Josef Chochol, I. díl

Josef Chochol se narodil 13. prosince  1880  v  Písku.  V letech 1898 až 1904 studoval pozemní stavitelství na pražské technice u profesorů Josefa  Schulze (1840–1917) a Jana Kouly (1855–1919) a ve studiích pokračoval v letech 1907 až 1909 na Akademii výtvarných umění (Bauakademie) ve Vídni u profesora  Otto  Wagnera (1841–1918), který ho považoval za „nezdárného a trochu podivínského žaka“. Současně Josef Chochol praktikoval u architekta Osvalda Polívky (1859–1931) a pracoval ve firmě Václava Nekvasila (1840–1906) v Praze. S přestávkami byl členem SVU Mánes (vyloučen byl pro „národní nespolehlivost“) a činovníkem Klubu za starou Prahu.

Od kubismu k funkcionalismu

V roce 1911 v rámci mezigeneračního sporu o názory na uměleckou tvorbu, který se projevil i v SVU Mánes, se stal architekt Chochol členem Skupiny výtvarných umělců (SVU), která působila do roku 1914. SVU představovala širokou tvůrčí základnu, neboť se v ní sdružovali nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé a hudebníci, kteří se ztotožnili s principem kubismu – avantgadního uměleckého hnutí, vycházejícího z principu zobrazit předmět z mnoha úhlů současně, což vedlo k jeho rozložení na nejjednodušší geometrické tvary, zejména krychle (cube).

Hnutí, ke kterému se v letech 1906 až 1909 hlásili ve Francii zejména malíři Georges Braque (1882–1963) a Pablo Picasso (1881–1973), získalo v českém prostředí řadu příznivců. Kromě architektů Josefa Chochola, Pavla Janáka (1882–1956), Josefa Gočára  (1880–1945)  a Vlastislava Hofmana (1884–1964) byli členy SVU zejména malíři Emil Filla (1882–1953), Václav Špála (1885 –1946) a Josef Čapek (1887–1945), z dalších uměleckých profesí například spisovatelé Karel Čapek (1890–1938) a František Langer (1888–1965), sochař Otto Gutfreund (1889–1927) nebo teoretik umění Václav Vilém Štech (1885–1974).

V SVU vznikly dvě skupiny, v níž jedna, reprezentovaná Václavem Špálou, prosazovala podobu kubismu v jeho původní podobě, druhý tábor, reprezentovaný především Josefem a Karlem Čapkovými, razil volnější přístup, který v  dalších  letech  dospěl k hledání barevnějšího národního stylu (například Gočárovy domky původně navržené v roce 1921 pro letiště ve Gbelích a později přenesené do pražské ZOO) i ke krátkému  období rondokubismu (Legiobanka s obloučkovou fasádou v Praze Na Poříčí, navržená rovněž Josefem Gočárem, z let 1921 až 1923).

V roce 1912 založil Chochol s Gočárem a Janákem, který první „vynalezl“ kubismus i v architektuře, Pražské umělecké dílny na výrobu kubistického nábytku. Známou se stala Chocholova sedací souprava z tmavého dřeva, která se v současné době nalézá ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

V letech 1912 až 1914 navrhl Josef Chochol tři stavby, které jsou považovány za nejradikálnější příklady architektonického kubismu jako nového jehlancového stylu, kdy průčelí domů jsou komponována z šikmých ploch, připomínajících krystaly. V dalších letech – stejně jako Janák a Gočár – Josef Chochol tento styl opouští a vytváří hladká průčelí fasád, která předznamenávají směřování  architektury k funcionalismu.

Návrhy těchto fasád, z nichž některé byly datované již z roku 1914, představil Josef Chochol v roce 1920, kdy vystavoval se skupinou čtyř Tvrdošíjných, kam patřili Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Václav Špála a Jan Zrzavý (1890–1977). Bez tvůrčího díla průkopníků těchto stylů, tedy Janáka, Gočára, Chochola a Hofmana, si naši meziválečnou moderní architekturu nemůžeme dnes představit [5, str. 165].

Chochol byl rovněž členem Spolku československých inženýrů (SIA), roku 1923 se stal předsedou architektonické sekce. Téhož  roku se stal čestným členem (a nejstarším architektem) Devětsilu, neboť byl obdivován a respektován mladými umělci. V roce 1926 se inspiroval ruským konstruktivismem, na přelomu třicátých let se názorově rozešel se sociální demokracií. Od třicátých let projektoval v duchu funkcionalismu, stal se členem Levé fronty a později členem Svazu socialistických architektů (SSA), jediné větší organizace toho druhu mimo území SSSR.

