Významné realizace stavební firmy Ing. Hlava v letech 1935–1944

Oslovené stavební firmy musely zajistit dostatečné množství dělníků, u kterých byla prověřena „státní spolehlivost“. Dělníci určení pro práce na povrchu neměli přístup do střeženého podzemí tvrze, firma musela zajistit i výstavbu cest na staveniště, oplocení stavby a její zastřešení, často v polních podmínkách s minimem mechanizace a v termínech odpovídajících stále se zhoršující politické situaci státu. Právě takovou stavbou bylo vybudování tvrze Hanička.

 

Dělostřelecká tvrz Hanička

Objekt je jednou z pěti stavebně dokončených tvrzí československého předválečného opevnění, budovaného v letech 1935 až 1939 podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Každá z tvrzí se skládala z povrchových a z podzemních objektů. Jádro tvrzí tvořily bojové objekty, kterými byly pěchotní a dělostřelecké sruby, otočné dělostřelecké a minometné věže, dále pozorovatelny a vchodové objekty. Tvrz Hanička se nachází v Orlických horách, jižně od kóty 994 Ernestienenberg (dnes 991,5 Anenský vrch). V současné době je provozována jako muzeum. Jméno Hanička získala pevnost po nedaleké osadě, která v současnosti tvoří součást Rokytnice v Orlic­kých horách. Objekt byl zadán přímo firmě Ing. Hlava k výstavbě 28. srpna 1936, a to v neveřejném výběrovém řízení, které vypsalo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) podle výnosu Ministerstva národní obrany ČSR na základě podané nabídky. Projektantem pevnosti byl kpt. žen. Ing. ­Bedřich Kubec. Postup výstavby povrchových objektů i podzemí pevnosti podléhal dozoru vojenských orgánů (stavbyvedoucím pevnosti byl npor. stav. Ing. Karel Beran, na stavbu byli delegováni rovněž odborníci pověření ženijním vojskem a Ředitelstvím opevňovacích prací).

Původně se předpokládalo vybudování čtyř povrchových objektů, v průběhu výstavby se však plány doplňovaly a jejich počet se nakonec zastavil na současných šesti. Jednalo se o pěchotní sruby, dělostřeleckou věž, dělostřelecký srub, vchodový objekt a podzemní prostory propojující povrchové objekty. Tempo, jakým se pevnost stavěla, bylo značné, doprava veškerého materiálu a zařízení představovala mimořádně náročný úkol. Součástí tvrze s plánovaným válečným stavem osádky 426 mužů byly podzemní prostory muničních skladů, filtrovna, dieselagregáty na výrobu elektrické energie a pět kasárenských sálů s velitelstvím tvrze, opravárenskými dílnami, ubikacemi, hygie­nickým zařízením, telefonní ústřednou, ošetřovnou, kuchyní atd. Tvrz měla vlastní zdroje pitné vody, celé podzemí bylo odvodněno kanalizací. Pro vertikální dopravu sloužily elektrické výtahy, pro horizontální dopravu vozíky úzkokolejné dráhy s ručním posuvem. Celková délka podzemních chodeb činila více než 1 000 m. Celé podzemí tvrze bylo přístupné vchodovým objektem, který byl vystavěn v kryté poloze za pevnostní linií. Tento objekt měl vjezd pro nákladní automobily a uvnitř prostor pro překládání na vozíky úzkokolejné dráhy, kterými byl rozvážen materiál do skladů. Při výstavbě, kterou zajišťovalo celkem osmnáct úředníků a 584 dělníků, došlo bohužel i k patnácti úrazům, z toho tři byly smrtelné.

Stavba měla být postavena za 24 měsíců. Prvním stavebním dnem bylo 14. září 1936 a betonáž prvního objektu (R-S 77 – U pozorovatelny) byla dokončena 28. srpna 1937. Vzhledem ke skutečnosti, že při zadání zakázky nebyly dokončeny plány pevnosti (konkrétně důležitého dělostřeleckého srubu R-S 78), byla lhůta dokončení stavebních prací prodloužena o tři měsíce, do 1. prosince 1938. Betonáže byly díky úsilí zaměstnanců firmy vzhledem ke stále se zhoršující mezinárodní situaci dokončeny již 14. června 1938, bez újmy na kvalitě. Do povrchových objektů bylo osazeno celkem čtrnáct pancéřových zvonů a pevnost byla předána armádě. Původní zadávací částka výstavby činila 22 571 403,24 Kč; tato částka byla navýšena o cenu 3 080 792,80 Kč za stavbu dělostřeleckého srubu zadaného po zahájení stavby. Po roce 1945 se o pevnost začala opět starat československá armáda, do roku 1969 byla tvrz zdrojem pitné vody pro Rokytnici v Orlických horách. V padesátých letech n. p. Kovošrot bez povolení vytrhával na objektech pancéřové zvony a kopule, na Haničce jich vytrhl sedm. Počátkem sedmdesátých let minulého století byla Hanička zpřístupněna veřejnosti, v roce 1975 však byla opět uzavřena Federálním ministerstvem vnitra ČSSR, které chtělo přestavět tvrz na soudobý protiatomový kryt. Práce pokračovaly až do roku 1993, kdy byla bývalá pevnost označena pro armádu jako nepotřebná a později převedena do majetku Rokytnice v Orlických horách. V roce 1995 byla Hanička opět zpřístupněna veřejnosti a v roce 2007 byla vyhlášena kulturní památkou.

