Otakar Novotný, 1. díl

Rostislav Švácha v publikaci Od moderny k funkcionalismu hodnotí tuto generaci tvůrců následovně: V pracích Jana Kotěry, Josefa Gočára, Otakara Novotného a Pavla Janáka z prvního desetiletí 20. století se česká moderní architektura dostala do kontaktu s nejaktuálnějšími tendencemi evropského architektonického vývoje. Její velká chvíle, okamžik, kdy už nebude přetvářet zahraniční impulsy, nýbrž nabídne místo nich vlastní moderní stavební styl, však teprve měla přijít [6, str. 105]. Janákova opozice proti příliš strohému stylu moderny dala vznik architektonickému kubismu a cesta k dalšímu vývoji architektury u nás tak byla zahájena.

Otakar Novotný, nazývaný kamarády z jeho generace familiárně „Oťas“, byl s touto skupinou rebelů nerozlučně spjat, i když podle Rostislava Šváchy reagoval na dobové architektonické podněty vždy s určitým odstupem. Tím se sice vyhýbal rizikovým stránkám, zároveň je však jeho tvorba méně či více úporným bojem o názory už jinými vybojované [6, str. 213]. Když pomineme i přes tento jemný odsudek Nejedlého projekty z předchozí doby, dostaneme se ke stavbě, která dokonale obohacuje pražskou architekturu. Stačí se zadívat u Národního divadla směrem k Žofínu na vltavském nábřeží na bílou funkcionalistickou „mostní“ budovu Uměleckého spolku Mánes, jejíž dominantu tvoří renesanční vodárenská věž, a nelze než konstatovat, že Otakar Novotný byl „pan“ architekt.

Životní osudy

Otakar Novotný se narodil v Benešově 11. ledna 1880 v rodině notáře jako jedno ze čtyř dětí. V letech 1891 až 1894 studoval na české reálce v Praze, ve studiu pokračoval v letech 1894 až 1898 na stavitelském oddělení Státní vyšší průmyslové školy v Praze. V posledním ročníku o prázdninách pracoval v ateliéru architekta Josefa Schulze, který právě řešil realizaci stavby pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V letech 1898 až 1900 byl asistentem pro stavitelství na Státní vyšší průmyslové škole v Brně. Během let 1900 až 1903 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Jana Kotěry, v roce 1903 až 1904 byl hlavním architektem v jeho ateliéru a již v roce 1904 si otevřel ateliér vlastní.

Od roku 1902 byl Otakar Novotný členem Spolku výtvarných umělců Mánes (v letech 1913 až 1915 a 1920 až 1931 byl zvolen jeho předsedou). Roku 1907 se oženil s Helenou Šolcovou. Měli spolu dva syny, Otakara a Jiřího. V roce 1908 podnikl cesty do Belgie, Holandska a Německa. V Holandsku na něho zapůsobily stavby z režného zdiva, které se staly v dalších letech vzorem pro jeho modernistické návrhy.

Přispíval do publikací vydávaných SVU Mánes, v roce 1908 uveřejnil statě Charakter zahrady a Interiér, architekt a obecenstvo, v letech 1911 až 1913 byl redaktorem odborného časopisu Styl a v roce 1915 se stal redaktorem časopisu Volné směry.

Roku 1911 vstoupil do výrobního a uměleckého družstva Artěl, působil i v jeho vedení. Pro toto družstvo navrhoval nábytek, sklo a další užitné předměty, například skleněné soupravy na nápoje. Během let 1912 až 1914 vyučoval na Vyšší dívčí škole v Praze nauku o slozích, v letech 1913 až 1914 se stal zakládajícím členem Svazu českého díla. Byl dopisujícím členem vídeňského Hagenbundu, spoluzaložil rovněž Syndikát výtvarných umělců.

