Voda a kanalizace v 19. a na počátku 20. století

Úvod o městském stavitelství

K mimořádnému rozšíření městských aglomerací došlo také v souvislosti s rozvojem průmyslu a železnice. Nová výstavba činžovních domů se tak týkala prakticky všech velkých průmyslových měst – Prahy, Brna, Ostravy, Opavy, Plzně a řady dalších. Směrem k nově postaveným nádražím vznikaly nové ulice či dokonce celé čtvrtě běžně tvořené třípatrovými činžovními domy. Jako dobu obrovského rozmachu výstavby je pak možné hodnotit zvláště poslední dvě desetiletí 19. a počátek 20. století poté, co odezněly dopady velké hospodářské krize z roku 1873.

V důsledku zahuštění zástavby a zvýšení její podlažnosti se během jmenovaného období výrazně změnil architektonický ráz města a došlo k zásadní proměně bydlení. To podstatné se však odehrávalo za domovní fasádou. Do architektury se výrazně promítaly nové technické možnosti, konstrukce, materiály a technologie (např. stavební železo, litina, ocel, posléze železobeton apod.). Od třicátých let 19. století docházelo k formování dispozice bytových domů, do které byla vnášena pravidelnost a funkčnost (např. se vytvořila pevná vazba mezi vertikálními schodišti a vstupy do bytů). Mezi stavebnětechnickými změnami v uspořádání městských domů lze např. jmenovat nahrazení průlezných komínů menšími komíny úzkého, tzv. ruského typu, přímé osvětlení kuchyní a v neposlední řadě nárůst zapojení rozvodů vody a kanalizace do staveb a další [1].

Voda

Rozrůstající se výstavba na předměstích a zároveň zvyšující se nároky na hygienu a průmyslovou výrobu vyústily v 19. století v potřebu hledat nové možnosti pro zásobování vodou. S ním se na našem území však můžeme setkat již od 12. století, kdy na jímání podzemní vody byly využívány štoly s přívodními klenutými strouhami či otevřenými koryty (nejstarší doložený vodovod je z roku 1134 a nachází se v areálu Strahovského kláštera v Praze [2]). Od poloviny 14. století můžeme zejména ve městech mluvit o zásobování obyvatelstva vodou z veřejných vodovodů. Zároveň v té době byly stále hojně využívány studny (obr. 1) a drobné prameny, jako odběrná místa sloužily kašny na veřejných prostranstvích i v soukromých domech [3].

Nejstarší pražskou vodárnou byla pozdně gotická Staroměstská vodárna (obr. 2), o níž existují zmínky již v 15. století, kdy na jejím místě stála nejdříve dřevěná vodárenská věž. Vodárna fungovala na principu samospádu (gravitace), tzn. voda byla vyčerpána do nádrže ve výšce 31 m a odtud byla vedena samospádem do potřebných lokalit ve městě. V průběhu 15. a 16. století následovaly Petržilkovská vodárna pro Malou Stranu, Šítkovská vodárna (v současnosti stojí u výstavní síně Mánes) pro horní Nové Město pražské a Novomlýnská vodárna pro zásobování dolního Nového Města pražského. V polovině 19. století již byly tyto vltavské vodárny ve značně zchátralém stavu a bylo třeba s využitím nových technologií navýšit kapacitu a množství odběrných míst pro zásobování vodou.

V druhé polovině 19. století bylo v Praze postaveno několik nových vodáren. Jednalo se především o dvě nové vodárny vybudované na místě současné Podolské vodárny, kde čerpadla byla poháněna parními stroji. Často byly parní stroje doplněny dodatečně přistavenými lokomobilami. První ze dvou objektů sloužil jako zásobování vodou pro Vinohrady, které po získání právní subjektivity v poslední čtvrtině 19. století začaly neočekávaným tempem růst v podstatě nezávisle na Praze. Tato situace si vyžádala zbudování výkonné vodárny na parní pohon, která byla dokončena v roce 1882.