Stejně přísný názor zastává k památkám, když konstatuje: Protiúčelové zpátečnictví jest protikulturní. ... Zachováváme-li tedy starou stavbu, která našim potřebám nevyhovuje, protože nebyla pro ně dělána, a původnímu účelu již neslouží, protože zmizel, pak vlastně pečujeme o předmět méně dokonalý a zároveň z praktické činnosti vysunutý ... Co nemá účelu, je zbytečné. Tak i ve stavitelství [12,  1929–1930, str.  86, text O účelnosti památek].

Svůj extrémní názor na tehdejší poměry v oblasti kultury vyjadřuje například ve stati Doklady reakce: Moderní názor může uhájit svou pravdu jen neústupným bojem proti zpátečnictví a konservatismu, jen nekompromisní energií. ... Architektura a urbanismus trpí snad nejvíce vládnoucím konservatismem [12, 1929–1930, str. 113].

Ing. arch. Otakar Nový, Csc. (1918–1999), charakterizuje osobnost Josefa Chochola ve svém díle Česká architektonická avantgarda jako teoretika architektury, který hlavně v letech 1913 až 1914 dokázal jasně formulovat svoje myšlenky, často značně originální a objevné [5]. Architektura byla pro Chochola podle něj po celý život uměním rafinovaně vědeckým a vědecky rafinovaným [ibid, str. 556]. Toto umění zavrhlo sice barbarství dekorativního ornamentu, ale nevymyká se společenství ostatních výtvarných umění [ibid, str. 557]. Vedle Jana Kotěry (1871–1923), Pavla Janáka  a  Josefa  Gočára je Josef Chochol považován za jednu z vedoucích postav české architektury. [ibid, str. 148].

Stavby v období před I. světovou válkou

První známou a dochovanou Chocholovou prací je úprava interiéru zasedací (Brožíkovy) síně Staroměstské radnice v Praze (1909 až 1911), nazvané podle dvou obrazů Václava Brožíka (1851–1901) Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým a Volba krále Jiřího z Poděbrad na Staroměstské radnici 2. března 1458. Autor se zde ještě přiklání k secesi a historizujícím stylům Wagnerovy školy, používá přitom bílou a zlatou barvu pro výzdobu místnosti, v kontrastu s nábytkem v černé barvě.

Do roku 1911 se architekt Chochol podílel také na úpravách dalšího domu radničního bloku č. p. 3/1 na Starém Městě pražském, vypracoval rovněž plány na úpravu Andělské koleje (č. p. 16/1), respektive románských sklepů v tomto  objektu.  V roce 1911 rovněž vytvořil skici budovy městské knihovny, které však nebyly realizovány.

Kubistické stavby

V letech 1912 až 1914 projektoval v duchu architekonického kubismu domy  na  Vyšehradě.  První z těchto staveb byla třípodlažní vila, postavená v letech 1912 až 1913 na místě schwarzenberské cihelny pro stavitele a stavebního radu Ing. Bedřicha Kovařovice, který působil jako inspektor stavebních podniků pražské obce. Vila v Libušině ulici č. p. 49/IV stojí na rohové parcele.  Hlavní průčelí a vchod směřují do této ulice, druhá strana šikmo mezi ulicemi Vnislavovou a Rašínovo nábřeží. Kromě fasády budovy  byly  kubisticky  řešeny i interiéry, rozvržení  zahrady a oplocení pozemku. Zadní průčelí domu bylo komponováno jako reprezentativní, s jehlancovými tvary, je orientováno do zahrady, okna a mříže mají rovněž geometrické tvary a podporují tak celkový dojem. Půlkruhovou terasu před zadním průčelím spojuje s nižší úrovní pět schodišť, každé o pěti stupních.

V interiérech architekt podpořil kubistickou ideu geometricky pojednaným nábytkem, někdy navrženým přímo autorem projektu. Vilu samotnou Chochol od nábřeží pohledově oddělil zahradou na půdorysu nepravidelného pětiúhelníku. Umělecky komponovaná zahrada o výměře cca 300 m² byla dobře viditelná skrz mřížové oplocení, následující negativní změny však její celkový vzhled narušily. Po několika letech Bedřich Kovařovic vilu prodal. Byly v ní provedeny úpravy, jako byla stavba garáže, které odporovaly původní koncepci. Vila byla v roce 1958 zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek, od šedesátých let minulého století v ní byla umístěna až do roku 1995 mateřská školka. Díky následné rekonstrukci budovy (přešla do soukromých rukou) a odstranění závadné přístavby byl v současnosti vile i zahradě navrácen původní vzhled. Zahrada byla revitalizována podle původních plánů a fotodokumentace, neboť rozvrh vegetačních polí v zahradě zmizel při úpravách domu i zahrady pro účely mateřské školy. Vila může být tedy právem považována za ikonu kubistické architektury a přední kulturní památku Prahy.

