Zpět na předpisy

Překážky pro širší uplatnění metody řízení rizik v české inženýrské praxi

Metoda řízení rizik se ve stavebnictví, zejména v inženýrských stavbách, již dnes ve světě běžně používá. V inženýrské praxi jsme zaznamenali první aplikace této perspektivní metody především v podzemním stavitelství. Jejímu širšímu uplatnění v ČR brání několik objektivních i subjektivních překážek. Autor se v příspěvku snaží tyto překážky pojmenovat, analyzovat a poukázat na jejich příčiny. V úvodu pro snadnější porozumění definuje koncept inženýrského rizika a různé strategie řízení rizik.


Definice inženýrského rizika
Většinou se riziko vnímá jako nebezpečí anebo pravděpodobnost nedosažení určitého cíle či vzniku nějaké neočekávané škody či újmy. Pro potřeby inženýrského řízení rizik je v současnosti již široká shoda v definici rizika jako souběhu pravděpodobnosti vzniku určitého pro projekt nežádoucího jevu a finančních důsledků, které by uskutečnění tohoto nežádoucího jevu pro nositele rizika přineslo. Takto pojaté riziko je tudíž ekonomická kategorie. Obvykle je vyjádřeno v penězích. V této podobě proto může snadno vstupovat do rozhodovacích procesů, kde jsou hlavním měřítkem finanční náklady.
Riziko lze v průběhu přípravy a realizace projektu snižovat opatřeními směřovanými ke snižování pravděpodobnosti vzniku nežádoucích jevů a opatřeními směřovanými k zmenšování důsledků vzniku nežádoucích jevů. Při realizaci výstavby je tedy důležité v předstihu předvídat vznik všech nežádoucích jevů, které připadají v úvahu. Předvídání je zpravidla založeno na průběžném měření (monitoringu) skutečného chování stavební konstrukce během výstavby, případně i provozu.
Podle typu nežádoucího jevu lze rozlišovat různé druhy rizik. Například riziko technické, technologické, organizační, ekologické, finanční, podnikatelské a podobně. U inženýrských staveb je velmi důležité riziko geotechnické, protože pro tento typ staveb je spolupůsobení mezi stavbou a jejím podložím klíčové, a to jak pro její bezpečnost, tak i pro její ekonomiku.
Na vážných haváriích inženýrských staveb, které se staly v zahraničí i v České republice v nedávné minulosti lze ukázat, že v jejich průběhu byl vždy značný potenciál pro nehody a mimořádné události menšího i velkého rozsahu. U řady inženýrských staveb, například tunelů ražených v zastavěných oblastech, je navíc značné riziko vzniku škod na majetku třetích stran.
Výraznou zvláštností při výstavbě inženýrských staveb je i to, že nejistoty o vlastnostech horninového masivu, v nichž budou budovány, a tudíž i nejistoty o odezvě stavební konstrukce a okolního horninového masivu na výstavbu, lze snížit jen do určité míry.

Poklesová kotlina nad zavaleným tunelem Březno v roce 2003
¤ Poklesova kotlina nad zavalenym tunelem Březno v roce 2003. Foto - archiv ARCADIS Geotechnika.

Překážky optimálního řízení rizik
Investoři ani ostatní účastníci výstavby v ČR zatím ještě většinou nepociťují opravdovou potřebu zahrnout řízení rizik do souboru činností, které jsou standardně součástí přípravy a běžného řízení výstavby inženýrského díla. Pokud se pomine skutečnost, že často neznají inženýrský obsah pojmu riziko, jeho smysl, natož i samotnou metodiku řízení rizika, tak existuje ještě celá řada dalších důvodů, proč tuto oblast zatím ještě mnohdy ponechávají stranou.
Nejčastější důvody, proč účastníci výstavby nejsou připraveni se systematicky věnovat řízení rizik spojených s přípravou a výstavbou inženýrského díla, lze rozdělit do pěti skupin:

  • Nezvládnutí pravděpodobnostního přístupu k řešení problému.
  • Nevhodné nastavení legislativy a právního stavu účastníků výstavby.
  • Nepružná organizace výstavby.
  • Nejednoznačné smluvní vztahy mezi účastníky výstavby.
  • Nepříznivé působení lidského činitele.

