Vídeňské sociální bydlení
Vídeňská sociální bytová politika se vzhledem ke své dlouhé tradici a kontinuitě zdá být ve světovém měřítku jedinečná. Již od dvacátých let 20. století vyvíjí a realizuje rakouské hlavní město svůj program sociálního bydlení. V současnosti žije v bytech dotovaných městem zhruba 60 % vídeňských domácností. Vídeň má dnes zhruba 1,9 milionu obyvatel a město vlastní cca 220 000 bytů, což představuje asi 25 % z celkového bytového fondu. Kvalita a nízká cena bydlení mají pravděpodobně velký podíl na tom, že je pravidelně ohodnocena jako město s nejvyšší životní úrovní na světě.
Maturovala na Gymnáziu v Uherském Hradišti. Vystudovala architekturu na VUT v Brně a Technické univerzitě Vídeň. V letech 1998–2008 byla zaměstnána ve vídeňských architektonických kancelářích Bauer a Georg W. Reinberg. Od roku 2008 má vlastní arch. kancelář a je spolumajitelkou firmy Arch+More ZT GmbH.
Dědictví meziválečných stavitelů
Historicky je sociální bytová výstavba spojena s tradicí „rudé vídeňské“ architektury. V době industriální revoluce od poloviny století až po 1. světovou válku vzrostl počet obyvatel Vídně na více než dva miliony, což je o 100 000 více, než má Vídeň dnes. Většina rodin však žila v katastrofálních životních podmínkách. Po rozpadu monarchie vystavěla nová socialistická vláda ve Vídni během dvaceti let 65 000 nízkonákladových bytů. Program výstavby je v současnosti znám pod pojmem „rudá Vídeň“ a tehdejší sídliště jsou roztroušena po všech vídeňských čtvrtích. Snad nejznámější z nich je Karl-Marx-Hof v noblesním 19. vídeňském okrsku a Georg-Washington-Hof.
Karl-Marx-Hof, 1927–1930, architekt Karl Ehn
Obytný soubor se nachází v 19. vídeňském okrsku, přímo u stanice metra Heiligenstadt. Jedná se o souvislou budovu délky 1,2 km. Stavba je rozdělena do pěti celků a obklopuje čtyři rozsáhlé vnitřní dvory s parkovou úpravou a jedno centrální náměstí s monumentálními oblouky. V komplexu se původně nacházelo 1350 bytů o ploše 30–60 m2pro 5000 obyvatel. Byty byly od provopočátku vybaveny hygienickými zařízeními a umyvadly, koupelny byly společné (2 × 20 van a 2 × 30 sprch se nacházelo v suterénu). V budově byly umístěny dvě mateřské školky, prádelny, poradna pro matky, dětský domov a knihovna, kavárna, 25 obchodů a společenské místnosti. V únoru 1934 budova sloužila jako pevnost povstalců proti diktatuře Engelberta Dollfusse a byla značně poškozena, v současnosti je památkově chráněna. Koncem osmdesátých let 20. století byl soubor renovován, byly přistavěny výtahy, do bytů byly vestavěny koupelny, byty se částečně spojily a zřídilo se v nich centrální vytápění. Byty jsou nadále ve vlastnictví města a nájmy se pohybují průměrně kolem 5 eur za m2. Celkem 78 % bytů je obydleno jen jednou až dvěma osobami, 30 % z nich tvoří svobodné matky.
Občanská válka a fašistický převrat v roce 1934 program bydlení náhle ukončily. Ve 2. světové válce bylo asi 20 % z celkového vídeňského bytového fondu zničeno. Po válce však město svůj program sociálního bydlení okamžitě obnovilo. I když poválečná architektura nedosáhla na kvalitu budov z dvacátých let, jejich počet byl působivý. Každý rok bylo postaveno až 10 000 nových bytových jednotek. V sedmdesátých letech vyústila kritika monotónnosti panelových domů ve větší architektonickou rozmanitost. Objevily se experimentální a tematické budovy, jako jsou například terasové obytné věže Alt-Erlaa.
