Rekonstrukce Národního muzea 2. díl: úprava veřejných prostranství v okolí

Proces

Na podzim roku 2017 vznikla dohoda mezi hlavním městem Prahou a Národním  muzeem o společném postupu ohledně úprav okolí historické budovy Národního muzea  v  souvislosti s probíhající rekonstrukcí budovy. Nicméně je nutné říci, že ideálně měla diskuse probíhat mnohem dříve a řešení prostoru být hledáno např. pomocí soutěže. Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy byl pověřen vypracováním studie celého prostoru mezi historickou a novou budovou muzea, předprostoru  muzea a Čelakovského sady. Součástí studie bylo celkové prostorové, krajinářské, dopravní a materiálové řešení, včetně základní rozvahy nad osvětlením, mobiliářem a dalšími prvky. Na studii, která byla jako podklad pro další postup schválena Radou hl. m. Prahy, poté navázalo vypracování dalších nezbytných projektových dokumentací. S  realizací se postupně začalo v květnu 2018. Základní rozdělení jak z investičního, tak realizačního hlediska byly povrchy a krajinářské úpravy v návaznosti na budovu Národního muzea; krajinářské úpravy a povrchy v Čelakovského sadech; povrchy v části Vinohradské třídy; úsek tramvajové trati ve Vinohradské třídě; veřejné osvětlení a světelná signalizace. S tím souvisela i celková jak projektová, tak realizační koordinace.

Okolí Národního muzea v kontextu města

Okolí Národního muzea je významným veřejným prostranstvím, které leží v místě bývalých hradeb Nového Města z doby Karla IV. mezi Václavským náměstím a Vinohradskou  třídou. V minulosti důležité  dopravní a pěší spojení Vinohrad a Nového Města bylo potlačeno v sedmdesátých letech minulého století výstavbou Severojižní magistrály, která přispěla k dominanci automobilové dopravy a vnesla do území nadměrné zatížení hlukem i exhalacemi. Zároveň se jedná o významný dopravní uzel s přímým přestupem mezi stanicemi metra, tramvajemi a v delším horizontu i s přímou vazbou na příměstskou železnici.

Řešené území je součástí plánovaného kulturního distriktu, zahrnujícího kromě obou budov Národního muzea (historické budovy a budovy bývalého Federálního shromáždění) i Státní operu, v níž od roku 2017 probíhá generální rekonstrukce. Prostor navazuje na jedné straně na náměstí I. P. Pavlova a na druhou stranu pokračuje přes Vrchlického sady. Postupná revitalizace veřejného prostoru, sjednocená myšlenkou na vytvoření provázaného kulturního okrsku, se tak může stát výchozím bodem proměny celé oblasti kolem magistrály.

Celkové architektonicko-krajinářské řešení

Návrh řešení veřejných prostranství reaguje na složitou situaci místa založenou na vztahu dvou dominantních budov (neoklasicistní budova Národního muzea a „dům nad domem“ bývalého Federálního shromáždění), jejich využití, dějích a pohybech v celém prostoru, dopravě a širších urbanistických a ideových souvislostech. Prostor kolem budovy lze rozdělit charakterově i dějově na několik částí – prostor mezi budovami Národního muzea, předprostor muzea směrem k Václavskému náměstí a Čelakovského sady, včetně zadního traktu podél Legerovy ulice. Tyto  části se  v návrhu navzájem přirozeně prolínají, ať už svým uspořádáním, krajinářským řešením nebo materiálovou skladbou povrchů. Nově vzniklé „náměstí“ mezi budovami muzea neusiluje o to být dominantní, ale chce svým novým charakterem dotvořit a sjednotit celkový společný charakter místa s důrazem na pěší prostupnost a materiálové řešení. Uspořádání prostoru je členěno dopravní funkcí tramvajového tělesa, které v budoucnu naváže na tramvaj z Vinohradské třídy a bude pokračovat kolem budovy Státní opery do Vrchlického sadů a na Václavské náměstí. Současně je do prostoru vložen jeden jízdní pruh pro propojení automobilové dopravy z Wilsonovy do Vinohradské ulice a pro zásobování přilehlých budov.

Většina  prostoru  mezi budovami je tvořena dlážděným pěším povrchem, který tak navazuje na budoucí tramvajové zastávky   i vstupy do metra a současně umožňuje přirozenou pěší prostupnost územím pro návštěvníky kulturních institucí nebo obyvatele a návštěvníky procházející územím především ve vazbě Vinohrady – Václavské náměstí. Prostor přiléhající k historické budově muzea je členěn zvýšenými záhony s podrosty pod stromy, které jsou lemovány posedovými zídkami. Výrazným prvkem utvářejícím prostor je i doplnění jerlínů v prokořenitelných buňkách do pěší plochy. Stromy jsou umístěny do dlažby s retenční spárou umožňující lepší vsak vody.