Voda byla odebírána ze vsakovacích studní na dnešním Veslařském ostrově a mísena s vltavskou vodou, následně byla tlačena do dvoukomorového pozemního vodojemu na Korunní třídě. Díky zvyšujícím se nárokům na dodávku vody došlo k rozšíření areálu na Vinohradech o další dvoukomorový vodojem, přečerpávací stanici a věž (nyní v blízkosti tramvajové zastávky Vinohradská vodárna). Postupně byla navyšována kapacita vodárny až na maximální denní výkon 40 000 m³.

V průběhu dalších let se na tuto vodovodní síť připojovala i další okolní města a obce: Vršovice (1883), Žižkov (1884) s kolonií Jarov (1912), Nusle (1886) a Strašnice (1902). Královské hlavní město Praha zbudovalo svou výkonnou parní vodárnu v roce 1885 také v Podolí na místě dnešní severní budovy Úpravny vody Podolí. Zčásti byla cesta obou vodovodních sítí dokonce souběžná, což bylo způsobeno rivalitou s Královskými Vinohrady (na konci 19. století se jednalo o třetí největší město v království po Praze a Plzni [5]).

V té době fungovaly ještě podobné vodárny v Braníku, na Smíchově, v Libni a v dalších lokalitách, které ovšem čerpaly a rozváděly po městě neupravenou vodu z ­Vltavy. Na Letné byla postavena v letech 1887 až 1888 neorenesanční vodárenská věž (obr. 3), jež byla zásobována vodou z Káraného a byla zdrojem vody i pro Bubeneč. (Skutečně pitná voda byla v Praze rozváděna od počátku roku 1914 káranskou vodárnou. Voda byla čerpána z podzemí dolnolabské a hornojizerské oblasti, kam prosakovala z řeky Jizery [2].)

Rozvody vody z vodárenských věží ve městech (např. v Praze, Brně, Českých Budějovicích atd.) byly až do poloviny 19. století řešeny gravitačně, dřevěnými troubami spojovanými železnými zděřemi (obr. 4). Tyto trouby se nejčastěji připravovaly ze syrových borových kmenů a kladly do pískového lože cca 1,5 m pod zem. Od dvacátých let 19. století v Praze byly na doporučení „pražského městského vodáka“ [1, 7] dřevěné trouby postupně nahrazovány železnými trubkami, které byly trvanlivější, vedení vody v nich bylo hospodárnější.

Až v 19. století vstupují do vodárenství další profese a obory. Přicházejí strojaři, hydrogeologové a hydrologové, chemici, odborníci na hygienu, konstruktéři a stavitelé. Od roku 1839, kdy v Praze vstoupila v platnost instrukce pro kladení a těsnění litinových trub, kterou přebírala i ostatní města, se postupně přecházelo v konstrukci vodovodní sítě z dřevěného potrubí na litinové. [6]

Po roce 1830 se pak v Praze začalo s kladením litinových trub [7]. Instrukce pro kladení a těsnění litinových trub vstoupila v Praze v platnost roku 1839. Cesta od dřevěného vedení ke kovovému však nebyla všude jednoznačná. Dřevěné vodovody totiž byly mnohdy vedeny nad zemí a jejich prostá náhrada za potrubí železné či litinové zvyšovala riziko zamrzání vodovodu. Venkovská města proto s touto změnou často otálela. (Např. v Rokycanech byl železný vodovod instalován již na konci 18. století, vzápětí byl však opět vyjmut a nahrazen potrubím mnohem výhodnějším dřevěným z toho důvodu, že v tomto [železném] voda mnohem dříve zamrzá, a navíc se brzy zanáší rzí. Podobná nedůvěra ke kovovému vodovodu panovala např. i v Plzni [8].) Některé technologie zásobování vodou přetrvaly až do poloviny 20. století, nicméně rozvoj zásobování pitnou vodou ve městech datujeme již na jeho počátek.

Domovní vodoměry (obr. 5) se v našich zemích začaly zavádět po roce 1880. Vodné si určovaly a měnily městské rady. U státem subvencovaných nových vodovodů stanovoval výši vodného svým usnesením Český sněm, protože musel vytvořit předpoklady pro splácení této podpory ze státních prostředků. Někdy se dokonce dodávala voda zdarma, ale jen do určité výše. Překročení stanovené hranice bylo „trestáno“ velmi vysokým poplatkem za vodu odebranou přes limit. Ten byl předepsán podle celoročního výnosu nájemného [6].

