však v roce 1877 zemřela.

Zpočátku vystřídal několik zaměstnání, než získal místo ve firmě zabývající se stavbou železničních mostů, kde se stal vedoucím inženýrem.

Kariéra geniálního konstruktéra

První realizací Gustava Eiffela byla stavba mostu přes řeku Garonnu v Bordeaux v roce 1861. Při stavbě, na které se seznámil s řadou vynikajících inženýrů, Eiffel využil tehdy nového způsobu zakládání pilířů mostu. Pilíře se skládají každý ze dvou litinových trub o průměru 3,60 m, které jsou vyplněny betonem. Tyto trouby sloužily jako kesony (díky stlačenému vzduchu v nich vznikal přetlak) a umožnily, aby pilíře dosáhly potřebné hloubky 17 m. V roce 1864 Eiffel založil svoji strojírenskou firmu, která se rychle prosadila a získala řadu zakázek, zejména od železničních společností.

Eiffel, jenž neustále zlepšoval stavební technologie, inovoval jak navrhování, tak metody provedení staveb. Jeho subtilní konstrukce vynikaly přesností a lehkostí, díky prefabrikaci bylo možné je přepravit a mohli je sestavovat i méně kvalifikovaní pracovníci. Nejen v Evropě, ale i v Asii, Africe a v celé Americe tak získával zakázky na řadu staveb, jejichž základním stavebním materiálem byla ocel. Kromě ikonické pařížské věže ho proslavil návrh vnitřní kostry symbolu Spojených států amerických, slavné sochy Svobody. S jeho jménem jsou spojeny desítky staveb mostů a viaduktů, stavby kostelů a katedrál, observatoří, hotelů, nádražních budov, tržnic či skladů, z nichž některé dosud slouží svému účelu.

Měl i neúspěchy, které však nesouvisely s kvalitou jeho návrhů. V roce 1887 se stává spolupracovníkem Ferdinanda de Lessepse (1805–1894), neméně slavného podnikatele, diplomata a stavitele Suezského průplavu, který se pokusil vybudovat průplav přes Panamskou šíji a zkrátit tak námořní cestu mezi Atlantickým a Tichým oceánem. Projekt Panamského průplavu však trpěl špatným řízením a ekonomicky se zhroutil; skandály a neúspěšné finanční transakce se dotkly i pověsti Gustava Eiffela. Francie musela prodat rozestavěnou stavbu Spojeným státům americkým, které průplav dokončily v roce 1914.

Železniční most Garabit (Viaduc de Garabit)

Typickým představitelem ocelových obloukových mostů velkých rozpětí, navrhovaných koncem 19. století, je francouzský most Garabit přes údolí řeky Truyère převádějící železniční trať vedoucí z města Clermont-Ferrand do Béziers. Most navrhl inženýr Léon Boyer. Překlenuje údolí řeky Truyère ve výšce 124 m nad hladinou a po schválení ministerstvem veřejných prací byl dopracován do úrovně prováděcího projektu kanceláří Gustava Eifella. Stavební společnost Eiffel et Cie most, umístěný v nadmořské výšce přes 800 m, také v letech 1880–1884 realizovala [1].

Přemostění délky 565 m přes řeku Truyère sestává na levém břehu z kamenného viaduktu o třech obloucích délky 71 m, dále navazujících jednotlivých polí ocelové příhradové konstrukce výšky 5,0 m a celkové délky 448 m, nesené na levém břehu čtyřmi ocelovými příhradovými pilíři výšky až 70 m, jež jsou uloženy na kamenných zděných základech. Řeku překlenuje dvoukloubový srpovitý příhradový oblouk rozpětí 165 m a vzepětí 65 m, na kterém je mostovka rovněž uložena prostřednictvím příhradových stojek a roznášecích příčníků. Na pravobřežním základu ložiska oblouku je uložen poslední z příhradových pilířů nesoucí ocelovou mostovku. Druhý konec posledního pole ocelové mostovky končí na pilíři pravobřežního kamenného viaduktu délky 46 m [2]. Tento most, jedno z největších konstrukčních děl 19. století, byl pro svou výjimečnost zapsán v roce 1965 mezi historické monumenty.

