Vojtěch Ignác Ullmann, II. díl

V roce 1869 byl dosud dvojjazyčný Polytechnický ústav Království českého úředně rozdělen na německý a český, roku 1875 byly oba dosud zemské ústavy převedeny pod státní správu jako součást Karlo-Ferdinandovy univerzity a v roce 1879 dostaly obě polytechniky nové názvy – C. a k. česká  vysoká  škola  technická v Praze a K. k. Deutsche Technische Hochschule in Prag.

Palác Českého polytechnického ústavu

V letech 1872 až 1874 si na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice postavil ústav (dnešní ČVUT) podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna mohutnou dvoupodlažní budovu č. p. 293/II. Ullmann zvítězil v předchozí užší soutěži, ale byl nucen návrh na základě měnících se požadavků stavebníka celkem šestkrát přepracovávat. Průčelí budovy směrem do Karlova náměstí má výrazné členění v duchu vrcholné italské renesance, ve výklencích na pilířích mezi třemi vstupními portály jsou situovány sochy Práce a Vědy od Antonína Poppa (1850 –1915), nad okny druhého patra jsou plastiky géniů od Josefa Václava Myslbeka. Obloukové schodiště v interiéru odpovídá italským vzorům. Budova měla být první částí rozsáhlého školního komplexu, k jehož výstavbě však nedošlo. Počátkem dvacátých let 20. sto- letí byla budova renovována a završena ateliérovým podkrovím. V sedmdesátých letech došlo k dalším úpravám v souvislosti se stavbou metra, kdy byla část přízemí přestavěna na vstup do stanice Karlovo náměstí.

Vyšší dívčí škola

Stavba jedné z nejznámějších pražských budov navržených architektem Ullmannem – Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici č. p. 683/II na Novém Městě pražském je datována do let 1865 až 1867. Budova byla postavena rozhodnutím pražské obce mimo jiné z popudu okruhu Vojty Náprstka (1826–1894) po vzoru podobných škol zřizovaných v cizině. Fasádu mohutné dvoupatrové trojkřídlé budovy v novorenesančním slohu, která byla první pokračovací (tedystřední) školou pro dívky v českých zemích, pokrývají sgrafita tmavočervené barvy. Sgrafitovou výzdobu po celé fasádě budovy v následujících letech u novorenesančních staveb používali další architekti, například Antonín Wiehl (1846–1910). V současnosti je v budově, která je chráněna jako kulturní památka, umístěna základní škola.

Palác Hypoteční banky

Současně se stavbou Vyšší dívčí školy v letech 1865 až 1867 navrhoval Ullmann pro Hypoteční banku další novorenesanční budovu, tentokrát na nároží současné Národní třídy a Perlové ulice na místě původně středověkých domů. Budova má hlavní vstup orientovaný do Perlové ulice č. p. 365/I, část průčelí je zdobena sgrafity. Dům byl koncem dvacátých let 20. století doplněn o patro a byla v něm proražena tzv. Zrcadlová pasáž podle návrhu architekta Pavla Janáka (1882–1956).

Španělská synagoga

Další výraznou stavbou, tentokrát v maurském – orientálním slohu, byla stavba Španělské synagogy v Dušní ulici č. p. 141/V (vstup je z Vězeňské ulice č. p. 141/V) v pražském Josefově, která byla nejmladší synagogou v katastru bývalého Židovského města. Stavbu, postavenou na základech starší stavby (templ) navrhoval Ullmann spolu s architektem Josefem Niklasem (1817–1877) v letech 1868 až 1870. Niklas navrhoval interiéry synagogy. Další úpravy interiéru, zakončeného kupolí, s vestavěnými galeriemi podepřenými železnými sloupy dokončovali v letech 1882 až 1893 architekti Bedřich Münzberger a Antonín Baum, následné úpravy a dostavba komplexu probíhala v průběhu 20. století. V současné době je v budově umístěna stálá expozice Židovského muzea.

Do období konce šedesátých let 19. století patří stavby velkých reprezentativních vil za hranicemi tehdejší Prahy, které Ullmannn navrhoval spolu s Antonínem Viktorem Barvitiem a dalšími architekty. V letech 1870 až 1871 to byla Lannova vila v Bubenči, opět v novorenesančním stylu. Patrová budova na pravoúhlém půdorysu s dvoupatrovou věží, do níž vede točité kamenné schodiště zakončené vyhlídkovou terasou, jež je zdobena venkovními freskami na stěnách terasy s motivy dětských her podle kartonů Josefa Mánesa, tři propojené salonky zdobené malbami pompejského stylu, přilehlá zahrada s altánem – to vše splňuje optimálně nároky na letní odpočinkové sídlo majitele úspěšné stavební firmy. Po Lannově smrti se v nemovitosti prostřídala řada majitelů, od roku 1948 se stal vlastníkem stát, v současnosti slouží budova jako reprezentativní ubytovací zařízení Akademie věd ČR. S architektem Barvitiem navrhoval Ullmann rovněž o něco starší Lippmannovu vilu v Bubenči (1869), která byla bohužel v sedmdesátých letech 20. století přes památkovou ochranu zbourána (doplatila na blízkost velvyslanectví USA a ČLR – byla nahrazena panelovou budovou sloužící kontrarozvědné službě Ministerstva vnitra).

