František Roith
Díky svým úspěšným realizacím je tento český architekt, žák architekta Josefa Zítka a profesora vídeňské Akademie výtvarných umění Otto Wagnera, považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderny a meziválečného moderního klasicismu u nás, tzv. oficiální pražské architektury v monumentálně akademickém stylu.
Jeho návrhy pražských paláců ministerstev a bank, budovy městské knihovny s primátorskou rezidencí vyzdobenou prvky art deco i stavby veřejných budov a činžovních i rodinných domů v dalších městech okumentují v oblasti kultury vysoké ambice státu, jehož průmyslová výroba patřila mezi nejvýkonnější na světě.
Studia
František Roith se narodil 16. července 1876 v Pardubicích, v rodině železničního úředníka Jiřího Roitha. Jeho dědečkem z matčiny strany byl Václav Půlpán, říšský poslanec z let 1848 až 1849, horlivý vlastenec. Po absolvování pardubické reálky v roce 1894 studoval na české technice v Praze pozemní stavitelství, nejprve v řádném, později v mimořádném studiu, neboť současně navštěvoval přednášky na německé technice (Zemský polytechnický ústav), kde byl profesorem respektovaný architekt Josef Zítek (1832–1909). Své vzdělání posléze doplnil na vídeňské Akademii výtvarných umění u věhlasného architekta, urbanisty a teoretika architektury Otto Wagnera, jehož osobnost Roitha silně ovlivnila.
V roce 1907 otevřel architekt Roith vlastní ateliér na Novém Městě pražském v č. p. 2020/II, od roku 1934 uváděl novoměstskou adresu v Dřevné ulici 2.
První návrhy a realizace
Pro Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory 1908 v Praze-Bubenči navrhl restauraci. Spolu s brněnským architektem a památkářem Stanislavem Josefem Sochorem (1882–1959) se účastnil ve stejném roce konkurzu na regulační plán Pardubic – jejich návrh skončil na II. místě. Jako třetí skončil jeho návrh v soutěži na divadlo v Rize (1909). Projektoval i vodní stavby a stavby mostů – v roce 1910 navrhl sklopný jez Hadík u Mělníka i architektonickou podobu Masarykova mostu přes Labe v Kolíně. Již v počátcích tvorby se zaměřoval rovněž na obytné budovy – navrhoval rodinné vily v Černošicích, v Jílovišti, ale také v Olomouci nebo v Ústí nad Orlicí. Roku 1911 se účastnil soutěže na projekt nového českého Národního divadla v Brně a umístil se na rozděleném druhém místě; první místo nebylo uděleno a jeho projekt byl zakoupen.
Téhož roku stavitel Josef Vaňha (1876 –1913), bratr Jindřicha Vaňhy, známého majitele rybí restaurace na Václavském náměstí v Praze, stavěl za Roithovy spolupráce dům č. p. 258/IV v dnešní Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Do let 1911 až 1912 spadá stavba jeho vlastního činžovního domu č. p. 382/II ve stylu moderny s průčelím z umělého kamene a reliéfem od Jana Štursy (1880 –1925) v dnešní Dřevné ulici na nároží Rašínova nábřeží Nového Města pražského. (Tento dům pak upravoval ještě v roce 1921).
V roce 1912 navrhuje Roith most v Nymburku, o rok později vstupuje do soutěže na projekt reálky v Turnově, kde získává dělenou druhou cenu, neboť první cena nebyla udělena. Ve stejném roce získal druhou cenu v soutěži o návrh obecního domu s hotelem v Pardubicích před jeho dominantou, Zelenou branou. Do let 1914 až 1917 spadá podle Roithova návrhu stavba budovy spořitelny, rovněž v Pardubicích, v roce 1919 Roith navrhoval stavbu typových rodinných domků na Vořechovce v Praze (dnes Ořechovka ve Střešovicích), za předložené návrhy mu byla udělena odměna.
Stavby a návrhy v období po vzniku republiky
Podle Roithových návrhů typových domů stavěl v dalších letech, tedy již v období po vzniku samo- statného Československa, stavitel Augustin Černý na Ořechovce v dnešní Klidné ulici rodinné domky č. p. 272–277 a 282–287/XVIII v letech 1921–1922. Roith pak získal rovněž odměnu za návrh domů s malými byty pro Královské Vinohrady. V Břevnově projektoval Roith v roce 1921 další souvislou řadu rodinných domů pro družstvo Náš domov. Stavba byla povolena až v lednu 1923 a kolaudována v prosinci 1924. Jde o kolonii řadových domků v ulici 8. listopadu (č. p. 342, 409, 436, 438, 444, 448, 449, 546, 547, 556–571, 581, 582, 597–599/ XVIII). V letech 1924 až 1926 byly postaveny ještě další domky č. p. 594–596/ XVIII. Roku 1922 navrhoval rovněž nájemní dům č. p. 1791 v Čáslavské ulici v Praze a o rok později také nájemní dům č. p. 295/IV v ulici Pod Baštami na Hradčanech. V roce 1923 projektoval budovu Okresního soudu v Jilemnici (Semily) – v současné době je v ní umístěna pošta.