Socha Svobody (Statue of Liberty)

Neoklasicistní socha na Liberty Island v newyorském přístavu je darem francouzského lidu Spojeným státům americkým. Sochu, představující římskou bohyni svobody, navrhl francouzský sochař Fréderic Auguste Bartholdi (1834–1904) a její kovovou kostru zkonstruoval Gustave Eiffel. Měděná socha vysoká 46 m byla slavnostně posvěcena 28. října 1886. Socha nese pochodeň nad hlavou v pravé ruce a v levé ruce desku, na níž je římskými číslicemi nápis 4. července 1776 (datum vyhlášení nezávislosti USA). Eiffel a jeho zaměstnanec, stavební inženýr Maurice Koechlin (1856–1946), navrhli upustit od původně uvažovaného zděného pilíře (na kterém by byl uchycen měděný vnější plášť sochy) a místo něj doporučili postavit železnou příhradovou věž.

Eiffel se rozhodl nepoužít zcela tuhou konstrukci, která by vedla ke kumulaci napětí v plášti (a k následnému praskání). Ke středovému pylonu připevnil sekundární kostru, aby umožnil soše mírný pohyb ve větru a aby se kov v letních dnech volně rozpínal. Spojil nosnou konstrukci s pláštěm plochými železnými tyčemi, zakončenými sítí kovových pásků, známých jako „sedla“, která byla přinýtována k plášti a poskytovala pevnou oporu v radiálním směru. Aby se zabránilo galvanické korozi mezi měděným pláštěm a železnou nosnou konstrukcí, izoloval Eiffel plášť prostřednictvím azbestových podložek napuštěných šelakem.

Eiffelova konstrukce učinila ze sochy jeden z prvních příkladů zavěšených stěn, kdy vnější část konstrukce není nosná, ale podepírá ji vnitřní rám. Aby návštěvníkům usnadnil výstup k vyhlídkovému místu v koruně, zahrnul Eiffel do interiéru dvě točitá schodiště. Přístup na vyhlídkovou plošinu kolem pochodně byl také zajištěn, ale úzkost ramene umožňovala pouze jediný žebřík o délce 12 m (od roku 1916 je přístup pro návštěvníky na tuto plošinu zakázán). Jak pylonová věž vznikala, práce byla koordinována tak, aby dokončené segmenty pláště přesně pasovaly na nosnou konstrukci. Součásti pylonové věže byly vyrobeny v Eiffelově továrně na pařížském předměstí. Dokončená socha postavená ve Francii pak byla rozebrána, převezena v bednách a na již hotovém podstavci na definitivním místě opět složena. Po svém posvěcení se stala ikonou svobody Spojených států a prvním pozdravem přistěhovalcům, připlouvajícím po moři.

Eiffelova věž (La Tour Eiffel)

Ocelová věž, postavená u příležitosti Světové výstavy pořádané v roce 1889 jako součást oslav stého výročí Francouzské revoluce, je dnes nejznámějším symbolem Paříže. Původní návrh (pouze kresbu) inženýrů Maurice Koechlina, Émila Nouguiera (1840–1897) a architekta Stephena Sauvestreho (1847–1919) z roku 1884 Eiffel odkoupil a propracoval do konkrétních výpočtů, včetně důležitého zakřivení spodních sloupů.

Eiffel původně předpokládal, že věž bude postavena v roce 1888 u příležitosti Světové výstavy v Barceloně, návrh však byl vzhledem k vysokým nákladům a odlišným názorům na estetiku architektonického řešení odmítnut.

Eiffelův návrh byl v Paříži vybrán z řady jiných alternativ (např. obří sloup, gilotina, obří fontána atd.) a přes protesty některých osobností z oblasti kultury realizován. Na výstavbě věže, vysoké původně 312,27 m (v současnosti včetně antény na vrcholu dosahující výšky 324 m), pracovalo na padesát inženýrů, kteří rozkreslili na 5 300 výkresech detailní umístění všech 18 038 železných prvků, ze kterých je věž sestavena. Prvky ze svářkové oceli jsou pospojovány dvěma a půl miliony nýtů, celková hmotnost věže dosáhla původně na 7 300 t (v současnosti cca 10 100 t). Stavba věže byla zahájena 28. ledna 1887 a dokončena těsně před zahájením výstavy v březnu 1889. Na stavbě pracovalo 150 dělníků v továrně Levallois-Perret na okraji Paříže a 150–300 dělníků přímo na stavbě věže. Eiffel používal při stavbě nové metody, jako například montáž bez lešení nebo nýtování stlačeným vzduchem.