Obytný park Alt-Erlaa, 1985, architekt Harry Glück
Finanční dotace investorům, systém soutěží
Zrušení „železné opony“ necelých 70 km od Vídně vedlo od roku 1989 k vlně přistěhovalectví a k silnému nárůstu počtu obyvatel. Zatímco se město samotné až do poloviny devadesátých let 20. století aktivně podílelo na výstavbě bytů, je současná podpora na výstavbu bydlení zajištěna výlučně poskytováním finančních dotací investorům na základě soutěží, jichž se účastní vždy tým složený z developera a projektanta. Tým je často rozšířen o zahradního architekta a sociologa. Systém soutěží garantuje vytvoření kvalitního obytného prostředí se stabilními náklady. Soutěže jsou založeny na inovativním čtyřpilířovém modelu.
Každý subvencovaný projekt bydlení (každoročně 7000 až 13 000 dotovaných bytů) hodnotí interdisciplinární porota podle čtyř kritérií: sociální udržitelnost, architektura, ekologie a ekonomie. Kvalita projektu je podmíněna nejen samotným zadáním a stavebními předpisy, ale i zaručenou výší budoucích nájmů (aktuálně max. 4,87 eura/m2) a výší maximálního finančního příspěvku (aktuálně 500 eur/m2 obytné plochy + 300 eur/m2 obytné plochy na koupi pozemku). Zavedení těchto postupů vedlo ke zvýšení sociálních a technických standardů nových budov, zatímco náklady na výstavbu byly sníženy. Většinu obytných budov v současnosti staví nezisková družstva a pronajímají se. Dispozice obsahují standardní jedno- až pětipokojové byty, ale existují i speciální formy bydlení, jako jsou skupinové formy anebo bydlení s asistencí, které odrážejí demografické změny a rozdílný životní styl v dnešní společnosti.
Nájemné zůstává u budov se sociálním bydlením konstantní a pronájem není časově omezen. Důležitou roli v projektech hraje otázka integrace různých sociálních skupin, vysoká kvalita venkovních prostorů a identita obyvatel se svým okolím. Obytné budovy dotované městem byly a jsou ve Vídni záměrně situovány ve všech městských čtvrtích a často kontrastují s vilkami a luxusními rezidenčními stavbami. Vídeňská bytová politika tak doposud účinně zabránila koncentraci sociálně problematických skupin, které známe z některých evropských měst. Roční rozpočet vídeňského rozvoje bydlení činil v posledních letech vždy zhruba 500 až 600 mil. eur.
Vývoj nových městských čtvrtí
Stejně jako v mnoha evropských velkoměstech dochází také ve Vídni k demografickým změnám způsobeným růstem populace v důsledku imigrace, stárnutí populace a nového životního stylu. Téměř 40 % obyvatel Vídně má v současnosti migrační původ, nenarodilo se tedy v Rakousku. Cílem vídeňské sociální bytové politiky vždy byla integrace těchto různých způsobů života. Změny vyžadují nové formy mezigeneračního bydlení a poskytování sociálních služeb přímo na místě. Jsou zohledněny potřeby handicapovaných osob a hledají se nové způsoby řešení sociálního znevýhodnění, „nové“ chudoby a bezdomovectví.
Z toho důvodu se u soutěží používají kombinace různých modelů financování zaměřených na odlišné cílové skupiny. Vysoký architektonický standard výstavby s minimálními odkazy na materiální rozdíly zabraňuje stigmatizaci obyvatel. To vytváří sociální soudržnost a vysokou kvalitu životní úrovně, která je prospěšná pro všechny. Mnohé nároky na sociální výstavbu se odrážejí také v současném vídeňském stavebním řádu. Je v něm předepsána bezbariérová dostupnost a možnost změny dispozice všech bytových jednotek na bezbariérové, nutnost společných prostor v domě, využití společných venkovních ploch v závislosti na velikosti stavby (dětská hřiště) a v neposlední řadě nutnost využití alternativních zdrojů energie. Počet obyvatel ve Vídni narůstá v posledním desetiletí ročně asi o 20 000. Na základě zmíněných aspektů a v rámci soutěží a s podporou města ve Vídni vznikají nejen nadprůměrně kvalitní nová sídliště, ale i četné revitalizace stávajících městských domů, průmyslových staveb či celých městských čtvrtí. Celkem 70 až 80 % obytných novostaveb se v současnosti ve Vídni dotuje. V posledních letech jsou nejvýznamnějšími projekty bytových souborů na pozemcích dřívější železniční infrastruktury, která byla kompletně reorganizována (areál dnešního hlavního nádraží a areál bývalého Severního nádraží), a nová čtvrť na severovýchodním okraji města, nazvaná jezerní město Aspern.