Na  Rašínově  (původně Vyšehradském) nábřeží č. 6–10, poblíž Vyšehradského tunelu, se nachází největší stavba architekta Chochola, postavená stavební firmou Antonína Belady (1874–1964) – trojdům, který byl postaven pro stavitelské rodiny a dokončen v roce 1913. Kromě Antonína Belady, jehož rodina bydlela v části nejblíže k tunelu, obývali prostřední část domu bratři Josef a Jan Bayerové a posléze i herečka Marie Rosůlková (Škrdlantová) se svým bratrem, architektem (členem Devětsilu) a později farářem Janem Rosůlkem  (1900–1990),  v části trojdomu směrem k Podskalí bydlela rodina architekta a stavitele Františka Josefa Hodka (1870–1952). Dům měl čistě kubistické průčelí, ale jako celek nebyl tak výrazně kubistický jako stavba Kovařovicovy vily. Interiér měl na svou dobu velmi moderní zařízení, s vestavěnými skříněmi a dalšími vymoženostmi. Za trojdomem jsou ve stráni, stoupající k Vyšehradu, situovány terasovité zahrady.

Třetí kubistickou stavbou Josefa Chochola byl čtyřpodlažní nájemní dům s čistě kubistickou fasádou a sedlovou  střechou v Neklanově ulici č. 30. Stavbu realizoval v letech 1913 až 1914 stavitel František Josef Hodek. Dům stojící ve svahu má pozoruhodné lodžie s výrazným nárožním pilířem, který podpírá korunní římsu. Vzhledem k tomu, že dům stojí stranou hlavních tras, byl poněkud  opomíjen, v současné době je však nově opraven a v přízemí se nachází malá kavárna.

Doložený není projekt kubistického činžovního domu v Neklanově ulici č. p. 56/IV, postavený firmou Antonína Belady v roce 1913. V téže době Chochol publikoval (nerealizovanou) kubistickou studii tovární budovy.

Další stavby Chochol v kubistickém stylu nepostavil – pro veřejnost byly budovy považovány oproti stavbám postaveným v předchozích stylech za příliš originální (a vzhledem k některým lomeným dispozicím interiérů i nepraktické), navíc realizace kubistických staveb byla často několikanásobně dražší. Přesto se na našem území nachází několik architektonických památek, které nemají ve světě obdoby. Kromě Gočárova Domu u Černé matky Boží (z let 1911 až 1912), lázeňské budovy v Bohdanči (1911 až 1912) nebo například kandelábru na Jungmannově náměstí v Praze (1913) od Vlastislava Hofmana jsou to především právě zmiňované stavby.

Po skončení první  světové  války a vzniku Republiky československé se však zájmy investorů i architektů posunuly jiným směrem. Druhý díl článku se zaměří na poválečnou tvorbu Josefa Chochola.

Zdroje:
[1] VLČEK, Tomáš. Praha1900. Praha: Panorama, 1986.
[2] LUKEŠ, Zdeněk. Praha mo- derní I, 1900–1950, Historické centrum. Paseka, 2012.
[3] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní II, 1900–1950, Levý břeh Vltavy. Paseka, 2013.
[4] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní III, 1900-1950, Pravý břeh Vltavy. Paseka, 2014.
[5] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostror, 1998.
[6] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Pra- ha: Viktoria Publishing, 1995.
[7] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[8] DOSTÁL, Oldřich, Josef PECHAR a Vítězslav PROCHÁZKA . Moderní architektura v Československu. Praha: nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[9] STAŇKOVÁ Jiřina, Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Academia, 1990.
[10] Modern architecture A-Z. Taschen Bibliotheca Universalis. Köln: Aurelia & Balthasar Taschen, 2017.
[11] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., Národní památkový ústav, 2016.
[12] STARÝ, Oldřich (šéfredaktor). Časopis Stavba. Praha: Klub architektů, 1927–1928 (roč. VII), 1928–1929 (roč. VIII), 1929–1930 (roč. IX).
[13] HUBIČKOVÁ, Šárka. Nuselský most. Historie, stavba, architektura. Praha: INFOR- MAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2014.