Zpět na osobnosti, rozhovory

František Čížek, 1. díl

3. listopadu 2021
Ing. Pavel Čížek

Působení Ing. Františka Čížka je spjato především s urbanizací Hradce Králové a tamější firmou Stavoprojekt. V počátcích své profesní kariéry se zaměřil na železobetonové skořepiny, později na železobetonové monolitické konstrukce průmyslových staveb. Jeho doménou byla statika – v roce 1954 se ostatně stal hlavním statikem s celostátní působností. S jeho jménem se pojí stavby, jako jsou hotel Černigov, náchodská Tepna, autobusové garáže i bytové domy na Slezském předměstí v Hradci Králové či malšovický stadion.


Narodil se 26. října 1901 v jihočeské vesnici Krajníčko u Bavorova. Po čtyřtřídní vesnické škole obecné a následně měšťanské ve Vodňanech byl později vzhledem k neutěšeným válečným poměrům přijat na vyšší státní reálku v Českých Budějovicích, a to rovnou do kvarty. V roce 1922 maturoval s vyznamenáním a téhož roku se zapsal na vysokou školu inženýrského směru konstruktivně-dopravního. Po částečném zklamání z přemíry přednášek a rýsování přestoupil druhým rokem na Karlovu univerzitu v Praze studovat matematiku a fyziku (profesoři Karel Petr, Bohumil Bydžovský, Petr Záviš). Po roce se však opět vrátil na techniku, kde ho stavebněinženýrské disciplíny s logikou aplikované matematiky zcela upoutaly. V květnu roku 1928 vykonal druhou státní zkoušku s vyznamenáním a převzal inženýrský diplom.

Profesor František Klokner mu nabídl místo ve Výzkumném a zkušebním ústavu hmot a konstrukcí stavebních (při ČVUT v Praze), kde byl vedoucím provozu Dr. Bedřich Hacar, a po několika měsících pak místo asis­tenta betonových konstrukcí na vysoké škole, kde po zvolení prof. Kloknera rektorem ČVUT suploval přednášky tehdy ještě mladý, ambiciózní a později v oboru betonového stavitelství proslulý Stanislav Bechyně. Výhodou asistentů s dopoledními školními povinnostmi byla v té době odpolední volna využitelná ke studiu odborných časopisů a knih, sledování problematiky obecné statiky a nauky o pružnosti. Také přístupná speciální betonářská literatura umožnila načerpat solidní a na svou dobu nejpokrokovější znalosti o železovém betonu a z něho prováděných konstrukcí.

Po tříleté asistenční praxi přešel na podzim roku 1931 do betonářského projektového oddělení pražské firmy V. Nekvasil v Karlíně a zahájil tak dlouhou životní etapu stavitelské a projektové praxe ve vysněném oboru betonového stavitelství. Hospodářská krize však způsobila, že již na jaře 1932 rozmnožil řady nezaměstnaných. V té době chvalně známého prvorepublikového kulturně-společenského kvasu se seznámil s mnoha význačnými architekty (Josef Gočár, Bedřich Feuerstein, Josef Havlíček, Karel Honzík), ale i výtvarníky a sochaři ze Spolku výtvarných umělců Mánes (S.V.U. Mánes).

Od července téhož roku našel nové zaměstnání v Hradci Králové, kde firma Ing. F. Komárek stavěla nádražní a poštovní budovu (obr. 2). Po krátké době, opět z krizových příčin, musel zaměstnanecký poměr přerušit a s tříměsíční vyplacenou gáží se odebral do klidné oázy jihočeského domova. Této doby využil k dokončení dizertační práce, na pražské technice podstoupil rigorózní zkoušku a 8. května 1934 byl prohlášen doktorem technických věd. Mezitím se pod vlivem Ostenfeldových, Takabeyových a Guldanových prací pustil do psaní průkopnické knihy Řešení patrových rámů metodou deformační, kterou vydal vlastním nákladem roku 1935 [1]. V tomto a následném období, kdy se většinou stavěly zděné obytné budovy s železobetonovými stropy, se zabývá jak problematikou upnutí stropů do cihelného zdiva [2],
tak statickými výpočty spojitých nadokenních překladů [3].

