Profesor Quido Záruba, zakladatel československé inženýrské geologie

Quido Záruba se narodil 18. června 1899 v Českých Budějovicích, v jihočeské rodině stavebního inženýra Josefa Záruby-Pfeffermanna, v dnešním pojetí úspěšného podnikatele, vlastníka stavební firmy. Byl to zajímavý člověk - technik, se zálibou v astronomii, v oboru, kde publikoval drobné vědecké práce. Projektoval dalekohledy a observatoř v Ondřejově, vypracoval velkorysý plán pozdější Štefánikovy hvězdárny na pražském Petříně (kde se nakonec uskutečnil návrh v mnohem menším rozsahu, než původně inženýr Záruba zamýšlel). Byl aktivní ve společenském životě a v politice, jako člen výkonného výboru České strany pokrokové (v tehdejším Rakousku-Uhersku pročesky orientované vlastenecké strany) byl činný v domácím protirakouském odboji a finančně podporoval rodinu T. G. Masaryka v době jeho emigrace. Po roce 1918 zasedal jako poslanec v Revolučním národním shromáždění republiky Československé. Se svou firmou i rodinou přesídlil v roce 1912 do Prahy. Firma Záruba-Pfeffermann se dobře rozvíjela, podílela se na výstavbě řady významných budov v Praze, ale i sanatoria v Tatrách, vodního díla Štěchovice a československých hraničních opevnění.

Studia a praxe v rodinné stavební firmě

Josefův syn Quido po dokončení stavební průmyslové školy absolvoval v roce 1925 Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, kde po roce obhájil titul Doktor technických věd (Dr. tech.). Začal samozřejmě pracovat v rodinné firmě, kde založil již v roce 1926 tzv. sondovací oddělení. Byl to v té době průkopnický čin, směr, kterým se vydaly pouze ojedinělé stavební firmy (např. tunelářská firma Bellada nebo firma Baťa ve Zlíně). Ve firmě Záruba-Pfeffermann tak včas pochopili, že projektu a přípravě stavby musí předcházet geologický průzkum, aby bylo možné včas připravit zemní práce a založení stavby a tak předejít případným rizikům. Mladý inženýr nakoupil pro své oddělení švédské vrtné soupravy a začal zařizovat laboratoře pro tehdy se rozvíjející mechaniku zemin. Rodinná firma proto mohla zajišťovat průzkum pro tehdy význačné pražské budovy (dům Tabákové režie ve Slezské ulici na Vinohradech, tehdy uvažovanou Národní galerii na Kampě, budovu Dopravních podniků, Technické muzeum na Letné či Národní banku).

Quido Záruba od nástupu do firmy vedl také firemní archiv s kartotékou významných lokalit, popisem vrtných profilů a vlastnoručními geologickými záznamy a zákresy. Původní firma se postupem let značně rozrostla ve velký podnik a Quido, stejně jako jeho bratr Libor (rovněž stavební inženýr - pozdější projektant Slapské přehrady), se začal podílet na vedení firmy. Bratři Zárubové si postavili v Praze vilu, v jejíž přístavbě vznikaly potřebné laboratoře. Firma stavěla vodní i dopravní stavby, například důležitou novou železniční spojnici z českých zemí se Slovenskem (kde je geologie hodně potrápila vznikem katastrofálních sesuvů), ale i železniční tunely na Slovensku.

Habilitace v oboru

Při geologicko-průzkumných akcích a na stavbách se mladý inženýr ocital ve styku s předními československými geology, přivolanými ke konzultacím při řešení akutních problémů. Seznámil se a spřátelil s předními představiteli oboru geologie v tuzemsku - jak např. s českým Radimem Kettnerem, tak se slovenským Dmitrijem Andrusovem.

Práce ho přiměla k hlubšímu studiu geologie. Quido Záruba-Pfeffermann byl vyzván k předložení habilitační práce z hraničního oboru technických a přírodních věd, tehdy zvaného technická nebo praktická geologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

V roce 1931 se na univerzitě habilitoval na docenta a začal přednášet. Habilitační práce vyšla tiskem v praktické příručce Výzkumné práce geologické v inženýrském stavitelství (Praha, 1932) a zařadila se k jeho publikovaným zprávám v odborných časopisech. V roce 1932 se habilitoval na docenta i na Stavební fakultě ČVUT. Znalostí geologie trvale využíval na vlastních stavbách a tím dále rozšiřoval své praktické i teoretické zkušenosti. Po uzavření vysokých škol v průběhu okupace zaměstnal ve své firmě několik studentů geologie, které mu doporučil profesor Radim Kettner.

