Funkcionalistický architekt Jan Rosůlek

Studia a první roky praxe

Jan Rosůlek se narodil v Plzni 4. dubna 1900 v rodině živnostníka, ne příliš majetného ševce, který mu však umožnil pokračovat ve studiích i po absolvování střední školy. V letech 1918 až 1924 vystudoval stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze u profesora Engela (1879–1958), autora monumentální vodárny v Podolí, pozdějšího rektora univerzity. Druhou státní zkoušku z pozemního stavitelství a architektury složil v roce 1925. Po absolvování školy pracoval u profesora Severina Ondřeje, architekta a stavitele v Praze, a rovněž u stavitele Aloise Špalka v Plzni.

Sociální byty

Od roku 1924 pracoval architekt Rosůlek na stavebním úřadě hlavního města Prahy, kde zejména v druhé polovině dvacátých let navrhoval spolu se svým přítelem, architektem Evženem (také Eugenem) Linhartem (1898–1949) obecní domy pro Obec pražskou. Nedostatek bytů po čtyřletém období první světové války si vynutil zprvu podnikatelskou výstavbu bytů o pokoji a kuchyni nebo jen o jedné místnosti. Po vydání zákona o stavebním ruchu roku 1921, podporujícího stavební činnost státu, obcí a družstev, došlo ke zvýšení požadavků hygienických a funkčních, zejména přímého osvětlení a větrání všech prostor bytu [9, s. 300].

Pokusem o nápravu nedobré struktury bytového fondu a vzrůstajících činží, kdy nájemné činilo i více než 30 % přijmu dělnictva a státních zaměstnanců, se stala „výstavba bytů pro chudé“, podnikaná městy a Ústřední sociální pojišťovnou. Pro představu: Domy zprvu pavlačové, později schodišťové, o čtyřech bytech v podlaží, měly obytnou místnost o 24 m², pracovní kuchyňku, umývárnu a WC, od roku 1934 k tomu ještě přibyla ložnice o ploše 10 m² [9, s. 300].

Architekti Rosůlek a Linhart stavěli malobytové domy na Smíchově – například dům v Radlické ulici č. p. 103/2485 navržený a postavený v letech 1926 až 1928; dům v Dejvicích v dnešní Zikově ulici 3/522 v letech 1925 až 1927 nebo v Nuslích v ulici Žateckých 4–8/761–763 z let 1929 až 1930 a jejich návrhy odpovídaly požadavkům zákona i novým proudům avantgardní architektury. Pozdější úpravy a přestavby, zejména doplnění tepelných izolací stěn, však na vzhled domů většinou ohled nebraly: Čistotu původních raně funkcionalistických návrhů domů, ovlivněných Bauhausem a Le Corbusierem, negativně ovlivnily pozdější dostavby a úpravy fasády [6], neboť obklady profilovanými izolačními deskami znehodnotily vzhled domu v Radlické ulici  [3, s. 62]. Stejně tak nepřispělo vzhledu domu zazdění původně luxferového pásu přisvětlujícího schodiště jinak jednoduchého průčelí domu v Zikově ulici [3, s. 250].

Je třeba poznamenat, že stejnou nebo podobnou cestou jako Rosůlek a Linhart se vydala při stavbě sociálních bytů řada dalších avantgardních architektů, například František Antonín Libra, Pavel Janák, Josef Chochol, Richard Podzemný, Kamil Ossendorf, Ladislav Machoň, Václav Hilský a další. Tito (a další) funkcionalističtí architekti pak po roce 1936, kdy hospodářská stagnace v Československu ustupovala a byla vystřídána stavební konjunkturou, významně přispěli k návrhu domu s maximálně kvalitním materiálovým a technickým vybavením, dodnes považovaného za ideální pro městské byty. Tak byl ve druhé polovině třicátých let u nás vytvořen účelný, provozně dokonalý, funkčně diferencovaný půdorys bytu v nájemném domě spolu s estetickým výrazem průčelí [9, s. 300].

