Ke stým narozeninám Ing. Vladimíra Křížka, CSc.

Úvodem musím připomenout jedno ocenění, které charakterizuje osobnost našeho oslavence. Dne 28. října ١٩٤٥ mu jako 22letému partyzánská skupina Šumava II udělila medaili Za svobodu za jeho partyzánskou činnost v době národní revoluce 1945. On sám je tak skromný, že se o takových aktivitách ve svém životopisu nezmiňuje, ale medaile má číslo ١٦٠, takže každý na Šumavě ji asi nedostal, jak poznamenává při rozhovoru přítomná manželka Hana Křížková Pessrová.

Na začátku jsme se dohodli, že podle předem rozdělených témat stanovíme soubory otázek. Odpovědi, které jsem obdržel, jsem nemusel prakticky korigovat, byly (asi jako celý oslavencův život) systematicky sestavované, a tak je našim čtenářům předkládám v téměř původním znění. Vykat mi připadalo značně falešné, omlouvám se proto „velebnému kmetu“ za použitou formu tykání.

Vladimíre, jak bys charakterizoval své „prvopočátky“ – myslím tím mládí a studijní léta? Co tě ovlivnilo a inspirovalo ke stavitelské dráze?

Dovol, abych tuto otázku pojal poněkud obšírněji… Nejdřív ze všeho bych rád předeslal, že jsem druhorozeným synem stavitele z Vodňan Augustina Křížka – po celých jižních Čechách velice známého podnikatele. Tento fakt velmi ovlivnil celý můj život.

Dovolím si tady trochu zavzpomínat… Narodil jsem se 19. července třiadvacátého roku, ještě za doby tatíčka Masaryka, a byl jsem z domova samozřejmě veden ve vlasteneckém duchu. Rodiče byli přísní, ale i velice laskaví – podle toho, jak si mládež zasloužila. Ale byli skvělí a plni porozumění pro nás a všechny, i pro naše klukovské lumpárny. Maminka měla tři kluky a často musela běhat do školy žehlit spoustu našich průšvihů.

Při vzpomínání na školní léta nemohu nezmínit vodňanskou obecnou školu, která pro mne znamenala osobní seznámení s rákoskou v rukou pana učitele Ruzhy. Když jsme něco vyvedli, nebylo žádné vyšetřování nebo domlouvání. Pan učitel prostě zahřměl: „Nastav!“ Zakýval prstem a následoval mocný švih rákoskou do dlaní. To bylo zatraceně bolestivé. Žádná žákovská knížka, žádné poznámky, rovnou vejprask. A světe div se, fungovalo to! Pro nás nejmenší to byl opravdu účinný výchovný prostředek. Vlastně jsme si dost zakládali na tom, že pořádný kluk musí taky dostávat co nejčastěji „vejprask“. Byli mezi námi i hodní kluci, ale ti nebyli u naší party vzorem…

Později jsme my „vodňanský kluci“ měli vypravený samostatný vagón v motoráčku z Vodňan do prachatické školy. Samozřejmě tehdy to už byla typická pohraniční oblast, kde byly všechny školy z poloviny německé. Chování Hitlerjugend k nám Čechům bylo už tehdy dost drsné. Doba už byla napůl germánská a po nás českých klucích občas létaly šutry… Jenže my jsme vždycky byli celá velká parta, a tak jsme se ubránili. Přesto bylo cestování do školy pokaždé zábavné a moc rád na to vzpomínám. Tyhle třenice mezi námi a německými kluky pro nás byly něco jako vlastenecká a politická výchova v praxi.

Zmínil jsem se, že maminka musela často ve škole žehlit naše maléry; vzpomínám si, že jsme jednou z nějakého chvilkového výbuchu mladické energie rozkopali plechová kamna, která pak musela do generálky. Kantoři byli v té době ještě Češi, takže se to většinou obešlo bez větších dozvuků, ale už brzy se pedagogové dostali do kontaktu se státním aparátem, kde byl německý tlak zjevný, a my jsme museli počítat s tím, že v případě většího maléru by si pro nás taky mohlo přijít gestapo. Tahle atmosféra nás ale učila národnímu cítění.

Pokud jde o moje sklony ke stavebnictví, ty jsem měl od samého začátku předurčeny. Už co malý špunt jsem spolu s bratry trávil veškerý volný čas a všechny prázdniny s tatínkem na stavbách. A velmi záhy jsem tam i všelijak vypomáhal a později jsem si udělal výuční list jako zedník. Otec neustále jezdil po stavbách, a protože jsme stavěli hlavně školy, silnice a komunikace, a protože to byly většinou státní stavby, byli jsme pod neustálou kontrolou. Každou chvíli k nám zavítal nějaký vládní komisař na inspekci. Otec byl ale známý tím, že odvádí jen perfektní práci, takže nebyly žádné problémy.

