Richard Ferdinand Podzemný

Nejznámější stavba Richarda Ferdinanda Podzemného, tzv. Skleněný palác v Praze 6 – Dejvicích, je považována za vzor kvalitního bytového domu, postaveného v tuzemsku před 2. světovou válkou, rovněž jeho návrh na plavecký areál v Praze-Podolí patří k působivým stavbám šedesátých let minulého století. Kromě těchto významných realizací je oceňována Podzemného tvorba jako „mistra levných bytů“. Jeho vítězné (většinou nerealizované) návrhy v soutěžích na nejmenší typ bytu pro nejchudší nebo řadového či volného domu pro „střední třídu“ obyvatel patří k nejlepším z námětů, kterými chtěla předválečná ČSR řešit problematiku sociálního bydlení.

Richard Ferdinand Podzemný se narodil 16. března 1907 v Křivé (bývalá samostatná obec, v současnosti katastrální území, součást Valašského Meziříčí). Navštěvoval nejprve Odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, poté v letech 1926 až 1931 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) v Praze u profesora Pavla Janáka (1882–1956). Po ukončení studia pracoval v letech 1931–1935 v Janákově soukromé architektonické kanceláři. Vlastní studio založil v období 1935 až 1939 a od roku 1939 měl společný ateliér se svým spolužákem z UMPRUM, rovněž vynikajícím funkcionalistickým architektem Antonínem Tenzerem (1908–2002). Spolupráci s tímto architektem nepřerušil ani v období po 2. světové válce, kdy pracoval v Pražském projektovém ústavu (1950 až 1974). Richard Ferdinand Podzemný byl členem Sdružení architektů, Spolku výtvarných umělců Mánes, dále architektonické sekce organizace Levá fronta, Svazu architektů ČSSR (později Svazu architektů ČSR) a Československého svazu výtvarných umělců. Rovněž působil v redakčních radách časopisů Stavitel a Architektura ČSR. Za své vystavené práce získal čestná uznání na výstavách v Miláně (1937 a 1940) a Bruselu (1940). Roku 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem. Architekt Podzemný zemřel 17. ledna 1987 v Praze.

Stavbě se říká také Skleněný dům, lidově Skleňák. Rozlehlá budova postavená v letech 1936 až 1937 byla původně nájemným domem pro zaměstnance Zemské banky. Železobetonový skelet se dvěma vnitřními schodišti má lomený půdorys, do náměstí Svobody se obrací jeho sedmipodlažní část, na kterou navazují dvě šestipodlažní boční křídla – levé směřuje do ulice Československé armády, pravé do Terronské ulice. Většina fasády domu je prosklená, zbytek je pokryt bílou keramikou. Mezi výrazné motivy patří pásová okna, prosklené zimní zahrady a otevřené lodžie. Dvůr je upraven jako zahrada; ta byla původně rovněž na střešní terase, kde sloužila všem obyvatelům ke slunění. Byty nájemníků mají různou velikost – včetně garsoniér a čtyřpokojových bytů, většina je však dvoupokojových. V bytech byly zabudovány vestavěné skříňové stěny a krytalové topení v podlaze. V podzemí domu byly umístěny garáže, sklepy, prádelna, sušárna a mandlovna (část vybavení se používá dodnes). Celé prosklené přízemí slouží obchodním a společenským prostorám (v současnosti se v něm rovněž nachází svatební síň a informační kancelář Prahy 6). Vstupní halu domu vysokého standardu bydlení své doby zdobila díla malíře Jana Baucha a dalších umělců.

Areál plaveckého bazénu od projektantů Richarda Ferdinanda Podzemného, Gustava Kuchaře a Juraje Domiče, umístěný nedaleko Vltavy, byl navržen a postaven na místě bývalé podolské cementárny a opuštěného vápencového lomu v letech 1959 až 1965. Plavecká hala má železobetonovou konstrukci. Prohnutá střecha budovy obrácená do klidového prostoru směrem ke skále slouží jako tribuna pro 4500 diváků, uvnitř budovy jsou tribuny pro 700 diváků. Západní a jižní stěny haly jsou trojitě zaskleny. V budově jsou kromě bazénu umístěny tělocvičny, šatny, společenské místnosti a restaurace. Vnější plavecký a skokanský bazén navazuje na rozsáhlou plochu louky s dětským brouzdalištěm. Součástí areálu je rovněž samostatná budova letních šaten pro 2200 koupajících se návštěvníků a vnější plastika Vladimíra Janouška.