Nezvládnutí pravděpodobnostního přístupu k řešení problému
Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že hlavním problémem není čistě matematická stránka aparátu pravděpodobnostních metod, a to přesto, že většina praktických inženýrů tuto doménu matematiky odložila hned po nástupu do praxe. Tento nedostatek je možné snadno nahradit spoluprací se specialistou nebo doplněním znalostí.
Hlavním problémem zavádění pravděpodobnostního přístupu do inženýrské praxe je přetrvávání deterministického přístupu v uvažování a v rozhodovacích algoritmech většiny subjektů připravujících a provádějících výstavbu.
Při tradičním deterministickém přístupu se předpokládá, že vše je možné přesně a spolehlivě spočítat. Má se za to, že chování systémů, za podmínky jejich plného pochopení, je možné předpovídat s jistotou. Přitom se uvažuje, že dostatečné pochopení fungování systémů je možné vždy, že je to jen otázka dostatečně komplexního a hlubokého studia, výzkumů či průzkumů. To znamená peněz a času. Systémem v kontextu řízení rizik ve stavebnictví rozumíme komplexní spolupůsobení stavební konstrukce, horninového prostředí, zatížení a lidského činitele.

Deterministický přístup
Vycházíme-li z deterministických předpokladů, je správným výsledkem navrhování a dimenzování stavební konstrukce či předpovídání jejího chování v průběhu výstavby či provozu teoreticky jediné řešení. Součinitelé spolehlivosti do výpočtu vstupují jen proto, že v praxi není možné (z ekonomických a časových důvodů), dostatečně spolehlivě určit hodnoty všech parametrů vstupujících do výpočtového schématu.
Logickým důsledkem deterministického přístupu tedy je, že po projektantovi i zhotoviteli inženýrského díla lze požadovat nulové riziko. Z tohoto závěru vycházejí i současné právní předpisy, týkající se řízení stavebnictví.

