Zpět na osobnosti, rozhovory

Přístupy k záchraně průmyslového dědictví v České republice

25. ledna 2010
Ing. Hana Dušková

?V přístupu stavebních inženýrů a techniků k průmyslovému dědictví je důležitý důraz na technickou ctižádost a profesionalitu řešení, které hodnoty uchová, umocní a přitom umožní nově využít průmyslové dědictví v 21. století,? tvrdí PhDr. Benjamin Fragner, který řídí Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze.


V září minulého roku se v prostorách Ekotechnického muzea - staré kanalizační čistírně v Praze-Bubenči - konalo už páté Mezinárodní bienále Industriální stopy. Jak dopadá porovnání zkušeností a příkladů oživování a záchrany industriálních staveb a areálů v České republice a v dalších evropských zemích?
Zájem a obecné povědomí výrazně vzrostly. I když v České republice k tématu průmyslového dědictví přistupujeme přece jen dosud volněji a z více stran, než je běžné v zemích, které již léta rozvíjejí obor industriální archeologie, především ve Velké Británii, Německu a také Francii. Konečně s proměnou výrobních objektů na jiné využití tam přece jen začali v důsledku restrukturalizace ekonomik a vlivem omezování výroby podstatně dříve, než v Česku. Od počátečního úsilí o záchranu historických technologií se zájem zvolna přesouval k projektům přestavby opuštěných industriálních areálů a jejich nového využití. V České republice jde o téma - vzhledem k časovému posunu a také vlivem zkušeností zemí západní Evropy - více- oborové, nejen historické a památkářské, ale také ekologické, architektonické a stavitelské. Významnou roli v tom v ČR sehrálo už první Bienále Industriální stopy 2001. Na jeho pořádání se od začátku spolu se Sekcí ochrany průmyslového dědictví NTM (jejíž členové stáli u založení

  • Co bylo před deseti lety jen kuriozitou, stává se s proměnou hodnotových měřítek jedinečnou památkou.

Výzkumného centra průmyslového dědictví) podílela Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a Český svaz stavebních inženýrů.
Bezesporu to Bienále Industriální stopy ovlivnilo. Stalo se výjimečné právě tím, že nebylo jen konferencí historiků techniky, jako tomu bývalo zpočátku v zahraničí. Nabídlo prostor pro mezioborové setkání odborné veřejnosti, která by mohla - či měla - nějakým způsobem ovlivnit nakládání s průmyslovým dědictvím, s průmyslovými objekty a areály, které zejména od začátku 90. let zůstávaly nevyužité, prázdné a chátrající. Bienále se zúčastnili jak památkáři, jež konferenci vítali především jako možnost hledání památkové ochrany, ale právě tak i architekti a stavební inženýři, kteří dosud často stáli jakoby na protilehlé straně. Během následujících let se pak do diskuzí připojovali i další účastníci. Vždy to bylo inspirativní setkání, často i názorový střet, zapálených lidí, kteří k problémům záchrany a nového využití přistupovali v celé škále názorů, od teoretického pohledu, přes technické rozbory a projekty, po krátkodobé, přesto citově nesmírně působivé umělecké intervence do opuštěných průmyslových prostorů. Zpočátku v Praze, pak v Kladně a mnoha dalších městech. Netvrdím, že všechna setkání byla bezkonfliktní a idylická, ani si nemyslím, že vždy došlo ke shodě, jež by přinesla pouze pozitivní výsledky. Potvrzovalo se ale, že kombinace teoretického, současně i uměleckého a v kontrastu k tomu technicky pragmatického přístupu všechny obohatila, a je užitečná.

Konverze bývalých skladů na byty v Manchesteru. Foto: B. Fragner.
¤ Konverze byvalych skladů na byty v Manchesteru. Foto: B. Fragner.

