Zpět na osobnosti, rozhovory

Josef Zasche, význačný architekt německé národnosti působící v Čechách

17. srpna 2022
Petr Zázvorka

Stavební rada, člen kuratoria německé sekce Moderní galerie Království českého, později člen Německé společnosti věd a umění v Československé republice a starosta Společnosti německých archi­tektů v Praze, Kotěrův a Janákův spolupracovník, tvořil zejména v Praze a v oblastech s převahou německy hovořícího obyvatelstva. I když nikdy nebyl nacistou, byl po roce 1945 přes protesty českých kolegů vysídlen do Německa.

Autor:


Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Studia a rodinný život

Josef Zasche se narodil 9. listopadu 1871 v Jablonci nad Nisou, v rodině chalupníka a brusiče skla Josefa Zasche a jeho manželky Františky. Rodina poměrně rychle zbohatla díky obchodu s bižuterními polotovary. Náhlé úmrtí obou rodičů znemožnilo peníze dále investovat, dědictví však zajistilo Josefovi kvalitní vzdělání. V letech 1885 až 1889 navštěvoval stavební oddělení průmyslové školy v Liberci (jeho spolužákem byl Adolf Loos). Své vzdělání pak měl možnost doplnit ve Vídni, kde studoval na Akademii výtvarných umění, proslavené profesorem Otto Wagnerem (1841–1918) jako Wagnesrschule, kde se stal v letech 1889 až 1892 žákem profesora Karla von Hasenauera (1833–1894). Po absolvování studií praktikoval krátce v ateliéru Fridricha Schachnera (1841–1907) a podle Pavla Vlčka [10, str. 724] rovněž u architekta Bedřicha Ohmanna (1858–1927), kde dohlížel na realizaci jeho staveb v Praze. V roce 1895 se do Prahy přestěhoval a roku 1911 se tam oženil s Blankou Kretzchmarovou, pocházející z pražské německé rodiny.

Stavby mimo Prahu

V Praze si Josef Zasche založil vlastní projektovou kancelář, své první projekty však realizoval v severních a v západních Čechách. Jeho architektonické návrhy reflektují soudobé slohy (nebo jejich variace), je považován za čelného představitele secese a moderny, poslední díla se blíží pojetí blízkému konstruktivismu a funkcionalismu.

Starokatolický kostel Povýšení svatého Kříže

Své první dílo, starokatolický kostel Povýšení svatého Kříže, realizuje Zasche v Jablonci nad Nisou, kde byl přímo osloven místní starokatolickou obcí. Obec sdružovala řadu movitých podnikatelů, proto postupovala stavba velmi rychle. V roce 1899 daroval podnikatel Josef Scheiber obci potřebný pozemek, v první polovině června dodal Zasche návrh kostela v čistém secesním slohu a ten byl schválen. Ke slavnostnímu položení základního kamene došlo 18. srpna 1900. Stavba, vedená místním stavitelem Emilianem Herbigem, byla zahájena bezprostředně poté, práce skončily 31. srpna 1902. Kostel byl vysvěcen 8. listopadu 1902. Nalézá se na náměstí Boženy Němcové ve východní části města, svému účelu slouží nepřetržitě dodnes a postupně prochází rekonstrukcí.

Banky, rodinné domy, další návrhy

Roku 1903 se Zasche účastnil architektonické soutěže v rodném městě na městské divadlo (které však nakonec realizovala známá vídeňská projektová kancelář Fellner a Helmer). V letech 1903 až 1905 Zasche navrhuje a realizuje budovu spořitelny a obchodní banky v Ústí nad Labem (Pařížská č. p. 1670/15), v roce 1904 záložnu v Aši v Hlavní ulici, č. p. 239 (v současnosti budova slouží jako knihovna). V období počátku 20. století vypracoval Zasche návrhy rovněž několika rodinných náhrobků, často do židovských hřbitovů. V Jablonci nad Nisou se zachovala ve velmi poškozeném stavu hrobka významného podnikatele a mecenáše Josefa Scheiblera. Ve stejné době navrhuje Zasche v rodném městě i rodinný dům pro Heinricha Dres­slera (dnes je v něm školka na rohu ulic Jugoslávské č. p. 1855/13 a Korejské). V roce 1906 byl Josefu Zaschemu propůjčen titul stavebního rady. Téhož roku navrhoval v Liberci výstavní pavilon Dům umění na velké výstavě německých obyvatel na českém území, šíři jeho talentu dokládá návrh z roku 1907 na zahradní město – domky lidového stavebního družstva v Teplicích (které se nacházejí v ulicích Pařížská, Francouzská, Polská a Varšavská) a rovněž domky dělnické kolonie Spolku pro lidové bydlení při Mannesmannových válcovnách trub v Chomutově z roku 1911. (Tato kolonie byla v osmdesátých letech minulého století zbořena, zachován zůstal pouze jediný dům v Grégrově ulici č. p. 710/55.) K výčtu návrhů v severních a západních Čechách patří rovněž stavba České eskomptní banky v Ústí nad Labem z roku 1908 (budova ustoupila v letech 1934 až 1938 stavbě Benešova mostu) a dům Lidové knihovny Weinmanneum, rovněž v Ústí nad Labem, z let 1910 až 1912 (budova byla poškozena v roce 1945 při náletu a roku 1947 zbořena) a stavbu vily pro jabloneckého advokáta Josefa Giebische v Jablonci nad Nisou (dnes bytový dům na rohu ulic Korejská č. p. 2137/21 a Opletalova).