Budova bývalého Všeobecného penzijního ústavu architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka (1933), v současnosti Dům odborových svazů v Praze na Žižkově. Profesor Quido Záruba se zúčastnil řady významných staveb v Praze. Kromě prvního pražského mrakodrapu, jak byla tato budova označována, to byla i stavba budovy dnešní České národní banky nebo vinohradských železničních tunelů. Ve třicátých letech 20. století se účastnil například na Starém Městě nebo v Dejvicích průzkumných vrtů pro tehdejší návrh pražského metra a sám je i vyhodnocoval.

Studia a praxe v rodinné stavební firmě

Josefův syn Quido po dokončení stavební průmyslové školy absolvoval v roce 1925 Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, kde po roce obhájil titul Doktor technických věd (Dr. tech.). Začal samozřejmě pracovat v rodinné firmě, kde založil již v roce 1926 tzv. sondovací oddělení. Byl to v té době průkopnický čin, směr, kterým se vydaly pouze ojedinělé stavební firmy (např. tunelářská firma Bellada nebo firma Baťa ve Zlíně). Ve firmě Záruba-Pfeffermann tak včas pochopili, že projektu a přípravě stavby musí předcházet geologický průzkum, aby bylo možné včas připravit zemní práce a založení stavby a tak předejít případným rizikům. Mladý inženýr nakoupil pro své oddělení švédské vrtné soupravy a začal zařizovat laboratoře pro tehdy se rozvíjející mechaniku zemin. Rodinná firma proto mohla zajišťovat průzkum pro tehdy význačné pražské budovy (dům Tabákové režie ve Slezské ulici na Vinohradech, tehdy uvažovanou Národní galerii na Kampě, budovu Dopravních podniků, Technické muzeum na Letné či Národní banku).

Quido Záruba od nástupu do firmy vedl také firemní archiv s kartotékou významných lokalit, popisem vrtných profilů a vlastnoručními geologickými záznamy a zákresy. Původní firma se postupem let značně rozrostla ve velký podnik a Quido, stejně jako jeho bratr Libor (rovněž stavební inženýr - pozdější projektant Slapské přehrady), se začal podílet na vedení firmy. Bratři Zárubové si postavili v Praze vilu, v jejíž přístavbě vznikaly potřebné laboratoře. Firma stavěla vodní i dopravní stavby, například důležitou novou železniční spojnici z českých zemí se Slovenskem (kde je geologie hodně potrápila vznikem katastrofálních sesuvů), ale i železniční tunely na Slovensku.

Habilitace v oboru

Při geologicko-průzkumných akcích a na stavbách se mladý inženýr ocital ve styku s předními československými geology, přivolanými ke konzultacím při řešení akutních problémů. Seznámil se a spřátelil s předními představiteli oboru geologie v tuzemsku - jak např. s českým Radimem Kettnerem, tak se slovenským Dmitrijem Andrusovem.

Práce ho přiměla k hlubšímu studiu geologie. Quido Záruba-Pfeffermann byl vyzván k předložení habilitační práce z hraničního oboru technických a přírodních věd, tehdy zvaného technická nebo praktická geologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

V roce 1931 se na univerzitě habilitoval na docenta a začal přednášet. Habilitační práce vyšla tiskem v praktické příručce Výzkumné práce geologické v inženýrském stavitelství (Praha, 1932) a zařadila se k jeho publikovaným zprávám v odborných časopisech. V roce 1932 se habilitoval na docenta i na Stavební fakultě ČVUT. Znalostí geologie trvale využíval na vlastních stavbách a tím dále rozšiřoval své praktické i teoretické zkušenosti. Po uzavření vysokých škol v průběhu okupace zaměstnal ve své firmě několik studentů geologie, které mu doporučil profesor Radim Kettner.

Poválečné období

Po válce byl povolán na Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze. S ním odešli i studenti zaměstnaní ve firmě? jako již jmenovaný profesor s nimi později jako s asistenty uspořádal geologické pracoviště, které utrpělo při bombardování. Bylo nutné znovu uspořádat sbírky a urychleně zahájit výuku.

Zárubova rodina si po osvobození ze svého příjmení vypustila německy znějící část. Únor 1948 však znamenal pro Zárubovi těžkou ránu. Firma byla znárodněna, oddělení vedené Quidem Zárubou se stalo základem národního podniku, postupně reorganizovaného (Ústav stavební geologie, Zeměvrtný průzkum a sondy, IGHP Žilina, Stavební geologie). Pražská základna, sice různě obměňovaná, stále však s jádrem zárubovské firmy, se po roce 1989 zprivatizovala na a.s. Stavební geologie. Ta se později integrovala do nizozemského nadnárodního uskupení ARCADIS, v současnosti je vedená jako ARCADIS - Geotechnika, a.s.