V jakém duchu tyto diskuze probíhaly?
Šlo o vybalancování různých přístupů, daných nejen rozdílnými hodnotovými měřítky, ale také odlišnou životní zkušeností. Úskalím v komunikaci mezi odbornou památkářskou veřejností a tvůrčími architekty, kteří přistupují k tvorbě projektu přece jen s většími osobními ambicemi, jsou na první pohled neslučitelné motivy zájmu o průmyslové dědictví. Pro pragmatičtěji uvažující stavební inženýry, tedy onu ?realizační sféru? řešení nastolených problémů, bylo zase nezbytné dodat jasné argumenty a přesvědčit o ohrožených hodnotách.Například pro architekty je důležité vybalancovat nový tvůrčí přínos a osobní a umělecké ambice, aniž by zmizel respekt k odkazu předchozích stavitelů a zůstaly zachovány charakteristické rysy průmyslové stavby. Lidé z okolí památkové péče se zase museli naučit pregnantněji formulovat argumenty, jež přesvědčí o historické významnosti objektů a také o nezbytnosti jejich zachování v autentické podobě. Zajímavé je, že právě stavební inženýři při Bienále od začátku představovali, nejen svým počtem, významnou skupinou účastníků diskuzí. Věřím, že se daří nasměrovat profesionální ctižádost tak, aby výsledná technická řešení nabídla přístupy, které jsou realizovatelné, ekonomicky dostupné, současně ale především podporují historický a umělecký význam industriálního díla, jež zachrání pro budoucnost. V souvislosti s posledním Bienále vzpomínám na příspěvek německého inženýra Norberta Tempela z Westfalisches Industriemuseum v Dortmundu. Upozornil, že posláním a snahou současného inženýra a technika by mělo být, aby při záchraně nebo přestavbě objektu sice hledal takové technické postupy, ale nesetřel historickou hodnotu.

Jaké jsou další limity ochrany a nového využití průmyslového dědictví?
Zpočátku, ještě při prvním Bienále, vládla značná nejednota v názorech části odborné veřejnosti a institucí spjatých s památkovou péčí. Bylo vidět, že nemají zcela jasno, jaké hodnoty chránit a jaké zatratit. Téma průmyslového dědictví bylo příliš nové, nedůležité. Ten problém měl jistě obecnější pozadí a netýkal se jen památkově chráněných industriálních staveb a areálů. Desetiletí Industriálních stop paradoxně otevřela likvidace Ringhofferových závodů v Praze, kdy se odborníci, zabývající se památkovou péčí, nebyli schopni sjednotit, co z těchto objektů zachovat. Developer a architekt tehdy využili této odborné rozepře a nejistoty, zvolili pro ně výhodnější cestu a areál zbořili. Tato likvidace Ringofferových závodů byla bezprostředním impulsem k uspořádání prvního setkání Bienále. Po deseti letech Výzkumné centrum průmyslového dědictví, v rámci pátých Industriálních stop 2009 pořádalo výstavu a vydalo publikaci s názvem Co jsme si zbořili. Je přehledem stro třceti zbořených industriálních staveb za dobu, během níž se bienále pořádají. Limity jsou stále především v nechuti pojmenovat hodnoty a v neschopnosti shodnout se na možnostech a nástrojích záchrany.

Kdybychom tedy měli bilancovat přístupy k průmyslovému dědictví za posledních deset let, jaké by byly závěry?
Výstavou jsme nehodlali jitřit rány, ale zbystřit pozornost. Obecně jde o přehodnocení vztahu k dochovanému stavebnímu fondu, co nahradit, nově využít, co zbořit, zaměnit? Musím říci, že když jsme koncem 90. let s Ing. Svatoplukem Zídkem a Ing. arch. Evou Dvořákovou začínali s organizací konference, nepředpokládal jsem další pokračování. Přesto se podařilo, jako v jediné postsocialistické zemi, především v rámci posledních třech bienále v letech 2005, 2007 a 2009, propojit přístupy a duskuze s děním kolem nás v Evropě. Považuji to za úspěch, nikoliv formální. Prestiž mezinárodní autority přispívá jako významný argument v odborných, ale především v politických diskuzích. Tady musím zmínit velkou zásluhu Ing. Svatopluka Zídka, který vlastně už od samého začátku získal podporu Mezinárodního visegrádského fondu. Konference i navazující akce měly skutečně reprezentativní, celoevropský rámec. Bienále se pravidelně zúčastňují zahraniční hosté, lze srovnávat, opírat se o zkušenosti druhých. Naše aktivity byly oceněny i na posledním mezinárodním kongresu TICCIH (The International Committee for the Conservation of the Industrial Heritage) ve Freibergu v září 2009.