Okresní chudobinec císařovny Alžběty

Ze Zascheho staveb z období před první světovou válkou se zachoval v Chomutově bývalý Okresní chudobinec císařovny Alžběty z let 1911 až 1913. Budova má půdorys ve tvaru písmene U, vstup je řešen velkou centrální halou. Budova je dvoupodlažní se suterénem a jsou v ní tři schodiště. Střecha je sedlová, v současnosti krytá plechem.
Investorem budovy byla tehdejší městská pojišťovna, v budově se nacházelo cca sto lůžek pro nemajetné obyvatele města. Současně se stavbou chudobince (a léčebného zařízení) byl upraven i nedaleký park. V roce 1956 byla v budově bývalého chudobince zřízena první chomutovská poliklinika, později sloužila tato nerekonstruovaná budova různým účelům (jako ordinace praktických lékařů, policejní stanice, posléze byla budova prázdná a bez využití, od roku 2014 slouží jako ubytovna).

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně

Hlavním dílem, kterým obohatil Zasche rodné město Jablonec nad Nisou, byl římskokatolický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Horním náměstí 12, kde první zadání na tuto stavbu obdržel již v roce 1898. Projektováním se zabýval celých třicet let, v jejichž průběhu vypracoval na třicet stylově zcela odlišných projektů, z nichž žádný však nebyl z různých důvodů uskutečněn. Jeho modernistický návrh se nakonec dočkal realizace v letech 1930 až 1931.

Nejvýznamnější realizace v Praze

Své návrhy velmi rychle uplatnil i v Praze.

Wilfertova vila Na Špejcharu

V letech 1904 až 1905 navrhuje Zasche dva podobně řešené rodinné domy – zmíněnou Dresslerovu vilu v Jablonci nad Nisou a vilu pro svého přítele, výtvarníka Karla Wilferta mladšího (1879–1932) v Praze-Bubenči, Na Špejcharu č. p. 291/3. Obě stavby mají podobné půdorysné řešení do tvaru písmene L s válcovitým tělesem schodiště, sevřeným oběma křídly. Vily jsou ukončeny mansardovou střechou. Průčelí obou staveb jsou prosta dekorace, nepočítáme-li jednoduchý motiv keramických čtverců ve štítě a – v případě Wilfertovy vily – rovněž keramický reliéf slunečních hodin. Výraz staveb je tak moderní, odvozený z typu anglického rodinného domu [9, str. 55]. Secesní vila, zvaná původně Modrý dům podle šedomodré vápenné omítky, měla v podkroví velkoryse řešený ateliér a původní zařízení, které se z velké části zachovalo. Budova, která byla často přestavována a dostavována v dalších letech (kdy ztratila i původní barevnost omítky), je cenným příkladem raně modernistické architektury.

Palác Pražské železářské společnosti

V letech 1906 až 1908 Zasche vypracoval v Praze na Novém Městě, na nároží Senovážného náměstí a Opletalovy ulice č. p. 1015/55, návrh novoklasicistního paláce Pražské železářské společnosti (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft). Budova má průčelí z umělého kamene s pozdně secesní geometrickou dekorací a sochařskou výzdo­bou F. Kocourka a H. Dietricha [3, str. 88]. Palác, který je jedním z vrcholných předválečných děl Josefa Zascheho, stavěla stavební firma Matěje Blechy. V období mezi světovými válkami byl palác zvýšen o jedno patro.

Palác Vídeňské bankovní jednoty

Během let 1906 až 1908 navrhuje Zasche palác Vídeňské obchodní jednoty na Starém Městě, v ulici Na Příkopě č. p. 390/3. Historik architektury Zdeněk Lukeš hodnotí architekturu budovy následovně: Monumentální palácová stavba s průčelím z leštěné žuly a sochařskou výzdobou významného německého sochaře Franze Metznera představuje vrcholné dílo pražského německého architekta Josefa Zascheho. Na návrhu interiéru působivé bankovní haly o výšce dvou pater se podílel vídeňský projektant Alexander Neumann. Budova představuje přelom v architektuře paláců obchodního srdce Prahy: svou přísnou monumentalitou, oproštěním se od prvků secese i striktní Metznerovou sochařskou dekorací inspirovala jak projektanty Kotěrova okruhu, tak mladé pražské sochaře... [3, str. 33]. Za tuto stavbu obdržel Zasche cenu za nejlepší stavbu v Rakousku-Uhersku v období 1900 až 1910.

