Jiří Kroha

3. února 2020

Petr Zázvorka

Medailonky Vyšlo v čísle 01-02/2020

Osobnost architekta, malíře, sochaře, scénografa, spisovatele a pedagoga je v historii českého stavitelství stejně nepominutelná jako obtížně zařaditelná. Jeho architektonický projev vycházel z expresionismu, prošel kubistickým i konstruktivistickým obdobím, purismem a funkcionalismem a po roce 1948 skončil tvorbou v duchu socialistického realismu.

Autor:

Petr Zázvorka

Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Tento mnohostranný umělec, který se v roce 1925 stal po Janu Kotěrovi nejmladším mimořádným profesorem architektury na VUT v Brně, se příliš neinspiroval tehdejšími ikonami moderní architektury, jako byli Le Corbusier, Frank Lloyd Wright či výtvarná škola Bauhaus nebo hnutí de Stijl, ale nadchnul ho sovětský konstruktivismus, který osobitě rozvíjel v řadě návrhů a realizací, zejména v období dvacátých a třicátých let 20. století, kdy byl výrazným členem české architektonické avantgardy.

Jiří Kroha se narodil 5. června 1893 v rodině obchodního cestujícího v Praze-Bubenči. Z jeho sedmi sourozenců dva zemřeli v raném věku. V roce 1904 se rodina přestěhovala do Plzně, kde roku 1911 dokončil středoškolské vzdělání (reálné gymnázium) s vyznamenáním. Tam se již v roce 1909 dostal do kontaktu s divadlem, zejména s Josefem Skupou v amatérském kabaretu, kde maloval kulisy. Roku 1911 začal studovat na pražské technice architekturu (jeho profesory byli například Jan Koula, Josef Fanta nebo Antonín Balšánek). Studium dokončil v roce 1918 druhou státní zkouškou se zvláštním vyznamenáním. Podnikl několik studijních cest po Německu, Francii, Itálii a Jugoslávii.

Začátky v duchu expresionismu a kubismu

V roce 1918 se sblížil se skupinou umělců „pražské bohémy“ volně sdružených kolem kabaretu Montmartre v pražské Řetězové ulici (jejími představiteli byli například Jaroslav Hašek, Franz Werfel, Max Brod, Eduard Bass, Konstantin Biebl, Egon Ervín Kisch, Ludvík Kysela, Vítězslav Nezval, František Tichý a další). Pro majitele podniku navrhl svou první realizaci – vnitřní úpravu „nočního uměleckého zábavního podniku“ s kubistickými obrazy. Téhož roku se stal rovněž členem Spolku výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes) a začal spolupracovat s družstvem Artěl, kde navrhoval spolu s dalšími umělci užitkové předměty a nábytek. Jako výtvarník vystavoval rovněž pohostinsky se skupinou Tvrdošíjní.

V roce 1920 se stal členem spolku Socialistická scéna, kam patřili rovněž například Vlastislav Hofman, Josef Hora, Karel Hugo Hilar, Emil Artur Longen, Marie Majerová, Václav Vydra, Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann a další. Spolek byl v roce 1922 přejmenován na Všelidovou scénu. Ta vydávala i časopis, za který Kroha odpovídal. V rámci spolku bylo v roce 1923 pořádáno představení Arnošta Dvořáka Nová Oresteia v Průmyslovém paláci v Holešovicích, pro kterou vytvořil Kroha scénografii, kostýmy a působil i v režii. Vzhledem k propadu hry a finančnímu úpadku byl Kroha žalován – sice byl poté osvobozen, ale zároveň jej vyloučili ze Společnosti architektů. Všelidová scéna zanikla v roce 1924.

Pavilony v severních Čechách, konstruktivismus

V roce 1919 začal Jiří Kroha pracovat pro Zemský správní výbor v Praze, kde byl jmenován roku 1920 technickým úředníkem a o rok později zemským komisařem. V roce 1919 se přihlásil do soutěže na římskokatolický kostel na Vinohradech, v níž neuspěl, neúspěšný byl rovněž se svým návrhem na krematorium v Pardubicích a na Hanácké divadlo v Olomouci (1920). Roku 1921 se oženil s Miloslavou Kubátovou, v roce 1926 se manželům narodila dcera Sylva.

Jako architekt Zemského správního výboru vyprojektoval několik staveb v Kosmonosích, a to vilky při Zemském ústavu pro choromyslné (1923), v Mladé Boleslavi pak Okresní nemocenskou pojišťovnu v Havlíčkově ulici (1924), ve stejné ulici Zemskou průmyslovou školu (1922–1923), v Pavlovově ulici domy vojenských gážistů (1924–1925), na mladoboleslavském Staroměstském náměstí Gellnerův obchodní dům a navrhoval i řešil přestavbu Grandhotelu Věnec (1926). Roku 1924 navrhoval a v roce 1925 realizoval návrh mladoboleslavského Masarykova domu okresní sociální péče.

Rovněž byl pověřen dodat architektonické návrhy všech pavilonů na Hospodářské a živnostensko průmyslové výstavě severních a severovýchodních Čech pořádané v Mladé Boleslavi v roce 1927. Návrhy pavilonů této výstavy patří k vrcholům jeho tvorby.

