Stavební činnost v době Karla IV.

Rozsah stavební činnosti, rozvinuté téměř od počátku markraběcí vlády Karla IV. (v letech 1333-1349), dosáhl takového měřítka, že ještě dnes máme nemalý počet skvostů stavitelského umění vyspělé gotiky [4]. Tato slova uvádí historik Jiří Spěváček v monografii o panovníkovi, který učinil z Českého království ?perlu ve své koruně?.

O celkovém rozvratu v zanedbaném Českém království se zmiňuje panovník sám v autobiografii Vita Caroli, když přijíždí v roce 1333 po letech do Prahy: A my jsme nalezli království tak opuštěné, že ani jednoho hradu nenalezli jsme svobodného, který by nebyl zastaven se vším zbožím královským, takže jsme neměli kde bydliti, leč v domech městských, jako jiný měštěnín. A hrad pražský byl tak zkažen, zničen a pobořen, že od časů krále Otakara byl až do země zhroucen. Protož znovu kázali jsme vystavěti palác veliký a krásný s velikými náklady, jak se dnešního dne jeví kolemjdoucím [12].

Pražský hrad
Podle vzoru královského sídla v Paříži uskutečnil Karel IV. novou stavbu paláce na místě staré rezidence, která vyhořela (pravděpodobně roku 1303). Nový palác byl nástavbou nad románským palácem Soběslava I., který vládl v letech 1125-1140, ale půdorysně byl rozšířen směrem do nádvoří, jehož úroveň byla zvýšena o cca 3 m. Ze stavby se zachovaly jen některé části v rekonstruovaném Karlově sále pod současným Vladislavským sálem. Kromě komnat pro krále a jeho dvůr se nacházela v paláci rovněž velká síň, určená pro veřejná jednání, sněmy, audience a soudy. Součást paláce tvořila i kaple Panny Marie. Vnitřní prostor přiléhající k novému paláci byl oddělen od zbytku hradu. Vnější opevnění hradu ponechal Karel IV. v původním stavu kromě zesílení ochrany jižní strany vybudováním předsazeného parkánu a hlubokého příkopu oddělujícího hrad od Malé Strany (Menšího Města pražského). Svou plochou cca 7,2 ha je Pražský hrad považován v současnosti za jeden z největších hradních komplexů na světě. V roce 1370 pak dal Karel IV. na znamení majestátu pokrýt obě hradní věže, východní a západní, silně pozlacenými olověnými pláty, aby symbolicky odrážely paprsky slunce oběma směry.

Pro úplnost je třeba zmínit v souvislosti s fortifikací Prahy a Pražského hradu dodnes zachovalou hradbu, kterou nechal Karel IV. vybudovat ve směru od Jeleního příkopu přes Petřín dolů k Újezdu jako reakci na velkou neúrodu a morovou epidemii, jež postihla Čechy v roce 1348. Král a arcibiskup tehdy nechali rozdat sedm tisíc korců obilí v pražských městech a umožnili stavbou zdi nejchudším vrstvám výdělek. Hradba byla proto také nazývána hladovou zdí a toto jméno jí zůstalo dodnes, jako vzpomínka na ?dotační ekonomický stimul? středověkého panovníka.

O potřebě obnovit sílu království znovunabytím důležitých opěrných hradů zastavených králem Janem se zmiňuje Karel IV. v životopisu zcela otevřeně:

Tehdy s velikým nákladem a úsilím nabyli jsme hradů Hrádku, Týřova, Lichtenburka, Litic, Hradce, Písku, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách, na Moravě pak Lukova, Telče, Veveří, hradů olomouckého, brněnského a znojemského a mnoho jiných zboží, jež byla zastavena a odloučena od koruny [12].