Dům U Tří jezdců

Ve stejné době navrhuje Zasche Spolkový a nájemní dům U Tří jezdců v Praze na Novém Městě, na Senovážném náměstí č. p. 869/28. Na místě domu, zbořeného v roce 1927, byl vystavěn pozdně secesní spolkový dům s byty, kancelářemi, restaurací a divadelním sálem. Jednalo se o součást komplexu Německého domu (Deutsches Haus – dnes Slovanský dům), který patřil spolku Deutsches Casino (Verein Deutsches Casino). Ve dvoře působila Malá scéna Nového německého divadla (Kleine Bühne, Neues deutsches Theater in Prag). Po roce 1945 tam bylo provozováno loutkové divadlo s různými názvy; v roce 1999 bylo dvorní křídlo budovy zbořeno v rámci celkové přestavby areálu Slovanského domu.

Palác Pojišťovacího spolku průmyslu cukrovarnického

V letech 1911 až 1912 navrhoval Zasche spolu s významným německým architektem Theodorem Fischerem (1862–1938) na Novém Městě, Senovážném náměstí č. p. 976/31–33, pro Asekurační spolek průmyslu cukrovarnického novobarokní dům s kubistickými a novoklasicitickými prvky. Návrhy konstrukčního a půdorysného řešení vypracoval Zasche, průčelí rozlehlé budovy Fischer. Při návrhu budovy respektoval Zasche urbanistický záměr Jana Kouly (1855–1919) z roku 1902. Architekt Jan Koula, autor nerealizovaného průkopu Letnou, který měl propojit novou čtvrť Dejvice s centrem Prahy, se při návrhu na úpravu středověkého náměstí zaměřil na nové zformování „špalíčku“ (původní skupiny domů staré zástavby, pozn. autora) stojícího uprostřed protáhlého trojúhelníkového náměstí. Důmyslným půdorysem této stavební skupiny, akcentované na všech nárožích polygonálními arkýři, rozdělil Koula prostor náměstí tak, aby nově povstalé celky měly ladnější, veřejným prostranstvím přiměřenější tvar. Jeho myšlenku uskutečnil v letech 1912–1915 architekt Josef Zasche [8, str. 28]. Tak byl zachován jeden z nemnoha větších urbanistických celků, jehož směrnice odpovídající teoriím o zachování malebného a rázovitého charakteru místa [8, str. 28] byly opravdu dodrženy. Interiér budovy byl několikrát upravován, např. Ladislavem Machoněm (1888–1973) pro Ministerstvo výživy (1950 až 1951). Zvláštností paláce, o jehož výzdobu se zasloužil sochař Franz Metzner (1870–1919), je krytý most spojující budovu s gotickou zvonicí – Jindřišskou věží.

Palác Všeobecného penzijního ústavu

Investor rozsáhlého palácového objektu, kterým byl česko-německý Všeobecný penzijní ústav, rozdělil významnou zakázku mezi Němce Josefa Zascheho, který navrhoval půdorysné a konstrukční řešení, a Čecha Jana Kotěru (1871–1923), který navrhoval průčelí (ve stylu moderního klasicismu) a výzdoby interiérů. Budova postavená v letech 1912 až 1914 se nalézá na Rašínově nábřeží č. p. 390/42–43. Jedná se o rozsáhlý objekt s centrálně umístěným vstupem.

Palác pojištovny Riunione Adriatica di Sucurtà (palác Adria)