V čem je současná situace odlišná od atmosféry před deseti lety, kdy se s Industriálními stopami začínalo?
Kromě toho, že před sebou máme bilanci zaniklých staveb, přibývají - i když ne tempem, které by si člověk přál - obnovené a nově využité industriální památky. Podstatně se také rozšířil seznam objektů průmyslového dědictví, které jsou dnes zákonem památkově chráněny. Zásadním faktem však je, že jsme s větší naléhavostí svědky a aktivními spoluúčastníky mezní situace civilizační proměny, kdy nenávratně mizí pozůstatky zanikající industriální éry, jejichž fungování už ani nechápeme. Stačí uvést příklad - co bylo před deseti lety jen kuriozitou, stává se s proměnou hodnotových měřítek jedinečnou památkou. Například projekty konverzí ve srovnání s dobou před deseti lety spějí k zachování větší autenticity, každý zachovaný detail pro budoucnost zvyšuje i ekonomickou hodnotu stavby.Proto pokládám za mimořádně důležité, že se i konferencemi bienále daří konfrontovat naši situaci s tím, jak se jinde vypořádávají nejen s kulturními, ale také s technickými, konstrukčními a samozřejmě i ekonomickými problémy záchrany a nového využití průmyslového dědictví, včetně ohledu na přísnější právní předpisy a technické normy Evropské unie.

Které stavby průmyslového dědictví jsou v současnosti v České republice především ohroženy?
Vlastně všechny, kde se zastavila výroba. K nejzranitelnějšímu patří dědictví po nejvýraznějším období industrializace na našem území, stavby a areály z poslední třetiny 19. století a první třetiny 20. století. Donedávna byly ještě běžnou součástí každodenního života. Například drážní stavby, které od konce 19. století dotvářely charakter městské zástavby i krajiny. Totéž platí o pivovarech a cukrovarech, jež velmi rychle a nenávratně mizí. Jedna za druhou propadají zkáze i výstavné textilky na Liberecku a Ústecku. Vedle demolic jsme svědky i znehodnocujících přestaveb, nekvalifikovaných zásahů, jejichž účinky jsou stejně devastující.

Kde hledat příčiny?
V nedostatku finančních prostředků, v problémech ekonomické životaschopnosti investice? To platí všude. V České republice k tomu přibylo, že majetek zaniklé továrny byl kdesi ?zašantročen? a nejsou základní prostředky na údržbu a drobné opravy, prodlužující životaschopnost stavby do chvíle, než se podaří najít přiměřené využití. Paradoxně platí ještě další důvod, charakteristický pro naši dobu. Na pražském Bienále to připomenul Keith Falconer, jenž v britské vládní agentuře English Heritage vede odbor pro industriální památky, bonmotem: Pro památky může být větším nebezpečím přebytek peněz, než jejich nedostatek. A na důkaz promítl i pár příkladů z Velké Británie. Peníze totiž také poslouží k zastření malé vynalézavosti, nedostatku vtipu a chybějícího rozhledu. Použít je lze na nesmyslné bourací práce, kdeco se nahrazuje a doplňuje novou konstrukcí, plýtvá se materiálem, prací i energií. Když není nezbytné šetřit a postupovat krok za krokem, svádí to k radikálnějším intervencím. Výsledek je zaručenější než postupný rozklad vlivem nepřízně počasí. A je-li skutečně dost finančních prostředků. Pak to třeba končí tak, že se v místě industriální památky postaví nová stavba obchodního centra.