Výstavba hradů
Aby posílil královskou moc vůči panstvu, pokračoval v duchu krále Otakara II., který z téhož důvodu zakládal královská města, v doplňování královských hradů a klášterů s královskou nadací. Založil strategicky důležité hrady, jako byl Karlskrone (Karlova koruna, v současnosti Radyně, postavený 1338), ovládající okolí Plzně a zemskou silnici mezi Norimberkem a Prahou, strážní hrad Karlsberg (Kašperk), který měl chránit především naleziště zlata a další obchodní trasu, na Moravě hrad Karlsburg (Twingenberg, Tepenec). Na severu u Žitavy byl založen pozoruhodný celní hrad Karlsfriede (Karlův mír, též Nový Hrad), kde karavany kupců procházely bránou (mezi dvěma zdmi, které přehradily údolí) do vymezeného území, kde byly procleny, aby mohly pokračovat v další cestě.

Některé starší hrady, jako Křivoklát nebo Orlík, dal císař opravit a rozšířit. Nejdůležitějším hradem, jehož stavba byla výjimečná v mnoha směrech, byl Karlštejn, vybudovaný v letech 1348-1365, určený jako nedobytná pevnost k ochraně císařských insignií, svátostí a ostatků svatých z celé říše. Hrad, zamýšlený jako její symbolický střed, spojoval nejlepší obranné prvky s dokonalou výzdobou a pohodlím, jaké doba umožňovala. Význam byl potvrzen i položením základního kamene, který posvětil tehdejší arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Hrad byl vybudován ve třech úrovních - nejnižší byla určena pro císaře a jeho družinu, na druhém stupni byl umístěn kostel Panny Marie a kaple svaté Kateřiny a nejvýše byla v hranolové věži umístěna nejposvátnější část hradu - kaple svatého Kříže s ostatky světců a deskovými malbami Mistra Theodorika. Hrad neměl po svém dobudování řadu dalších desetiletí ve střední Evropě obdoby.

Karlův vzor následovala i šlechta, a tak v období Karlova panování bylo vystavěno nebo přestavěno více než šedesát hradů a mnohem větší množství tvrzí.

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha a kláštery v zemi
Stejně významné jako opevňovací stavby byly i stavby sakrálního charakteru, ať již šlo o stavby kostelů nebo klášterů, které plnily vedle duchovní služby rovněž funkci kulturních center. S novým budováním pražského hradu souvisela stavba velkoryse koncipované katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha, k jejímuž návrhu a realizaci si Karel pozval z Avignonu Mistra Matyáše z Arrasu (Artois), který se řízení stavby ujal v roce 1344 a pokračoval v ní (podle plánů, které vycházely z koncepce jihofrancouzských katedrál, např. v Narbonne nebo v Rodez) až do své smrti v roce 1352.

Po Matyášově smrti pokračovala ve stavbě jeho huť až do roku 1356, kdy byl jako vedoucí stavby povolán Petr Parléř z Gmündu, kamenický mistr a architekt, kterému bylo sice v době, kdy se řízení stavby ujal, teprve dvacet tři let, byl však považován za nejnadanějšího představitele švábského rodu stavitelů Parléřů (výraz parléř znamená polír). Tento projektant, který byl představitelem charakteristického gotického stylu, v jehož duchu pokračoval ve stavbě katedrály, působil v Praze až do své smrti v roce 1399. V uvedených letech postavil severní sakristii, Svatováclavskou kapli, jižní rameno příčné lodi s předsíní, tzv. Zlatou bránou (Porta aurea), pokračoval ve stavbě vysokého chóru s triforiem a uzavřel již po Karlově smrti dílo síťovou klenbou. V letech 1370 až 1371 italští umělci osadili rovněž mozaiku na Zlaté bráně.

Kromě stavby katedrály se účastnila Parléřova huť i dalších staveb -
Parléř zahájil v roce 1357 stavbu kamenného mostu přes Vltavu, postavil i další významné stavební dílo doby Karla IV., Staroměstskou mosteckou věž včetně její výzdoby, na Pražském hradě realizoval rovněž kostel Všech svatých. Mimo Prahu zahájil stavbu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, chór děkanského chrámu v Kolíně nad Labem, atd.