Začátek tvorby architekta Podzemného se kryje s obdobím přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Znalec moderního umění architekt Otakar Nový v publikaci Česká architektonická avantgarda [6] na str. 414 dokládá: Pod tlakem hrozivé bytové krize a věnce brlohů kolem Prahy pochopila její městská rada, že se jí nepodaří tuto krizi obecně vyřešit jen výstavbou rodinných domků a vil na základě zákona o stavebním ruchu z roku 1920. Vypsala proto v roce 1929 veřejnou soutěž na malé byty pro chudé, které měly být postaveny na Pankráci a v Holešovicích. Účast byla úctyhodná, zvítězil v ní jednak kolektiv mladičkých absolventů UMPRUM ve složení Richard Podzemný, Kamil Ossendorff a Antonín Tenzer a jednak dva starší kolektivy: první tvořili František Antonín Libra a Jiří Kan, druhý Antonín Černý, Adolf Benš a bratři Bohumír a Ladislav Kozákové. Trojice architektů Ossendorf, Podzemný a Tenzer zvítězila i v soutěži na návrh malobytového bloku ve Vršovicích, vypsanou v roce 1931.

Podívejme se podrobněji na soutěž o nejmenší dům vypsanou k 16. prosinci 1929. Podkladem pro autentickou informaci je publikace Nejmenší dům, vydaná Svazem československého díla v Praze v květnu 1931, sestavená Oldřichem Starým a Ladislavem Sutnarem, zachovaná v archivu Ing. Běly Stibůrkové, CSc. [7]. Architekt Oldřich Starý (1884– 1971), od roku 1935 předseda Svazu československého díla, jenž od roku 1945 působil jako profesor ČVUT v Praze, uvádí v úvodu této publikace podmínky soutěže, vypsané s podporou Ministerstva školství a národní osvěty. Pro autentičnost je ponechán původní text včetně transkripce: Dnes vyrostl tíhou hospodářských poměrů na obvodu velkých měst u nás i v cizině nový typ obytného domu: dům s nejmenším bytem pro člověka, začínajícího život. Potřeba si sama vytvořila tento žádaný typ: architekty mu nebyla věnována dosud dostatečná pozornost… Tato soutěž chce upozornit na důležitý levný typ a hledati cesty k jeho vyřešení, aby vyhovoval prakticky a hygienicky. Při navrhování rozhoduje největší hospodárnost, snadná proveditelnost a definitivní charakter stavby, ovšem nikoliv na úkor bydlení. Předmět soutěže: Má být navržen na daném horizontálním pozemku na Bábě (pozn. red.: je myšleno Na Babě) v Dejvicích nejmenší volný řadový dům… Měl by sestávat z minima, nutného k hygienicky nezávadnému bydlení, tj. větší obytné místnosti až do 20 m², ve které by se nespalo, malé kuchyně společné a lázni (event. i s prádelnou), aspoň 2 ložnic… a nutného příslušenství… počet pater jest libovolný… avšak celé řešení musí být co nejlevnější a nejúspornější. V porotě soutěže zasedaly elitní osobnos ti české architektury – prof. arch. Pavel Janák (předseda), sekční šéf dr. Zdeněk Wirth (zástupce Ministerstva školství a národní osvěty) a členové prof. arch. Josef Gočár, akad. arch. František Kavalír, akad. arch. Jaromír Krejcar (v tehdejší transkripci Krejsar), Ing. arch. Ladislav Machoň, prof. arch. Otakar Novotný, prof. arch. Oldřich Starý a akad. arch. Jan Štěpánek. Porota hodnotila celkem 156 návrhů, z toho 74 na volné domky a 82 na řadové domky, čímž se stala (podle citované publikace [7]) největší soutěží v Československé republice. Oba typy návrhů (A, B) byly oceněny samostatně. Z osmnácti architektonických návrhů, uvedených v publikaci [7], jsou na prvních místech prezentovány návrhy architekta Podzemného a Tenzera, za spolupráce Ing. Jiřího Maška po stránce „stavebné konstruktivní“.

Pod šifrou heslo A figurovali architekti Podzemný a Tenzer.

Průvodní zpráva
Průvodní zpráva obsahuje tento popis: Disposice. Daná situace světových stran vedla k řešení domků na délku, čímž se v obytné místnosti a hlavně v ložnicích využívá jihovýchodní strany. Severozápadní strana jen pro minimální příslušenství. Sklepy se z ekonomických důvodů v horizontálním terénu neřeší. Zastavěná plocha 35 m². Schodiště, aby nezabíralo slunečné strany, řešeno jest na severozápad. Umístěním kuchyní dvou domků vedle sebe využívá se jednoho komínu vždy pro dva domky, rovněž u odpadové kanalizace. Správným organickým seskupením nábytku v kuchyni dosahuje se doprava jídla do jídelny nejkratší cestou. Stůl pro 5–7 osob. Ložnice po dvou postelích otevřeny jsou k jihovýchodu a mají vysazenou terasu. V ložnici rodičů umístěna dětská postýlka. Vytápění celého bloku domků ústředním topením teplou vodou, které jest umístěno uprostřed bloku i se společnou prádelnou. V alternativě topení teplým vzduchem pro každý domek zvlášť, s tělesem v předsíni. Konstrukce: kostra, železobetonová. Výplňové zdivo z tvárnic Isostone. Příčky z Calofrigu. Strop systém Simplex. Obestavěný prostor 193 m³ [7, str. 10–11].

