Rod Špalků: stavby z dvacátých a třicátých let

Josef Špalek mladší

Architekt a urbanista Josef Špalek mladší, bratr Antonína Špalka, se narodil 1. května 1902 v Plzni a tam také absolvoval vyšší školu stavební. V roce 1923 nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde pod vedením Josefa Gočára studoval do roku 1926. Po dokončení studií se vrátil do Plzně.

Jeho rané práce byly silně ovlivněny Gočárovým dílem, nesly zřetelné rysy purismu. V dalších letech se stal jednou z významných postav československé meziválečné avantgardy. Byl členem Devětsilu, architektonické sekce Levé fronty a rovněž jedním ze zakládajících členů Svazu socialistických architektů. Ve své tvorbě se soustředil především na experimentování v oblasti bytové výstavby a na sociální rozměry architektury a urbanismu.

V Plzni zanechal významnou stopu díky realizaci progresivní funkcionalistické vily, kterou navrhoval pro továrníka Jana Rohrera. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století pracoval na několika projektech se svým otcem, stavitelem Josefem Špalkem starším (např. na návrhu Okresní nemocniční pojišťovny ve Strakonicích) a ovlivňoval rovněž některé realizace svého bratra Antonína. V této době také začal spolupracovat s žákem Jana Kotěry a spolupracovníkem Josefa Gočára, architektem Jaromírem Krejcarem (1895–1950), se kterým vytvořili například regulační a zastavovací plán Strakonic, soutěžní návrhy na budovu Zemského úřadu v Bratislavě nebo návrh na řešení dopravní sítě Velké Prahy, ve kterém navrhovali odsunutí automobilové dopravy mimo centrum hlavního města a jeho nahrazení veřejnou dopravou.

Podle Rostislava Šváchy plán jako jediný v soutěži přinesl komplexní, do značné míry proveditelné a pro další život historické Prahy asi to nejlepší řešení. Svým plánem… vytvořili předpoklady k úspěšné památkové ochraně pražského historického centra, a to tím, že přinesli jednoduchý návod, jak starou Prahu zbavit jejího úhlavního nepřítele – automobilismu [6, str. 354–355].

Josef Špalek ml. rovněž patřil mezi archi­tekty, které zaujala myšlenka kolektivního bydlení. V roce 1930 se zúčastnil spolu s Janem Gillarem (1904–1967) soutěže na návrh domů s nejmenšími byty v Praze-Holešovicích, v témže roce spolu s ­Peerem Bückingem (1906–1938) a Augustou Müllerovou (1906–1984) vypracoval návrh kolektivního domu (tzv. L projekt) pro řešení obytného okrsku na předmostí Nuselského mostu v Praze návrhem patnácti vysokých obytných domů s komplexním vybavením v jejich okolí. Jimi navrhovaný Dům kultury a stadion značně překročily podmínky soutěže. Uvedení autoři sice nezískali ceny, ale aspoň mezinárodní pub­licitu… [8, str. 415].

V roce 1933 Josef Špalek ml. s Jaromírem Krejcarem navštívili tehdejší Sovětský svaz (bylo jim blízké tamní konstruktivistické řešení sociálních bytů). Po několikatýdenním pobytu a návratu do ČSR se tam na přelomu let 1933/1934 znovu vrátili a společně nastoupili do tamějšího státního ateliéru, v jehož čele stáli bratři Vesninové spolu s dalším významným zástupcem ruského konstruktivismu Mojsejem Jakovlevičem Ginzburgem (1892–1946).

Jaromír Krejcar (1895–1950), zklamán místními poměry (komentovanými slovy: i sláma je dnes v Sovětském svazu deficitním materiálem [9, str. 410]), se naopak vrátil do ČSR (a v roce 1948 emigroval do Londýna). Josef Špalek ml. se rozhodl zůstat, přešel do Ginzburgova ateliéru, kde spolupracoval na realizaci sanatoria Ordžonikidze v lázeňském Kislovodsku v severním podhůří Velkého Kavkazu. V roce 1934 se oženil, v roce 1937 přijal tamější státní občanství. Od roku 1938 žil a pracoval v Kislovodsku, později se přestěhoval do vily poblíž Moskvy. V průběhu 2. světové války těžce onemocněl a po několika měsících chorobě podlehl. Architekt Josef Špalek ml. zemřel 1. dubna 1942.