Vodné je úplata za vodu dodanou z veřejného vodovodu a v různých formách se vybíralo již od konce 16. století. Nejstarší zprávu o tomto úkonu máme z roku 1597 [9].

Poplatky za přívod vody z městského vodovodu byly vyměřovány historicky jen pro soukromé přípojky. Ve městech musel majitel nemovitosti před napojením na veřejný vodovod nejdříve zaplatit městu daň a následně byl stanoven poplatek za provozování vodovodu, který byl obvykle placen pololetně.

Na počátku 19. století se vodné určovalo zejména ve větších městech podle výše domovní daně. Nemovitosti (resp. odběratelé) byly rozděleny do tříd podle předpokládaného vybavení a odběru vody. Stejně tak byla rozdělena legitimační taxa za nové napojení na veřejný vodovod. Vodné se platilo předem jednou za půl roku [6].

S postupujícím rozvojem průmyslu a se zvyšujícími se hygienickými nároky (v důsledku rozšíření znalostí v oblasti chemie a dalších přírodních věd ve 2. polovině 19. století) se stále zvyšovala spotřeba vody, což vedlo k rychlému rozvoji vodárenství včetně potřeby vzniku administrativního rámce. V roce 1870 byly vydány zákony pro všechny tři země Koruny české, které měly zabránit znečišťování vodních zdrojů a které navazovaly na starší obecnější právní normy. Současně bylo nutné stanovit postihy za nedodržování zákonů a vyhlášek, především v případě znečišťování vodních zdrojů.

Vodní právo bylo upraveno celorakouským říšským zákonem v roce 1869, který mj. stanovil, že zemské sněmy jednotlivých zemí rakouského soustátí mají vydat vlastní zákony o používání veřejných vod. Již následujícího roku byly vydány zákony pro všechny tři země Koruny české (Čechy, Moravu a Slezsko). Zákony se snažily zabránit mj. znečišťování vod splašky, továrními odpady, vyústěním stok apod. (což ovšem obsahovaly i zákony starší, např. trestní zákon z roku 1852) a stanovit pravidla pro zásobování užitkovou i pitnou vodou [6].

Lázeň, koupelna

V období 19. století se již obecné povědomí o důležitosti pravidelné hygieny obyvatel zlepšovalo. Nejčastějším hygienickým úkonem bylo mytí rukou, ke kterému sloužila tzv. lavaba, tedy umyvadla buď s konvicí na vodu nebo se zavěšenou nádržkou na vodu a kohoutkem. Na výrobu lavaba se používaly různé materiály, jako např. cín, měď nebo železo. Jeho tvar byl často jednoduchý, ale nabízely se i bohatě zdobené nádoby s reliéfy. Na tzv. velkou hygienu se obvykle chodilo do městských lázní, které však nebyly dostupné ve všech čtvrtích, problém byl především v chudých dělnických částech města (např. v Libni, Karlíně nebo na Smíchově).

Místnost pro lázeň se v dispozicích objevovala již dříve, zejména v luxusnějších vilách a hotelech. Teplá voda byla ručně donášena ve vědrech z kuchyně, kde byl prostor pro její ohřev. Lázeňská místnost byla vybavena dřevěnými káděmi či vanami, mycími stolky (obr. 6) nebo lavabem a místem pro odpočinek po lázni. Obdobné vybavení se objevuje i ve službách, jako například v kadeřnictví či holičství (obr. 7). V bytech městských domů se „lázeňský pokojík pro domácí potřebu“ (obr. 8, 9) objevuje až v období od osmdesátých let 19. století. Mezi požadavky na kvalitu tohoto pokojíku patřilo i přímé větrání, které se často zajišťovalo přes domovní světlík (podobně jako u záchodu a u spíže).

