Měl bych být mediátorem činnosti různých ministerstev
Náměstek ministra průmyslu Ing. Jiří Koliba je původní profesí projektant-statik. Přestože už řadu let pracuje ve státní správě a dříve se realizoval i v jiných oborech, je mu stavebnictví blízké. Rád vzpomíná na jeden ze svých prvních úkolů v projektové kanceláři, kdy se mu po týdnu komplikovaných, tehdy ještě ručních výpočtů podařilo najít řešení, jak zachránit dřevěný krov jedné historické stavby, který všichni považovali za odepsaný. Podobnou záchranářskou misi může nyní zažít na ministerstvu průmyslu, kde je půl roku zodpovědný za odvětví, jehož stabilita je také poněkud narušena.
Autor:
S jakou vizí jste na ministerstvo průmyslu nastoupil?
Mým cílem je navázat na činnost, kterou ministerstvo průmyslu dlouhou dobu dobře dělalo. Ing. Jaromír Kovář, CSc., v čele odboru stavebnictví a investičního rozvoje udělal se svým týmem pro stavebnictví množství kvalitní práce a byla to všeobecně uznávaná osobnost. Ovšem činnost stavební sekce v takovémto rozsahu byla již dost dávno rozprášena, což vneslo do kompetenčně roztříštěného odvětví zmatek, jenž se nyní naplno projevil v době poklesu objemu stavební produkce. Není třeba vyzdvihovat význam stavebnictví pro průmysl a jeho dopad na zaměstnanost a ekonomický rozvoj země, ale o to víc bylo a je třeba hovořit o tom, jaké podmínky může stát stavebnictví nabídnout, jak jako investor, tak jako určovatel právního rámce, aby toto odvětví mohlo růst.
Může růst?
Stavebnictví je, bohužel, dlouhodobě podceňováno. Většina z nás se setkává s názory, že se staví málo, špatně, draze, ale i když nic není dokonalé, tak v současnosti stavebnictví trápí hlavně katastrofálně zanedbaná příprava veřejných staveb. Věřím, že nejhorší dopady hospodářské recese už stavebnictví prodělalo, nicméně pokud státní správa najde nové prostředky na výstavbu, narazí na fakt, že potřebné stavby nejsou povoleny, protože nemají ani připraveny projektové dokumentace, a ty zase nejsou připraveny proto, že je nikdo nezadal k vypracování. Kromě toho leží zbytečně na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže veřejné zakázky za mnoho miliard, nemluvě o dalších ?margináliích?, jako je vykupování pozemků a podobně.
Vnímal jste tuto situaci i předtím, než začala postupně nabírat katastrofální rozměry?
Samozřejmě. Jsem stavař, takže i přes svoje působení na jiných postech státní správy jsem si realitu ve stavebnictví již dlouho uvědomoval a se znalostí situace jsem přijal asi životní výzvu - převzít odvětví stavebnictví v rámci ministerstva průmyslu a obchodu. Každopádně současný stav není výsledkem nečinnosti jedné vlády. Půjdeme-li hlouběji do historie, narazíme na roztříštěnost stavebnictví ve spoustě rezortů, jež je dána kompetenčním zákonem. Stavebnictví je odvětvím ministerstva průmyslu a obchodu, zásadní investiční činnost je na ministerstvu pro místní rozvoj, kam spadá také oblast stavebního řádu a další kompetence, ministerstvo dopravy je rovněž velkým stavebním investorem, dále ministerstvo vnitra, kam spadá například požární bezpečnost staveb, stavby vodárenské infrastruktury spadají pod ministerstvo zemědělství, dále je angažováno samozřejmě ministerstvo financí, ministerstvo životního prostředí… je to obrovský guláš a mým úkolem je pokusit se koordinovat tyto aktivity napříč všemi rezorty. Měl bych být mediátorem často protichůdných snah různých ministerstev, což se může jevit jako sisyfovská práce.
O špatně rozdělených kompetencích či o podcenění přípravy staveb financovaných státem se ví dost dlouho. Proč je to až v posledních několika letech takový problém?