Plán rozvoje Vídně se reviduje a upravuje každých deset let. Na základě regulačního plánu, jenž je uzákoněn za široké účasti občanů, politiků a dalších zainteresovaných stran, pak město vypisuje soutěže o nové dotované bydlení. Předložené projekty hodnotí porota podle čtyř již výše zmíněných kritérií. Velká konkurence v soutěžích, které vyústí v koupi daného pozemku, přispívá k vyloučení obvyklých kompromisů v tržně koncipovaných budovách. Většina nových budov má mnohem lepší tepelnětechnické vlastnosti, než požaduje stavební řád, a další ekologická opatření zahrnují např. recyklaci dešťové a šedé vody, využití solární a větrné energie nebo odborně sledovanou kontrolu stavební chemie – tedy ekologii použitých materiálů. Mnoho nových domů je v pasivním standardu a nevyžaduje tradiční vytápění. Inovativní stavby se monitorují a často jsou doprovázeny výzkumnými projekty, které město a rakouská vláda velmi velkoryse podporuje a čerpá z nich poznatky do budoucnosti (např. program Haus der Zukunft).
Vídeň ovlivňuje nejen návrh budov systémem soutěží a prostřednictvím právních požadavků, ale dozoruje i samotný projektový a stavební proces. Pro tento účel je zřízena městská agentura Wohnfonds Wien, která koordinuje proces od nákupu pozemku, zadání soutěže a její vyhodnocení přes prodej pozemku až po konečnou kontrolu kvality stavby a splnění smluvních požadavků. V nedávné novele vídeňského stavebního řádu bylo sociální bydlení uzákoněno jako nová kategorie pro tvorbu budoucích územních a regulačních plánů.
Občanům Vídně jsou v jednotlivých městských částech k dispozici občanská centra, takzvaná Gebietsbetreuung, která podporují spoluúčast obyvatel na rozhodování a tvorbě jejich okolí, organizují různé workshopy a kooperují se školami a kulturními institucemi. Speciálně pro problematiku bydlení je pro občany zřízena centrální agentura Wohnservice Wien.
Návrh venkovních prostranství
Důležitým aspektem navrhování a výstavby nových obytných celků financovaných městem je ztvárnění vnějších veřejných a poloveřejných prostorů. To je nedílnou součástí soutěžních projektů a zahradní architekt je většinou od prvopočátku členem týmu. Vnitřní a venkovní společné prostory mají zaručit komunikaci, toleranci a různorodost interakcí. Koncepce venkovních ploch zahrnuje komunitní zahrádky, společné záhony, hrací plochy pro děti a mládež, plochy určené na společné využití, např. na venkovní vaření a stolování, a klidnější odpočinkové zóny.
Role umění
Od počátku sociálně demokratické éry v rakouské první republice (po 1. světové válce) mělo umění jako kulturní projev v bytovém sektoru zvláštní roli. V poválečných letech došlo k téměř komplexnímu vybavení budov nástěnnými mozaikami, sochami a výtvarně navrženými objekty na dětských hřištích, dále fontánami či pavilony. Zadáním těchto prvků město zajišťovalo podporu pro umělce na neexistujícím trhu s uměním. Na počátku devadesátých let 20. století se úzké vztahy umění k architektuře rozpustily a umění se věnovalo jen veřejnému prostoru. Město v současnosti znovu iniciuje a podporuje místní umělecké zásahy s cílem vytvářet prostředí, ve kterém umění nemá pouze dekorativní účely, ale aktivně reflektuje společenské dění.