Pravděpodobnostní přístup
Základní myšlenka pravděpodobnostního přístupu vychází naopak z toho, že úplné pochopení komplexního systému není možné, a někdy ani nelze spolehlivě získat vstupy do matematických modelů výstižně popisujících chování takových systémů. Rozhodovací proces při pravděpodobnostním přístupu proto musí vzít v úvahu, že výstavba inženýrského díla obvykle probíhá s větší či menší neznalostí některých činitelů ovlivňujících chování dotčeného systému. Cílem pravděpodobnostního rozboru je proto přeměnit inženýrský problém, jehož řešení je nejisté, v přijatelné inženýrské rozhodnutí [2]. Pravděpodobnostní analýza přispívá k co nejobjektivnějšímu hodnocení daného problému a k přijetí nejlepšího z možných řešení.
Jestliže se při deterministickém (analytickém) přístupu pracuje s jedinou hodnotou parametru charakterizujícího sledovanou veličinu, tak v pravděpodobnostním přístupu se pracuje s hustotním rozdělením souboru hodnot, reprezentujícím všechny možné hodnoty, kterých může ve skutečnosti daný parametr nabýt (viz obr. 1).
Logickým důsledkem tohoto postupu je, že v pravděpodobnostním přístupu nelze požadovat absolutní bezpečnost a vždy se při něm pracuje s určitým rizikem a nejistotou, jaké bude skutečné chování dotčeného systému.
Obvyklým kompromisem při pravděpodobnostním přístupu je využití pravděpodobnosti pouze k určení ?nejpravděpodobnější? hodnoty parametrů. Ty vstupují do klasických analytických výpočtů, kde jsou výpočtové algoritmy popisující zjednodušeně chování systémů odvozeny deterministicky.
Pravděpodobnost ale není pouhý matematický výpočet určité hodnoty návrhového parametru (například modul deformace horniny bude s 80% pravděpodobností oscilovat v určitém rozsahu). Je to vědomá akceptace nejistoty v rozhodovacím procesu (v navrhování, dimenzování a předvídání chování systémů). Pravděpodobnost v metodice řízení rizik je metoda rozhodování při nedostatku informací. (Probability is not a mere computation of odds on the dice, it is the acceptance of the lack of certainty in our knowledge, and the development of methods for dealing with our ignorance. [7]).
Při pravděpodobnostním přístupu není nejdůležitější vědět, kde přesně se například při ražbě tunelu vyskytne která geologická porucha a jaké vlastnosti přesně bude mít. Co je nutné určit, je to, kde všude se při ražbě tato porucha může vyskytnout. Stejně tak je třeba odhadnout pravděpodobný rozsah, v němž se mohou parametry popisující vlastnosti této poruchy pohybovat. Těmto předpokladům se pak musí projekt i technologie výstavby tunelu přizpůsobit. (We are not just concerned with where a bird can end up tomorrow night, but rather with all the various places it can possible visit during the time interval. [7]).
Je zřejmé, že při tomto pojetí je způsob přípravy, navrhování i řízení výstavby poněkud odlišný od standardního (deterministického) přístupu, kde se vyžaduje přesná znalost poloh takových poruch a jednoznačná definice jejich vlastností.
Pokud by si projektanti i ostatní účastníci výstavby osvojili pravděpodobnostní způsob uvažování, nemuseli by se občas divit, proč po určité době výstavby dojde k mimořádné události. Je to stejné, jako by se někdo divil tomu, že několikeré úspěšné přejití velmi frekventované silnice bez pečlivého předchozího rozhlédnutí se na obě strany není zárukou toho, že se to stejným způsobem podaří při každém dalším přejití. To je každému jasné, aniž by měl speciální školení o rizicích.
Pro stanovení pravděpodobnosti určitého způsobu chování systému je třeba disponovat dvěma druhy informací:

  • jakým způsobem daný systém funguje;
  • jaké je aktuální chování daného systému, jehož budoucí chování je předmětem prognózy.
  • V praxi se na stavbě informace o aktuálním chování systému získávají monitoringem skutečného spolupůsobení stavební konstrukce, jejího horninového prostředí a změn zatížení během výstavby. Chování systému je pak popsáno návrhovými schématy konstrukce použitými v projektu s využitím výsledků geotechnického průzkumu.

    Obr. 1. Deterministický a pravděpodobnostní přístup
    ¤ Obr. 1. Deterministicky a pravděpodobnostni přistup při stanovovani vstupnich parametrů do vypočtů

    Nevhodné nastavení legislativy a právní situace účastníků výstavby
    Současná právní úprava stavební činnosti vychází z deterministického pojetí inženýrských oborů. Proto odborná i široká veřejnost vždy předpokládá, že je projektant zodpovědný i za případné neočekávané chování jím navržené konstrukce. Zhotovitelům podzemních staveb Český báňský úřad dokonce přímo ukládá, aby stavební dílo bylo prováděno s absolutní bezpečností. To samozřejmě není bez vynaložení zcela nepřiměřených nákladů prakticky možné.
    Pro účinné a operativní řízení inženýrských rizik, jehož podstatou je optimalizace mezi rizikem, náklady, kvalitou a bezpečností, není za takových právních okolností vytvořen dostatečný prostor. Pokud jsou zhotovitelé nuceni přijímat závazek absolutní bezpečnosti, berou na sebe navíc nepřiměřené právní riziko.
    Takovým způsobem striktně uložená povinnost může někdy být dokonce i důvodem nepřijetí obvyklých bezpečnostních opatření, protože jejich provádění by vlastně kontrolnímu orgánu prokazovalo, že práce nejsou úplně bezpečné, jak to vyhláška požaduje.
    Tak například v nedávné minulosti nebylo při ražbě jednoho tunelu z tohoto důvodu vyznačeno na veřejném prostranství místo nad čelbou. Když pak v tomto místě došlo k neočekávanému propadu v důsledku zcela mimořádné geologické situace, měl zhotovitel z pohledu nezasvěceného pozorovatele ještě o zdánlivě nepochopitelný problém navíc. A také veliké štěstí, jelikož nikdo nedošel k újmě.
    Zde je samozřejmě třeba zdůraznit, že při inženýrském řízení rizik, kde je středem zájmu optimalizace mezi náklady a kvalitou, nelze omezovat bezpečnost práce. Tu je nutné v souladu se zákonem zajišťovat za každých okolností a je vždy třeba podniknout všechna možná opatření k tomu, aby byla v dostatečné míře zachována.