Schebkův palác

K řadě paláců, které architekt Ullmann v Praze navrhoval, patří  i monumentální třípatrový palác z let 1870 až 1873 pro barona Jana Schebka (1813–1899), podnikatele ve stavebnictví a společníka firmy Vojtěcha Lanny, nacházející se v dnešní ulici Politických vězňů č. p. 936/II. Palác, zvaný také Andělský dům, postavený v novorenesančním slohu, je považován za jednu z vrcholných staveb architekta Ullmanna a je památkově chráněn. Vchod do paláce zdobí výrazný portikus se čtveřicí korintských sloupů, v interiéru je zajímavé reprezentativní mramorové scho- diště a zejména Dianin nebo také Lunetový sál, vyzdobený malířem Viktorem Barvitiem. Od roku 1890 přešel palác do vlastnictví Rakousko-uherské banky, v dalších letech v něm sídlila Národní banka Československá. V roce 1963 palác získala ČSAV, v současné  době v budově sídlí Národohospodářský ústav Akademie věd ČR.

Nádraží Františka Josefa I.

V roce 1869 měla Praha dvě nádraží – nádraží Státní dráhy na Novém Městě (pozdější Masarykovo) a nádraží České severní dráhy na Smíchově. Návrh na třetí pražské nádraží Františka Josefa I. (později Wilsonovo nebo Hlavní nádraží) pochází z roku 1871. Kromě architekta Ullmanna na jeho plánech pracoval architekt Barvitius rovněž  spolupracující s firmou Lanna, která trať pro parostrojní železnici stavěla a podílela se i na stavbě Karlínského (Negrelliho) viaduktu. Nádraží se rozkládalo na ploše 100 × 850 m, na místě městských hradeb. Novorenesanční budova na pomezí Královských Vinohrad a Nového Města byla sice situována v ideální poloze poblíž Václavského náměstí, které se v dalších letech mělo stát centrem Velké Prahy, stále větší zatížení nákladní i osobní dopravou si  však  vynutilo  již v roce 1892 jeho rozšíření. Po roce 1901, kdy dopravní zatížení nadále vzrůstalo, musela být (v souvislosti s rozhodnutím vybudovat v něm ústřední nádraží pro osobní dopravu) nádražní budova nahrazena novou secesní stavbou architekta Jana Kouly (1855–1919).

Palác Buštěhradské dráhy

S předchozími stavbami Ullmannovy kanceláře souvisí rovněž stavba novorenesančního paláce Buštěhradské dráhy, postavená v letech 1871 až 1874 v sousedství Schebkova paláce, v dnešní ulici Politických vězňů č. p. 1531/II. Čtyřpatrová správní budova rychle se rozvíjející společnosti má podobně jako Schebkův palác průčelí ve stylu italské renesance se vstupem zdobeným tentokrát dvojicí kamenných sloupů.

Prozatímní a Národní divadlo

Při stavbě obou paláců na Ferdinandově třídě (paláce České spořitelny a paláce Lažanských) se Ullmann výrazně společensky uplatnil a mnozí o něm uvažovali jako o případném budoucím architektovi Národního divadla, jehož výstavba se právě připravovala za značných obtíží a finančních problémů. Již v roce 1861 rozhodl zemský výbor za skromnější prostředky postavit alespoň divadlo prozatímní, jako první etapu výstavby řádného reprezentativního divadla, které mělo vzniknout na místě bývalé solnice, další část divadla pak měla být postavena na základě soutěže na zbylé části zakoupeného pozemku, přímo proti paláci Lažanských. Zemský výbor pověřil vypracováním projektu Prozatímního divadla přímo Ullmanna jako velkého znalce stavebních podmínek místa. V březnu 1862 pak bylo na návrh předsedy Sboru pro zřízení českého Národního divadla Františka Ladislava Riegra (1818 –1903) rozhodnuto o stavbě Prozatímního divadla. V květnu téhož roku zahájil Ullmann stavbu výkopem základů a v rekordní lhůtě šesti měsíců na ploše 158  sáhů (568 m²)  postavil budovu za pouhých  106 626   zlatých. Dne 18. listopadu 1862 se pořádalo v Prozatímním divadle první představení, provoz pak trval až do roku 1883.

Novorenesanční budova působila ve výrazu ušlechtile, problémem však byla orientace průčelí do Ferdinandovy třídy, zatímco hlavní vstup do budovy směřoval od nábřeží Vltavy, tedy z boku. Také vnitřní řešení bylo „prozatímní“ – nedostatečné, a to jak v části hlediště, tak i v jevištní části, hlavně však v provozních prostorách. Budova nebyla vytápěna, byla bez hygienických zařízení – jak pro diváky, tak pro herce, chyběly šatny pro diváky, šatny pro herce byly umístěny pod parterem, byly špatně  větrané a tmavé. Lóží bylo v divadle 36, celkový počet míst byl 970, z toho 170 míst k stání, což byl enormní počet. Divadlo proto nemohlo být vzhledem k takovému vybavení schopno celoročního provozu, přes velký počet míst nebylo ani rentabilní. Přesto bylo z hlediska historického a kulturního, jako první samostatný stánek českého činoherního a operního sboru, důležitým předstupněm pro formování řady umělců, označovaných v pozdějších letech jako generace Národního divadla.