Vila Jana Rohrera

V únoru 1928 vypracoval architekt Josef Špalek ml. návrh funkcionalistického rodinného domu pro svého příbuzného, továrníka Jana Rohrera. Vila, která se nachází v ulici Karoliny Světlé č. p. 558/21, v části zvané Severní Předměstí Plzně, byla v době dokončení považována za vzor moderního bydlení a je zřejmě první funkcionalistickou budovou v tomto městě i v jeho okolí.

Jedná se o třípodlažní budovu. V nadzemních podlažích byl prostor pro byt majitele vily, v horním patře s prostornou terasou. K jihovýchodnímu nároží domu byla přistavěna garáž a vytápěný skleník. Jižní část zahrady obklopující vilu byla navržena jako obytná, severní část jako užitková. U severního okraje zahrady vznikly skleníky, pergola a včelín. V druhé polovině 20. století došlo k oddělení severní části zahrady a zastavění tohoto prostoru rodinným domem. Rohrerova vila, která je považována za jednu z nejvýznamnějších památek moderní architektury 20. století na Plzeňsku, byla v roce 1994 prohlášena kulturní památkou.

Alois Špalek mladší

Inženýr, konstruktivistický architekt, doktor technických věd, odborný redaktor Alois Špalek mladší se narodil 6. června 1883 v Praze, jako syn Aloise Špalka st. První zkušenosti se stavební profesí nabyl ve firmě svého otce, stavitele. V letech 1901 až 1908 studoval na české technice u profesora Josefa Schulze (1840–1917). V roce 1910 se oženil s Emilií Dvořákovou, dcerou viceprezidenta zemského soudu v Praze.

Byl jedním z nejvýznamnějších Schulzových žáků, jako odborný redaktor časopisu Stavba se stal propagátorem moderní architektury, byl technickým radou Zemského úřadu v Praze a rovněž zakladatelem a od roku 1922 pokladníkem Klubu architektů. Bydlel na Jablonského ulici č. 615 v Praze 7.

V letech 1910 až 1911 navrhoval spolu s kolegy z odboru pro stavby pozemní c. k. místodržitelství Rudolfem Vomáčkou, Josefem Havlíčkem a O. Weisem původně Státní gymnázium na Žižkově č. p. 1221/XI v Libušině (dnes Kubelíkově) ulici v Praze 3.

Patrně ve spolupráci s Josefem Kožíškem stavěl v roce 1911 až 1919 Chemický ústav německé univerzity v Horské ulici č. p. 2040/II (dnes Fakulta dopravní ČVUT v Praze). Rovněž vypracoval návrhy na nedaleký Hlavův ústav patologicko-anatomický Univerzity Karlovy ve Studničkově ulici č. p. 2039/II na pražském Albertově, který byl dokončen v roce 1921 (první projekty vznikaly již v roce 1911, stavba byla schválena v roce 1913). V roce 1922 navrhoval architekt Alois Špalek ml. Purkyňův ústav embryologický a fyziologický na Albertově č. p. 2048/II, jehož stavba byla slavnostně otevřena 16. dubna 1926 za účasti prezidenta republiky T. G. Masaryka.

Během let 1922 až 1927 probíhala vestavba dvorany novoklasicistního objektu Ústřední státní pokladny do prostoru dvora někdejšího jezuitského profesního domu č. p. 2/III na Malostranském náměstí v Praze.

V letech 1926 až 1932 uskutečnil tento inženýr a architekt puristickou přístavbu k Hygienickému ústavu německé univerzity v Preslově (dnes Studničkově) ulici č. p. 2028/II; navrhoval rovněž Biologický a zoologický ústav (č. p. 2048/II, Purkyňův biologický ústav) na Albertově (vše na Novém Městě pražském). Obesílal řadu soutěží, zejména staveb pro zdravotnictví, například sanatorium Vyšné Hágy, nemocnice v Motole, sanatorium ve Starém Smokovci, za jehož návrh získal v roce 1932 odměnu. Z jeho pera vyšly rovněž návrhy Okresního úřadu ve Falknově (Sokolově) nebo kostela ve Smrčné u Havlíčkova Brodu.