Citujme předního odborníka v oblasti urbanismu a životního prostředí a znalce dějin moderní architektury Ing. arch. Otakara Nového (1918–1999), který ve své publikaci Česká architektonická avantgarda hodnotí toto tvůrčí období Jiřího Krohy následovně:

Výstava severních Čech v roce 1927 byla podobnějako Krejcarův Olympic v pražské „Spálence“ (pozn. red.: rozumí se ve Spálené ulici) signálem k propagaci moderní architektury. Byla svěřena už pět let v Mladé Boleslavi působícímu Jiřímu Krohovi. Opustil už svůj svérázný válečný a poválečný kubofuturismus i divadelní scénografii… Areál výstaviště zvládl jasným urbanistickým rozvrhem objektů po jeho obvodu. Výstavní pavilony, restaurace, vinárnu, kavárnu, vstupy i poutače vybudoval z lehkých dřevěných konstrukcí a skla jako velice osobité rozvinutí formálních impulsů sovětského konstruktivismu… Výstava se stala v roce výstavby moderní vilové kolonie německého Werkbundu Weißenhof ve Stuttgartu první československou manifestací konstruktivismu. Svou novostí, svěžestí a vzdušností měla překvapující úspěch u tisíců návštěvníků. (str. 310–311)

Z let 1923–1924 pochází rovněž Krohův návrh a realizace železobetonového mostu v Kralupech nad Vltavou. Roku 1925 vyhrál soutěž na stavbu okresního domu v Nových Benátkách; v Mladé Boleslavi a v Kutné Hoře navrhoval i státní obytné domy.

Pavilony a vily v Brně

V roce 1926 začal Kroha přednášet na Vysokém učení technickém v Brně, roku 1928 se do Brna přestěhoval. V letech 1927–1931 vydával v Brně časopis Horizont. Tehdy se sblížil s Bedřichem Václavkem, vstoupil do Levé fronty a Společnosti pro kulturní a společenské sblížení se sovětským Ruskem. Řádným profesorem na VUT v Brně byl jmenován roku 1930, v letech 1930–1931 byl děkanem jejího odboru architektury a pozemního stavitelství.

V té době podnikl šestitýdenní cestu do Sovětského svazu (konkrétně roku 1930) a po návratu se stal propagátorem sovětské kultury i ideologie. Za veřejné přednášky, ve kterých napadal stávající státní zřízení, byl poslán v roce 1935 do trvalé výslužby, o dva roky později mu však bylo povoleno znovu přednášet.

Během svého pobytu v Brně stavěl v roce 1928 vilu v kolonii Nový dům v Drnovického ulici (u příležitosti Výstavy soudobé kultury v Československu, kde navrhoval pavilon Člověk a jeho rod), v letech 1929–1930 si v brněnské Sedlákově ulici postavil vlastní rodinný dům a roku 1937 ještě vilu v Kaplanově ulici. V Brně byl rovněž autorem návrhu Patočkovy vily v kolonii Pod Vodojemem (návrh je z roku 1935, stavba vily probíhala v roce 1936).

Neuspěl s projektem obchodního domu v Plzni (1929) a rovněž s návrhy na obytné domy družstva Včela v Praze (1932). Ve třicátých letech 20. století se rovněž zabýval teorií tzv. malého bytu a sociologie architektury. Po celé období první republiky publikoval v odborných časopisech, například ve Stylu nebo v časopisu Stavba.

Věznění za 2. světové války

Kromě těchto projektů se věnoval návrhům užitého umění a teorie architektury. V roce 1939 byl znovu suspendován, zatklo jej gestapo, byl vězněn v Brně na Špilberku a v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwald. Roku 1940 byl v rámci akce Červeného kříže propuštěn pro špatný zdravotní stav a až do ukončení války žil pod policejním dohledem, věnoval se malbě, kresbě a teoretickým pracím.

Stavby socialistického realismu

Po skončení druhé světové války Kroha pokračoval v architektonických i politických aktivitách. Od roku 1945 do roku 1948 byl opět děkanem odboru architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně, přičemž roku 1948 byl jmenován rektorem VUT v Brně a v srpnu téhož roku mu byl udělen titul Národní umělec.

Měl samostatný ateliér (Ateliér národního umělce – ANU) Jiřího Krohy (později Mistrovský ateliér národního umělce – MANU). Z roku 1947 pochází jeho návrh kulturního domu v pelhřimovské obci Mnich. Po roce 1948 navrhoval v duchu socialistického realismu výzdobu Slovanské zemědělské výstavy v Praze (1947), úpravu a dekorace v Průmyslovém paláci v Holešovicích pro stranický sjezd KSČ (1949), úpravu Strahovského stadionu a jeho okolí u příležitosti I. celostátní spartakiády (1955) i smuteční výzdobu Pražského hradu po úmrtí Klementa Gottwalda (1953). V padesátých letech minulého století rovněž navrhoval vysokoškolské budovy v Olomouci a v Brně (které nebyly realizovány). V Ostravě v letech 1952 až 1959 realizoval II. etapu výstavby vzorného sídliště Stalingrad (u Bělského lesa), na Slovensku pak socialistické městečko Nová Dubnica (1951–1957). Kulturní dům Dolu Prezident Gottwald v Honí Suché (1951, 1956–1959) a Teoretické ústavy Lékařské fakulty Univerzity Palackého (1950–1961, ve spolupráci s Václavem Roštlapilem) jsou rovněž jeho návrhem.

Ateliér Jiřího Krohy byl rozpuštěn v roce 1956. Za svou činnost získal tento projektant řadu vyznamenání: Řád 25. února (1949), Řád práce (1957), Řád republiky (1963) a Řád Vítězného února (1973). Jiří Kroha zemřel 17. června 1974.

Zdroje:

[1] Nový, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015.

[2] Stavba. 1928–1929, roč. VII. Praha: Klub architektů.

[3] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1927–1928, roč. VIII (XIII). Praha: Společnost architektů v Praze.

[4] www.novadubnica.eu

[5] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.

[6] Archiv autora.