Za práci hutě Petra Parléře je považována i klenba chrámu Panny Marie před Týnem a rovněž presbytář chrámu Panny Marie Sněžné v Praze na Jungmannově náměstí. Chrám byl založen Karlem IV. s klášterem karmelitánů v roce 1347 a měl být největším pražským chrámem.

Podporováním stavby kostelů a klášterů většinou Karel IV. sledoval i konkrétní mocenské cíle. V roce 1350 založil kostel Nanebevstoupení Panny Marie a Karla Velikého na Karlově (zaklenutí osmibokého půdorysu klenbou tloušťky pouhých 190 mm
je mimořádným inženýrským dílem neznámého stavitele), který měl deklarovat vztah města k říši. Významný politicky i kulturně byl klášter Na Slovanech (v Emauzích) v Praze, jehož stavbu Karel zahájil v roce 1347 a na základě souhlasu papeže Klimenta VI. v něm byla při bohoslužbě používána staroslověnština. Do kláštera původně nazývaného klášterem sv. Jeronýma Slovanského byli povoláni slovanští benediktini z Dalmácie, kteří měli k poctě Panny Marie, slovanských světců Jeronýma, Cyrila, Metoděje a českých světců působit k prohloubení duchovního života v slovanské Praze.

Jen v letech 1350 až 1378 bylo postaveno šestnáct augustiniánských klášterů, které měly sloužit k duchovnímu povznesení země, a to i na odlehlých místech. Například v Oybinu (Ojvín) u Žitavy nechal Karel IV. postavit v kraji uprostřed lesů na skalním ostrohu na půdorysu hradu chránícího lužickou cestu (který získal v roce 1357) klášter celestinů - poustevníků, kde rovněž byla zahájena stavba kostela, z níž se dodnes zachovaly zbytky zdí s okny.

Pražská univerzita
Největším činem Karla IV. v oblasti současné vědy a vzdělanosti pak bylo 7. dubna 1348 založení pražské univerzity ?pro ozdobu a velikost Českého království?, jako první vysoké školy ve střední Evropě. Tak Karel završil snahu svého děda, krále Václava II., kterému znemožnilo založení univerzity panstvo v obavě před posílením vlivu kléru v království. V době svého založení neměla univerzita své vlastní budovy, přednášelo se v klášterech a v soukromých bytech profesorů. Teprve od roku 1364 sídlila první univerzitní kolej v bývalém domě Lazara Žida na Starém Městě, který Karel IV. zakoupil. Až v roce 1383, za vlády Karlova syna Václava IV. (1361-1419), získala důstojné sídlo - Karolinum. Záměrem založit univerzitu v Praze sledoval Karel IV.
i praktický důvod - pro správu říše bylo třeba zajistit větší množství vzdělaných úředníků při císařském dvoře, které vysoká škola mohla poskytnout.

Péče o vodní plochy
K snahám o rozvoj ekonomické síly země lze připsat zájem Karla IV. o využívání vodních toků a ploch. Podle nařízení císaře Karla IV. měly být všechny jezy na Vltavě od Budějovic opatřeny tzv. niemčinami, vraty 20 loktů (tj. 12 m) širokými, a tyto propusty měly být každoročně udržovány [1]. Ke kontrole dodržování těchto nařízení byl v roce 1346 založen zvláštní úřad přísežných mlynářů zemských, mající osm členů, kteří byli nejvyššími soudci ve věcech vody [2]. Velký rybník na severu Čech, dnešní Máchovo jezero, podle pražského kanovníka Beneše Krabice z Weitmile založený Karlem IV. v říjnu 1366, je zmiňován v roce 1367 v Žitavské kronice v souvislosti s chovem parmy, druhu ryby do té doby v Čechách nevídané. Je rovněž známa Karlova snaha o vybudování průplavu, spojujícího Vltavu a Dunaj, který by umožnil tranzit benátského zboží do severozápadní Evropy přes Čechy. Císař vypravil v roce 1365 do Benátek rytíře Sagramose de Pomeriis, který benátskému dóžeti Lorenzu Celsimu předložil podrobný plán obchodní cesty z Benátek přes Vltavu - Labe - Hamburk do Brugg,
jenž realizaci průplavu předpokládal. Nešlo přitom zřejmě pouze o úvahy, ale o konkrétní, podrobně zdůvodněný návrh.