Nové hlavní nádraží a obytná čtvrť Sonnwendviertel
Nová vídeňská čtvrt Sonnwendviertel vyrostla během posledních sedmi let na ploše bývalého Jižního nádraží. Díky restrukturalizaci vlakové dopravy a výstavbě nového hlavního nádraží se v srdci Vídně uvolnila obrovská plocha. V roce 2004 byl na plochu o rozloze 109 ha schválen strategický plán, v němž bylo 35 ha věnováno bydlení situovanému na jižní straně nádraží kolem nově vybudovaného parku. Obytná čtvrt s 5000 byty a názvem Sonnwendviertel má být dokončena v roce 2019. Součástí obytného celku je i rozsáhlý školní campus. Vídeň v tomto případě do bydlení investuje 500 mil. eur.
Nová čtvrť láká především mladé rodiny a páry či svobodné rodiče. Město pro ně v tomto případě nabízí nízkonákladové bydlení v apartmánech z programu SMART. Jsou to byty s optimálním využitím prostoru, volitelnými variantami zařízení a velmi nízkými měsíčními náklady. Na návštěvníka možná působí dokončené bloky první fáze výstavby poněkud tristně. I když město samo vyzdvihuje čtvrť jako městský klenot s vysokou kvalitou života, spokojeností obyvatel a rozmanitou kombinací bydlení, práce a nakupování – procházka poloprázdnou čtvrtí tomu zatím moc nenapovídá.
Ne vše se povedlo podle plánovaných představ. Budovy stojí často natěsnány vedle sebe a architektonické styly i barvy se nemilosrdně srážejí. Ventilační šachta podzemní garáže vyčnívá přímo u houpačky na dětském hřišti a ploty přetínají (doslova rozřezávají) louku ve vnitrobloku. Ve vnitřních dvorech chybějí stromy, neboť dvory jsou zcela podsklepeny podzemními garážemi. Doufejme, že nově vysazený park o rozloze 7 ha v sousedství obytných bloků nedostatek zeleně vykompenzuje. Na některých blocích pracovali dva až tři developeři znatelně bez vzájemné komunikace. Cílem bylo vytvořit co nejvíce bytů. Přízemí se využívá ve čtvrti Sonnwendviertel většinou jen pro bydlení, budovy jsou monofunkční a veřejný prostor není nijak oživen. Obyvatelé si však chválí společné zařízení domů. Ve dvoře jsou hřiště pro děti, v suterénu sauny, posilovny i prádelny a obyvatelé se chlubí, že v jednom domě mají na střeše bazén.
Městský obývací pokoj
Obytný blok nazvaný architekty „městský obývák“ se 450 bytovými jednotkami je umístěn na severním okraji nové čtvrti a tvoří jej souvislá sedmi- až desetipodlažní uzavřená zástavba ohraničující blok ze tří stran. Čtvrtá strana je prolomena a uprostřed vnitrobloku se nacházejí tři samostatně stojící domy. Na rozdíl od jiných bloků v Sonnwendviertel v místě nejsou patrné hranice mezi jednotlivými pozemky, i když jej zpracovaly různé architektonické týmy. Rozsáhlá společná (komunitní) zařízení pro obyvatele jsou umístěna v budovách uvnitř bloku a propojena s ostatními budovami lávkami. Ke společnému zařízení patří vnitřní bazén a wellness, kino, hudební prostor, dílna na opravu kol, herny pro děti, společenská místnost s kuchyní, kavárna, mateřská školka, společné venkovní terasy a travnaté plochy.
Společné prostory mají kompenzovat trend k malým obytným plochám sociálních bytových jednotek. Zajímavé je umístění většiny těchto prostor ve vyšších podlažích bytových domů. Díky propojení lávkami vzniká rozsáhlá bezbariérová úroveň ve 3. a 4. podlaží společná pro všechny domy bloku. Veřejný prostor uvnitř a mezi budovami architekti nazvali „městský obývací pokoj“. Je nutno podotknout, že hustota osídlení je v tomto případě dovedena do maxima, prostory vnitrobloku mají veřejný charakter, zvláště obytné prostory v přízemí jsou pro bydlení, řekněme, přinejmenším neatraktivní.