Po dokončení stavby Prozatímního divadla v roce 1862 zpracovali architekti Josef Niklas (1817–1877), Vojtěch Ignác Ullmann a inženýr Jan Kaura (1820–1874) situační plán území po výstavbě Prozatímního divadla a byla vypsána výzva „všem vlasteneckým architektům“, aby podali „nástin plánů pro důstojné monumentální Národní divadlo“. Vedle toho bylo požádáno sedm vybraných architektů (mezi kterými byl i Ullmann) přímo o předložení návrhů.

Soutěž skončila neúspěchem, došly pouze dva návrhy, jež byly označeny jako prakticky nepoužitelné. Nový předseda Sboru pro zřízení českého Národního divadla Karel Sladkovský (1823–1880), jenž nahradil F. L. Riegra, prosazoval jako autora návrhu Národního divadla tehdy již světově proslulého profesora na pražské technice Josefa Zítka (1832–1900).

Ullmann nabídl sboru svůj nový projekt a rozpočet stavby s tím, že je ochoten řídit stavbu zdarma. Do soutěže se přihlásil rovněž Josef Niklas, proto sbor rozhodl uvedené návrhy vystavit veřejně a dát je posoudit profesory Eduardem van der Nüllem a Augustem von Siccardsburgem. Veřejné mínění i oba odborníci přiznali vítězství Josefu Zítkovi. Podobně Ullmann neuspěl ani při návrhu na stavbu Rudolfina, kde byl k realizaci doporučen návrh nejbližšího Zítkova spolupracovníka Josefa Schulze (1840–1917).

Stavby na sklonku tvůrčího období

Kromě staveb v Praze navrhoval v letech 1871 až 1872 Ullmann stavbu Německého domu v Českých Budějovicích, v letech 1872 až 1874 se podle jeho návrhu stavělo gymnázium v Pelhřimově a v letech 1875 až 1976 opravuje kostel Narození Panny Marie ve Vodňanech. Do let 1896 až 1897 je datována novostavba nájemního domu U Přívozu (č. p. 358 na Palackého náměstí v Praze, kde spolupracoval s Bedřichem Münzbergerem.

Spolupracuje nadále s Baumem i Barvitiem, jako vlastenecky zaměřený architekt se však těžko vyrovnává s neúspěchem v architektonických soutěžích na stavbu Národního divadla a Rudolfina. Ullmann odchází na venkov, nejprve na svůj zámeček do Dubence, později do Příbrami, kde  v sedmdesáti letech 17. září 1897 umírá. Při výčtu prací architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna lze konstatovat, že metropole Čech, kterou na konci 19. století opustil, se s příchodem 20. století začala měnit ve velkoměsto evropského významu, což se stalo i díky stavbám, kterými ji tento vynikající architekt obohatil.

Ve třetím díle si připomeneme osudy a hlavní díla spřízněných spolupracovníků Vojtěcha Ignáce Ullmanna, architektů Antonína Bauma, Antonína Viktora ( Vítězslava) Barvitia a Bedřicha Münzbergera.

Zdroje:
[1] BRONCOVÁ, Dagmar. Kniha o Praze 7. Praha: Milpo, 1998.
[2] BRONCOVÁ, Dagmar. Praha 8 křížem krážem. Praha: Milpo, 2008.
[3] JUNGMANN, Jan. Holešovice-Bubny v objetí Vltavy. Muzeum hlavního města Prahy, 2014.
[4] LUKAS, Jiří a Pavla STÁTNÍKOVÁ. Zlatá Praha. Muzeum hlavního města Prahy, 2018.
[5] LUKEŠ, Zdeněk a Pavel HROCH. Praha na prahu moderny. Praha: Paseka, 2017.
[6] SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848–1914. Praha: Panorama, 1986.
[7] STAŇKOVÁ, Jiřina, Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Tiskařské závody Praha, 1990.
[8] Časopis Světozor. Slavnostní položení základního kamene chrámu karlínského v přítomnosti císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty 10. června 1854. 1897–1898, roč. XXXII,
č. 45, str. 527 a 535. Praha: František Šimáček.
[9] ŠNEJDAR, Josef a kol. Národní divadlo 1983. Praha: Pozemní stavby, n.p., České Budějovice, ve spolupráci s nakladatelstvím Mezinárodní organizace novinářů Videopress mon, 1983.
[10] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[11] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[12] ŽÁKAVEC, Theodor. Lanna. Příspěvek k dějinám hospo- dářského vývoje v Čechách. Praha: Spolek československých inženýrů, 1936.