Zpět na osobnosti, rozhovory

William Heerlein Lindley, 1. díl

23. srpna 2018
Petr Zázvorka

Proslulý projektant vodovodních a kanalizačních sítí, který zanechal stopy své práce od Petrohradu po Bukurešť a od Londýna po Baku, působil v Praze třináct let. Spolu se svými spolupracovníky vypracoval návrh na základní stokovou síť a mechanickou čistírnu odpadních vod, která byla v činnosti dalších šedesát let. Navržená kanalizační síť slouží městu dodnes i po více než stu letech.

Autor:


Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

William Heerlein Lindley se narodil 30. ledna 1853 v Hamburku jako nejstarší ze tří synů úspěšného anglického inženýra Williama Lindleyho (1808–1900), narozeného  v  Londýně,  jenž v Hamburku organizoval novou výstavbu města po velkém požáru, který je postihl v roce 1842, a současně navrhoval zejména vodovodní systémy pro řadu evropských měst. Matkou Williama byla Jeanne Julie Heerleinová, jejíž  příjmení si syn, v rodině druhý inženýr, převzal, aby se odlišil od otce.

V letech 1859 až 1869 William Heerlein Lindley postupně získával v Anglii základní a střední vzdělání, v šestnácti letech se zapsal na Londýnskou univerzitu. Zpočátku studoval práva, později přešel na studium technických věd. Současně pracoval pro svého otce v jeho firmě v Hamburku a zároveň se věnoval i studiu německého jazyka. Datum, kdy absolvoval vysokou školu, není známo, v roce 1870 však již pomáhal otci s návrhem na stavbu vodovodu pro maďarskou Pešť. Počet zakázek vzrůstal, prudký růst evropských měst v druhé polovině 19. století si vynucoval řešení hygienických a zdravotních podmínek. Bylo nutno urychlit výstavbu vodovodů a kanalizací v řadě měst současně a kanalizační systémy, které Lindleyova firma nabízela, byly velmi žádané. Energii, kterou přitom musel projektant vynaložit, si lze vzhledem k omezeným možnostem tehdejší dopravy stěží představit. Podrobně mapuje činnost inženýra Lindleyho v Evropě i mimo ni publikace Jaroslava Jáska William Heerlein Lindley a praž- ská kanalizace [2]. Soustředíme se alespoň na stručný přehled jeho aktivit.

V roce 1873 William Heerlein Lindley již samostatně pracoval na zakázkách v Rumunsku, vypracoval úvodní studii pro stavbu vodovodů pro města Braila a Galati. Tentýž rok zahájil práce na návrzích a stavbách vodovodního systému v Iasi, jehož realizace trvala přes třicet let. V letech 1876 až 1879 byl také asistentem na kanalizačním úřadě ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde si vzal na britském konzulátu za ženu Frances Henriettu Getzovou (1859–1931). Od svého otce postupně převzal všechny  zakázky.  V roce 1880 navrhoval kanalizační síť pro Düsseldorf, v letech 1880 až 1882 dohlížel na stavbu kanalizace ve Frakfurtu nad Mohanem již jako hlavní inženýr.

V roce 1881 spolu se svým otcem podal návrh na kanalizaci Záhřebu (tehdy Agramu) v Chorvatsku, od roku 1881 rovněž působil jako hlavní inženýr ve Varšavě, kde se zabýval zejména stavbou vodovodů a kanalizací. (Tuto funkci zastával 36 let.) V roce 1882 podal návrh na odkanalizování sanatoria v nasavském Falkensteinu, roku 1883 navrhoval kanalizaci pro Nowogeorgiewsk (dnes Modlin v Polsku), v roce 1884 řešil odvodnění bavorského Bad Kissingenu. V období let 1884 až 1894 se věnoval vodohospodářským stavbám pro Fraknfurt nad Mohanem (přístavní objekty, výstavba vodovodů atd.), současně projektoval kanalizaci pro pruský Elberfeld (1884–1904), vytvořil generel zásobování vodou pro Bukurešť (1885), sepsal zprávu o možnosti odkanalizování německého Weilburgu nad Lahnou (1886), navrhl řešení pro zásobování Moskvy vodou (1886–1887), od roku 1886 do roku 1892 vytvořil generel odvodnění Hannoveru, v letech 1886 až 1901  vytvořil  návrh a dohlížel na stavební práce na odkanalizování německého Bad Homburgu von der Höhe.