Divoké mahalebky  pronikají z pražských strání a pahorků podnes divoce do celé vnitřní Prahy díky ptactvu. S jerlíny se František Thomayer, autor sadů, seznámil během své pařížské praxe v letech 1878–1884 a shledal je v Praze velmi užitečnými. Trnovníky jsou z valné části dílem pražských dětí,  které je valem sázely ve školních praktikách za zvelebení města. Praha se dočkala dokonce svého vlastního trnovníku, vyšlechtěného ďáblickým zahradníkem Josefem Vikem v roce 1924. Do organismu města se za poslední století neodbytně propsal a stal se součástí jeho tváře i historie. Toto žité dědictví se v současnosti stává stromovím, které je schopno v pražské realitě přežít. Okolí Národního muzea je parkem na konstrukci metra, který trpí navážkami, vibracemi, prašností, kontaminacemi a znečištěním  všeho  druhu  spolu s minimální schopností zadržovat srážky. Udržet tu spolu s výše uvedenými druhy i  duby,  lípy a platany vyžaduje vyjít zcela vstříc potřebám těchto druhů. Na půdorysu někdejšího thomayerovského konceptu utnutého realitou normalizačních vizí bylo tedy prvořadým úkolem zajistit možnost přežití čtyř stromů stávající kompozice, několika přežívajících dosadeb ze sedmdesátých let 20. století a zastavit celkovou degradaci  prostoru, a to i za cenu využití některých spontánních semenáčů. Park má ovšem vepsáno do svého vínku nejen přežití rostlin, ale příjemný vjem lidí, kteří v místě žijí, nebo procházejících těmito místy či navštěvujících je poprvé, opakovaně či naposledy. Chránit život i prosperitu rostlin a zároveň jejich velebný stín i křehkou krásu se stalo předmětem řešení těchto končin spojovaných s rostlinstvem více než sto let. Vracíme se do kulturního žánru trávníků, na kterých se dá sedět či ležet, květin, jež lze obdivovat, stromů, které dávají stín.

Cílem řešení je zlepšit přehlednost, bezpečnost a užitnost parku. Plochy přiléhající k budově muzea jsou tvořeny pohledovým trávníkem lemovaným květinovým záhonem a chráněným historickým litinovým oplocením. Centrální prostor parku je koncipován jako pobytový trávník. Do zadního traktu podél Legerovy ulice a k jižní straně muzea jsou přesunuty tisy z centrálního prostoru parku. Plochy podél zadního traktu muzea jsou navrženy jako botanický kabinet Národního muzea, vycházející z naší domácí flóry. Do budoucna bude realizováno oplocení tohoto traktu s časovým režimem vstupu.

Dlažba
Charakteristickým a sjednocujícím prvkem celého prostoru „náměstí“ je specifická žulová dlažba v pražském formátu velké kostky (15 × 15 – 30 cm), barevně navazující na obnovenou fasádu Národního muzea. Kostky jsou z mrákotínské žuly a opracované jsou z lícu tryskáním s boční prolamovanou hranou. Spára mezi kostkami je 1 cm, okolo stromových skupin jsou plochy z užších kostek s průběžnou podélnou spárou, která je zvětšena na 3,5 cm. Kostky jsou ve dvou tloušťkách – 10 a 12 cm – podle rozlišení na nepojížděné a pojížděné plochy chodníků. V jízdním pruhu jsou nově použity kostky ve stejném formátu, ale s řezanou hranou a s lícovou stranou štípanou a poté dotryskávanou. Toto řešení bylo zvoleno s ohledem na zlepšení smykových vlastností dlažby a dotryskání povrchu s ohledem na barevné sjednocení.

Nově použitou  technologií  je i výplňová malta s cementovým pojivem, která se použila pro vyspárování dlažby v ploše tramvajového tělesa namísto standardní asfaltové zálivky. Dlažba v chodníkových plochách se klade do pásu minimální šířky 3,8 m, které jsou kolmé na fasády muzea a zvýrazňují tak sjednocení  prostoru. V jízdním pruhu a tramvajových kolejích je dlažba kladena kolmo na směr jízdy. Hmatové úpravy pro osoby se sníženou schopností orientace jsou rovněž řešeny v žule. Parkové cesty jsou také nově sjednoceny drobnou kostkou z mrákotínské žuly.