    Nepružná organizace výstavby
    Základním předpokladem pro účinné řízení rizik na každé velké inženýrské stavbě je spolupráce všech účastníků výstavby a uplatňování zásad observační metody. Toho se dociluje především monitoringem a pružným přizpůsobováním se skutečně zastiženým podmínkám staveniště. Ty mohou být totiž, zejména u inženýrských staveb, někdy výrazně odlišné od předpokládaných. To samozřejmě vyžaduje velmi adaptabilní organizaci a řízení výstavby. Tyto podmínky však nejsou vždy na stavbách splněny.
    Organizace a řízení výstavby jsou někdy nastaveny pevně. Navíc se mnohdy postupuje podle zaběhnutých pravidel, která vznikala při provádění stavebních prací, činností nebo projektů menšího rozsahu, v jednodušších podmínkách a s podstatně menšími riziky, to znamená s daleko menšími důsledky v případě jakékoliv havárie, jež by přitom mohla nastat. Taková organizace, použitá například při některých současných velkých a složitě strukturovaných inženýrských stavbách, nevytváří vhodné prostředí pro řízení rizik. Naopak ho téměř vylučuje.
    Fatální je, pokud jsou rozhodovací procesy komplikované a především pokud dlouho trvají. V okamžiku vzniku nebezpečí mimořádné události pak utíká čas, opatření se nepřijímají, vedou se spory o jejich financování. Škody jsou pak několikanásobně vyšší, než v případě rychlého rozhodování.
    Další zásadní překážkou, která brání snadnému řízení rizik, je skutečnost, že tam, kde lze vznik rizika rozpoznat, obvykle nelze okamžitě o přijetí opatření k jeho snížení rozhodnout, (například čelba tunelu, kancelář monitoringu, geotechnické laboratoře, projektový atelier). Taková rozhodnutí jsou totiž zpravidla spojena s nutností určitých víceprací, více nákladů nebo s prodlužováním harmonogramu prací. Proto je nutné předložit je subjektu odpovědnému za celou stavbu. U tohoto subjektu ale zpravidla převládají jiná kritéria pro rozhodování. Bývají jimi striktní požadavky nepřekročit v daný okamžik rozpočtové náklady, urychlit výstavbu, uspořit stavební materiál, snížit dobu nasazení speciální technologie atp. Prokazováním nutnosti navrhovaných opatření se ztrácí čas. Proto je třeba pro takové situace předem připravit rozhodovací algoritmy a možná opatření i způsob jejich financování.