Má býti přívětivý [lázeňský pokojík], přiměřeně veliký (min. 6 m²), slunečný, dobře k větrání způsobilý a rychle výhřevný. [9]

Podmínkou pro dostupnost vody v jednotlivých bytech bylo vybudování tlakového vodovodu, které ve větší míře spadá až do devadesátých let 19. století [6]. Jako instalační materiál se využívaly zprvu olověné trubky. V průběhu 19. století se koupelna vybavená umyvadlem, vanou a popř. i sprchou stala standardem bydlení, atributem luxusu a výrazem postavení. Současně je možné zaznamenat rostoucí nároky na pohodlí a praktičnost koupelen i sanitárního vybavení. Zvýšení standardu později (dvacátá. léta 20. století) výrazně pomohla také možnost ohřevu vody plynem (firma Karma – Karel Macháček).

Kanalizace

Počátek systematického řešení odvodu odpadních vod ve městech spadá až do 19. století, do té doby se odvod splaškové vody prováděl na individuální úrovni. Voda byla přiváděna do města z vodovodů i kašen a tekla uličními koryty zpět do řeky – tímto způsobem se částečně odplavoval i komunální odpad z ulic. Některé městské domy disponovaly žumpami anebo hnojišti, které byly pravidelně vyváženy [3]. Díky zlepšujícím se znalostem z oboru hygieny a požadavku na kvalitní odkanalizování znečištěné vody tak, aby bylo sníženo riziko výskytu infekčních onemocnění (tyfus, cholera), vznikl podnět pro systematickou výstavbu kanalizační sítě.

Kanalizační systémy jako první zaváděla bohatá města, jimž toto řešení zároveň přineslo zvýšení společenské prestiže. Vývoj v našich zemích v tomto odvětví směřoval k budování tzv. jednotné kanalizace, kde byla společně odváděna splašková i dešťová voda, která sloužila k čištění a proplachování kanalizačního systému. Z hlediska materiálů pro odvod odpadních vod z domů byly používány např. olověné trubky (obr. 10), které vedly do stok vystavěných buď z kamene, betonu či z cihel.

Teprve nejvyšší purkrabí Karel hrabě Chotek se postaral o dokončení první pražské kanalizace. V období 1816 až 1828 bylo postaveno 44 kilometrů stok. Kanalizace byla vyústěna přímo do Vltavy pěti výpustěmi. Po stránce technické i zdravotní však vybudované stoky vykazovaly z dnešního pohledu závady (ploché dno, obyčejné cihly, místo malty byla použita hlína, nevhodné průřezy a nedostatečné sklony [12].

V závěru 19. století proběhla série soutěží na návrh celkové kanalizace v Praze, ze ­kterých nakonec nevzešlo vhodné řešení situace. S finálním návrhem přišel až specialista William H. Lindley, povolaný ze zahraničí, který měl za úkol posoudit předchozí návrhy. Místo toho však předložil návrh vlastní, jehož součástí byl i projekt mechanické čistírny odpadních vod v Praze-Bubenči (obr. 11).

„Vyústění celé stokové sítě bylo situováno u Císařského ostrova v Bubenči. … Celé odvodnění bylo rozděleno na soustavu A a B. První větší soustava A pokrývala ty části města, které bylo možné nejkratší a nejúčelnější cestou spojit letenským tunelem s čističkou. Soustava B byla odvodňována stokou vedenou Karlínem a Holešovicemi také do čistírny v Bubenči. [12]

Lindley zvolil cihly pro výstavbu stok a také navrhl v průřezu vejčitý tvar s elipsovitým klenutím, který nejlépe odolával tlaku zeminy. Dne 27. června 1906 byl zahájen zkušební provoz čisticí stanice s mechanickým čištěním vody. Díky tomuto dílu byla Praha na přelomu 19. a 20. století jedním z nejlépe hygienicky vybavených měst v Evropě.

Budování městské kanalizace v tomto období je možné zaznamenat i v dalších českých městech, kde bylo často spojeno s dlážděním hlavních ulic. Např. na konci první čtvrtiny 19. století došlo ke stavbě prvních kanalizačních stok v Brně, jejich funkčnost však nebyla dostačující. Jednotný kanalizační systém, který ústil do Svratky, byl realizován až v roce 1892 a teprve v roce 1960 byla zprovozněna první ústřední čisticí stanice pro celou brněnskou kanalizační síť. Podobný historický vývoj je možné zaznamenat i v Českých Budějovicích, kde byla v letech 1832 až 1836 vybudována první stoková síť sestávající z cihelných sběračů, a až v šedesátých letech 20. století byla vybudována čistírna odpadních vod.