Dopravní režim

Území je silně ovlivněno Severojižní magistrálou. Od její výstavby až do roku 1995 nebyl prostor povrchově přístupný pro pěší z navazujících ulic. V prostoru mezi budovami muzea byla obousměrná komunikace se šikmým stáním podél budovy bývalého Federálního shromáždění. Od roku 2001 se režim dopravy v daném úseku  několikrát  změnil v souvislosti s ochranou rádia Svobodná Evropa. Od začátku projektu okolí Národního muzea jsme sledovali variantu pouze jednosměrného provozu k Vinohradské třídě. Nicméně vzhledem k požadavku MČ Praha 2 byla stavebně ponechána možnost průjezdu (částečně po tramvajové trati) i v opačném směru do Mezibranské. Dopravní režim je ale stanoven jako jednosměrný. Po zprovoznění tramvajové tratě by navíc obousměrný provoz aut nebyl dále možný. Z hlediska potenciálu prostoru vidíme do budoucna variantu i bez průjezdné dopravy. Pěší propojení Václavského náměstí a předprostoru muzea bylo pouze úzkým přechodem navazujícím na severní stranu náměstí. Nyní je tento přechod rozšířen na 8 m a doplněn o cyklopřejezd. Nově je realizován přechod navazující na jižní stranu náměstí a ve vazbě do Čelakovského  sadů. V budoucnu se počítá i s novým přechodem přes  Legerovu  ulici  v návaznosti na zastávky tramvají. Šířka jízdního pruhu směrem k Vinohradské třídě je 4 m s tím, že jeho součástí je ochranný cyklopruh v šířce 1,5 m. Cyklopruh oproti vozovkové dlažbě (viz výše) tvoří odlišná tryskaná dlažba ve formátu 15 × 15  cm. Ve  směru z Vinohrad jsou cyklisté vedeni po chodníku s tím, že mají pro lepší orientaci vyznačený pruh o šířce 1,5 m opět z dlažby ve formátu 15 × 15 cm. Zásobování historické budovy muzea je z Vinohradské třídy, odbočením přes chodníkový přejezd. Zásobovat Státní operu a novou budovu Národního muzea lze odbočením z Legerovy ulice a najetím na chodník s vjezdem do průjezdu provozní budovou a zpět na Legerovu ulici.

Tramvajové těleso
Tramvajové těleso bylo realizováno v systému W-tram a do prostoru bylo umístěno do jediné možné polohy s ohledem na množství technické infrastruktury – plynovod, kabelovody, kanalizace, podzemní spojovací chodba budov muzea. Tramvajové koleje jsou situovány i s ohledem na budoucí výškové napojení přes křižovatku Legerova/Vinohradská a ve směru k Vrchlického sadům. V této fázi bylo realizováno 80 m kolejí, které jsou ukončeny před budoucími výhybkami. Podél kolejí jsou realizovány zastávkové nástupní hrany v délce 65 m. Budoucí zastávka ve směru na Vinohrady je ostrůvkového typu se šířkou 3,5 m. V opačném směru je zastávka mysového typu.

Veřejné a slavnostní osvětlení

Základním principem, který sledujeme, je maximalní sdružování prvků nadzemní infrastruktury. V daném území byly požadavky na umístění veřejného osvětlení, trolejového vedení a slavnostního osvětlení historické budovy. Všechny tyto prvky se podařilo umístit na sdružené sloupy. Současně se kladl důraz na maximální sjednocení vizuálního charakteru sloupů jak v prostoru mezi budovami muzea, v předprostoru směrem k Václavskému náměstí i v Čelakovského sadech. Byly tak použity kulaté kónické sloupy s jednotným charakterem v barevnosti RAL 7021.

Krajinářské technologie

Řešení okolí  Národního  muzea a Čelakovského  sadů  přináší v dílčím pohledu v Praze zřídka vídané technologie, především však nabízí komplexní řešení pro veřejnou zeleň v rozsahu a podmínkách dosud nerealizovaných. Ideálně by mohl postup řešení prostoru posloužit jako příklad analýzy a syntézy multidisciplinárního týmu, který technologie vyvíjí, vybírá a adaptuje na zcela konkrétní podmínky každé jednotlivé situace. Obecně jde o interpretaci fragmentů původní kompozice Františka Thomayera chráněné památkovým záměrem spolu se silně atropogenním potenciálem místa a perspektivou užití městského prostředí v blízké budoucnosti. Při provozní zátěži a perspektivě vývoje v centru Prahy jde o práci v prostředí neslučitelném s dlouhodobou udržitelností živých rostlin.