    Obr. 2. Dvě složky informací
    ¤ Obr. 2. Dvě složky informaci nezbytne pro určeni pravděpodobnosti chovani budouciho systemu

    Nejednoznačné smluvní vztahy mezi účastníky výstavby
    Další podmínkou pro to, aby řízení rizik v průběhu výstavby mohlo probíhat bez omezení, je včasné uzavření vzájemně provázaných smluv o rizicích mezi investorem a ostatními účastníky výstavby, protože na existujících rizicích se podílejí všichni hlavní účastníci výstavby, (viz obr. 3).
    Jejich podíl na témže riziku však může být různý. Někdy dokonce konkrétní nežádoucí jev může pro jednoho z účastníků výstavby znamenat výhodu, zatímco pro jiného účastníka výstavby nevýhodu. Taková situace samozřejmě řízení rizik komplikuje, někdy by mohla úsilí o snižování rizik i znemožnit. Ve smlouvách je proto třeba jasně určit, kdo je nositelem kterých rizik, odpovědnost za jejich sledování a vytvořit předpoklady pro jejich operativní snižování. To znamená, že musí být předem stanovena i jednoznačná pravidla pro financování opatření, která je třeba pro snižování rizik v průběhu výstavby přijímat. Tato pravidla pak musí být do smluvních vztahů zakotvena. Pro řízení rizik musí být vytvořena dostatečná finanční rezerva, kterou pak investor uvolňuje podle potřeby.
    Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, nejsou rizika zpravidla dostatečně sledována. Zejména mohou vznikat spory o zodpovědnosti za vznik mimořádných situací a o to, kdo ponese příslušné náklady na odstraňování jejich důsledků. Dodatečné rozhodování o financování příslušných opatření je příliš zdlouhavé, a to je samo o sobě zdrojem růstu dalších rizik.
    Odpovědnost rozhodovat o konkrétních rizicích by měla náležet vždy těm subjektům, které jsou schopny příslušné riziko nejlépe rozpoznat a nejúčinněji kontrolovat. Je nebezpečné, když investor využívá svou klíčovou pozici při financování stavby a přesune smluvně některá rizika na jiného účastníka výstavby. Ještě horší je, když si tento subjekt není příslušných rizik ani vědom, natož aby je byl schopen rozpoznat, či dokonce řídit. Jestliže subjektu, který je odpovědný za řízení určitých rizik, nejsou vytvořeny smluvně věcné i finanční podmínky, nelze očekávat, že takové řízení rizik bude dostatečně účinné.
    Dalším předpokladem pro účinné řízení rizik je, aby subjekty, pověřené řízením rizik, byly vůči procesům či subjektům, které mohou riziko vyvolávat, dostatečně nezávislé. Jestliže například subjekt, zodpovědný za kontrolu kvality prací zhotovitele, je na zhotoviteli současně závislý (je to například jeho dceřiná společnost nebo jeho významný obchodní partner), může být taková kontrola kvality samozřejmě zcela neúčinná. Totéž se může týkat monitoringu nebo geotechnické supervize, provádí-li je subjekt závislý na některém z účastníků výstavby.
    Do této kategorie případů patří i situace, kdy dokumentaci pro stavební povolení a realizační dokumentaci zpracovává tentýž subjekt. Problém tkví v tom, že zpracovatel dokumentace pro stavební povolení dělá zároveň autorský dozor a realizační dokumentace se provádí v subdodávce pro zhotovitele stavby. Autorský dozor je za této situace na zhotoviteli stavby závislý.
    Nevýhody tohoto uspořádání daleko převyšují nad jeho výhodami, které pro projektanta i zhotovitele může mít. Vždy, když je nebezpečí vzniku nežádoucích jevů značné a zhotovitel současně pracuje v podmínkách nedostatku finančních zdrojů i času, omezuje závislost autorského dozoru na zhotoviteli schopnost výběru optimálního postupu při řízení rizik. Důsledkem je značný růst rizik a nezřídka i havárie.
    Tuto zkušenost potvrzuje fakt, že na všech tunelových stavbách v ČR, kde v poslední době došlo k velké havárii, nebyla tato zásada o nezávislosti autorského dozoru dodržena.
    Odstrašujícím případem nevhodného řízení a neskutečného zvýšení rizik z toho plynoucích byla situace na jedné nedávno dokončené tunelové stavbě, kde byla role investora rozdělena. Za finance odpovídal jiný subjekt, než byl stavebník (budoucí vlastník díla)! To znamenalo, že ten, kdo rozhodoval o financování stavby, nebyl zároveň zodpovědný za kvalitu ani bezpečnost hotového díla. Zhotovitel neměl dostatek zdrojů na to, aby reagoval na zhoršené geologicko-báňské podmínky ražby. To způsobilo spory při výstavbě, znemožnilo nutnou operativní kooperaci mezi účastníky výstavby a prakticky zamezilo účinnému řízení rizik. Bylo jen logickým vyústěním, že došlo k velké havárii, která znamenala přerušení výstavby na mnoho měsíců a zdražení ražby tunelu přibližně o dvojnásobek.

