Zpět na stavby

Volarská lidová architektura: „Tyrolsko v Čechách“

V šumavském příhraničí se již od 14. století nacházelo městečko Volary, které si až do poválečných let udrželo staletími ověřený rytmus a způsob života místních obyvatel. Spolu s poměrně svéráznými obyvateli se v něm celou dobu vyvíjel také jedinečný typ obytného a čistě účelného domu – tzv. volarský dům alpského typu a pro toto místo typické hospodářské objekty na podmáčených loukách, známé v současnosti jako volarské seníky.

Autor:


Absolvent Fakulty stavební ČVUT v Praze. Odborný asistent na Fakultě stavební ČVUT. Jednatel a projektant vodohospodářských staveb firmy AV ProENVI, s.r.o. Aktivně činný v Českém svazu stavebních inženýrů, člen ČKAIT.

Volarský dům alpského typu

Rozvoj šumavy i celého přilehlého regionu byl spojen hlavně s obchodováním na tzv. Zlaté stezce, po které do Čech přicházeli také obyvatelé z alpských zemí. Tito osadníci budovali v kotlině za hraničními vrchy alpská hospodářská stavení, která byla dokonale přizpůsobena tvrdým přírodním podmínkám a kde se využívalo ve velké míře jako stavební materiál dřevo. Dostatek stavebního dřeva v okolních lesích umožnil volarským obyvatelům neomezenou stavbu roubených stavení a na důležité obchodní cestě tak vzniklo pozoruhodné dřevěné město. Urbanistická osnova města se od počátku jeho existence nijak výrazně neměnila. Vzhledem k tomu, že se jednalo o osadu založenou na Zlaté stezce, byla většina stavení v městečku stavěna podél cest tak, že průčelí domů s hlavním vchodem vytvářela uliční fronty. Původní náměstí, situované zhruba do středu města, mělo charakter rozšířené ulice a byla na něm umístěna kašna. Městem procházel v dlážděném kamenném korytě Volarský potok (v současnosti zčásti zakrytý), který svou vodou poháněl místní hamr, katry i mlýny a zároveň rozděloval Volary na horní a dolní část. V celodřevěném městě plnil potok mimo jiné i funkci účelné přirozené protipožární zábrany, o čemž se zdejší obyvatelé sami několikrát přesvědčili.

V roce 1654 se ve Volarech nacházelo přibližně 167 roubených stavení a o dvě století později, přesněji v roce 1871, v nich bylo již 280 obytných domů. V té době se již nejednalo pouze o dřevěné domy, protože na místech zničených velkým požárem roku 1863 byly vystavěny domy kamenné. Ještě na konci II. světové války stálo ve Volarech 85 roubených nebo poloroubených obyvatelných domů různé velikosti a různé vnitřní dispozice. Tyto zachovalé roubené domy vytvářely celé ulice a svým uspořádáním zcela ojedinělé seskupení s více než 28 objekty na relativně malém území, zvaném Na Vajgaru (v současné době místně označované jako Staré Město). Odsunem německých obyvatel z města začíná pro volarské domy velmi nepříznivé období, jež je charakterizováno jejich postupnou demolicí. Důvodem pro odstraňování jednotlivých objektů byl jejich špatný stavební stav, nevyhovující podmínky pro bydlení a nakonec to, že se jednalo o německou architekturu. Dokonce i během posledních deseti let, kdy je na údržbu kulturních historických památek vyčleněno více finančních prostředků, došlo u dalších dvou objektů kvůli nedostatečné péči jejich majitelů k celkovému narušení stability stavby (dům č. p. 169 a č. p. 171) a následnému vydání demoličního výměru na jeden z těchto domů. Do dnešního dne se tak ve Volarech dochovalo pouze čtrnáct většinou samostatně stojících domů. U žádného z nich však pro mnohé stavební úpravy, provedené v posledních letech, nenajdeme původní vnitřní členění.