Nové Město pražské
Úsilí o povznesení Prahy jako centra říše (tehdy města s padesáti tisíci obyvateli) přivedlo Karla IV. k velkolepému řešení, kterým byl návrh na rozšíření Prahy o Nové Město pražské, jehož zakládací listinu vydal 8. března 1348 na hradě Křivoklátě a o osmnáct dní později osobně položil i základní kámen. Název Nové Město měl vyjádřit záměr vytvořit nové centrum křesťanského světa (ideální město - Nový Jeruzalém).

Nově koncipovaný městský prostor, který měl zabezpečit předpokládaný nárůst obyvatel, potřebný pro zajištění infrastruktury a ekonomického růstu budoucí evropské metropole, byl vybrán na pravém břehu, který umožňoval dobré podmínky pro stavbu. Plocha nově zakládaného města byla vymezena vnějšími hradbami 10 m
vysokými a 6 m širokými, v oblouku od Vyšehradu až k dnešnímu Těšnovu v délce 3,5 km, jež
obklopovaly prostor o ploše zhruba 360 ha (tedy trojnásobek Starého Města). V hradbách postavených za pouhé dva roky byly směrem do kraje zabudovány čtyři brány (Poříčská, Horská, Koňská a Svinská, nazývaná také bránou svatého Jana) a dvacet jedna věží. Hradby a věže Nového Města podle současných předpokladů stavělo nepřetržitě celkem téměř tisíc řemeslníků a dělníků (z toho zhruba dvě stě zedníků), ke stavbě bylo zapotřebí asi 120 000 m² stavebního kamene - opuky a vápence (který se převážel povozy nebo i po vorech), 46 000 m³ písku, 6000 m³ kusového vápna a 12 200 m³ vody.

Vzhledem ke skutečnosti, že nové čtvrti zamezily Starému Městu kontakt se zemědělským zázemím, předpokládal Karel IV. budoucí spojení obou měst v jedno velké město (Větší Město pražské - na rozdíl od Menšího Města pražského - Malé Strany). Císař rovněž předpokládal začlenění dalších částí, například Vyšehradu, do svazku pražských měst. Vyšehradská pevnost byla do jednotného obranného systému začleněna v roce 1351, ke sloučení správy obou měst pražských a odstranění staroměstských hradeb však nedošlo.

Nevýhoda v přístupu do Starého Města přes Nové Město měla být do jisté míry kompenzována předáním správy dvou vnějších novoměstských bran Starému Městu. Na budoucím území Nového Města se již v roce 1347 v předstihu začaly stavět kostely a kláštery podle urbanistické koncepce, jejímž autorem byl pravděpodobně (jak vyplývá ze srovnání s jinými městy) Matyáš z Arrasu. Z umístění jednotlivých veřejných budov, klášterů, kostelů i vyznačení dopravní sítě vyplývá, že záměr musel předcházet realizaci. Byly plně respektovány starší dálkové komunikace, které spojovaly Nové Město pražské a starší osídlení v okolí Staroměstského tržiště (a Ungeltu). Vstup do Nového Města umožňovaly tři brány - sv. Ambrože (dnešní Prašná brána), brána sv. Havla (Na můstku) a brána sv. Martina (Na Perštýně). Hlavními centry Nového Města se stala tři prostranství (Dobytčí, Koňský a Senný trh).