    Obr. 3. Hlavní účastníci výstavby nesoucí riziko
    ¤ Obr. 3. Hlavni učastnici vystavby nesouci riziko

    Nepříznivé působení lidského činitele
    Může nastat celá řada situací, v nichž se na nedostatečném či dokonce špatném řízení rizik podílí lidský faktor. Nedostatečná odpovědnost, lehkovážnost či odborná úroveň konkrétních osob a může způsobit:

    • nositel rizika neví, že riziko existuje;
    • nositel rizika toto riziko zanedbává, protože jeho důsledky se mohou projevit až ve vzdálenější budoucnosti, kdy už za něj jako fyzická osoba nebude odpovědný;
    • ten, kdo je schopen riziko kontrolovat, není nositelem tohoto rizika, a proto je přehlíží.

    Vliv lidského činitele se může nepříznivě projevit, když jsou identifikace rizika a opatření přijímaná k jeho případnému snižování v rozporu s okamžitými zájmy subjektu, který je za snižování rizika odpovědný. Stejná situace nastává, když se nositel rizika nepovažuje za subjekt, který by měl o opatřeních vedoucích ke snižování rizika rozhodovat, nebo pro to prostě nemá smluvně zakotvenou odpovědnost.
    Okamžité zájmy některého z účastníků výstavby mohou být při řízení rizik také v rozporu se zájmy jiných účastníků výstavby či nositelů rizika. Často to jsou zájmy ekonomické, ale například i politické (např. nepřekročit za žádnou cenu rozpočet vypracování projektu díla a za všech okolností dodržet plánovanou dobu navrhování nebo provádění díla).
    Rozpory tohoto druhu je třeba včas nalézt a vyloučit je správně nastavenou organizací výstavby, promyšleným provázáním smluvních vztahů mezi všemi účastníky výstavby a jejich zapojením do jednotného systému řízení rizik na stavbě.
    Občas se lze setkat i se situací, kdy úspěšný a zkušený projektant příliš věří a přehlédne, že se se svým návrhem dostává za hranice svých schopností. Například zkušenosti z jednoho geologického prostředí, které velmi dobře zná, přenese do jiného, podstatně složitějšího, vněmž se uplatňují jiné geologické jevy, se kterým žádné zkušenosti nemá. Zkušenosti z pražských břidlic se nedají přenášet do flyše na česko-slovenském pomezí. Přílišné sebevědomí projektanta, ale i zhotovitele či jiného účastníka výstavby v takové situaci může způsobit, že místo toho aby se řízení rizik věnovala zvýšená pozornost, tak se naopak podcení.

    Obr. 4. Negativní vliv lidského činitele a řízení rizik
    ¤ Obr. 4. Negativni vliv lidskeho činitele a řizeni rizik