Roith se následně stále více soustřeďoval na soutěže vypisované na stavbu velkých veřejných budov potřebných pro funkci nového státu, které se mu dařilo vyhrávat. Charakteristickým rysem jeho návrhů je jednoduchý a objemově plný rozvrh, používání obkladů, většinou z drahého kamenného materiálu, a členění pilastry. Již v roce 1920 byla podle původního návrhu architektů Františka Roitha a Antona Pfeifera (1870–1938) zahájena stavba domu Československé společnosti pro obchod s Východem, situovaného na Národní třídu Nového Města pražského (č. p. 60/II), stavba však nakonec proběhla na základě změněných plánů podle architekta a stavitele Matěje Blechy (1861–1919). Roku 1921 byl Roith vyzván, aby se účastnil soutěže o plány na novostavbu Pražské úvěrní banky (č. p. 377/I) v ulici 28. října na Starém Městě pražském, ale nakonec nebyly realizovány žádné plány. V roce 1922 projektovali Roith s architektem a urbanistou Bohumilem Hübschmannem (1878 –1961, po roce 1945 používal českou formu Hypšman) budovu Okresní nemocenské pokladny v Klimentské ulici č. p. 1235/II na Novém Městě pražském, ke kolaudaci dokončené budovy (podle změněných původních plánů) došlo v září 1926. Roku 1922 vypracoval návrh na úpravu a rozšíření Tyršova domu v Praze na Malé Straně (původně paláce Michnů z Vacínova, č. p. 450/III), v soutěži skončil druhý.
Ředitelství pošt a telegrafů v Brně
Již v roce 1919 rozhodlo Revoluční národní shromáždění (ekvivalent tehdejšího československého parlamentu) o vzniku Poštovního šekového úřadu v Brně, jehož úkolem bylo provádět bezhotovostní platby mezi hospodářskými subjekty, což hrálo důležitou roli při stabilizaci měny v novém státě. Ministerstvo pošt a telegramů odkoupilo pozemky od města v Kounicově ulici, kde měla vzniknout vedle šekového úřadu i nová budova ředitelství pošt a telegrafů. Na základě soutěže byl vybrán návrh architekta Roitha, který zvítězil i v pozdější soutěži na stavbu šekového úřadu v Praze.
Ze dvou budov, plánovaných v Brně, byla kvůli nedostatku financí postavena v letech 1923 až 1925 pouze budova ředitelství, ve které měl prozatímně sídlit i šekový úřad. Roithův návrh plně odpovídal stanoveným požadavkům, neboť byl kladen důraz na monumentální koncepci budovy v místě, kde měla vzniknout nová velkoměstská třída. Výrazná hmota budovy se třemi vnitřními dvory je částí domovního bloku, dispozičně se jedná o dvoutrakt tvořený kancelářemi s chodbou orientovanou do vnitrobloku. Fasády jsou členěny pilastry a rizality, vstupní průčelí je zdůrazněno centrálním portikem tvořeným dórskými polosloupy a balkonem s balustrádou s plastickými kolážemi sochaře Zdeňka Pešánka (1896–1965). V kruhových alegoriích ve středu nárožních rizalitů slouží avantgardní sochařský výraz k oslavě průmyslu, dopravy, telekomunikací a sociálního smíru. Stavba šekového úřadu nebyla nakonec realizována, roku 1938 bylo Ministerstvo pošt a telegrafů a Ministerstvo železnic sloučeno v Ministerstvo dopravy. V Roithově budově sídlí v současné době Generální ředitelství Českých drah a pobočka České pošty.
Ústřední městská knihovna
Na Mariánském náměstí č. p. 98/I Starého Města pražského vytvořil v letech 1925 až 1928 Roith budovu Ústřední knihovny včetně vnitřní výzdoby, kde součástí interiéru je rovněž primátorský byt. Knihovna patřila ve své době mezi nejmodernější v Evropě. Za strohou neoklasicistní fasádou rozlehlé budovy, ozdobenou pouze balkonem se šesti alegorickými postavami sochaře Ladislava Kofránka (1880–1954) vzniklo moderní a na svou dobu špičkově vybavené víceúčelové kulturní centrum. Vedle vlastní knihovny, knihovny pro mládež, knihovny pro nevidomé a knihovny komunálních zaměstnanců v něm byly k dispozici rovněž dva přednáškové sály, sály pro obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění, prostory pro loutkové divadlo Říše loutek, místnosti pro zamýšlené muzeum Antonína Sovy i kanceláře pro městský statistický úřad a primátorské apartmá. Novou budovu Ústřední knihovny postavila jako připomínku u příleži- tosti 60. výročí svého trvání a dar k 10. výročí Československé republiky Pražská městská spořitelna. V interiérech, které byly pojaty zdobněji než vnější plášť, se spojily dozvuky secese se silným vlivem módního českého art deca dvacátých let 20. století. Zařizování a výzdoba primátorské rezidence byly dokončeny v roce 1930 a slouží dodnes jako reprezentační prostory hlavního města republiky.