Možná je to českou povahou, že jdeme z extrému do extrému. Tuhého centrálního řízení měli všichni plné zuby, načež nastalo totální uvolnění, což zjevně také nejde, takže doufám v nastoupení nějaké střední cesty. V minulosti se roztříštěnost kompetencí také projevovala mizernou komunikací mezi jednotlivými rezorty, kdy se náznaky o ?přeshraniční? spolupráci občas chápaly i jako útok na suverenitu daného rezortu. Nechci být nemístným optimistou, ale troufám si tvrdit, že v současné době už je mezi rezorty nastavena standardní komunikace, což neznamená, že je bezproblémová, ale je tu daleko větší vůle k dohodě. Je přirozené, že potenciální komplikace nebyly dlouho vnímány tak akutně, když stavebnictví fungovalo, zaměstnávalo a produkovalo. V momentě recese se problematika ukázala v celé nahotě, ale představa, že někdo přijde a za dva týdny bude problém vyřešen, určitě není reálná.
V rámci státní stavební investiční aktivity jste zmínil několik zásadních momentů, které v současnosti veřejné zakázky mimořádně komplikují. Pojďme si je postupně probrat. Nejdříve je tu stát, který sám sobě komplikuje situaci zákonem o veřejných zakázkách.
Současná právní úprava zákona o veřejných zakázkách je poplatná mediálnímu zájmu a protikorupční hysterii nedávného období a v podstatě se z ní stala neaplikovatelná právní norma. My se musíme vrátit k právní normě, jež umožní vůbec zakázku zadat. Dříve panoval názor, že pokud bude zákon detailně propracovaný do nejmenších podrobností, neobjeví se žádný korupční prostor. Já jsem přesvědčen o opaku. Norma je tak komplikovaná, že zadavatel většinou není schopen správně veřejnou zakázku ani vypsat. Tím pádem mu nezbývá nic jiného než si najít profesionálního zadavatele a to jej žene do náruče organizovaného korupčního prostředí. Proto preferuji jednoduchý právní předpis, který ale o to více bude klást nároky na integritu zadavatele.
Jaké jsou vyhlídky na zásadní změnu zákona o veřejných zakázkách?
Malá technická novela zákona o veřejných zakázkách je nyní v legislativním procesu a druhá, zcela zásadní změna, je ve fázi příprav. Zřejmě půjde o zcela nový zákon o veřejných zakázkách. Na přípravě této normy spolu s kolegy spolupracuji s ministerstvem pro místní rozvoj a věřím, že by se konečně mohlo jednat o prakticky použitelný racionální předpis.
Může nastat i odklon od nejnižší ceny jako hlavního kritéria?
Určitě v tom smyslu, jak je toto kritérium aplikováno v současnosti, a tento trend s potěšením vnímám u všech členů skupiny, která nový zákon připravuje. Je třeba klást důraz na jiná kritéria, například na ekonomickou výhodnost, tedy nejen na pořizovací náklady, ale především na provozní náklady a celkové náklady životního cyklu. Je ovšem otázkou, jak se podaří zadavateli toto krásné slovní spojení matematicky vyhodnotit. Osobně jsem také pro zavedení hodnocení referencí u dodavatelů, což je ale v našem právním systému zřejmě nereálné.
U mnoha zakázek se orgány státní správy a samosprávy ukazují jako velmi špatní investoři. Co o tom soudíte?
Nemyslím si, že stát by se doposud choval jako dobrý investor. Stát zatím nedokázal přesvědčivě odpovědět na otázku, že staví to, co skutečně potřebuje, a za náklady, které tomu odpovídají. Proto si myslím, že je dobré se vrátit k něčemu, co zde v minulosti bylo, a to je posuzování investičního záměru. V současnosti vznikne diskuze nad investičními náklady na stavbu až v momentě, kdy se vyhlašuje veřejná zakázka. To už je hotová projektová dokumentace, uděleno stavební povolení a není mnoho cest zpět, které by celou věc ještě neprodražily. Zkrátka zde chybí něco na způsob státní expertizy. O tom, jak stát se svým majetkem hospodaří, vypovídá i nevalná úroveň zmapování stavu jeho majetku.
Jak byste si takové systémové řešení představoval?
Nejdříve je potřeba definovat, co a proč chci stavět. Vím-li, že v například v Ústí nad Labem potřebuji postavit novou soudní budovu, kde bude např. padesát soudců, tak vím, kolik potřebuji soudních úředníků, kolik administrativního personálu, kolik jednacích síní a tak dále. Už z těchto základních informací mohu získat parametry stavby. Druhým krokem je určení nákladů, a to nejen na výstavbu samotnou, ale i na plánovaný životní cyklus budovy. Pro kontrolu výše uvedeného pak nemusíme nic velkého vymýšlet. V některých evropských zemích můžeme vidět, jakým způsobem se státní investiční činnost v oblasti výstavby zkvalitní, je-li při ní použit nástroj BIM. Podle mého názoru je naprosto nezbytné, aby byly státní stavební zakázky od jisté finanční výše tímto systémem navrhovány, realizovány a spravovány.