Primárním východiskem byla snaha o eliminaci či odstranění hlavních stresových faktorů dlouhodobě degradujících zbylé fragmenty zeleně v této oblasti. Zasolení, zhutnění, vibrace, exhalace, navážky, rychlý odtok srážkových vod, moč i jiná znečištění, intenzivní sešlap a skutečnost, že drtivá většina řešeného území se v současnosti nachází na konstrukcích metra – to jsou faktory, které v tomto případě činí zeleň velmi obtížně udržitelnou bez ochranných prvků a pravidelně monitorované dynamické péče. Podmínky pro vitální růst rostlin je v místě nutno intenzivně chránit a podporovat. Z toho důvodu byl ovlivněn životní prostor každé rostliny zachované v kompozici a stejně tak každá nová rostlina míří do nových podmínek. Prokořenitelné prostory byly vystavěny jak z certifikovaných buněk přímo mezi sítěmi, tak i ze strukturovaných substrátů v pěších komunikacích. Objemové zajištění prostoru pro rozvoj kořenového systému je ultimativní podmínkou pro existenci stromů ve městě. Bez jejich prosazení nelze stromy sázet. Radiální mulčování je zvolenou technologií eliminující následky zhutnění v minulých dekádách. V dané situaci jde o nejschůdnější možnost, jak dostat stávající stromy znovu do vitality. Také je to cesta ke zmapování míry a důsledků historických navážek a vzniku sekundárního kořenění. Kořenové cesty rozšiřují možnosti stromů jít si za svým životním prostorem, lépe  kotvit a zásobovat se vodou. Retenční lože pro veškeré prvky bylinného patra jsou základním předpokladem pro efektivní využití srážek, a to zejména v jejich dynamické podobě při letních bouřkách.

Třívrstvé zátěžové trávníky předjímají významný stres a užívání ploch i v nevhodných obdobích rozmáčení a extrémních teplot směrem nahoru i dolů. Udržují půdní vzduch, umožňují přitom  činnost  edafonu i efektivní zalévání. Pohledové trávníky tvoří součást prostoru historické budovy. Jsou to jediné plochy, u nichž lze odůvodnit nutnost pravidelného kosení a souvisejících nákladů. Všechny ostatní plochy byly převedeny do podrostů a pokryvů. Ty mají nejvyšší podíl autoregulace a lze je průběžně obnovovat a renovovat v místě. To je činí, v porovnání s jakýkoliv společenstvem vyžadujícím pravidelné výdaje na kosení, jednoznačně progresivním a udržitelným řešením. Podrosty s transparentními keři jsou podmínkou bezpečnosti a vizuální sebekontroly místa. Zvýšené obruby, reliéfní podrosty, historické i nové plotky – to  je jen část z výčtu nutných ochranných opatření pro udržení a rozvoj rostoucích stromů a keřů s kvetoucími podrosty v centru Prahy.

Změna estetické kvality tohoto území nepochybně ovlivní i behaviorální chování všech návštěvníků místa. Snižuje zátěž odhazováním odpadků, náhodný sešlap  i obecný vandalismus  zejména v nočních hodinách. Klíčovým momentem je však dynamická péče. Stav parku a jeho zeleně musí vyhodnocovat nejen správa zeleně, ale i externí audit a zejména v počátku také autorský dozor. Poškození musí být okamžitě odstraněna a rostliny doplněny. Slovo „dynamická“ v tomto případě není samoúčelné, neboť cílem je vytvořit společenstvo maximálně schopné existovat samostatně, bez soustavné podpory. Příkladným měřítkem je tu využití srážkové vody a operativní zálivky zahradníkem, ve srovnání s vybudováním závislosti na slepé periodicitě automatických závlah. Lidský faktor zde musí být přítomen a je žádoucí pro rostliny i pro společenskou úlohu parku. Hovoříme o zahradníkovi, který je v tomto parku denně. Jeho úkolem je mimo jiné soustředit se na vybudování identity parku a mentálních ochranných prvků před stresy způsobenými návštěvníky. Při fluktuaci  lidí v centru velkoměsta jde o jeden z nejobtížnějších úkolů. Plán péče je pak nástrojem kolektivu odborníků, který usiluje o zodpovědný přístup města a zajištění odborné péče. Pokud chceme změnit kvalitu soužití rostlin a lidí v Praze, máme u Národního muzea šanci a jakkoliv pod svícnem bývá tma, neměli bychom ji propásnout.