V tomto domě se uplatňovaly keramické a skleněné obklady, vodorovně nebo svisle posuvná okna krytá často žaluziemi, dům byl vybaven výtahem, ústředním topením, rozvodem teplé a studené vody. V bytech o rozloze cca 45 m² byly standardně osazovány plynové nebo elektrické chladničky a sporáky, v kuchyni se nacházely i mycí dřezy, často i spady na odpadky, balkony nebo terasy, místní telefon, garáže, domovní prádelny atd.

Funkcionalistické vily

Pro nejmajetnější část obyvatelstva, tzv. „vyšší třídu“, zejména pro známé umělce, významné státní úředníky a politiky, lékaře, podnikatele a především architekty, se stala vizitkou jejich práce i životního stylu rodinná vila na „dobré adrese“, jakou byly v Praze například lokality na Ořechovce, na Barrandově, na Hanspaulce nebo na Babě. K tomuto trendu stavby vlastní vily se Jan Rosůlek a Evžen Linhart připojili výstavbou rodinných sídel právě na pražské Hanspaulce. V letech 1927 až 1929 si Jan Rosůlek postavil vlastní vilu v zahradní čtvrti Na Hanspaulce v Praze 6 – Dejvicích, v ulici Na Viničných horách 44/773/XIX. Ve stejném místě, v ulici Na Viničných horách 46/774/XIX, si postavil sousední vilu i Evžen Linhart. Obě mají výrazně členěné hmoty, nepravidelný půdorys a různé tvary oken, sjednocuje je plochá střecha a oplocení pozemku. Známější je vila Linhartova, kterou patrně navštívil i Le Corbusier během své návštěvy Prahy v roce 1928. Vila se pak stala inspirací pro další obdobné realizace [3, 251]. Rosůlek ve své vile dlouho nebydlel, podle přání nových majitelů ji v roce 1939 upravil v romantickém duchu s dřevěnými obklady fasády architekt Vladimír Grégr (1902–1943). V současnosti je vila navrácena do stavu odpovídajícího původnímu návrhu v duchu „bílého funkcionalismu“.

Rodinné poměry, společenská činnost

Podobně jako Linhart vstoupil Rosůlek v roce 1926 do Svazu moderní kultury Devětsil, levicového uměleckého spolku s vlastní uměleckou správou, kde působili spolu s dalšími architekty Jaroslavem Fragnerem, Janem Gillarem, Josefem Havlíčkem, Karlem Honzíkem, Janem Evangelistou Koulou, Jaromírem Krejcarem, Pavlem Smetanou a Josefem Kranzem (a dalšími avantgardními umělci různých žánrů). Ještě před rozpadem spolku v roce 1930 však Rosůlek Devětsil opouští. Jan Rosůlek byl rovněž členem Klubu architektů a své práce publikoval v časopisu Stavitel a Stavba. V roce 1927 se oženil, manželům se narodila dcera, v roce 1941 bylo manželství rozloučeno.

Dermatovenerologický pavilon na Bulovce

Architekt Otakar Nový popisuje situaci zdravotnických staveb na konci třicátých let minulého století v publikaci Česká architektonická avantgarda následovně: Budování zdravotnických staveb a zařízení zaostávalo v celé ČSR podobně jako řešení bytové otázky… Nejhorší situace zdravotnických staveb byla jako obvykle v Praze. Budovala se sice nová Fakultní nemocnice na Bulovce, ale s výjimkou dermatologického pavilonu od architekta Jana Rosůlka s novinkou pilovitě ke slunci orientovaných pokojů to bylo spíš jen seskupení banálních staveb [8, s. 470]. V publikaci Pražská architektura od Jaroslavy Staňkové a kol. se hodnotí tato stavba následovně: První moderní léčebnou budovou v Praze je pavilon kožních nemocí v nemocnici Na Bulovce č. p. 67, postavený na prudce svažitém pozemku. ... Má 120 lůžek v několika odděleních v podélně čtyřpodlažní a střední sedmipodlažní budově, jejíž průčelí je barevně odlišeno. Železobetonová konstrukce budovy umožnila vytvoření velkých oken na jinak prosté architektuře [9, s. 316]. Rostislav Švácha se domnívá, že Jan Rosůlek byl zřejmě inspirován tvarem nejvyššího patra Le Corbusierovy budovy (Asyl) Armády spásy v Paříži (1930) ... pavilon lze však pochopit i jako novotvar pro starý kubistický princip prolínání přímého čelního a šikmého postranního pohledu [10, s. 435].