Jedinečnost volarských domů tkvěla především ve velmi zajímavém konstrukčním řešení s neméně pozoruhodnou vnitřní dispozicí. Při podrobnějším prostudování půdorysů jednotlivých domů neujde nikomu skutečnost, že žádný z roubených domů ve městě neměl pravidelný obdélníkový tvar. Většina domů se stavěla buď do proluk mezi sousedními objekty, nebo kopírovala tvar pozemků určených k zástavbě, a proto nebyly u většiny volarských domů dodržovány pravé úhly mezi stěnami. Neméně zajímavé je i to, že z urbanistického hlediska se v případě Volar jednalo v poválečné Evropě o největší dochované přirozené seskupení roubených budov, utvářející celé městské části. Z pramenů, které hovoří o naprosto izolovaném životě zdejších obyvatel ještě na počátku století, lze usoudit, že alpský typ hospodářského stavení, přinesený do Čech, se právě díky této místní uzavřenosti postupně vyvinul až do dnes známé podoby volarského domu. Ze stavebního hlediska a z hlediska vnitřního uspořádání můžeme tyto domy dělit na dva základní typy. Prvním, hojně rozšířeným typem jsou velká kompaktní roubená hospodářská stavení se středovým průjezdem, kde podélná osa domu (zpravidla komunikační osa) byla orientována kolmo k ulici. Průjezd procházel mezi světnicí, komorou, černou kuchyní a stájí na jedné straně a výminkem na straně druhé až do stodoly, kde byl výjezd na záhumenní cestu. Druhým typem byl o něco menší dům s příčnou chodbou, kde z prostorových důvodů chyběl výminek. Podélná osa u těchto stavení byla často s uliční osou rovnoběžná.

Volarské domy byly celoroubené, pouze hospodářská část, sloužící k ustájení dobytka, byla vyzděná z kamene. Světnice byla u mnoha domů později přestavována, a tak pouze podkroví zůstávalo roubené. Při stavbě se trámy hraněné ze čtyř stran spojovaly dvěma způsoby. Pohledově čistší rybinou se roubila obytná část domu. Podkroví a hospodářské části, kromě již zmíněných kamenných stájí, byly roubeny do zámků. Venkovní návětrné strany byly obity šindelem a u většiny domů byla ve štítové straně umístěna pavlač opatřená hambálkem, v pozdější době zdobená vyřezávaným zábradlím. Na každém domě se na pavlačích používal jiný zdobný ornament. Velmi zajímavá a konstrukčně ojedinělá byla veliká, široká střecha s mírným sklonem, která chránila obytnou i hospodářskou část stavení. Tato střecha byla pokryta přes sebe volně pokládanými štípanými prkénky (šindel bez drážky), které byly příčně zajištěny latěmi a zatěžkány kameny. Z důvodů velké konstrukční tíhy střechy byly běžně používané hřebenové nosníky nahrazeny hřebenovou stěnou, která podélně probíhala celým domem. U domu se středovým podélným průjezdem se zpravidla stavěly zdi dvě.

Volarské seníky

Hospodaření v podmínkách šumavy nebylo nikdy jednoduché a právě volarské domy, u kterých byla hospodářská část se zvířaty přístupná přímo z obytné části a kde zhruba polovina domu sloužila k uskladnění sena a slámy, byly těmto podmínkám dokonale přizpůsobeny. Celkově chladné podnebí s dlouhým zimním obdobím, bohatým na sníh, nekvalitní půda a značné množství srážek přispívaly k malé úrodnosti kraje a ovlivňovaly tak způsob zemědělského využívání zdejších pozemků. Na drobných kamenitých polích se pěstovaly většinou brambory, odolnější odrůdy obilnin a len, louky sloužily pro pastvu dobytka a na sena. Nebyly to však pouze obytné domy, které na Volarsku zastupovaly lidovou architekturu stavebně upravenou pro potřeby hospodaření na šumavě. V průběhu 19. století byly v okolí města na silně podmáčených loukách vystavěny stovky roubených či bedněných seníků. Ty, stejně jako seníky v okolí Třeboně, sloužily k ukládání a uchovávání sena na loukách až do zimních měsíců, kdy se na zmrzlém povrchu nebořila kola plně naložených žebřiňáků a seno se tak dalo svážet do stavení. Volarské seníky patří mezi typické stavby šumavské lidové architektury. Jejich citlivé zakomponování v loukách vytvořilo charakteristický a jedinečný krajinný ráz celé oblasti. Jejich osud byl však v mnoha případech shodný s osudem volarských domů.Na území Volar bylo ještě před šedesáti lety takovýchto staveb, rozsetých po zdejších loukách, na pět set. V současnosti se jich zachovala pouze necelá dvacítka a ve skupinkách jsou k vidění již jen na dvou lokalitách. Jedna se nachází nad státní silnicí vedoucí z Volar na Lipno po levé straně (Mlýny) a druhou je možno najít v okolí Volarského potoka nad městem. Tři seníky stojí u původních domů volarské roubené zástavby Starého Města s tím, že sem dva z nich byly během posledních let postupně přemístěny.

Celý článek naleznete v archivu čísel 01-02/2017.