Profesor Quido Záruba s autorem článku, profesorem Jaroslavem Paškem, na staveništi pražského metra v osmdesátých letech 20. století

Pedagogická, vědeckovýzkumná a publikační činnost

Quido Záruba se mezitím pilně věnoval výuce a pokračoval v publikační činnosti. Své zkušenosti uložil v roce 1954 do obsáhlé knihy Inženýrská geologie, k níž přizval jako spoluautora profesora Ing. Vojtěcha Mencla z brněnské VUT pro obor mechaniky zemin a hornin. S tímtéž spoluautorem pak vydal v roce 1969 monografii o jevech, s kterými bojoval jak na svých stavbách, tak v zahraničí, Sesuvy a zabezpečování svahů. Obě knihy vyšly v několika vydáních (například i anglicky, německy, rusky, rumunsky nebo japonsky). Z dalších velkých Zárubových publikací je nutné vyzdvihnout Geologické poměry vnitřní Prahy (1948), Geologii přehrad na Vltavě (1967) a několikrát vydanou učebnici Technické petrografie (spolu s Josefem Vachtlem).

Při vzniku Československé akademie věd v roce 1952 byl jmenován členem-korespondentem, později akademikem. To mu umožnilo založit v roce 1957 vědeckovýzkumné pracoviště pro obor inženýrské geologie, které se stalo později součástí Geologického ústavu ČSAV, kam umístil své žáky, některé asistenty a aspiranty (tehdejší postgraduální studenty). Stále však svou činností dokazoval, že inženýrská geologie je obor bezprostředně spojený s praxí. Byl zván na stavby k řešení komplikovaných problémů, vyvolaných geologickými poměry, v tuzemsku i v zahraničí, aby poradil, jak stavbu zabezpečit. Stalo se pravidlem, že tyto praktické zkušenosti využíval při výuce. Od počátku svého učitelského působení zavedl semináře - zpočátku praktické geologie, později (když přizpůsobil název svého oboru ve světě více užívanému termínu) semináře inženýrské geologie. On i jeho asistenti si vybírali studenty, u nichž rozpoznali zájem o geologii, a zvali je na tento večerní, dvouhodinový seminář.

Osobní vzpomínka autora na semináře profesora Záruby

Pan profesor přišel na seminář vždy s nejnovějšími příklady z praxe, jeho úvodní věta často začínala slovy: ?Včera jsem byl na stavbě…? Poté začal kreslit na tabuli řezy a situaci poruch, vyvolaných geologickou skladbou podloží. Jak rostl zájem o geologii i u nových ročníků, studentů, mezi které jsem patřil, přibývalo. Z nich se rekrutovali zájemci, hlásící se na prázdninové akce, kdy Záruba a jeho studenti pracovali na různých geologicko-průzkumných akcích, jako bylo geologické mapování sloužící dalšímu rozvoji měst, práce při inženýrskogeologickém průzkumu pro připravovaná vodní díla na Vltavě a na Váhu i pro různá velká staveniště.

V okruhu pedagogů se tak vychovávali, podobně jako ve středověku učedníci kolem Mistrů, speciálně zaměření studenti, většinou nadšenci pro tuto formu praktické geologie. Účastnili se několikatýdenních terénních prací a tehdy vedli někdy až primitivní způsob života ve společné noclehárně a s vlastním stravováním. Účastníci seminářů a prázdninových akcí, frekventanti této Zárubovy školy, setrvali v oboru a pracovali (a dosud mnozí z nich pracují) v oboru stavební geologie i v jiných oborech? někteří z nich i po emigraci v zahraničí.

Význam osobnosti profesora Záruby

Quido Záruba stál na přední pozici oboru v celosvětovém měřítku. Vytvořil uznávanou československou školu inženýrské geologie. Jeho žáci byli uznávanými odbornými specialisty s nejširším profesním uplatněním. Jeho postavení ve světě ještě posílilo, když byla potvrzena snaha o zřízení mezinárodní organizace inženýrských geologů IAEG. Tato organizace začala působit zejména po XXIII. geologickém kongresu, konaném v pohnutých srpnových dnech roku 1968 v Praze, kdy byl profesor Záruba zvolen jejím předsedou.