Rovněž Zdeněk Lukeš hodnotí pavilon v superlativech: Funkcionalistická stavba, inspirovaná tím nejlepším ze světa, měla dokonce barevné fasády [5]. Stavba dermatologického pavilonu na Bulovce z let 1935 až 1936, právem považovaná za nejzajímavější stavbu tohoto nemocničního areálu, měla svého předchůdce v nerealizovaném Rosůlkově návrhu na pavilon prosektury v areálu motolské nemocnice roku 1931. Návrh pavilonu na Bulovce se tak stal největším (a stále ještě nedoceněným) dílem architekta.

Období po roce 1945

V roce 1945, po skončení druhé světové války, se architekt Rosůlek rozhodl pro dráhu duchovního. Vstoupil do piaristického kláštera v Mikulově, nižší kněžské vysvěcení obdržel roku 1947, řádové sliby složil v roce 1950. Studoval bohosloví – studia dokončil v roce 1951 a až do roku 1961 působil jako kaplan v pražských Nuslích. Bez udání důvodu mu byl odňat v uvedeném roce státní souhlas k duchovenské činnosti, navrácen mu byl až v roce 1968. Od roku 1980 převzal správu farnosti a vykonával ji až do roku 1990. V tomto období bydlel v kubistickém trojdomě pod Vyšehradem na Rašínově nábřeží 47/8 se svou sestrou, známou herečkou Marií Rosůlkovou (1901–1993), viz [14]. Neprávem zapomínaný architekt zemřel 27. listopadu 1990 ve věku devadesáti let.

Zdroje:
[1] BERAN, L. a V. VALCHÁŘOVÁ (eds.). Pražský industriál. Praha: ČVUT, 2005.
[2] LUKEŠ, Z. Praha moderní I, 1900–1950, Historické centrum. Paseka, 2012.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní II, 1900–1950, Levý břeh Vltavy. Paseka, 2013.
[4] LUKEŠ, Z. Praha moderní III, 1900–1950, Pravý břeh Vltavy. Paseka, 2014.
[5] LUKEŠ, Z. Nově, jinak a lépe. České nemocnice na přelomu 19. a 20. století patřily k nejlepším v Evropě. Lidovky.cz [on-line]. © 2021 [cit. 2021-11-04]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/relax/design/nove-jinak-a-lepe-ceske-nemocnice-na-prelomu-19-a-20-stoleti-patrily-k-nejlepsim-v-evrope.A200330_103026_ln-bydleni_ape.
[6] LUKEŠ, Z. Vzpomínka na Jana Rosůlka a PV. Neviditelný pes [on-line]. © 2021 [cit. 2021-11-04]. Dostupné z: https://neviditelnypes.lidovky.cz/architekt/architektura-vzpominka-na-jana-rosulka-a-pv.A090824_223100_p_architekt_wag/tisk.
[7] MÍKA, Z. a kol. Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama, 1988.
[8] NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 1998.
[9] STAŇKOVÁ, J.; J. ŠTURSA a S. VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Academia, 1990.
[10] ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Viktoria Publishing, 1995.
[11] VEVERKA, P.; R. Sedláková, P. Krejčí et al. Slavné pražské vily. Praha: Foibos Books s.r.o., 2007.
[12] VLČEK, P. a kol.: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[13] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[14] ZÁZVORKA, P. Josef Chochol, I. díl. Stavebnictví. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2018, roč. XII, č. 12, s. 12–15.