My kluci, ale i všichni ostatní ve firmě Křížek, jsme byli vedeni tak, že se musíme nejen naučit řemeslo, ale pak ho musíme dokonale provádět. Když nebyla práce perfektní, považoval to otec za šlendrián a ten nestrpěl. A dostat výtku od stavitele Křížka nebylo vůbec příjemné. Otec byl rázný, přísný a nekompromisní. Jeho krédem bylo: „Když něco děláš, musí to bejt prefektní! Když to neumíš, tak to nedělej a nejdřív se to nauč! Někoho takovýho tady nepotřebujem. Co nese značku Křížek, musí bejt taky perfektní!“

Mého otce se každý bál a podobné konfrontaci se snažil vyhnout. Jednou jsem se učil zdít kamenné zdivo. Otec přišel, kouknul na to a povídá: „Kterej lempl to takhle zmastil? Což je tohleto za fušeřinu? Pryč a předělat!“ Jo, jo, otec byl neúprosný...

A tohle byla naše profesní škola. Protože měl otec stavební podnik, pro každého z nás kluků platilo, že musí umět řemeslo, Křížkovo kluci měli být stavaři. Nakonec jsem to z nás tří bratrů byl já, kdo šel bezezbytku v otcových šlépějích, z mého staršího bratra Augustina se stal šéf dřevařského závodu, protože byl víc zaměřený na obchod, a můj mladší brácha Milan byl projektant. Ale tohle zásadní pravidlo, že odevzdaná práce musí být dokonalá, platilo pro nás všechny vždy a všude. Před otcovou autoritou se vždycky všichni sklonili.

I já jsem měl před tatínkem velký respekt, ale být s ním a účastnit se všeho mě ohromně bavilo. Navíc jsem na to měl buňky a rychle jsem se učil stavařině, včetně všech možných přidružených řemesel, jako třeba kovářství. Na průmyslovce se mi to pak ohromně vrátilo. Jako jediný jsem totiž už měl praxi, věděl jsem, jak a proč se co dělá. Měl jsem tu stavařinu v krvi, a to podle toho nejlepšího receptu. Jako normální člen zednické party jsem všechno musel absolvovat s nimi, nebyl jsem žádný protekční mazánek.

Otec, jak jsem již říkal, měl velmi osobitý přístup k věcem a nebral argument, že něco nejde. Byl třeba známý po celých jižních Čechách následující historkou. Ráno rozděloval práci a poslal nějakého učně do vedlejších Skočic. „Heleď, Frantíku, vem si támhle kolo a dojeď pro mistra Sejčka, že pro něj mám novou práci a potřebuju, aby sem hned přijel!“ Nebohý učeň Frantík nesměle pípnul: „Ale pane staviteli, já na kole neumím…“ Na to otec opáčil: „Nevadí, nevadí, seber se a jeď. Než tam dojedeš, tak se to naučíš!“

Tohle bylo pro něj typické. Tahle historka tím pádem běhala po kraji a mně se mnohem později stalo, že jsem se setkal s ředitelem budějovické průmyslovky a on mi povídal, co všechno se může ve stavebnictví stát. Téměř doslova mi převyprávěl tuhle scénku a já mu na to povídám: „Já to znám. Já tam byl.“ Ředitel se divil: „Jak to?“ „Já jsem Křížkův prostřední syn…“ Takže není pochyb, kdo mě inspiroval. A jestli jsem se něčemu ze stavařiny naučil, bylo to právě u otce. On ovládal všechno, co v tehdejším oboru bylo dostupné, pořád se dovzdělával a zajímal se o nové věci. A nejen že je znal. On taky trval na tom, aby si je osvojil každý jeho zaměstnanec a aby podle toho pracoval. Takže tohle byla Křížkova proslulá škola, která mě převelice ovlivnila a provázela mě pak celým mým profesním životem.

To mne přivádí k další otázce: Jak se vyvíjel tvůj další profesní život? Na které zakázky, které tě ovlivnily, vzpomínáš?

Po absolvování konstrukčně-dopravního oboru na Fakultě stavební ČVUT jsem studia úspěšně dokončil promocí v roce ١٩٥٠. Poté jsem nastoupil k firmě Baraba a jako stavbyvedoucí úspěšně postavil dvoukolejní železniční tunel Malá Chuchle na Jižní spojce v Praze. Již během studia jsem se totiž zaměřil na železnice a začal těsně spolupracovat s katedrou železničního stavitelství pod vedením prof. Ing. Ferdinanda Klimeše, mého pozdějšího velkého přítele. Tato spolupráce se později rozšířila na celou Fakultu stavební ČVUT.

Po reorganizaci československého stavebnictví jsem přešel s firmou Baraba k nově zřizovanému národnímu podniku Stavby silnic a železnic (SSŽ), kde jsem setrval prakticky bez přestávky až do roku ١٩٨٩. Stavěli jsme většinou státní zakázky (školy, vozovky, kolejové stavby). Zde jsem se také setkal s nejlepším podnikovým ředitelem, kterého jsem za svůj profesní život zažil, Ing. Bořivojem Kačenou, CSc.