V únoru 1915 nastoupil jako jednoroční dobrovolník do vojenské služby, v letech 1915 až 1918 se jako dělostřelec zúčastnil bojů na italské frontě. Od roku 1921 bydlel v Praze 2, v Myslíkově ulici 27, a od roku 1934 v Praze 1, ve Smetanově ulici 8, později pak ve vlastní vile. Po vzniku Republiky československé pokračoval v architektonické tvorbě, publikoval v odborných časopisech a účastnil se i nejrůznějších spolkových aktivit, zejména pro SVU Mánes, stal se rovněž členem Svazu architektů.

Roku 1923 nastoupil Otakar Novotný jako suplující profesor na Akademii výtvarných umění v Praze na místo zemřelého Jana Kotěry. V roce 1929 byl jmenován řádným profesorem architektury na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl pro období 1935 až 1937 zvolen rektorem. Penzionován byl roku 1940, v roce 1948 se však na školu vrátil, roku 1952 byl jmenován profesorem pro sloh a architektonické tvarosloví a působil na škole až do roku 1953, kdy ji definitivně opustil.

Rozsáhlé dílo Otakara Novotného je možné rozdělit do období odpovídajících slohům, ve kterých tvořil, i když nelze stanovit jejich přesné hranice.

Období secese

První práce na počátku 20. století jsou silně ovlivněny osobností Jana Kotěry a vlivy lidové architektury, se střídmými secesními detaily. V letech 1903 až 1904 projektoval hrobky rodiny Nexerovy a Marie Fialové v Jindřichově Hradci, z roku 1904 pocházel rodinný dům dr. Jana Žižky v Újezdě na Lesy u Jiren (dnes Starokolínská č. p. 59), o rok později stavěl dům č. p. 247/XIX v dnešní ulici Pětidomí v Bubenči (přestavěný v roce 1921).

Během let 1906 až 1907 stavěl letní sídlo ředitele M. Riemera u jezera Wolfgangsee v St. Gilgen v Rakousku, v roce 1906 také letní vilu v Senohrabech a rok poté rodinný dům v Čimelicích. Na jubilejní výstavě v roce 1908 v Bubenči řešil instalaci Štencova závodu a SVU Mánes. Během let 1908 až 1909 stavěl v Rakovníku vilu profesora Františka Lexy, v letech 1909 až 1911 také vilu nakladatele Jana Otty na Zbraslavi (Žitavského 135). V období 1912 až 1913 realizoval ještě Sequensovu vilu – rodinný dům ve stylu geometrické secese na nároží dnešní Vnislavovy a Libušiny ulice (Vnislavova 4, č. p. 48/VI) na Vyšehradě.

Moderna, Štencův dům

Z období, kdy Otakar Novotný stavěl pod vlivem moderny, je nejznámější jeho návrh a realizace Obchodního a obytného domu nakladatele Jana Štence (Štencův dům) v Salvátorské ulici č. p. 931 a 1092/I z let 1909 až 1911.

Jan Štenc, nakladatel, majitel tiskárny a jednatel Spolku Mánes, který vydával umělecké publikace nejen pro Mánes, získal na Starém Městě pražském volnou parcelu, na níž se rozhodl realizovat architektonický návrh předložený právě Otakarem Novotným. Radikálně pojatý projekt velkého nakladatelského a obytného domu se dvěma dvory, kde byla propojena průmyslová i obytná část v jediné budově se dvěma křídly, řešil umístění bytů Štencovy rodiny, pracovnu, fotoateliér, grafický závod i reprezentativní prostory firmy. Třípatrové průčelí domu s fasádou z režného zdiva s mansardou směrem do Salvátorské ulice je zakončeno ateliérovým oknem. Výrazným prvkem domu jsou francouzská okna s geometricky tvarovanými kovovými prvky zábradlí [2, str. 14].

Přízemí domu zdobí slepá arkáda z bílých, také neomítnutých cihel, kde byly původně umístěny výlohy a Štencův grafický kabinet. Uliční fasáda ostře kontrastuje s fasádou okolních domů, vesměs navržených v historizujících slozích. Do druhého a třetího patra tohoto křídla byly situovány byty, horní byt s balkonem obývala rodina majitele. Zcela nahoře, pod čtvrtválcovou skleněnou střechou, byl umístěn fotoateliér.