    Organizační a finanční předpoklady pro úspěšné řízení rizik
    Hlavní idea řízeného rizika je sympatická tím, že je otevřená do budoucnosti. Vede k představivosti, co se za daných okolností může stát, jaké jsou možnosti, jak na danou situaci reagovat. Je to aktivní, nikoliv pasivní přístup ke světu. Vyžaduje schopnost přizpůsobování se měnící se situaci v průběhu výstavby.
    Současné inženýrské stavby jsou komplikovaně strukturované a organizované celky, které zpravidla mají zajištěno smíšené financování z různých zdrojů. Používají se náročné technologie a moderní stavební materiály, dochází ke komplexním procesům. Na takových stavbách znamená každá chyba velikou škodu. Míra rizik je tudíž neobvykle vysoká. Proto musí být řízeny skutečnými týmy odborníků nejen na management, ekonomiku, financování, ale i na široké spektrum inženýrských oborů. Metoda řízení rizik je jejich neodmyslitelnou součástí. Moderní inženýrská díla také poskytují mnoho možností a popudů pro technický rozvoj, který by bez akceptace určité úrovně rizika byl jen stěží možný. Správně pojaté řízení rizik se v takové situaci může pohybovat po hranici mezi možným a nemožným, ale nesmí ji nikdy překročit.
    Riziko samotné také vždy skýtá určité příležitosti, není to pouze nástroj k eliminaci nežádoucích událostí na stavbách. Nejlépe se v tomto smyslu může řízení rizik uplatnit v průběhu nabídkových řízení na zhotovení inženýrské stavby, například prostřednictvím využití konceptu tzv. základní geotechnické zprávy [6].
    Aby řízení rizik bylo úspěšné, musí být prováděno dostatečně velkoryse. Musí do něho být vloženy dostačující lidské, materiálové i finanční zdroje. Mnoho zhotovitelů stále riskuje příliš nízkou nabídkovou cenou nepřiměřeně vysoké dodatečné náklady. Mnoho investorů se stále domnívá, že je možné za nízkou cenu obdržet od zhotovitelů vysokou kvalitu. Obě strany tak zvyšují riziko své podnikatelské činnosti a jen zřídka za ně nezaplatí mnohonásobně vyšší cenu, než je hodnota, kterou se domnívali, že ušetří. Dumpingová cena vždy znamená neodůvodněný a nepřiměřený vzrůst rizik pro všechny účastníky výstavby včetně investora a je v přímém rozporu s metodou řízení rizik.
    Při inženýrských stavbách je klíčové řízení geotechnických rizik, která tkví ve spolupůsobení stavební konstrukce a jejího horninového prostředí. Spolu s tím musí být při přípravě a provádění každého velkého stavebního díla přihlédnuto k rizikům finančním, ekologickým, podnikatelským bezpečnostním a dalším, podle jeho povahy. Řízení všech těchto rizik musí být provázáno a prováděno společně s řízením celé stavby.

    Zborcená jáma při stavbě podzemního dopravního systému v Singapuru
    ¤ Zborcena jama při stavbě podzemniho dopravniho systemu v Singapuru