Které další aktivity provázely tvůj dlouhý a bohatý profesní život?

Prošel jsem řadou řídicích funkcí, od vedoucího technického odboru přes ředitele mostního závodu (1974–1979) až k funkci obchodního náměstka, kterou jsem vykonával do odchodu do důchodu koncem září roku 1988. Jako odborný asistent podnikového ředitele jsem ve firmě působil ještě v následujícím roce 1989. Jako příklad staveb, které můj názor na možnost vývoje a technického rozvoje SSŽ ovlivnily a na kterých jsem se svojí prací účastnil, uvádím především stavby velkých mostů (Žďákovský most, Nuselský most, Barrandovský most) a také silniční stavby (jako byla dálnice D١, ale i transsaharské dálnice a řada dalších – na jihu Čech příkladně Kaplice – České Budějovice, Prachatice – České Budějovice, Český Krumlov –
Vyšší Brod).

Podle mého názoru by se měla připomenout z tvého životopisu i další faktografie. Odbornou zdatnost jsi potvrdil mimo jiné i v roce 1960, kdy jsi obhájil svou kandidátskou práci a získal titul CSc. Jako expert Ministerstva stavebnictví ČR jsi získal odborné poznatky z výstavby dálničních sítí v Evropě, Kanadě a USA, uplatnitelné při stavbě dálnic v ČR.

Angažoval jsem se významně i v přípravě a realizaci prací na první československé dálnici D1. K mým aktivitám patří i podíl na přesunu rotundy (vorařské kaple) u mostu Svatopluka Čecha v Praze a účast při demolici Stalinova pomníku na Letné. Ve funkci obchodního náměstka jsem byl odpovědný také za tvorbu sociálního programu SSŽ, který jsem se snažil koncipovat.

Jako expert jsem působil ve vedení Poradního sboru pro mechanizaci a automatizaci ve stavebnictví Ministerstva stavebnictví ČSSR. V roce 1973 jsem byl tímto ministerstvem pověřen zastupováním československých zájmů při silničních zakázkách v Libyi. Vykonával jsem funkci zmocněnce ministra stavebnictví při plnění kontraktů při stavbě transsaharské magistrály. Strávil jsem v této funkci téměř dva roky především při řešení ekonomických obtíží této strategické stavby.

Do tohoto výčtu si dovolím vstoupit odlehčující otázkou. Je pravdou, že jsi chodil tak rychle, že jsi jednou potkal sám sebe na kruhové chodbě v budově bývalých SSŽ? Ale vážně, je známo, že ovládáš tři světové jazyky a s velkým zaujetím jsi přivážel z mezinárodních konferencí poznatky, které ovlivnily růst zejména mladých techniků. Přednáškami na ČVUT i organizováním pravidelných technických konferencí ses snažil své zkušenosti prezentovat i v celé řadě odborných článků. Po dobu vydávání časopisu Inženýrské stavby jsi byl předsedou nebo členem jeho redakční rady.

Stejně jako můj otec jsem vždycky považoval za velmi důležité předávat svoje znalosti a zkušenosti z oboru mladší generaci. Moje mnohaletá spolupráce se studenty – adepty stavebnictví – mě vždycky velmi bavila a moc rád na ni vzpomínám.

V polovině roku 1989 jsem ukončil pracovní vztah se svým podnikem, ale i po třiceti letech se stále cítím být členem společnosti, kterou jsem pomáhal zakládat a rozvíjet. Ukončení pracovního vztahu s SSŽ mi pak umožnilo věnovat se jednak soukromým aktivitám, zejména ale i práci v Českém svazu stavebních inženýrů. V první dekádě druhého tisíciletí jsem vešel ve známost odborné veřejnosti jako mluvčí expertní skupiny ČSSI, která se zasazovala o přehodnocení původního návrhu na sanaci Karlova mostu v Praze a ve stejném období jsem předsedal Klubu seniorů ČSSI.

Náš rozhovor s Vladimírem Křížkem bych rád uzavřel tím, že je mezi svými kolegy znám svou neskonalou vitalitou, duševní aktivitou i fyzickou zdatností, které jej až do dneška provázejí, i když v míře, která odpovídá vzrůstající křivce věku a současného zdravotního stavu. Ví se o něm, že v dobách podnikových plesů a podobných akcí se nesmazatelně zapsal do paměti účastníků jako výborný společník a skvělý, i když svérázný tanečník. Celý život byl aktivním sportovcem, lyže a tenisová raketa patřily k jeho stálé výbavě. I když ho neočekávaný úraz v minulém roce omezil v pohybu, jeho duševní aktivita a celková vitalita jsou hodny obrovského obdivu.

Foto: K. Svatopluk Jedlička