Základy stavby tvoří čtyři betonové bloky, z nich dva jsou z betonu o tloušťce 2 m, uloženého na sedmimetrové vrstvě štěrku. Zbylé dva bloky blíže k Seině jsou již pod úrovní hladiny řeky, a proto z důvodů prosakování spodní vody musely být založeny na ocelových kesonech. Na betonových kvádrech se nachází šestnáct menších bloků podpírajících ocelovou konstrukci. K těmto blokům je konstrukce ukotvena více než sedmimetrovými šrouby, směřovanými vzhůru v úhlu 54 stupňů. Oblouky ve spodní části mají průměr 74 m, nejvyšší bod oblouku je 39 m nad zemí. Ve třech ze čtyřech pilířů se nachází výtah vedoucí do prvního patra, ve čtvrtém pilíři je umístěno schodiště.

První patro se nachází 57 m nad zemí a má plochu 4 200 m². Kromě panoramatického výhledu na Paříž je zde umístěna kavárna, bufet, kino (uvádějící filmy o věži), směnárna a pošta (s razítkem věže). U příležitosti 125. výročí věže byla v prvním patře rovněž vybudována nová prosklená podlaha.

Druhé patro se nachází ve výšce 115 m nad zemí. Má plochu 1 650 m², nachází se v něm proslulá restaurace Le Jules Verne, která má kapacitu cca sto návštěvníků. Do 2. patra lze vystoupat po schodišti z 1. patra nebo použít výtah.

Třetí patro věže se nachází ve výšce 275 m a jeho plocha činí 350 m². Je v něm meteo­rologická stanice a malý byt, který byl původně pracovnou Gustava Eiffela. Na střeše patra se nachází anténa vysílače, jenž byl instalován v roce 1959.

Původně se mluvilo o věži jako o ohyzdné stavbě. Po skončení výstavy se předpokládalo, že bude po roce 1909 zbourána – po vypršení koncese na věž, kterou Eiffel vlastnil. Aby tomu zabránil, podařilo se mu přesvědčit armádní činitele, aby věž využili k pokusům s bezdrátovým radiotelegrafickým spojením. V roce 1909 pak armáda zřídila u věže podzemní radiotelegrafickou ústřednu a koncese pro provozování věže byla Eiffelovi prodloužena.

V témže roce byl u paty věže postaven malý aerodynamický tunel, určený původně pro zkoumání povětrnostních vlivů na mostní konstrukce, v pozdějších letech využívaný zejména pro rychle se rozvíjející aviatiku a konstrukci raket. Tunel je funkční dodnes. Na věži byly instalovány antény pro vojenské (po roce 1920 i civilní rádiové a později i televizní) sítě, vysílač je dodnes považován za strategický. Věž, která byla až do roku 1929 nejvyšší stavbou na světě a jejímž stoprocentním vlastníkem je v současnosti město Paříž, byla pojmenována po svém tvůrci a stala se národním symbolem Francie.

Závěr

Gustave Eiffel zemřel 27. prosince 1923 ve svém sídle na Rue Rabelais v Paříži, pohřben byl na hřbitově v Levallois-Perret. Výčet jeho prací přesahuje rozsah tohoto článku. Skutečnost, že jeho dílo ovlivnilo další vývoj stavebních konstrukcí ve světě, potvrzuje i naše malá pražská replika, vysoká téměř 60 m – jedna z prvních, které věž v Paříži následovaly.

P.S. Petřínskou rozhlednu postavila v roce 1891 za pouhých pět měsíců libeňská mostárna bratří Prášilů. Rozhledna se podobně jako její pařížská předloha stala atrakcí Zemské jubilejní výstavy a zůstala jednou z pamětihodností Prahy i po 133 letech provozu.

Zdroje:
[1] VÍTEK, J. Světové mosty od antiky po současnost. Grada Publishing, 2019.
[2] BECHYNĚ, S.; J. KOLÁŘ. Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit jedenáctý: Mostní stavitelství. Praha: Česká matice technická, 1930.
[3] Statue of Liberty [on-line], poslední aktualizace 21. ledna 2024 21:12 [cit. 2024-02-14]. Wikipedie. Český překlad. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Statue_of_Liberty.
[4] Tour Eiffel [on-line], poslední aktualizace 6. března 2010 14:26 [cit. 2024-02-14]. Wikipedie. Český překlad. Dostupné z: https://fr.wikipedia.org./wiki/Tour_Eiffel?oldid=50828602.
[5] Gustave Eiffel [on-line], poslední aktualizace 21. srpna 2007 20:02 [cit. 2024-02-14]. Wikipedie. Český překlad. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Gustave_Eiffel?oldid=152759941.
[6] VLČEK, T. Praha 1900. Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890–1914. Praha: Panorama, 1986.
[7] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.