Jaké lze uvést současné pozitivní projekty využití průmyslového dědictví?
Především jsou to investice přiměřené finančním možnostem budoucího uživatele, které nedevastují hodnoty, pro něž si industriálních staveb vlastně všímáme. Realizované spíše krok za krokem, bez zbytečného zadlužení, s vizí udržitelného provozu, tedy opak developerského investování, které vede spíše k rychlé a neosobní obrátce peněz. V Británii je ikonickým příkladem uplatnění této metody nové využití textilky v Saltaire, která byla nedávno zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Krajina i města, poznamenané průmyslovou exploatací, připomínající i zápornou zkušenost člověka, dnes přesto představují pozoruhodná krystalizační místa rozvoje. Na posledním Bienále o takové další pozitivní zkušenosti hovořil Martin Stoockley, ředitel významné projektové kanceláře z Manchesteru. Po úpadku způsobeném zánikem textilního průmyslu se tam v nebývalé míře vrací život do mrtvých míst právě díky novému využití a konverzi industriálních areálů. Z nevelkého počtu našich příkladů určitě zmíním realizace z pražských Holešovic, právě i v souvislosti s konáním posledního Bienále. Také tam jsou přestavované industriální objekty krystalizačními místy proměny celé čtvrti. K čerstvým příkladům patří zdařilá konverze bývalých parních mlýnů v Jankovcově ulici (architekt Bohumil Hypšman, návrh konverze CMC architects, a.s.). Osobně si pak vážím zejména staveb, kdy investor s architektem přistupují k proměně objektu poučeně a cílevědomě a aniž by šlo o chráněnou památku, využívají specifické atmosféry industriální architektury. Mezi takové v Holešovicích určitě patří kulturní centrum La Fabrika v hale bývalých Richterových strojních závodů (návrh konverze Atelier KAVA) nebo galerie DOX, zbudovaná z továrny na stroje Rossemann a Kühnemann (návrh konverze arch. Ivan Kroupa). Tam se mimochodem v rámci Bienále 2009 konala i výstava alternativních studentských projektů nového využití průmyslového dědictví.

Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD ČVUT), které vedete, se problematice průmyslového dědictví dlouhodobě věnuje. S jakými cíli bylo založeno a v čem je podle vás jeho nejvýznamnější přínos?
Pracoviště vzniklo v roce 2002 s podporou interního grantu Českého vysokého učení technického v Praze. Velký podíl na jeho prosazení měl tehdejší rektor ČVUT profesor Jiří Witzany. Cílem především bylo, v souvislosti s postupující restrukturalizací průmyslu České republiky, mapovat a vyhodnocovat průmyslové dědictví a shromažďovat informace usnadňující jeho další využití. Patrně tím nejvýznamnějším a prakticky i pro další výzkum nejlépe zužitkovatelným výsledkem šestileté existence VCPD je vytvoření Centrálního registru průmyslového dědictví České republiky. Ten v současné době obsahuje asi 10 000 hesel. Umožňuje objektivně vyhodnocovat průmyslové dědictví na českém území, je podkladem pro posuzování míry a hledání nástrojů památkové ochrany, referenčním zdrojem informací pro Ministerstvo kultury ČR při prohlašování historických průmyslových staveb za kulturní památky. Jakoby vedlejším produktem je pak řada publikací, které z registru čerpají.

Existuje zpětná vazba mezi výzkumem průmyslového dědictví a účastníky stavebního ruchu?
Do značné míry tuto roli plní právě i akce provázející Industriální stopy. Informace jsou asi i nejlepší cestou k překonání předsudků. Pro činnost VCPD je charakteristické, že spolupracuje s poměrně širokým okruhem externích odborníků. Užitečné je také bezprostřední spojení s výukou na vysoké škole, to vše poskytuje potřebnou sebereflexi. Jsem přesvědčen, že oplátkou poskytujeme kontakt s průmyslovým dědictvím, které pomáhá v orientaci k trvaleji platným hodnotám. Nakládání se sfpd je určitě více spjato s témyty udržitel. rozvoje,nejen s okamžitým rozvojem se stavebním fondem průmyslového dědictví je určitě více spjato s tématy dlouhodoběji udržitelného rozvoje, nejen s okamžitým efektem. V tom je inspirace, jakou tato zpětná vazba nabízí.