V roce 1888 navrhl rozšíření vodovodu v Budapešti, do roku 1897 postupně projektoval kanalizaci pro německé Hanau a až do konce 19. století také připravoval posudky, návrhy a přípravné práce pro kanalizační systém, plavební kanály a elektrárnu pro Manheim. Roku 1889 navrhoval řešení zásobování pitnou vodou v německém Krefeldu, v roce 1890 projektoval kanalizaci pro německý Marburg nad Lahnou a pro slezský Hirschberg (Jelenia Góra). V letech 1890–1891 se zabýval rekonstrukcí Wilhelmova mostu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde bydlel s rodinou  a odkud podnikal cesty po Evropě. Zde se také narodil syn William (III) Maxmilian (1891–1970). V letech 1892 až 1895 navrhoval dunajský plavební kanál ve Vídni, vypracoval rovněž studii vodovodu pro Vídeň. Ve stejném období navrhoval a stavěl i elektrárnu ve Frankfurtu nad Mohanem.

V roce 1892 začíná působení Williama Heerleina Lindleyho v Praze, jejíž městská rada dosud neschválila  plán  na  odkanalizování města.

Pražská „otázka kanalizační“

Vzhledem ke skutečnosti, že se po roce 1860 začaly i v Praze stavět domy s byty pod jedním uzavřením, se splachovacím  záchodem a s výlevkou v kuchyni (ale ještě bez koupelny – ta se objevuje až koncem osmdesátých let 19. století), stávalo se řešení odtoku odpadních vod stále naléhavějším problémem. Vzhledem k někdy až překotnému rozvoji města byla nastolena tzv. otázka kanalizační, která vyvolala diskusi o způsobu odkanalizování pražské aglomerace. Jednalo se o problematiku, která nebyla pouze otázkou technickou, ale i politickou.

V roce 1872 byl zřízen Komitét pro řešení kanalisačních otázek, jehož plánem bylo navržení generelního řešení odkanalizování tehdejší pražské aglomerace. Stejným problémem se zabýval rovněž Spolek architektův a inženýrů v království Českém, jehož úkolem mělo být posouzení vhodnosti použití různých možností likvidace splašků. Patřily mezi ně tzv. soudkování, tj. opakovaný pravidelný odvoz sudů (cisteren) s neředěnými výkaly z nádrží (žump) v jednotlivých domech, dále použití podtlakové kanalizace, systém podle Charlese F. Liernura, tj. odsávání výkalů v krátkých časových intervalech buď do železné nádoby na voze, nebo do ústřední stanice (tzv. pudretárny neboli továrny na výrobu zemědělského hnojiva) – tento systém se používal zejména v Amsterodamu (ale i v Čechách). Dalším způsobem bylo odstraňování splašků tzv. gravitační splachovací kanalizací, užívanou ve většině evropských měst. Tento systém, tvořený sítí podzemních stok a potrubí, samospádem odváděl do vodotečí povrchové dešťové i splaškové vody.

Proti gravitačnímu splachování fekálií v letech 1883 až 1884 vystoupila například Zemědělská rada pro Království české nebo Průmyslová jednota pražská s poukazem, že takto dochází k plýtvání a ochuzení zemědělské výroby o cenné hnojivo, zároveň bylo podpořeno odvážení fekálií na venkov, jak to umožňovala podtlaková kanalizace [5]. Nicméně zejména v období vypuknutí epidemií bylo prokázáno, že pro městské celky je ze zdravotního a hygienického hlediska optimální třetí, gravitační varianta likvidace splašků [1].

Soutěž na stavbu kanalizačního systému

Dne 16. července 1884 vyhlásilo zastupitelstvo Prahy soutěž na projekt generelního řešení pražské kanalizace. Zadání, které měly podané návrhy řešit, obsahovalo řadu omezujících podmínek, například nařízení, aby dešťová voda spolu se splašky z domácností i továren byla vedena pod zemí v troubách, přičemž stoky by neměly být vyústěny do Vltavy v obvodu města. Výsledkem návrhu měl být jednotný kanalizační systém pro všechny části města s pozdější možností napojení okolních předměstí. Termín dodání návrhu celého systému byl stanoven na 1. března 1885.