Posudek poroty
Porota se vyjádřila následně: Byl zde volen výhodný typ řady i jednom traktu malé hloubky s větší délkou průčelí, s maximem přístupu světla a vzduchu. Dispozice velmi zdařilá, všude vyhovující principům moderního bydlení, minimálnosti stavební a maximu využití [7, str. 11].

Architekti Podzemný a Tenzer byli přihlášeni pod šifrou heslo C.

Průvodní zpráva
Podrobnosti v průvodní zprávě zní: Část podřadná, obyvatelná jen v určitých hodinách, jest v přízemí, obytný prostor v patře, ložnice jako samostatná část ve II. patře. Dům jest nepodsklepen a řešen tak, že kanalizace a komíny jsou vedle sebe. Přízemí – z krytého vstupu do předsíně, v níž jest umístěno topení, šatna a schodiště. Prádelna a sušárna jsou umístěny při kuchyni, vytápěny zároveň s topením z předsíně. Vhoz uhlí pro prádelnu a topení z venku. Z předsíně malá jídelna, spojená s terasou. Podávání jídla z kuchyně otvorem příborníku. Spíž a lednice v kuchyni pod pracovním stolem. Vhoz ledu z venku. 1. patro, obývací pokoj 24,7 m², dělen záclonou na pracovní kout a obytný prostor. Z obývacího pokoje přístupna terasa. II. patro – ložnice – řazeny jsou ke straně, příznivé spaní. Severní strana jest uzavřena, otevřena pouze ventilováním. Ložnice dětí odděleny nízkými příčkami. Před ložnicemi šatna, sousedící s lázní a klosetem. Konstrukce: kostra železobetonová. Výplňové zdivo (tvárnice Isostone). Příčky Calofrig. Strop systému Simplex . Topení teplým vzduchem. Zastavěná plocha 30 m² [7, str. 28–29].

Posudek poroty
Porota konstatovala: Systém vertikálního bydlení obohacen zdařilým nápadem obytné místnosti v jedné etáži. Po stránce výtvarné jest projekt velmi zdařilý. V kubatuře nedosaženo minima [7, str. 29].

Státní politika meziválečné ČSR se často obracela k povzbuzování stavebního ruchu, přerušovaného ekonomickými problémy. Již v roce 1919 byly přijaty dva zákony (první z nich č. 98/1919 Sb.), které měly v dalších letech řadu novel z let 1920, 1922, 1923, 1924, 1927, 1928, 1930 (zakončenou v roce 1936). Všechny normativy se zabývaly převážně otázkami majetko-právními, které měly pro stavební podnikatele opatřit staveniště [1]. Stát uvolňoval své pozemky pro družstevní nebo obecní výstavbu a nově také další pozemky, které pro obytné účely dosud nebyly určeny, s cílem podpořit především stavbu malobytových domů. Výstavbu domů s byty do 40 m² stát podpořil rovněž formou státní záruky za půjčku, zúročení, úmoru a vedlejší platby do celkové výše 300 milionů korun, jež byla určena na výstavbu domů s bytovým minimem (a rovněž svobodáren a nocleháren). Nejvýznamnější přitom byla výstavba rodinných domků. Na přelomu dvacátých a třicátých let například v Praze vznikly městské čtvrti Zahradní Město, Spořilov, Baba nebo Ořechovka (které ovšem nebyly určeny nemajetným stavebníkům). Přes úspěchy ve výstavbě těchto kvalitních obytných celků se však nepodařilo nalézt odpověď na některé otázky, související například se standardizací ve stavebnictví, ani vyřešit koordinací stavebních aktivit v různých částech republiky, kde se stavělo většinou bez urbanistických plánů. Bydlení pro velké skupiny chudších vrstev obyvatel tak v období před 2. světovou válkou zůstalo problémem i nadále. Přesto nelze než ocenit poctivou snahu architekta Richarda Ferdinanda Podzemného a jeho kolegů z avantgardy, kteří se před devadesáti lety snažili spolu se státními orgány přispět k řešení výstavby sociál ních a startovních bytů, což je velmi blízké aktuálnímu stavu našeho stavebnictví.