Další stavby konce dvacátých let a léta třicátá
František Roith byl rovněž autorem návrhu na stavbu Ministerstva zemědělství č. p. 65/II na Těšnově v Novém Městě pražském, realizovaného v letech 1929 až 1932. Soutěž na stavbu byla vypsána již roku 1922, první variantu odevzdal Roith v roce 1925, druhou v roce 1927 a definitivní plány v květnu 1928. Rozsáhlý palác v neoklasicistním stylu s fasádou obloženou kamennými deskami má centrálně umístěný portik, který je zdoben plastikami Karla Štipla (1889–1972).
V roce 1925 zvítězil Roith v konkurzu na budovu Šekového úřadu č. p. 796/ II na Novém Městě pražském, situovanou na nároží Štěpánské ulice a Václavského náměstí (v současnosti Komerční banka).
Novou budovu Ministerstva financí č. p. 63/ 3 na Dražického náměstí a další budovu téhož ministerstva v Letenské ulici č. p. 525/III na Malé Straně v Praze projektoval roku 1926 ve spolupráci s Karlem Pecánkem (1886–1944). Při neudělení I. místa získal návrh II. místo, stavby byly budovány v průběhu let 1927 až 1934.
Roith navrhoval rovněž další stavby v rodných Pardubicích, například budovu spořitelny a architektonické řešení jezu, je rovněž autorem architektonického návrhu hotelu Společenský dům v Luhačovicích, většinou se však účastnil architektonických soutěží v Praze. Drobnější byly jeho úpravy nájemního a obchodního domu č. p. 934/I na Staroměstském náměstí z roku 1930, v uvedeném roce navrhoval rovněž rodinné domy č. p. 1619/XIX a č. p. 1620/XIX – oba ve Vostrovské ulici v pražských Dejvicích. V letech 1931 až 1933 pracoval na plánech funkcionalistické sokolovny TJ Vyšehrad č. p. 65/VI na Rašínově nábřeží. Během období 1933 až 1934 vypracoval plány na rozšíření Pražské městské pojišťovny č. p. 932/I na Staroměstském náměstí, v letech 1934 až 1935 řešil stavbu kancelářského a nájemního domu č. p. 19/II akciové pojišťovny Moldavia-Generali v Jungmannově ulici.
Poslední velkou stavbou Františka Roitha byl neoklasicistní palác někdejší Živnostenské banky v ulici Na Příkopě č. p. 860, 862, 864/II, nedaleko náměstí Republiky (dnes Česká národní banka). Konkurz na návrhy banky proběhl v roce 1929, stavební povolení bylo vydáno roku 1931 a obnoveno v roce 1933, vlastní práce byly zahájeny v roce 1935 demolicí budovy Živnostenské banky z roku 1908 od Osvalda Polívky (1859–1931). Lev, který zdobil tuto budovu, byl přenesen na atiku nového paláce. Budova má žulové průčelí a její obchodní pasáž se sklobetonovou klenbou ústí na Senovážné náměstí. Stavba byla dokončena v roce 1939. Výčet realizací Františka Roitha zakončuje úprava interiéru lékárny U Zlatého hada č. p. 417/I na Národní třídě na Novém Městě pražském z roku 1937.
Úspěšný architekt zemřel 5. září 1942 ve Voznici u Dobříše a je pochován na Vinohradském hřbitově. Jméno architekta nese jedna z ulic – Roithova – na pražském Šeberově.
Zdroje:
[1] Architekt František Roith, rodinný archiv, z pozůstalosti.
[2] DOSTÁL, Oldřich, Josef PECHAR a Vítězslav PROCHÁZKA. Moderní architektura v Československu. Praha: NČSVU – Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[3] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní. Velký průvodce po architektuře let 1900–1950. Litomyšl: Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-204-4.
[4] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní II. Velký průvodce po architektuře let 1900–1950 / Levý břeh Vltavy. Litomyšl: P a sek a , 2 0 1 3 . I S B N 978-80-7432-350-8.
[5] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní III. Velký průvodce po architektuře let 1900–1950 / Pravý břeh Vltavy. Litomyšl: P a sek a , 2 0 1 4 . I S B N 978-80-7432-503-8.
[6] MÍKA, Zdeněk a kol. Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama, 1988.
[7] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015. ISBN 978-80-7260-321-3.
[8] STA ŇKOVÁ, Jiřina, Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: s.n., 1991. ISBN 80-900209-6-8.
[9] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing a.s., 1995. ISBN 80-85605-84-8.
[10] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 20 0 4 . ISBN 978-80-200-0969-8.
[11] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016. ISBN 978-80- 87438-79-4 (IC ČKAIT), ISBN 978-80-7480-060-3 (NPÚ).