BIM má u profesních stavebních organizací velkou podporu. Lze odhadnout, kdy se stane i v ČR součástí stavebního řádu?
Ačkoliv jednání na toto téma probíhají, žádný časový horizont zatím neexistuje. Pokud se ale podíváme třeba do Anglie, tak tam potřebný právní rámec připravovali čtyři roky, což je doba, která by se dala zkrátit, pokud bychom efektivně využili zkušeností zemí, jež jsou v tomto případě o pár kroků dále.
Další etapou je schvalovací proces a zde mě zajímá v současnosti velmi diskutovaná problematika vyhodnocení vlivů na životní prostředí (EIA).
V České republice byl tento důležitý proces nešťastně uchopen. Bohužel jsme připustili postupy, které účelovým skupinám umožňují úspěšně blokovat řadu let standardní a prospěšný stavební záměr. Nová úprava EIA tento trend ještě posiluje. Podívám-li se do minulosti, pak se domnívám, že jsme s Evropskou unií komunikovali špatně, až nafoukaně. Implementace EIA představuje jeden z případů, kdy se nám takové chování vrací.
Takže je ČR v tomto případě v patové situaci?
EIA spadá především do kompetencí ministerstva životního prostředí, takže nechci činit silná prohlášení. Ale mám pocit, že nyní volíme mezi procesem vyhodnocování vlivů na životní prostředí, který výrazně omezí investiční výstavbu, a nemožností čerpání z dotačních fondů, což je dost špatná situace.
Před několika dny se objevila zpráva o téměř dvojnásobném rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury na rok 2015. Přes všeobecné nadšení se ozývají hlasy, že tuto částku nebude možné kvůli chabé připravenosti projektů vyčerpat.
Plně souhlasím s tímto dvojím dopadem připraveného rozpočtu SFDI na rok 2015, koneckonců mám tu čest být členem výboru tohoto fondu, takže jsem nad rozpočtem strávil nejednu hodinu. Sám vnímám uspokojení nad navýšením prostředků, zejména na přípravu staveb. Na druhou stranu nemohu být natolik optimistický, abych byl přesvědčen, že rozpočet bude plně vyčerpán, a nepřekvapila by mě situace, kdyby se prostředky vracely do státního rozpočtu, nemluvě o dotacích, jež jsou na tyto prostředky vázány. Ale to jsme se jen obloukem dostali na začátek našeho rozhovoru - protože právě toto bude moment, kdy se státu vrátí dlouhodobá nečinnost v oblasti přípravy zakázek, respektive projektů a podcenění právního rámce schvalovacích procesů.
Mým cílem je navázat na činnost, kterou ministerstvo průmyslu dlouhou dobu dobře dělalo. Ing. Jaromír Kovář, CSc., v čele odboru stavebnictví a investičního rozvoje udělal se svým týmem pro stavebnictví množství kvalitní práce a byla to všeobecně uznávaná osobnost. Ovšem činnost stavební sekce v takovémto rozsahu byla již dost dávno rozprášena, což vneslo do kompetenčně roztříštěného odvětví zmatek, jenž se nyní naplno projevil v době poklesu objemu stavební produkce. Není třeba vyzdvihovat význam stavebnictví pro průmysl a jeho dopad na zaměstnanost a ekonomický rozvoj země, ale o to víc bylo a je třeba hovořit o tom, jaké podmínky může stát stavebnictví nabídnout, jak jako investor, tak jako určovatel právního rámce, aby toto odvětví mohlo růst.
Může růst?
Stavebnictví je, bohužel, dlouhodobě podceňováno. Většina z nás se setkává s názory, že se staví málo, špatně, draze, ale i když nic není dokonalé, tak v současnosti stavebnictví trápí hlavně katastrofálně zanedbaná příprava veřejných staveb. Věřím, že nejhorší dopady hospodářské recese už stavebnictví prodělalo, nicméně pokud státní správa najde nové prostředky na výstavbu, narazí na fakt, že potřebné stavby nejsou povoleny, protože nemají ani připraveny projektové dokumentace, a ty zase nejsou připraveny proto, že je nikdo nezadal k vypracování. Kromě toho leží zbytečně na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže veřejné zakázky za mnoho miliard, nemluvě o dalších ?margináliích?, jako je vykupování pozemků a podobně.
Vnímal jste tuto situaci i předtím, než začala postupně nabírat katastrofální rozměry?