Ve stanovené lhůtě bylo podáno šest návrhů řešení, které hodnotila od 23. března do 22. července 1885 šestičlenná komise.  Žádný z předložených návrhů však komise nepovažovala za optimální, proto nebyla první cena v hodnotě 6000 zlatých udělena. Největším problémem předložených návrhů byla skutečnost, že vzhledem k řadě výpustí kanalizačních stok do Vltavy by docházelo ke značnému znečištění řeky uvnitř města.

Vzhledem k tomuto faktu zvláštní kanalizační subkomitét za předsednictví hraběte Franze Antona Thun-Hohensteina (1847–1916) sestavil v roce 1886 nový Program na vypracování detailního projektu na čištění a odvodňování královského hl. m. Prahy a na provedení téhož. Součástí programu bylo i zřízení kanalizační kanceláře, která byla založena roku 1888. Ta provedla do roku 1889 podrobnou nivelaci a dokumentaci stávajících městských stok, zaměřila hloubku sklepů, změřila výšky podzemních vod ve studních, vyšetřila četnost a vydatnost dešťů v Praze atd. V lednu 1889 požádala obec pražská významné experty, kromě jiných i Ing. Williama Heerleina Lindleyho, o spolupráci. Lindley na nabídku spolupráce s ostatními odborníky nereagoval.

Dne 26. července 1889 předložila dozorčí kanalizační komise návrh nazvaný Program na vypracování generelního projektu na čištění a odvodňování  města  Prahy a předměstí, kde byl konstatován záměr vybavit území hlavního města novým odvodňovacím systémem, který by vyhovoval všem zdravotním  pravidlům a respektoval nejnovější technické trendy. Návrh byl v hrubých rysech přijat, ale techničtí odborníci nebyli pověřeni vypracováním konkrétních plánů. Několik dalších návrhů, které z vlastní iniciativy předložili zahraniční nebo místní inženýři, rada města projednala, ale z různých technických, ekonomických nebo politických (a tudíž i národnostních) důvodů neschválila.

Na základě vzniklé situace, která se stávala vzhledem k vzrůstající kritice veřejnosti neudržitelnou, se městská rada rozhodla podat žádost o  vypracování  posudku k návrhům na řešení kanalizační sítě „neutrálního“ anglického inženýra, tehdy již proslulého stavebního radu ve Frankfurtu nad Mohanem a úspěšného projektanta kanalizačních sítí Williama Heerleina Lindleyho. Ten se spoluprací tentokrát souhlasil, prostudoval  konfiguraci  terénu i geologii města a všechny dosud vypracované návrhy, které po pečlivém rozboru zamítl. Za základní chybu dosavadního pojetí kanalizačního systému označil skutečnost, že chybí návrh na vybudování čisticí stanice odpadních vod. Na základě dosavadních poznatků a zkušeností se domníval, že ředění splaškových  vod  a jejich samočištění ve Vltavě pro město velikosti Prahy nepřipadá v úvahu (a tím spíše s ohledem na jeho další předpokládaný rozvoj). Čistírnu bylo nutné podle něj na konci kanalizačního systému navrhnout a odpadní vody k ní přivést. Ostatní rozdíly v předložených návrzích považoval za nepodstatné a mnohé technické návrhy, například užití vejčitého tvaru průřezu stoky, považoval za akceptovatelné.

Na základě Lindleyho negativního posudku hodnotícího dosavadní návrhy veřejnost předpokládala, že budou osloveni místní odborníci (zejména čeští), kteří vypracují nový plán na řešení kanalizační otázky města.

Lindleyho návrh systému kanalizace Prahy

Došlo však k nečekanému vývoji, který někteří zainteresovaní odborníci považovali za poněkud problematický, neboť posuzovatel Lindley vypracoval svůj vlastní návrh (využívající předchozí poznatky), který rada města podle informace článku Soustavná kanalisace Prahy Ing. E. Ziky [8, str. 37] na základě dobrozdání berlínského stavebního rady Hobrechta přijala.