    Havárie bytové stavby, Šanghaj
    ¤ Havarie bytove stavby, Šanghaj

    Budoucnost metody řízení rizik
    Význam rizikového inženýrství roste proto, že se neustále zrychluje tempo společenského i technického vývoje. K dispozici jsou stále výkonnější stavební mechanizmy, které umožňují budování větších a složitějších staveb. Zatížení přenášené vlastní konstrukcí těchto staveb i jejich podložím stále roste. Stavby samotné se provádějí tam, kde to diktuje společenská a ekonomická poptávka - nikoliv tam, kde jsou vhodné geologické poměry, jako tomu bylo dříve. Ostatně, vhodná staveniště pro takové stavby již prostě nejsou k dispozici. Používají se nové stavební materiály s neobvyklými vlastnostmi. Pro dimenzování takových staveb lze použít dokonalejší prostředky matematického modelování. Lidé samotní však zůstávají stále stejní, se svými vlastnostmi, schopnostmi i nedostatky.
    Vznikají nové typy inženýrských staveb. Například ropné plošiny na mořských mělčinách, které musí vzdorovat zatížením vysokých vln, dlouhé pro některé oblasti životně důležité produktovody přes seismicky postižená území atp. U podzemních staveb náklady na zajištění bezpečnosti provozu a ochranu lidí při případných haváriích rostou s jejich velikostí geometrickou řadou. Například u tunelů dlouhých mnoho kilometrů jsou opatření na zajištění bezpečnosti cestujících při případném požáru či jiném typu havárie nesmírně drahá. Vyžadují i technicky dosud neobvyklá řešení a zvláštní metody rizikové analýzy.
    Samostatným problémem budou velká úložiště komunálních odpadů u megaměst s nebezpečím požárů a kontaminace životního prostředí při poruše ochranných bariér. Totéž se ještě ve větší míře bude týkat úložišť radioaktivních odpadů. Pro ně bude charakteristické, že se případná rizika, která se v současnosti vytvoří, budou týkat až vzdálených pokolení. Zde získá řízení rizik i morální rozměr.
    Zvláštní kapitolou je vzrůstající riziko havárií velkých staveb postavených v minulosti. Konstrukce mnohdy nekontrolovaně stárnou, dochází ke změnám ve vlastnostech podloží. Mění se vnější okolnosti, za kterých jsou stavby provozovány. Například roste zatížení stavebních konstrukcí v důsledku růstu dopravního zatížení, zatížení větrem nebo prouděním vody při dlouhodobě rostoucí intenzitě přírodních katastrof (povodně, vítr, sníh). Přímé škody vzniklé vyřazením takových konstrukcí z provozu jsou v důsledku vývoje společnosti podstatně vyšší než v minulosti. Na to vše musí rizikové řízení reagovat a nalézt způsoby, jak takové problémy racionálně řešit.
    Rovněž vnímání rizika dnes a v minulosti je rozdílné. Co bylo dříve, například u skládek, vyhovující, je již nepřijatelné, a v budoucnosti bude zcela vyloučené.
    Stejné havárie proto budou mít v budoucnosti stále významnější důsledky. Důsledkem bude i výrazně progresivní růst velikosti rizik, spojených nejen s existencí stávajících staveb, ale i s budováním nových moderních inženýrských děl.
    Míra rizika, kterou veřejnost akceptovala včera, je již podstatně nižší a bude stále klesat. To klade na rozvoj a spolehlivost metodiky řízení rizik stále vzrůstající nároky.

    Obr. 5. Hlavní pilíře účinného řízení rizik
    ¤ Obr. 5. Hlavni piliře učinneho řizeni rizik

    Použitá literatura:
    [1] Anděl, J.: Základy matematické statistiky. MatfyzPress, Praha, 2005
    [2] Hartford, D. N. D. Barchet,G. B.: Judged values and value judgements in dam risk assesment: a personal perspective. ANCOLD Bulletin, No. 114, 78>86, 2004
    [3] Rozsypal, A.: Projekt 38-05, dílčí zpráva č. 5: Analýza fyzikálních příčin havárií některých vybraných tunelů v Německu. Archiv SG-Geotechnika, září 2006
    [4] Rozsypal, A.: Inženýrské stavby. Řízení rizik. Jaga 2008
    [5] Rozsypal, A.: K řízení rizik na inženýrských stavbách. Stavebnictví, září 2008
    [6] Rozsypal, A.: Uplatnění metody řízení rizik v inženýrské geologii a geotechnice. Geotechnika 2009
    [7] Taleb, N. N.: Fooled by Randomness, Penguin Books Ltd, London, 2007
    [8] Teplý, B.: Scénáře a analýza rizik. Sborník přednášek z 1. celostátní konference s mezinárodní účastí PPK 2004: Pravděpodobnost porušování konstrukcí, Brno 2004
    [9] Tichý, M.: Ovládání rizika, Analýza a management. Praha: C.H. Beck, 2006
    [10] Whitman, R. V.: Organizing and evaluating uncertainty in geotechnical engineering. Journal of the Geotechnical and Geoenvironmental Engineering. Division, ASCE, 126(7), 583-593, 2000
    [11] Zvára, K., Štěpán, J.: Pravděpodobnost a matematická statistika. MatfyzPress, Praha, 2002