Investorem tohoto rozsáhlého obchodního a kancelářského paláce byla italská pojišťovna, která původně zadala zakázku architektu Zaschemu. Po připomínkách pražského magistrátu pak vypsala soutěž na průčelí budovy, ve které zvítězil návrh Pavla Janáka (1882–1956). Podle Zdeňka Lukeše [8, str. 110] byly inspi­rací pro fasádu paláce ve stylu art deco severoitalské renesanční paláce. Jaroslava Staňková a kol. řadí styl fasády budovy k národnímu slohu: Palác Adria na nároží Národní třídy a Jungmannovy ulice č. p. 36, navržený v letech 1923–1925 … náleží barevností svého kamenného průčelí do této epochy, ač hmotovým vyvrcholením budovy a plastickou výzdobou připomíná spíše architekturu rané italské renesance. Alegorická bronzová skupina Mořeplavby nad hlavní římsou je dílem Jana Štursy (1880–1925) [6, str. 282 a 288].
Rostislav Švácha považuje výsledky spolupráce Pavla Janáka, od roku 1921 profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze a nadále vlivného teoretika architektury, s Josefem Zaschem za nejdůležitější architekturu ve stylu obloučkového kubismu… Umělec zde musel zápolit s obtížným stavebním programem, zejména s požadavkem terasového odstupnění do Národní třídy. Navíc pro budovu zvolil náročnou siluetu vrcholící obrovitým cimbuřím, motivem napodobujícím radnice italských renesančních republik. Nabubřelost této záměrně historizující formy, groteskně neslučitelné s prozaickým úředním obsahem vnitřního provozu, ještě umocňuje přebohatý reliéfní detail [8, str. 213]. Přes soudobou kritiku oponentů je Adrie originální, nenapodobitelná stavba, bez které už dané místo – jedna z nejrušnějších křižovatek na rozhraní Starého a Nového Města – není vůbec představitelné [8, str. 213].
Domem prochází bohatě zdobená pasáž, v suterénu budovy je situován divadelní sál, upravený architekty Františkem Cubrem (1911–1976) a Josefem Hrubým (1906–1988) v šedesátých letech 20. století pro Laternu magiku, ve druhém patře se nachází kavárna oblíbená mezi umělci. Další výzdobu paláce obstarali sochaři Karel Dvořák (1893–1950) a Wilhelm Srb-Schlossbauer (1890–1972), původní plastiky určené pro palác Adria, jejichž autorem byl Otto Gutfreund (1889–1927), investor odmítl a tyto sochy jsou dnes součástí sbírek Národní galerie v Praze.

Dům Deutsche Kulturverband – Základní umělecká škola

Dům z roku 1929 nalezneme v Praze 7 – Holešovicích, v Šimáčkově ulici č. p. 1452/
14–16. Dnes slouží budova, ve které byla umístěna od roku 1945 řadu let obecná škola, téměř stejnému účelu, pro který byla postavena – je v ní Základní umělecká škola.

Palác Urania

Výčet pražských paláců, kterými Zasche obohatil architekturu Prahy, ukončuje jeho pozdní dílo, původně sídlo Pražského lidovýchovného spolku Urania (Prager Volksbildungsverein Urania), z roku 1932. Palác se nalézá na Novém Městě v Klimentské ulici č. p. 1205/4. Styl fasády domu představuje přechod od moderního klasicismu ke konstruktivismu. Hladké průčelí paláce člení pouze pravidelný rastr okenních otvorů [8, str. 134]. Dům, který byl zřejmě poslední Zascheho velkou puristicko-funkcionalistickou realizací [4, str. 725], v současnosti spravuje Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze, která v něm má své studio.

Závěr

Jako jeden z mála německých architektů byl původně wagnerián Josef Zasche zván jako respektovaná osobnost do porot architektonických soutěží, byl členem významných spolků a odborných institucí. V roce 1932 byl na I. sjezdu architektů-projektantů ČSR zvolen členem předsednictva. Pravidelně se stýkal s českými umělci a udržoval s nimi přátelské vztahy, na významných společných projektech pracoval zejména s Janem Kotěrou a Pavlem Janákem. Jeho realizace, ze kterých uvádíme podstatnou část, obohatily architekturu Prahy i severních a západních Čech.
I když nikdy nebyl nacistou a hlásil se k sociální demokracii, byl 7. května 1945 internován, jeho kancelář v Mezibranské ulici č. p. 21 na Novém Městě byla vydrancována a zničen byl i jeho archiv. Po propuštění musel architekt Josef Zasche Prahu opustit. I přes přímluvy českých kolegů byl vysídlen do Německa (na území pozdější NDR), kde 11. října 1957 zemřel ve vesnici Schackensleben poblíž Magdeburgu v zapomnění [2]. 

Zdroje:
[1] Jablonec nad Nisou [on-line]. Dostupné z: https://www.mestojablonec.cz/.
[2] Josef Zasche. In: www.wikipedia.org [on-line]. Editováno 19. 7. 2021 [cit. 2022-0503]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Zasche.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní I, 1900–1950, Historické centrum. Paseka, 2012.
[4] LUKEŠ, Z. Praha moderní II, 1900–1950, Levý břeh Vltavy. Paseka, 2013.
[5] LUKEŠ, Z. Praha moderní III, 1900–1950, Pravý břeh Vltavy. Paseka, 2014.
[6] STAŇKOVÁ, J.; J. ŠTURSA a S. VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Academia, 1990.
[7] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1932–1933, roč. XII (XVII). Praha: Společnost architektů v Praze.
[8] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Viktoria Publishing, 1995.
[9] VEVERKA, P.; R. SEDLÁKOVÁ, P. KREJČÍ et al. Slavné pražské vily. Praha: Foibos Books s.r.o., 2007.
[10] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[11] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.