Při porovnání půdorysů území je zřejmá koncepce tří pravoúhlých uličních sítí vycházejících kolmo z výše uvedených tržišť, které jsou vloženy do volného území a jsou vzájemně provázány. Na jihu jde o propojení trasy z Pražského hradu přes Kamenný most a Staroměstský trh směrem na Vyšehrad, kudy procházely i korunovační průvody a kde se nacházelo i největší tržiště města - současné Karlovo náměstí, místo určené kromě pořádání pravidelných trhů (umístilo se na něm na tisíc kusů dobytka) rovněž pro veřejná shromáždění, kde se vystavovaly ve význačných dnech v kostele Božího těla korunovační klenoty a ostatky svatých. Náměstí je základem pravoúhlé osnovy, kde dnešní Žitná a Ječná ulice směřují kolmo na spojnici s druhým tržištěm. V rohu náměstí, na výrazném terénním zlomu, byla jako správní a soudní dvůr postavena nejpozději před rokem 1367 Novoměstská radnice, patřící k nejvýznamnějším stavbám Nového Města.

Druhá část Nového Města tvoří osu mezi Staroměstským náměstím a Havelským trhem, kde hlavní prostor představuje dnešní Václavské náměstí - jako třetí tržiště s neobvyklou délkou 680 m, kam kolmo ústí ulice Vodičkova a Jindřišská.

Stavební podmínky v Novém Městě byly na svou dobu velmi přísné, Karel vyhlásil seznam potřebných řemesel, která se měla do Nového Města přistěhovat, do osmnácti měsíců měly být na vymezeném místě dokončeny stavby obytných stavení. Byly stanoveny hranice domů, tříd a ulic, stanovena šířka hlavních komunikací. Byla ustanovena funkce mistra výdlažby, který dohlížel nejen na vydláždění ulic, ale i na celkový vzhled města. Stavebník, který nepostavil dům podle předpisů, byl pokutován a dům zasahující do ulice stržen. Ten, kdo dům podle předpisů postavil, byl naopak na dvanáct let osvobozen od daní a poplatků. Za první čtyři roky se tak postavilo cca 600 domů. Již v roce 1371 bylo Nové Město podle plánu dostavěné a většina ulic obestavěna. Na vyvýšeninách se tyčily nové dominanty. Zrodilo se dílo, které nemělo v tehdejší Evropě obdoby. Ve srovnání s ústředními prostory náměstí jiných metropolí vyniká velikost Karlova náměstí (přes 8 ha).

Velkorysost plánů na výstavbu Nového Města dokládá skutečnost, že nebylo nutné dalších pět set let jeho plochu rozšiřovat a svědčí tak o promyšlené koncepci stavebních aktivit panovníka i jeho projektantů.

Použitá literatura:

[1] Kredba, M. a kol.: Vltavská kaskáda. Praha: MLVH ČSR, 1969.

[2] Podzimek, J. a kol.: Povodí Vltavy. Pragopress pro Povodí Vltavy, 1970.

[3] Vláda Karla IV. v Čechách. Praha: Melantrich, 1978.

[4] Spěváček, J.: Karel IV. Život a dílo. Praha: Svoboda, 1979, str. 399.

[5] Spěváček, J.: Václav IV. Praha: Svoboda, 1986.

[6] Menclová, D.: České hrady, díl II. Praha: Odeon, 1972.

[7] Fajt, J.: Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Praha: Národní galerie v Praze, 1997.

[8] Bělohlávek, M. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. Západní Čechy. Praha: Svoboda, 1985.

[9] Hora, P.: Toulky českou minulostí 2. Praha: Práce, 1991.

[10] Kubů, N.: Hrad Karlštejn. Praha: 1994.

[11] Staňková, J.; Štursa, J.; Voděra, J.: Pražská architektura -
významné stavby jedenácti století. Praha: s.n., 1991.

[12] Macháčková, J.: Ze starých kronik a legend. Praha: Albatros, 1974, str. 124.

[13] Archiv autora