Bydlení SMART
Bytový dům SMART Wohnen se 148 byty byl postaven na základě soutěže z roku 2012 a dokončen byl v roce 2016. Cílem strategie SMART je koncepce finančně dostupných menších bytů s flexibilním půdorysem. Velikost a hustota zastavění je požadována vyšší než u běžných obytných staveb. SMART má umožnit přizpůsobení bytů různým životním fázím od stylu bydlení v loftu přes život s rodinou až po byt pro seniory. Projekt architektů firmy Geiswinkler se nachází na pozemku, jenž je orientován dlouhou jižní stranou do ulice a severní stranou do stávajícího předválečného vnitrobloku.
Všechny byty jsou přístupné ze společné otevřené pavlače na severu, ze dvora a obytné místnosti jsou orientovány na jih, do ulice. Nápadný předsazený rošt lodžií tvoří hlukovou bariéru mezi ulicí a obytnými místnostmi. Byty mají střídavě umístěné terasy lodžií tak, aby hluboké, zelení osázené balkony co nejméně stínily jiným bytům. Klidná severní strana bloku s otevřenými pavlačemi je záměrně rozšířena a oživena nikami a jsou v ní umístěny společné terasy a herny pro děti. Díky jednoduchému statickému systému nosných vnějších obvodových zdí bylo možné půdorys ovlivnit i ve fázi hrubé stavby. Velikosti bytů byly přizpůsobeny výsledku poptávky, která probíhala těsně před výstavbou. Požadavky uživatelů vyústily v následující poměr rozdělení bytů: 50 % bytů typu C o ploše 70 m2 (tři ložnice), 37 % typu B o ploše 55 m2 a 13 % typu C o ploše 40 m2. Na každém poschodí jsou navrženy prostory pro umístění kol i kočárků ve formě barevných boxů a společná prádelna. Velkorysý a dobře využitelný společný komunikační prostor kompenzuje redukovanou velikost bytů a podporuje vznik fungující komunity v domě.
Areál bývalého Severního a Severovýchodního nádraží
Severní (Nordbahnhof) a pozdější Severovýchodní nádraží (Nordostbahnhof) ve 20. vídeňském okrsku byly až do konce 1. světové války hlavními vídeňskými vlakovými nádražími. Po rozpadu monarchie ztratilo Severní nádraží, jehož trati vedly především na Moravu a do Čech, význam. Nádraží bylo za 2. světové války zničeno a provoz nebyl znovu obnoven. Kolejiště využívaly rakouské dráhy až do roku 2010 zčásti jako nákladní a překladní plochu. Areál bývalých nádraží ze všech stran výborně navazuje na městkou infrastrukturu a zdá se být ideálním prostorem pro novou zástavbu. Na ploše 88 ha již vyrůstá v několika etapách jedna z nejrozsáhlejších vídeňských obytných čtvrtí. Výstavba bytů pro 32 000 obyvatel a 25 000 pracovních míst byla započata v roce 1994 a má být dokončena v roce 2027. Rozvojový model z roku 1994 navrhl rozčlenění 1. části území na pravidelné uliční bloky podobné městské výstavbě, kterou známe z 19. století. V letech 2008 a 2014 následovaly další urbanistické soutěže. V první fázi, do roku 2016, bylo vystaveno 4500 bytů a také campus pro 700 školáků v okolí nového parku o rozloze 3,1 ha.
Osobní automobilová doprava byla ze čtvrtí takřka vyloučena, podzemní garáže jsou přístupné jen z okružních komunikací se sníženou povolenou rychlostí. Parkování je řešeno společnými dvoupodlažními podzemními garážemi pro více domů. Počet parkovacích míst, regulovaný stavebním řádem, mohl být díky dobrému napojení na veřejnou dopravu redukován na 50–70 %. Na ulicích, ale i v domech je více prostoru věnováno cyklistům, jsou v nich navrženy velké prostory pro úschovu kol anebo rozšířené niky pro kola přímo na podlažích u vchodů do jednotlivých bytů. Důležitou roli v mobilitě hraje také carsharing. Partery domů se většinou využívají pro společné prostory obyvatel, najdeme v nich komunitní zahrádky určené k oddychu a pěstování zeleniny. Obytné domy s názvem „bike city“ anebo „bydleme pospolu“ odrážejí různé koncepty projektů.