Je nutné konstatovat, že to bylo rozhodnutí z hlediska budoucího rozvoje města naprosto správné. Průvodní zprávu ke generelnímu projektu odvodnění Prahy předložil  Lidley na přání  magistrátu 23. června 1893 jak v grafické, tak i verbální podobě. Ke zprávě bylo předloženo více než šedesát textových a grafických příloh. V plánu Prahy byl zakreslen předpokládaný průběh stokové soustavy. Návrhy byly podrobně rozkresleny v plánech  hlavních  a vedlejších stok, kde byla uvedena velikost jejich profilu, spád, kóty dna a další důležité stavby, jako jsou spojovací a rozbočovací objekty, šachty, výpustě, shybky atd. Z plánů  bylo  možné  vyčíst velikost odvodňovaných ploch, množství vody pro jednotlivé tratě, a to jak vody splaškové, tak i dešťové, eventuálně i hladina spodní vody (pokud šlo o zamokřené sklepy). Soustava měla odvést i vodu v případě povodní. Odvodňované území zaujímalo nejen  celou  tehdejší  Prahu,  ale i předměstské obce. Území bylo rozděleno na kmenové stoky. Stoka A začínala u Staroměstské radnice, pokračovala pod dnešní Pařížskou ulicí shybkou pod Vltavou směrem pod Letenskou stráň tunelem do Královské obory a dále do Bubenče. Odvodňovala Staré Město a Nové Město, Vinohrady, Strašnice, Nusle, Podolí, Vršovice, Michli, Braník, Krč, na levém břehu Malou Stranu, Smíchov, Košíře, Radlice a Jinonice.

Kmenová stoka B začínající v Karlíně odvodňovala podle návrhu Žižkov, Karlín, Holešovice-Bubny, překonala další shybkou Vltavu a Holešovicemi i Stromovkou pokračovala do Bubenče.

Kmenové stoky C a D byly navrženy k odvodnění větší části Bubenče, Břevnova a dále Hradčan i Dejvic. Oblast Libně, část Žižkova, Vysočany, Hloubětín, Hrdlořezy a dále celou  oblast až k Troji odvodnily stoky E a F (od Invalidovny v Karlíně).

Množství splaškové vody bylo rozděleno od nehustěji obydlených částí města po poměrně tehdy méně obydlená předměstí. Kmenové stoky se vyznačovaly poměrně malým  spádem  (od 1 : 2500 u stoky B a E po 1 : 400 u stoky C) a velmi velkými profily, neboť odvodňovaná území jsou poměrně  rozsáhlá – o ploše téměř 80 km², s tehdy 520 000 obyvateli – a s růstem města se postupně zvětšují.

Stoka A s profilem 180 × 230 cm a předpokládanou kapacitou 1371 l splašků za sekundu odvodňovala podle návrhu plochu 3379 ha. Stoka B odvodňující plochu 762 ha měla podle návrhu profil 140 × 210 cm a kapacitu 550 l/s. Stoka C, která odvodňovala plochu 796 ha, měla předepsaný profil 100 × 175 cm  a kapacitu 385  l/s.  U  stoky  D s odvodňovanou plochou 410 ha se předpokládala kapacita 205 l /s. Stoka E na plochu 1251 ha měla kapacitu 619 l/s a konečně stoka F s plochou 1366 ha měla kapacitu 346 l splašků za sekundu.

Stoky byly buď zděné, nebo kameninové (kterých byly tři pětiny z celkového počtu). Zděné stoky byly trojího druhu (vejčité, hruškovité a kruhové – abnormální), byly roztříděny podle profilů od 60 × 110 cm až do 180 × 260 cm, stokové potrubí bylo navrženo kruhové od průměru 25  cm do 40 cm. Pro zděné stoky byl většinou zvolen vejčitý tvar s elipsovitým klenutím, který nejlépe odolává tlaku zeminy, a bezdeštný průtok splašků tímto profilem probíhá o větší hloubce a vyšší rychlosti. Hruškovitý tvar stoky byl navržen tam, kde se předpokládal odtok především dešťové vody i splašků ve velkém množství (o profilu až 200 × 200 cm). Kruhové stoky byly navrženy jen ve zvláštních případech. Výpusti měly mít kruhový profil o světlosti od 100  do 180  cm,  výpust  z čistírny odpadních vod profil 350 × 300 cm.

Důležitou součástí Lindleyho návrhu bylo použití materiálu pro stavbu systému. Stokové potrubí mělo být z kameniny (průměru 20 a 30 cm a délce jednotlivého dílu 60 cm), stoky byly vyzděny z tvrdě vypálených cihel spojovaných maltou s portland- ským cementem. Lindley odmítl betonové potrubí, použité pro stavbu kanalizace Vídně z roku 1878, nevěřil totiž v jeho kvalitu. Shybky byly navrženy z dvojice rovnoběžných železných trub. Hloubka stok pod povrchem se různila, odpovídala terénu, který bylo nutné odvodnit.