V odborné činnosti profesora Quida Záruby lze sledovat několik hlavních směrů. Při stavební činnosti rodinné firmy se často setkával se sesuvy, proto se jim mimořádně věnoval. Na svých stavbách se detailně seznámil s geologií Prahy, kterou podrobně studoval. Jeho koníčkem bylo zabývat se opomíjenou geologií kvartéru (čtvrtohor) a postupně rovněž ochranou přírody (v současnosti ekologií).

K těmto tématům napsal stovky článků, přednesl desítky referátů na domácích i zahraničních konferencích a kongresech. Do vysokého věku přednášel na vysoké škole, jezdil na stavby, psal posudky, a to i po odchodu do důchodu v roce 1971. Zdravotní potíže, které se s přibývajícím věkem zhoršovaly, ho přiměly nakonec pobývat především v domácím prostředí, stále se však nechal informovat svými žáky o dění v oboru. Dožil se změny režimu, zemřel 8. září 1993.

Na jeho počest se od roku 2001 uděluje Zárubova cena pro mladé inženýrské geology a geotechniky, jím zavedený Seminář inženýrské geologie pokračuje pravidelnými přednáškami na katedře geotechniky Stavební fakulty ČVUT.

Postskriptum autora

Profesor Záruba byl více než jen učitelem - znal životní osudy svých žáků, dokázal s nimi rozmlouvat o jejich problémech, pomáhal radou při životních rozhodnutích. Nezapřel svou skautskou výchovu, prázdninové práce se studenty vedl ve skutečnosti stejně jako skautské tábory. Neváhal si v sedmdesáti letech lehnout ve své kanceláři na koberec a předvést v případě nutnosti potřebnému rehabilitační cviky proti bolesti zad (dodnes autorem užívané).

Skauting považoval za dobrou přípravu pro práce v terénu. Když autora přijímal jako mladého spolupracovníka (tehdy tzv. demonstrátora), ptal se adepta, byl-li ve skautské organizaci. Trochu se zarazil, když uslyšel zápornou odpověď, ale uklidnil se, když uslyšel, že absolvent navštěvuje od dětství sokolská cvičení. Pozoruhodné bylo i jeho oslovování onikáním, otázka tedy padla: ?Byl ve skautu?? Trvalo dlouhou dobu, než začal spolupracovníkovi tykat. V průběhu let ovšem požadoval tykání oboustranné, takže oslovování dopadalo poněkud komicky: ?Pane profesore, Ty…?

V zimě celá katedra jezdila na lyže. Pan profesor vykrucoval tehdy módní kristiánky a dole pod svahem čekal, s hraným údivem, kde ta mládež je. Večer se pak zpívalo, hrály hry, vyprávělo se, občas byl profesor Záruba i cílem drobných žertů, což se mu však příliš nelíbilo. Byl to ?Pan šéf?, přítel i kamarád, vždy však se samozřejmou autoritou, prostě ?náš pan profesor?.

Několik slov o autorovi

Profesor Ing. Jaroslav Pašek, DrSc. (1928), při nástupu na Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze (1947) si díky profesoru Zárubovi znovu připomněl jeden ze svých oblíbených gymnazijních předmětů - geologii. Účastnil se Zárubových akcí, během studia si jej profesor vzal k sobě jako demonstrátora, tzv. vědeckého pomocníka, až posléze i jako asistenta. Na jeho doporučení začal souběžně se Stavební fakultou ČVUT studovat rovněž geologii na Přírodovědecké fakultě UK. Po vystudování (1952) absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1959 obhájil tehdejší titul CSc. Přešel pak na nově vzniklé pracoviště Československé akademie věd, pozdější Geologický ústav ČSAV, který později vedl jako ředitel.

Po srpnu 1968 musel z akademie odejít, stal se podnikovým geologem jednoho z největších stavebních podniků v tuzemsku - Vodních staveb, kde získal rozsáhlou praxi. Po listopadu 1989, tj. po rozpadu tohoto podniku, prošel úspěšně výběrovým řízením na učitelské místo pro obor inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK, kde, zprvu jako asistent, obhájil vědeckou hodnost DrSc., habilitoval se na docenta a posléze i profesora.

Jako předseda nově založené České asociace inženýrských geologů spolupracoval při založení České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT), kam se inženýrská geologie začlenila pod širší obor geotechnika.

V důchodu intenzivně pracuje jako konzultant při přípravě a realizaci staveb tuzemských i zahraničních firem.

Autor:
Ing. Jaroslav Pašek, DrSc.,
bývalý ředitel Geologického ústavu ČSAV, v současnosti v důchodu