Samozřejmě. Jsem stavař, takže i přes svoje působení na jiných postech státní správy jsem si realitu ve stavebnictví již dlouho uvědomoval a se znalostí situace jsem přijal asi životní výzvu - převzít odvětví stavebnictví v rámci ministerstva průmyslu a obchodu. Každopádně současný stav není výsledkem nečinnosti jedné vlády. Půjdeme-li hlouběji do historie, narazíme na roztříštěnost stavebnictví ve spoustě rezortů, jež je dána kompetenčním zákonem. Stavebnictví je odvětvím ministerstva průmyslu a obchodu, zásadní investiční činnost je na ministerstvu pro místní rozvoj, kam spadá také oblast stavebního řádu a další kompetence, ministerstvo dopravy je rovněž velkým stavebním investorem, dále ministerstvo vnitra, kam spadá například požární bezpečnost staveb, stavby vodárenské infrastruktury spadají pod ministerstvo zemědělství, dále je angažováno samozřejmě ministerstvo financí, ministerstvo životního prostředí… je to obrovský guláš a mým úkolem je pokusit se koordinovat tyto aktivity napříč všemi rezorty. Měl bych být mediátorem často protichůdných snah různých ministerstev, což se může jevit jako sisyfovská práce.
O špatně rozdělených kompetencích či o podcenění přípravy staveb financovaných státem se ví dost dlouho. Proč je to až v posledních několika letech takový problém?
Možná je to českou povahou, že jdeme z extrému do extrému. Tuhého centrálního řízení měli všichni plné zuby, načež nastalo totální uvolnění, což zjevně také nejde, takže doufám v nastoupení nějaké střední cesty. V minulosti se roztříštěnost kompetencí také projevovala mizernou komunikací mezi jednotlivými rezorty, kdy se náznaky o ?přeshraniční? spolupráci občas chápaly i jako útok na suverenitu daného rezortu. Nechci být nemístným optimistou, ale troufám si tvrdit, že v současné době už je mezi rezorty nastavena standardní komunikace, což neznamená, že je bezproblémová, ale je tu daleko větší vůle k dohodě. Je přirozené, že potenciální komplikace nebyly dlouho vnímány tak akutně, když stavebnictví fungovalo, zaměstnávalo a produkovalo. V momentě recese se problematika ukázala v celé nahotě, ale představa, že někdo přijde a za dva týdny bude problém vyřešen, určitě není reálná.
V rámci státní stavební investiční aktivity jste zmínil několik zásadních momentů, které v současnosti veřejné zakázky mimořádně komplikují. Pojďme si je postupně probrat. Nejdříve je tu stát, který sám sobě komplikuje situaci zákonem o veřejných zakázkách.
Současná právní úprava zákona o veřejných zakázkách je poplatná mediálnímu zájmu a protikorupční hysterii nedávného období a v podstatě se z ní stala neaplikovatelná právní norma. My se musíme vrátit k právní normě, jež umožní vůbec zakázku zadat. Dříve panoval názor, že pokud bude zákon detailně propracovaný do nejmenších podrobností, neobjeví se žádný korupční prostor. Já jsem přesvědčen o opaku. Norma je tak komplikovaná, že zadavatel většinou není schopen správně veřejnou zakázku ani vypsat. Tím pádem mu nezbývá nic jiného než si najít profesionálního zadavatele a to jej žene do náruče organizovaného korupčního prostředí. Proto preferuji jednoduchý právní předpis, který ale o to více bude klást nároky na integritu zadavatele.
Jaké jsou vyhlídky na zásadní změnu zákona o veřejných zakázkách?
Malá technická novela zákona o veřejných zakázkách je nyní v legislativním procesu a druhá, zcela zásadní změna, je ve fázi příprav. Zřejmě půjde o zcela nový zákon o veřejných zakázkách. Na přípravě této normy spolu s kolegy spolupracuji s ministerstvem pro místní rozvoj a věřím, že by se konečně mohlo jednat o prakticky použitelný racionální předpis.
Může nastat i odklon od nejnižší ceny jako hlavního kritéria?
Určitě v tom smyslu, jak je toto kritérium aplikováno v současnosti, a tento trend s potěšením vnímám u všech členů skupiny, která nový zákon připravuje. Je třeba klást důraz na jiná kritéria, například na ekonomickou výhodnost, tedy nejen na pořizovací náklady, ale především na provozní náklady a celkové náklady životního cyklu. Je ovšem otázkou, jak se podaří zadavateli toto krásné slovní spojení matematicky vyhodnotit. Osobně jsem také pro zavedení hodnocení referencí u dodavatelů, což je ale v našem právním systému zřejmě nereálné.