„Bydleme pospolu“ – koncept skupinového bydlení
Jedním z nových konceptů bydlení na Nordbahnhofu je projekt skupinového bydlení. Představuje proces realizace bydlení, který se nejen ve Vídni, ale i v jiných evropských městech těší stále větší oblibě. Iniciátorem projektu je skupina zájemců, která se navzájem hledá. Cílem je vytvořit komunitu lidí různého věku a složení, jejíž členové sdílejí společné hodnoty. Součástí procesu hledání a rozhodování jsou většinou profesionální mediátoři. V projektu na Krakauerstraße 19 se skupina čtyřiceti rodin, jednotlivců a párů společně s investorem a architektem ucházela prostřednictvím účasti v architektonické soutěži o jeden z pozemků na Nordbahnhofu. Vzhledem k vysoké kvalitě projektu, vyznačující se především sociologickou, ekologickou a ekonomickou koncepcí, byl pozemek „vysoutěžen“ a prodán družstvu.
Projektový proces byl založen na participaci všech budoucích nájemníků. Cílem bylo vytvořit nejen prostory pro bydlení, ale i pro práci a volný čas pod jednou střechou, využít společný carsharing namísto vlastních automobilů a mít k dispozici třeba i plochy pro pěstování vlastní zeleniny. O vysoutěžený pozemek se komunita dělila s jinou skupinou zájemců, která vytvořila podobný projekt. Obě budovy jsou postaveny podél hranice pozemku tak, aby prostor uvnitř bloku byl k dispozici jen jeho obyvatelům. V přízemí je umístěna větší kancelář, obchod s kavárnou, velký prostor pro úschovu kol, herna pro děti a kuchyň pro společné vaření a stolování s vybavením. V suterénu se nachází víceúčelový sál, který se využívá ke společným schůzkám, aktivitám a je pronajímán také externě, vybavená stolařská dílna, malá tělocvična a hudební sál.
Parkování malého počtu automobilů (díky definici stavby jako domov, a ne jako bytový dům) bylo umístěno do společné podzemní garáže ve vedlejším domě. V objektu funguje vlastní carsharing. V 1.NP se nachází několik kanceláří, které jsou pronajaty bydlícím. Střešní terasa patří všem. Vedle rozsáhlé terasy je k dispozici klidná a pohodlná společná knihovna s krásným výhledem na město, dále sauna a byty, které má každý z nájemníků možnost využívat za malý poplatek pro své hosty.
Jednoduchý konstrukční systém s nosnými obvodovými a chodbovými zdmi i lehkými příčkami mezi byty umožnil spoluúčast budoucích nájemníků na projektovém procesu. Bylo možné libovolně tvořit velikosti a půdorysy bytů, určit velikosti fasádních otvorů a umístění balkonů, což se odráží v nepravidelnosti a rozmanitosti fasády. Stavba je nízkoenergetická, s řízeným větráním a rekuperací, důraz se kladl na použití ekologických stavebních materiálů.
Dům je spravován samotnými nájemníky na principu sociokracie, což je způsob, jenž zajišťuje spoluúčast jednotlivců na rozhodování a zároveň dynamiku i schopnost jednání jako celku. Projekt byl oceněn Rakouskou cenou za architekturu.
Závěr
Na příkladech urbanistických koncepcí nových vídeňských čtvrtí a na realizovaných projektech – jak již z dvacátých či sedmdesátých let minulého století, tak i ze současnosti – je znatelné, jak velký vliv má přístup a politika města na kvalitu bydlení, kvalitu architektury a tvorbu městského prostoru. Aktivní účast města je schopna ovlivnit dostupnost bytů na trhu pro všechny a integraci různých sociálních skupin. V kombinaci s doprovodnými výzkumnými projekty je to investice do budoucnosti, která je odměněna vysokým životním standardem a spokojeností obyvatel Vídně.