Dům se dělí, jak je již zmíněno výše, na dvě křídla – nájemní dům č. p. 1092/I a luxusnější obytný dům č. p. 931, kde byla umístěna pracovna Jana Štence. Dvorní trakt byl koncipován pro potřeby grafického závodu (tiskárnu), ústředním prostorem bylo malé atrium. Dům měl i prostory s řadou ozdobných prvků a většinou zachovanými geometrickými kompozicemi, např. pilíře obezdívané bílými cihlami, ornamenty na stropech, na dlažbách atd.

Představu o činnosti grafického závodu Štenc, činného zhruba v letech 1910 až 1950, sídlícího v domě, který je vynikající ukázkou dobové architektury se střízlivým průčelím z neomítaných cihel, v parteru glazovaných, a jednotně řešeným interiérem [2, str. 14], lze získat návštěvou současného archivu, který v budově sídlí a obsahuje na 60 000 his­torických fotografií nepředstavitelné hodnoty dokumentujících historii (nejen pražské) architektury. Dům i archiv byl v roce 1989 vrácen rodině. Pod střechou Štencova domu je v současnosti velký sál, který byl zřízen z fotografického ateliéru, aby sloužil kulturním akcím a módním přehlídkám.

Další návrhy před rokem 1914

V období do roku 1914 se Otakar Novotný účastnil řady veřejných architektonických a urbanistických soutěží. V roce 1911 to byla například soutěž na stavbu Národního divadla v Brně, roku 1912 publikoval soutěžní návrh na nový pražský hřbitov. Vypracoval rovněž soutěžní návrhy na okresní dům a spořitelnu v Pardubicích, v soutěži na budovu galerie plastik Muzea Podkrkonoší získal I. pořadí. Do období jeho realizací ve stylu moderny patří sokolovna v Holicích (1911 až 1914), obytný dům s ordinací dr. Zemánka rovněž v Holicích č. p. 24, náměstí T. G. Masaryka z let 1911 až 1912, sokolovna v Rakovníku z roku 1912 a další stavby, zejména vil a rodinných domů.

Kubismus

Na přelomu let 1920 až 1921 vznikaly na základě projektu Otakara Novotného učitelské domy, jejichž stavebníkem bylo Družstvo pro stavbu učitelských domů v Praze, v ulici Elišky Krásnohorské č. p. 123, 1021 a 1037/I. Do roku 1921 je datován soutěžní projekt na regulaci Smíchova, Košíř, Radlic a Motola., kde Novotný skončil s odměnou ve IV. pořadí. Do kubistického období jeho tvorby patří rovněž jeho realizace obytných domů družstva Domovina ve Znojmě (Jarošova ulice č. 18–26) z roku 1920, úprava průčelí městského úřadu a spořitelny v Benešově a Učitelský družstevní obytný dům v Praze, situovaný do Kamenické ulice 35, oboje z roku 1922. Do let 1924 až 1927 spadá výstavba další z „ikonických“ prací Otakara Novotného – pozoruhodná stavba „majáku“ a vodojemu na letišti ve Kbelích, který se stal součástí znaku Prahy 19.