Kanalizační soustavu doplňovaly oddělovače sloužící k tomu, aby při prudkých deštích nebo tání, tedy dostatečném ředění splaškových průtoků, bylo možno oddělit část průtoku a vypustit jej prostřednictvím dešťových výpustí přímo do řeky. Vyústění celé stokové sítě do kanalizační čistírny bylo navrženo v Bubenči, u Císařského ostrova.

Velmi podrobně byla popsána stav- ba čistírny odpadních vod, která měla vyčistit denně 160 000 m³ splaškové vody. Lindley do detailů popsal čisticí proces. Předpokládal rovněž rozvoz kalu lodní dopravou pro zemědělské účely na území přiléhající k dolnímu toku řeky. Celková délka kanalizační sítě byla navržena 175 839 m, náklady byly spočítány na 6 500 000 zlatých (33,50 krejcarů za běžný metr kanalizace).

Pozoruhodný je předpoklad určení rozměrů stok, které jsou podle článku již zmiňovaného Ing. Ziky dimezovány při spotřebě 130–140 l na osobu a den a celkovém množství 3500 l splaškové vody za sekundu při předpokládaném nárůstu obyvatel Prahy na 1,5 milionu obyvatel [8, str. 53].

Dozorčí kanalizační komise návrh schválila 21. dubna 1894, sbor obecních straších ji schválil 2. května 1894. C. k. místodržitel hrabě Thun-Hohenstein vydal 14. srpna 1894 edikt, kterým zahájil schvalovací řízení. Vodoprávní schválení celého projektu odsouhlasilo c. k. místodržitelství listopadu 1894. V lednu 1895 byly zahájeny přípravné práce na stokové síti a čistírně odpadních vod. Dne 22. dubna 1895 byl Lindley na zasedání prezidiální komise dotázán, zda a za jakých podmínek bude ochoten řídit práce na kanalizačním projektu Prahy. V podstatě souhlasil, trval však na zřízení zvláštní kanalizační kanceláře, kterou by vedl, přičemž by sám rozhodoval zejména o technickém řešení možných problémů. Požadoval také zřízení místa svého zástupce a uzavření řádné smlouvy s ročním honorářem 12 až 15 000 zlatých.

Zdroje:
[1] BERAN, Lukáš a Vladislava VALCHÁŘOVÁ (eds). Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy: průvodce. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze, 2005. ISBN 978-80-239-6198-5.
[2] JÁSEK, Jaroslav. William Heerlein Lindley a pražská kanalizace. Praha: Scriptorium: Archiv hlavního města Prahy, 2006. ISBN 978-80-87271-88-9.
[3] JUNGMANN, Jan. Holešovice-Bubny. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2014. ISBN 978-80-87828-11-3.
[4] LUKEŠ, Zdeněk a Pavel HROCH. Praha na prahu moderny. Praha: Paseka, 2017. ISBN 978-80-7432-844-2.
[5] VLČEK, Tomáš. Praha 1900. Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890–1914. Praha: Panorama, 1986.
[6] VLČEK, Pavel (ed.). Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0969-8.
[7] ZIKA, E. Z kanalisace Prahy. In: Epocha. Praha: České knihkupectví E. Weinfurtra, 1905, roč. X, č. 15, str. 237–239.
[8] ZIKA, E. Soustavná kanalisace Prahy. In: Epocha. Praha: České knihkupectví E. Weinfurtra, 1906, roč. XI, č. 3 (str. 36–38), č. 4 (str. 52–54), č. 6 (str. 82–85), č. 8 (str. 115 –119), č. 10 (str. 149–151), č. 12 (180–186), č. 13 (194–198).
[9] William Heerlein Lindley. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [on-line]. Wikimedia Foundation, 2003. Stránka naposledy edit. 11. 5. 2018 v 12:20 [cit. 2018 - 05 -18].
[10] William Lindley. In: Encyclopædia Britannica [on-line]. Encyclopædia Britannica, Inc., 2018. Stránka naposledy edit. 18. 5. 2018 [cit. 2018- 05-18].
[11] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., Národní památkový ústav, 2016. ISBN 978-80- 87438-79-4 (IC ČKAIT), ISBN 978-80-7480-060-3 (NPÚ).