V Hradci Králové se zásluhou své snoubenky dostal k úspěšně vedené stavební firmě Ing. Robert Schmidt, a to v období zadání velké stavby krajského soudu s věznicí. U firmy působil jako statik, kalkulant soutěžních nabídek a posléze i vedoucí. Převzal ji do svých rukou začátkem roku 1939 a vedl ji pod vlastním jménem. Podle jeho návrhu firma v té době postavila vůbec poslední velkoměstsky pojatý funkcionalistický činžovní dům na území Hradce Králové, Nerudova 3. Roku 1941 se stavební ruch kromě prací pro wehrmacht nadobro zastavil.

Dobu vysoké nezaměstnanosti využil k zamyšlení nad statickou problematikou poznanou v praxi při navrhování a výstavbě monolitických konstrukcí. Tak vznikla kniha Kroucení rámových průvlaků, jež vyšla nákladem České grafické unie v Praze roku 1944 [4].

Po skončení dlouhé a ničivé války získal svého přítele arch. Josefa Havlíčka jako nástupce Josefa Gočára pro další úspěšnou a plánovitou výstavbu Hradce Králové. Ve spolupráci s arch. Františkem Bartošem pokračovala urbanizace Hradce Králové s návazností na koncepci Jana Kotěry a zejména Josefa Gočára v intencích charizmatického starosty Františka Ulricha, který se v letech 1895–1929 zasloužil o moderní přestavbu a rozvoj města, jež si vyneslo přívlastek „Salon republiky“. Práce ve stavebnictví se v důsledku nedostatku materiálu a pracovníků rozbíhala jen pomalu. Až v roce 1947 bylo firmě zadáno k výstavbě pět bytových domů z Labské kotliny podle Havlíčkova projektu (obr. 3) a také budova telekomunikační ústředny podle návrhu arch. Dr. Jana Rejchla s důsledně monolitickým skeletem (obr. 4). Osudným se pro podnikatele Františka Čížka stal 23. únor 1948, kdy byly kanceláře zapečetěny a firma znárodněna. Uvedené rozestavěné stavby potom převzaly Čs. stavební závody a ještě pod vedením jejich autorů je dokončily. Na podzim téhož roku vstoupil jako projektant statiky do hradeckého Stavoprojektu zakládaného arch. Ladislavem Machoněm s následným a postupným vedením známými architekty F. Bartošem, O. Novým a J. Rejchlem.

Železobetonové skořepiny

Podnikatelskou kariéru, která mu nikdy neseděla, opustil bez lítosti a rád zakotvil v projektovém ústavu, kde se mohl konečně jako statik plně realizovat. Hned od začátku tu mohl prosadit železobetonové skořepiny, především hyperbolické paraboloidy, které se brzy pobočkou pardubického Průmstavu úspěšně realizovaly – nejprve ve spolupráci s arch. Zdeňkem Benešem, jako obrácené deštníky v bazilikálním uspořádání pro jídelnu náchodské Tepny (obr. 5a, b), pak ve variantě křížových kleneb pro trolejbusové garáže v Hradci Králové ve spolupráci s arch. Rejchlem (obr. 6a, b, c).

Následně byl pověřen vypracováním návrhu a statického řešení konoidů pro STÚ s příznivým lektorským posudkem Dr. Štěpána Ješe. Pokusné stavby se pak uskutečnily v Hradci Králové na Pouchově i v Pardubicích, ve větším měřítku pro městské autobusové garáže v Ústí nad Labem – Předlicích.

Vzhledem k úbytku výstavby monolitických konstrukcí průmyslových staveb, vyvolanému počínající preferencí prefabrikace, stala se práce ve Stavoprojektu méně atraktivní. Brzy po operaci páteře roku 1953 přišla od přítele ze studentských dob arch. Jaroslava Tajera, pověřeného organizací vzniku nového ústavu Potravinoprojekt, lukrativní nabídka na funkci hlavního statika s celostátní působností. Přesídlení do Prahy a nástup do nabízené funkce roku 1954 s programem zajímavého sortimentu železobetonových monolitických konstrukcí průmyslových staveb, zejména potravinářských skladů a obilních sil, cukrovarů a pivovarů, pekáren nebo mlékáren, určených k výstavbě na celém území ČSSR, bylo zárukou smysluplné projektové činnosti. Příkladně u etážových skladů se používaly deskové stropy s průvlakovým roštem nebo hřibové stropy s vykrakorcovanými obvody a pro konzolové přístřešky konoidy. Při navrhování a výstavbě moderních velkopekáren s monolitickými konstrukcemi se využily jejich pozitivní statické vlastnosti spočívající v možnosti vytváření lokálně proměnných průřezů rámových příčlí a také náběhů stropních i střešních spojitých deskových útvarů. Tento typ patrových skladů se uplatnil v Karviné, Litvínově a Českých Budějovicích. V Prešově se pro skladování mouky volila baterie čtvercových sil. U mlékáren se uplatnily válcové skořepiny, postavené v Příbrami a Žilině. Do té doby spadá také obnovená spolupráce s arch. Havlíčkem, a to nejen na soutěžních nerealizovaných projektech pyramidových administrativních budov nebo kruhových hotelů, ale i pro konkrétní stavby např. v Kladně.