U mnoha zakázek se orgány státní správy a samosprávy ukazují jako velmi špatní investoři. Co o tom soudíte?
Nemyslím si, že stát by se doposud choval jako dobrý investor. Stát zatím nedokázal přesvědčivě odpovědět na otázku, že staví to, co skutečně potřebuje, a za náklady, které tomu odpovídají. Proto si myslím, že je dobré se vrátit k něčemu, co zde v minulosti bylo, a to je posuzování investičního záměru. V současnosti vznikne diskuze nad investičními náklady na stavbu až v momentě, kdy se vyhlašuje veřejná zakázka. To už je hotová projektová dokumentace, uděleno stavební povolení a není mnoho cest zpět, které by celou věc ještě neprodražily. Zkrátka zde chybí něco na způsob státní expertizy. O tom, jak stát se svým majetkem hospodaří, vypovídá i nevalná úroveň zmapování stavu jeho majetku.
Jak byste si takové systémové řešení představoval?
Nejdříve je potřeba definovat, co a proč chci stavět. Vím-li, že v například v Ústí nad Labem potřebuji postavit novou soudní budovu, kde bude např. padesát soudců, tak vím, kolik potřebuji soudních úředníků, kolik administrativního personálu, kolik jednacích síní a tak dále. Už z těchto základních informací mohu získat parametry stavby. Druhým krokem je určení nákladů, a to nejen na výstavbu samotnou, ale i na plánovaný životní cyklus budovy. Pro kontrolu výše uvedeného pak nemusíme nic velkého vymýšlet. V některých evropských zemích můžeme vidět, jakým způsobem se státní investiční činnost v oblasti výstavby zkvalitní, je-li při ní použit nástroj BIM. Podle mého názoru je naprosto nezbytné, aby byly státní stavební zakázky od jisté finanční výše tímto systémem navrhovány, realizovány a spravovány.
BIM má u profesních stavebních organizací velkou podporu. Lze odhadnout, kdy se stane i v ČR součástí stavebního řádu?
Ačkoliv jednání na toto téma probíhají, žádný časový horizont zatím neexistuje. Pokud se ale podíváme třeba do Anglie, tak tam potřebný právní rámec připravovali čtyři roky, což je doba, která by se dala zkrátit, pokud bychom efektivně využili zkušeností zemí, jež jsou v tomto případě o pár kroků dále.
Další etapou je schvalovací proces a zde mě zajímá v současnosti velmi diskutovaná problematika vyhodnocení vlivů na životní prostředí (EIA).
V České republice byl tento důležitý proces nešťastně uchopen. Bohužel jsme připustili postupy, které účelovým skupinám umožňují úspěšně blokovat řadu let standardní a prospěšný stavební záměr. Nová úprava EIA tento trend ještě posiluje. Podívám-li se do minulosti, pak se domnívám, že jsme s Evropskou unií komunikovali špatně, až nafoukaně. Implementace EIA představuje jeden z případů, kdy se nám takové chování vrací.
Takže je ČR v tomto případě v patové situaci?
EIA spadá především do kompetencí ministerstva životního prostředí, takže nechci činit silná prohlášení. Ale mám pocit, že nyní volíme mezi procesem vyhodnocování vlivů na životní prostředí, který výrazně omezí investiční výstavbu, a nemožností čerpání z dotačních fondů, což je dost špatná situace.
Před několika dny se objevila zpráva o téměř dvojnásobném rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury na rok 2015. Přes všeobecné nadšení se ozývají hlasy, že tuto částku nebude možné kvůli chabé připravenosti projektů vyčerpat.
Plně souhlasím s tímto dvojím dopadem připraveného rozpočtu SFDI na rok 2015, koneckonců mám tu čest být členem výboru tohoto fondu, takže jsem nad rozpočtem strávil nejednu hodinu. Sám vnímám uspokojení nad navýšením prostředků, zejména na přípravu staveb. Na druhou stranu nemohu být natolik optimistický, abych byl přesvědčen, že rozpočet bude plně vyčerpán, a nepřekvapila by mě situace, kdyby se prostředky vracely do státního rozpočtu, nemluvě o dotacích, jež jsou na tyto prostředky vázány. Ale to jsme se jen obloukem dostali na začátek našeho rozhovoru - protože právě toto bude moment, kdy se státu vrátí dlouhodobá nečinnost v oblasti přípravy zakázek, respektive projektů a podcenění právního rámce schvalovacích procesů.