Majáková a vodárenská věž ve Kbelích

Věž na letišti ve Kbelích, dostavěná v roce 1927, je jedinečnou technickou památkou. Má šestiboký půdorys zužující se směrem vzhůru a výšku 43 m. Horní část s vodárenskou nádrží je rozšířená na kruhový půdorys. Citujme z článku Maják na Státním civilním letišti Praha, uveřejněném v časopisu Zprávy veřejné služby technické (čís. 21, roč. X, rok 1928) od Ing. Antonína Berbery, který popisuje stavbu majáku [10]: Z mohutného šestibokého podstavce vyvíjí se spodní stavba, skládající se z šesti pilířů, spojených v jednotlivých patrech vodorovnými ztužidly. Tyto pilíře nesou pomocí úložného věnce ve výši 28 m vodní nádrž systému „Intze“ s osovou výstupní šachticí o průměru 5,70 m. Nádrž je vytvořena rovněž celá z železového betonu. Její obsah je 1 500 hl, hloubka 3,60 m. Tato nádrž zaručuje spolu s tlakovým čerpadlem, které čerpá vodu přímo z vrtů nebo ze dvou podzemních nádrží o obsahu po 3 000 hl, bohatou zásobu užitkové vody a vody k hašení pro případ požáru. Mezi pilíři jest věžní prostor uzavřen cihelnými parapety a velkými okny (až 19 m²), zasklenými polokatedrálním sklem 4 mm silným. Jím veden jest uprostřed elektrický výtah pro 6 osob nebo 480 kg zatížení a po jedné straně dvouramenné železné schody, spojující všech šest pater a vedoucí na vyhlídkový ochoz nad nádrží ve výši 34 m, který poskytuje krásný rozhled přes celé letiště a daleko do kraje.

V přízemí majáku jsou osazena ocelová vrata o šířce 3 m a výšce 3,5 m. Plášť věže zdobí čtyři plastiky s leteckou tematikou od sochaře Jana Laudy. Na špici vodojemu se nachází světlomet vyrobený ve Francii, který umožňoval navigaci letadel až do vzdálenosti 80 km od letiště. Světlomet byl v provozu do šedesátých let 20. století. V roce 2006 došlo k rekonstrukci vnějšího pláště celého objektu.

Funkcionalismus

Od poloviny dvacátých let 20. sto­letí se projevuje v návrzích Otakara Novotného vliv konstruktivismu a později i funkcionalismu. V letech 1924 až 1926 staví tzv. Sehnoutkův dům, stravovnu a noclehárnu, kterou nechal postavit majitel textilní továrny SETKA v Černožicích Rudolf Steinský-Sehnoutka (1892–1973) s manželkou. Roku 1935 budovu darovali kongregaci sester Nejsvětější svátosti, které v domě zřídily domov důchodců.

V letech 1926 až 1929 staví Městskou spořitelnu v Benešově, ze stejné doby pochází také palác Steinského-Sehnoutky v Hradci Králové na náměstí Dr. Ulricha (dům byl postaven pro ústřední kanceláře textilek SETKA) a Obecní dům v Černožicích. Stal se rovněž autorem architektonického řešení náhrobku sochaře Otto Gutfreunda na Vinohradském hřbitově (ve spolupráci se sochařem Karlem Dvořákem, 1927), roku 1928 navrhoval Státní pavilon na výstavu v Benátkách a realizoval budovu Státní vystěhovalecké stanice v Praze 9 – Vysočanech, Pod Balkánem 2, č. p. 599, kde je dnes učňovská škola. Mezi funkcio­nalistické stavby je nutné zařadit rovněž stavbu poštovního úřadu v Lounech (1928) a administrativní obytný dům Cyrila Bartoně z Dobenína (Bartoňův dům) v Náchodě (dnes v něm sídlí knihovna).

Zdroje:
[1] DVOŘÁK, V., red. Styl – časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl. Vyd. Společnost architektů v Praze, roč. VII (XII.), 1926–1927.
[2] LUKEŠ, Z. Praha moderní, 1900–1950 / Historické centrum. Paseka, 2012.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní III, 1900–1950 / Pravý břeh Vltavy. Paseka, 2014.
[4] NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015.
[5] STAŇKOVÁ, J. a kol. Pražská architektura: významné stavby jedenácti století. Praha: s.n., 1991.
[6] Švácha, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1998.
[7] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[8] VLČEK, P. a kol. Slavné pražské vily. Praha: Foibos, 2007.
[9] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[10] Kbelský maják kulturní památkou. Městská část Praha 19, [cit. 2021-07-12]. Dostupné z: https://historie.praha19.cz/index.php/kbelsky-majak.