Začátkem roku 1958 vypukla v pražském Potravinoprojektu bezohledná politická čistka a hlavní statik, jako bývalý podnikatel, byl přeřazen k manuální práci. Díky konexím arch. Havlíčka se naštěstí na podzim téhož roku František Čížek dostal do nově ustanoveného projektového oddělení pražského Prům­­stavu. Ani na novém podřadném místě však kádrové potíže neskončily, a to až do doby, kdy jeho odvolání na ÚV KSČ skončilo smírným kompromisem.

Po mnoha útrapách a s prasklým žaludečním vředem se brzy ocitl ve Vinohradské nemocnici, kde se podrobil náročné operaci. Po rekonvalescenci na podzim roku 1959 se však o něj začalo opět zajímat vedení hradeckého Stavoprojektu. V dubnu roku 1960 nastoupil do Hradce Králové k zajímavé práci. Nad očekávání tam pobyl sedm let až po svůj odchod do trvalého důchodu.

První projekt v tomto období patřil odvážnému návrhu železobetonových tribun Všesportovního stadionu v Hradci Králové–Malšovicích. Zejména západní tribuna s vyložením střešní konstrukce 27 m a stejnou výškou v hřebeni byla tvořena skořepinami typu hyperbolického paraboloidu s využitím předpínání (obr. 7b, d, e). Roku 1962 byl dokončen prováděcí projekt, doplněný pokyny pro stavební a výrobní technologické postupy. Z dodavatelských důvodů však byly tyto náročné betonové konstrukce nahrazeny lehkými ocelovými přístřešky s plechovými lomenicemi (obr. 7a). Konceptní studii zastřešení stadionu ocelovou konstrukcí zpracoval v únoru 1964 Dr. František Čížek. Konečný návrh a realizační i výrobní dokumentaci přístřešků vypracoval specialista na ocelové konstrukce Ing. Miloš Morávek v srpnu téhož roku. Kuriózní bylo založení přední tlačené ocelové stojky přístřešku na 6 m vysokém násypu železobetonovým základovým útvarem sestaveným ze čtyř výseků hyperbolického paraboloidu (obr. 7c).

Ze zajímavých staveb postavených v té době lze uvést čtyři bytové čtrnáctipodlažní domy na Slezském předměstí od arch. Jana Zídky s bezprůvlakovými stropními deskami podepřenými prefabrikovanými sloupy a vnitřním monolitickým komunikačním jádrem. Konstrukce se vyznačovala výjimečnou flexibilitou pro plošné a variabilní uspořádání obytných jednotek (obr. 8a, b, c).

Zdroje:
[1] ČÍŽEK, F. Řešení patrových rámů metodou deformační. Hradec Králové: nákladem vlastním, 1935, vytiskly grafické závody V. & A. Janata v Novém Bydžově.
[2] ČÍŽEK, F. Upnutí železobetonových stropů do cihelného zdiva. Stavitelské listy, roč. XXXIV, č. 20, 21, 22.
[3] ČÍŽEK, F. Statický výpočet spojitých překladů nadokenních. Stavitelské listy, roč. XXXIV, č. 20–24.
[4] ČÍŽEK, F. Kroucení rámových průvlaků. Praha: vydala skupina stavebních inženýrů při odbočce Spolku českých inženýrů v Praze nákladem České grafické unie a.s. v Praze, 1944.
[5] ČÍŽEK, F. a P. ČÍŽEK. Železobetonové výškové budovy. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1978.
[6] HAVLÍČEK, J. Návrhy a stavby. Praha: SNTL, 1964.
[7] Konference Planning and Design of Tall Buildings, Bethlehem, Pennsylvania, August 21–26, 1972.
[8] ČÍŽEK, P. a B. RUSEK. František Čížek – protagonista betonového stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2001.