Jako praktik stavebního úřadu jsem textem zmiňovaného článku naprosto znechucen a jsem přesvědčen, že Ing. Fuchs svým názorem uvádí v omyl širokou profesní veřejnost. Tato reakce je pak určena vám jako podnět k zamyšlení nad tím, zda je vhodné takovéto názory zveřejňovat bez ověření jejich relevantnosti, a hlavně pro Ing. Fuchse, kterému tento dopis, prosím, postupte, aby se chytil za hlavu a začal přemýšlet nad významem sousloví ?veřejný zájem? a jeho odlišnosti od výrazu ?vlastní zájem?.

Jak by zajisté potvrdil nejeden právník, nelze takovouto zásadní změnu právní úpravy hodnotit takto razantním způsobem a po tak krátké době její účinnosti. Ano, stavební zákon má zajisté hodně mezer a nejasností, ale zmiňovaná témata to rozhodně nejsou. Nutno současně konstatovat, že témata podrobená Ing. Fuchsem největší kritice jsou z právního pohledu nápravou špatné, nebo chybějící formulace v předchozím znění zákona. Každá akce (aktivní zneužívání benevolentnosti zákona) totiž vyvolává reakci (jeho zpřísnění, k zajištění dosažení původně zamýšleného cíle).

Jestliže například není zákonný nástroj k přezkoumání certifikátu autorizovaného inspektora a ten tohoto zneužívá k legalizaci problémových staveb, pak zákonodárce musí reagovat. Rozhodnutí stavebních úřadů jsou přezkoumatelná z prostého důvodu - každý dělá chyby a v zájmu spravedlnosti musí být možnost tyto chyby napravit. Ani autorizovaný inspektor není ?nadčlověk?, který nemůže udělat chybu, a tak nám nový zákonný institut přezkumu certifikátu zaručuje, že chyby nebude dělat záměrně. Odkaz na možnost stavebního úřadu stavbu kontrolovat, anebo možnost osoby, která by byla účastníkem stavebního řízení, dotazovat se správního orgánu na existenci práva stavby dle předchozí právní úpravy stavebního zákona, je zcela scestná argumentace, když jádrem problému je zákonnost přiznání samotného práva provést stavbu, a nikoliv jen zmiňovaná kontrola podmínek jejího provádění. Co si potom představit pod pojmem pseudosprávní proces, kdy AI není ani účastníkem řízení? Nic takového neexistuje. Ing. Fuchs zřejmě nepochopil smysl správního řízení (tím je vydání rozhodnutí o přiznání, či nepřiznání nějakého práva). Řízení, které je zahájeno až u orgánu, který by byl jinak příslušný rozhodnout o odvolání proti stavebnímu povolení, je koncipováno právě jako řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu, které končí (ale i začíná) deklaratorním rozhodnutím. Do té chvíle mají osoby, které by jinak byly účastníky stavebního řízení, dotčené orgány i stavební úřad naprosto stejné postavení hodnotitele faktické správnosti certifikátu. Po rozhodnutí správního orgánu pak případně nastává chvíle, kdy autorizovaný inspektor může napravit své chyby, nebo stavebníkovi nastává právo provést stavbu. Skutečnost, že by autorizovaný inspektor na proces dle § 117 stavebního zákona neměl vliv, je ze strany Ing. Fuchse ?nedohlédnutím na špičku vlastního nosu?. Vždyť přeci autorizovaný inspektor stojí na samém počátku tohoto procesu - kvalita výsledku jeho práce (posouzení ve vydaném certifikátu), kterou stavebník nemalými penězi zaplatil, je alfou a omegou vlivu na výsledek tohoto procesu.

Obdobným nepochopením novely stavebního zákona je problematika ohlášení. Ono spíše Ing. Fuchs zřejmě nečetl důvodovou zprávu k novele stavebního zákona, která o předchozím znění § 104 říká: Problematické je dokazování prokazatelného informování vlastníků sousedních pozemků a staveb stavebníkem. ... Důsledkem je porušení základních procesních zásad účastníků, nemožnost hájení svých práv a porušení práva na spravedlivý proces. V praxi bylo u ohlašování staveb dle předchozího znění stavebního zákona ze strany vlastníků sousedních pozemků nejednou namítáno přijetí prázdné obálky, a tedy znemožnění jakkoliv se k záměru vyjádřit a hájit svá práva z důvodu nevědomosti. Docházelo tedy ze strany stavebníka ke zneužití zjednodušujícího postupu, a proto tento postup musel být změněn. Přesto se s Ing. Fuchsem shodneme na tom, že určení osob, od kterých je nyní stavebním zákonem souhlas vyžadován, je přinejmenším nevhodně formulováno (zejména ve vztahu k zmiňovaným pozemním komunikacím). Adekvátním řešením tohoto problému je dle mého názoru ponechání stanovení osob, jejichž práva mohou být záměrem dotčena a od nichž má stavebník doložit souhlas, správnímu uvážení, analogicky územnímu a stavebnímu řízení, nebo určení jednotného kritéria - např. dle vzdálenosti 2 m, jako je u umisťování staveb uvedených v § 103 stavebního zákona. Nelze ale souhlasit s tím, že předchozí právní úprava stavebního zákona byla lepší a že toto byl krok zpět. Spíše jen krok stranou, kdy došlo k nápravě chyby, ale nesprávným řešením.

Posledním tématem článku, ke kterému mám co říci, jsou lhůty správního orgánu k vyřízení žádosti (ať už se jedná o územní nebo stavební řízení, či vydání kolaudačního souhlasu). Nutno podotknout, že lhůty uváděné stavebním zákonem jsou pro stavební úřad pořádkové. V žádném případě jejich uvádění neznamená, že budou čerpány v plné výši, ale nelze ani zaručit, že nebudou překročeny. V této souvislosti je nutné si ale uvědomit, že složitost řízení má ve značné míře v rukou žadatel, který délku řízení značně ovlivňuje kvalitou předložených podkladů a předjednáním záměru s potenciálními účastníky nebo správním orgánem (zejména u kolaudace, kdy kolaudační souhlas stavební zákon na rozdíl od Ing. Fuchse prezentuje jako sdělení dle části čtvrté správního řádu - doklad o povoleném způsobu užívání stavby, a tedy stále se jedná o potvrzení skutečnosti, že právo užívat stavbu vzniklo splněním zákonných předpokladů. Nejenom že je v zákoně přímo napsáno, že se nejedná o rozhodnutí, ale toto lze dovodit i z ustanovení, že rozhodnutí o zákazu užívání je prvním úkonem řízení, nikoliv rozhodnutím o nepřiznání práva užívat stavbu na základě žádosti o kolaudační souhlas).

Závěrem nelze říci nic víc, než toliko to, že stavbaři se musejí vrátit k důkladnějšímu plánování. Veřejné zájmy hájené stavebním zákonem jsou totiž přednostně ochranou práv a oprávněných zájmů všech právnických a fyzických osob, na něž má stavební záměr dopad, a nikoliv ekonomickým zájmem jednotlivce. Zjednodušením procesů projednávání nesmí být popřeno právo na spravedlivý proces, a tak bez zásadního vlivu nového občanského zákoníku je novelou stavebního zákona toto základní právo opět respektováno. Každému klientovi stavebního úřadu proto říkám, že příprava je 95 % úspěchu, proto se na ní nemá šetřit a vyplatí se přenechat ji zkušenějším (kteří bohužel stejně často vůbec nevědí, o čem je řeč).