Podolský most

Na podzim roku 1938 vítězí firma Ing. Hlava ve výběrovém řízení na stavbu našeho největšího obloukového silničního mostu u Podolska, který měl nahradit starý řetězový most z roku 1848, stavěný firmou Lanna (tento most, v současnosti známý jako Stádlecký, byl při stavbě Orlické přehrady rozebrán a umístěn přes řeku Lužnici u obce Stádlec). Výstavba Podolského mostu probíhala v letech 1939 až 1943. Projekt připravili pracovníci Ministerstva veřejných prací ČSR V. Janák, J. Brebera a L. Pacholík ve spolupráci s Ing. J. Blažkem, významným odborníkem na experimentální řešení statických problémů. Návrh mostu byl oceněn na architektonické výstavě v Paříži roku 1937, kde získal zlatou medaili a byl nazván „Le beau pont de l’Europe“ (Krásný most Evropy) a na obdobné výstavě v Lutychu získal v roce 1939 Velkou cenu.

Most má délku 510,5 m, světlost hlavního oblouku je 150 m, šířka mostu činí 8,5 m, vozovka leží ve výšce 55–65 m nad řekou. Na stavbu bylo spotřebováno 1 200 t ocelové výztuže, 6 920 t cementu, zpracováno bylo celkem 20 900 t betonu. Mimořádně náročná byla stavba dřevěné skruže – na ni a na bednění se spotřebovalo přibližně 6 300 m³ dřeva. K samotné betonáži, kterou firma Ing. Hlava prováděla, Ing. Vítek v publikaci Mosty v České republice uvádí: Vybetonování celého oblouku trvalo pouhých padesát dní. K hutnění se používalo pneumatických pěchů v kombinaci s ručním pěchováním. Betonování skončilo asi deset dní před Vánocemi již za mrazivého počasí, takže jednotlivé složky betonu i voda musely být předem ohřáty, voda až na 65 ºC a čerstvý beton ošetřován… Uvedené i další údaje se dochovaly díky nevšední pečlivosti státního dozoru, který vše podrobně zaznamenal [1, str. 148]. Most postavila firma Ing. Hlava za tehdejších 26 000 000 korun. V době dokončení byl Podolský most, stavba evropského významu, největším železobetonovým obloukovým mostem v Československu a jedním z největších na světě.

Níhovský tunel

Firma Ing. Hlava obdržela na podzim roku 1938 ještě jednu velkou stavební zakázku, kterou byla účast na výstavbě nové železniční trati Brno – Havlíčkův (tehdy Německý) Brod. Konkrétně se jednalo o stavbu Níhovského tunelu č. 223 na katastrálních územích Lubné a Níhov mezi stanicí Říkotín a zastávkou Níhov. Dvojkolejný tunel byl proražen v masivu, tvořeném biotickými pararulami. Leží v nadmořské výšce 440 m a dlouhý je 513,05 m. Stavba tunelu byla zahájena ještě v roce 1938 a dokončena roku 1942. V dubnu 1944 byla vybetonována podlaha tunelu pro potřebu válečné výroby – stal se součástí podzemní továrny Diana a vyráběly se v něm plechové dílce a části draků letadel Messerschmitt Bf 109. Po válce byl tunel vyklizen. V roce 1945 se na staveniště firma vrátila; celá trať byla zprovozněna jako novostavba v roce 1953. (Tedy v době, kdy již firma Ing. Hlava neexistovala).

Závěr

Firma Ing. Hlava působila do znárodnění v roce 1948, kdy se stala nejprve součástí Československých stavebních závodů a posléze jádrem národního podniku ­Arma­beton. Zakladatel a majitel této úspěšné firmy, Ing. Bedřich Hlava, velká postava našeho stavebnictví, umírá 6. června 1961 ve věku 74 let.

P.S. Další podrobnosti o uvedeném mostě (a mnoha dalších) naleznete v citované publikaci Ing. Jana Vítka, DrSc., Mosty v České republice, kterou vydalo INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. v roce 2019.

Zdroje:
[1] VÍTEK, J. Mosty v České republice. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2019.
[2] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[3] TROJAN, E. Betonová hranice / Concrete Frontier. Československé pohraniční opevnění 1935–1938. OFTIS, 1994.
[4] HUBIČKOVÁ, Š. Nuselský most: historie, stavba, architektura. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2014.
[5] MACOUN, J. Československ;é pevnosti. Brno: CP Books, 2005.
[6] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[7] Archiv autora.