Závěr

V období vlády císaře Františka Josefa I. došlo v našich zemích k významnému rozvoji výstavby a zdokonalení rozvodů vody a kanalizace. Tento poměrně velký technický vývoj byl vyvolán nejen rozšiřováním městských částí s bytovou funkcí, narůstajícími nároky na hygienu, ale také rozšiřujícími se znalostmi z oborů mikrobiologie a bakteriologie. Byla zjištěna souvislost mezi kvalitou a hlavně čistotou prostředí a šířením infekčních chorob (epidemie cholery ve 30. letech 19. století).

Odvod odpadních vod, zamezení znečišťování vodních zdrojů a přívod čisté vody patřily mezi zásadní požadavky pro zlepšení kvality života nejen ve městech. Stavba městské kanalizace se postupně stávala prioritou a její budování záleželo na velikosti a finančních možnostech jednotlivých obcí. Díky realizaci výjimečně technicky propracovaného návrhu W. H. Lindleyho na řešení „kanalisační otázky“ se Praha dostala mezi nejlépe hygienicky vybavená města v Evropě na počátku 19. století. Systém kanalizace v této podobě fungoval až do roku 1967, kdy byla odstavena čistírna odpadních vod v Bubenči a byla nahrazena současnou ústřední čisticí stanicí. Modernizace vodovodní a kanalizační sítě probíhala i v průběhu 20. století a mnohdy byla dokončena až v jeho druhé polovině.

Zdroje:
[1] KROFTOVÁ, K.; M. HULEC; M. EBEL et al. Tradiční stavitelství za císaře Franze Josefa. Praha: ČVUT v Praze, 2022. ISBN 978-80-01-07058-1.
[2] JÁSEK, J. a kol. Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, 2000.
[3] DRNEK, K. Historie vodárenského a kanalizačního oboru [on-line]. TZB-info, Praha, 2020 [cit. 2023-06-22]. Dostupné z: https://voda.tzb-info.cz/likvidace-odpadnich-vod/21071-historie-vodarenskeho-a-kanalizacniho-oboru.
[4] Výstava Tradiční stavitelství za císaře Franze Jozefa, Centrum stavitelského dědictví NTM v Plasech. 7. 4. 2022 – 29. 10. 2023.
[5] KOLÁŘ, J. Vinohradská vodárna v Podolí upadla do zapomnění. Neprávem. [on-line]. Pražské vodovody a kanalizace, Praha, 2023 [cit. 2023-07-05]. Dostupné z: https://www.pvk.cz/aktuality/vinohradska-vodarna-v-podoli-upadlo-do-zapomneni-nepravem.
[6] DRABINOVÁ, S. Historie a současnost zásobování vodou [on-line]. In: Multimediální učební texty předmětu Zásobování vodou, VŠB-TU Ostrava, 2022 [cit. 2022-09-22]. Dostupné z: http://zasobovanivodou.vsb.cz/index.php/osnova-prednasek/1-historie-a-zakladni-pojmy-ve-vodarenstvi.
[7] JÁSEK, J. Klenot města. Historický vývoj pražského vodárenství. Praha 1997.
[8] KODERA, P. Dřevem nebo železem – vodovodní dilemata městských rad ze sklonku 18. století. Svorník 7/2009, Praha 2009, s. 111–112.
[9] Ottův slovník naučný. sv. 14. Praha 1899, s. 1004.
[10] Firemní katalog Geittner és Rausch, 1885, s. 589.
[11] PACOLD, J. Konstrukce pozemního stavitelství. Díl 3. Železné krovy, topení, ventilace, osvětlení, záchody, odstraňování výkalů a odpadků z domů, návrh staveb, domy rodinné a činžovní. Praha, 1901.
[12] Historie vodárenství [on-line]. Pražská vodohospodářská společnost, a.s., [cit. 2023-07-15]. Dostupné z: https://www.pvs.cz/historie/historie-vodarenstvi/.