Hlavův ústav

Monumentální stavba Hlavova ústavu, pojmenovaného po profesoru Jaroslavu Hlavovi (1855–1924), patologu a zakladateli Anatomického ústavu, byla vystavěna v rámci 2. etapy výstavby Albertova jako vysokoškolského areálu v letech 1913 až 1921 v duchu modernismu, s prvky purismu a konstruktivismu. Rostislav Švácha v publikaci Od Moderny k funkcionalismu hodnotí význam budovy obdobně: Uliční průčelí této velké zdravotnické stavby se tváří jako barokní palác. Druhá strana ústavu nás však překvapí svými velkými arkýři z kovu a skla. Přes dvacet metrů širokými okny piteven a vůbec účelným „konstruktivismem“ svého architektonického zpracování, které po první světové válce našlo mnoho následovníků mezi pražskými architekty, kteří se nenadchli pro puristickou modernu a funkcionalistickou „novou architekturu“, ale přesto chtěli být považováni za moderní... [6, str. 90].

Volně stojící, pětipodlažní zděná omítaná budova má rozsáhlý podkovovitý půdorys s konkávně projmutým hlavním průčelím. K budově se železobetonovou skeletovou konstrukci jsou přisazeny na obou bočních stranách stupňovité posluchárny s proskleným stropem. Vstupní vestibul s kazetovým stropem je držen žulovými pilíři. Puristickou podobu má hlavně severovýchodní průčelí, z něhož vystupují v pěti osách prosklené poloválcové rizality se skleněnými kupolkami osvětlujícími jednotlivé pitevny ústavu, doplňují je pásová okna. Ve střední části vestibulu je řešen nástup na trojramenné monumentální žulové schodiště do pater.

Dům, který jako první ze staveb univerzitního areálu částečně respektoval svažitý terén univerzitní čtvrti, podle Zdeňka Lukeše [8: Praha moderní, Historické centrum, str. 103] byl považován za vzorovou stavbu svého druhu a projektantovi vynesl obdiv u nastupující generace architektů. Budova Hlavova ústavu je kulturní památkou, ke světovému dědictví UNESCO patří od roku 1971 v rámci Pražské památkové rezervace (zapsané od roku 1992 pod názvem Historické centrum Prahy).

Purkyňův ústav

Dispozice členitého objektu Purkyňova ústavu, jehož stavba následovala po dokončení Hlavova ústavu, se skládá ze severního křídla s hlavním průčelím, ze dvou křídel bočních a středního křídla s velkou aulou posluchárny. Kompozici uzavírá spojovací trakt.

Pod celou stavbou se nachází vzhledem ke svažitému terénu suterén (a pod částí budovy pak ještě druhý suterén). Sedlové střechy jsou na volných koncích uzavřeny valbou. Purkyňův amfiteátr (aula) má stupňovitě sestupující řady sedadel pro 331 posluchačů, demonstrační a přednáškový pult, tabuli a promítací plátno.

Při západní straně je situována tzv. rotunda, jejíž suterénní prostor byl od počátku určen jako prostor pro muzeum, v přízemí se nachází sál Vejdovského; sál Jánošíkův ve druhém patře slouží pro mikroskopická cvičení studentů. Polokruhová „rotunda“ je charakteristickým znakem budovy a zdůrazňuje její monumentalitu. Po dokončení stavby navštívil ústav v roce 1928 Le Corbusier, který si prohlížel se značným zájmem konstrukce a mechanická zařízení sálů i poslucháren.

Oba ústavy navržené Aloisem Špalkem ml. jsou považovány za doklad vysoké úrovně české architektonické tvorby první poloviny dvacátých let 20. století a jsou i příkladem péče předválečné ČSR o univerzitní ­vzdělání. Inženýr architekt Alois Špalek ml. zemřel 10. ledna 1940, pohřben je v rodinné hrobce v Praze-Bubenči spolu se svým otcem.