František Albert Libra, I. díl

František Albert Libra se narodil jako starší ze dvou synů v chalupnické rodině 8. dubna 1891 v Českém Herálci (v současnosti Herálec pod Žákovou horou). Po absolvování  německé  reálky v Jihlavě v letech 1903 až 1910  se rozhodl pro studium architektury (jeho zájmy však byly daleko širší – především vztah k  hudbě). V letech 1910 až 1913  studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze a jeho profesory byli například architekti Jan Koula (1896–1975), Josef Fanta  (1856–1954),  malíř  Adolf Liebscher (1857–1919), sochař Antonín Popp (1850–1915) a další. Poté vystudoval během let 1913 až 1916 pražskou Německou vysokou technickou školu. Jeho studium bylo přerušeno 1. světovou válkou, roku 1916 byl odveden na rumunskou frontu jako domobranecký inženýr. Na přelomu let 1919 až 1920 pracoval jako poručík Leteckého sboru Československé armády, v oddělení pro stavbu letišť, posléze krátce jako smluvní úředník na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro stavební ruch. Studium dokončil v roce 1920 a na podzim roku 1921 nastoupil dráhu soukromého architekta. V prosinci 1921 se architekt Libra oženil, v roce 1923 se narodila dcera Eva. V dalších letech Libra podniká řadu studijních cest po  Evropě  i  mimo ni (Francie, Alžírsko, Anglie, Nizozemsko, Itálie, Rumunsko), účastní se výstav a  kongresů. Na přelomu let 1924–1925 je přítomen pražským přednáškám Le Corbusiera (1887–1965), Waltra Gropia (1883–1969), Karla Teigeho (1900–1951) a dalších teoretiků umění. Seznamuje se osobně rovněž s architektem Adolfem Loosem.

Kromě  činnosti  architekta uplatňuje široké kulturní zájmy: aktivně hraje na violoncello, zabývá se historií a filozofií,  spolupracuje s Autoklubem Republiky československé, pro který vytvořil nový znak, a účastní se činnosti Klubu architektů. Jeho dílo reaguje na vývoj architektury u nás. Na 300 jeho projektů představuje práce rozličného rozsahu a různé závažnosti. Zúčastnil se přibližně padesáti soutěží, z toho čtyřicet jeho návrhů bylo oceněno nebo i realizováno. Druhá světová válka znamenala pro architekta Libru při zákazu stavební činnosti útlum tvorby, první poválečné projekty z let 1946 až 1947 jsou spojeny s budováním průmyslu mimo Prahu. Začaly se stavět a rekonstruovat budovy pro ubytování zaměstnanců, rodinné domky, sociální a zdravotnická zařízení či budovy státní správy.

Rok 1948 znamenal ukončení existence samostatných architektonických ateliérů. Téhož roku architekt Libra vstoupil do pobočky královéhradeckého Sta- voprojektu Trutnov jako vedoucí architektonického odboru. V roce 1950 vážně onemocněl, musel  být  hospitalizován a každotýdenní cesty do Trutnova již nemohl vykonávat. Po krátkém působení v pražském Stavoprojektu přešel jako expert na průmyslové stavby do Energoprojektu, kde pracoval až do své smrti 30. června 1958.

Průmyslové stavby

Libra se věnoval návrhům průmyslových staveb daleko více než většina českých architektů. Jeho funkcionalistické stavby jsou dodnes oceňovány a některé z nich jsou památkově chráněny jako zdařilá funkcionalistická díla. V letech 1925 až 1926 například navrhoval drticí stanici pro Varínske asfaltové banské ťažiarstvo na Slovensku v okrese Žilina, z let 1926 až 1927 pochází návrh jeho slavné Edisonovy transfor- mační stanice v pražské Jeruzalémské ulici č. 2, č. p. 1321, kterou se rozhodly zřídit Elektrické podniky hlavního města Prahy.

Odvážně řešená budova v blízkosti kostela sv. Jindřicha a nedaleké Jindřišské věže byla jednou z prvních funkcionalistických realizací v Praze a její výstavba trvala čtyři roky. Budova byla pojatá jako kubus s předsazeným horizontálním průčelím ve střední části, přičemž hmotu budovy odlehčuje několik okenních polí, členěných do malých tabulek. Roku 1930 byla  fasáda budovy doplněna o umělecké dílo sochaře Zdeňka Pešánka (1896–1965) – kinetickou světelnou plastiku se zakomponovanými prvky osvětlení barevnými žárovkami a zářivkami, která má symbolizovat osobnost velkého vynálezce. Trafostanice, která je kulturní památkou ČR, sloužila původnímu účelu do devadesátých let 20. století, kdy byla její technologie odstraněna z budovy a přesunuta do podzemí. V letech 2005 až 2007 se bývalá trafostanice dočkala úspěšné konverze (pro administrativní účely, pro potřeby spořitelny  a  bydlení v nástavbě), uskutečněné architektem  Ladislavem  Lábusem a jeho ateliérem.

Do přírodního prostředí v Praze-Hlubočepích v Prokopském údolí Libra citlivě umístil v roce 1937 továrnu  Hydroxygen  na  kyslík a dissous neboli acetylen (svářecí plyn). Plyn byl vyvíjen reakcí karbidu s vodou ve střední, převýšené části se šikmou skleněnou střechou, jímán do plynojemu, sušen, čištěn a v přízemní hale plněn do chlazených tlakových láhví,  expedovaných z kryté rampy v přední části budovy. V zadní části se nacházela administrativní část budovy. Výroba plynu byla provozována až do roku 1948. Chátrající budovu, zbavenou strojního zařízení, pak využívala firma Technoplyn jako sklad, v roce 1982 byl vydán demoliční výměr. Díky iniciativě občanů a Sekce ochrany průmyslového dědictví NTM byla továrna zapsána na Ústřední seznam kulturních  památek  ČR  a poté zachráněna. Roku 2000 byla budova adaptována architekty Františkem Pajerem a Karlem Hronem na kanceláře.

V  Praze-Vysočanech  byla  postavena v letech 1938 až 1941 továrna AGA (později Technoplyn), rovněž vyrábějící kyslík a dissous, jejímž investorem byl me- zinárodní koncern se sídlem ve Švédsku. Architekt využil velkorysosti investora a kromě automatizovaných provozů továrny, kde vylepšil logičtější postup výrobních prací, a bohatého zázemí pro zaměstnance (šatna, jídelna, hygienická zařízení, byty,  garáže) navrhl reprezentativní funkcionalistické administrativní budovy po obvodu  obdélníkové  parcely  při vstupu do areálu v dnešní Kolbenově ulici. V těchto budovách byly umístěny kanceláře, výstavní síně a místnosti pro styk s odběrateli, včetně Librou navrženého vestavěného nábytku a zařízení interiérů. Uprostřed parcely byla situována výrobna plynu, vzdálená od ostatních budov z bezpečnostních důvodů. Z chladicí věže vytvořil Libra působivou dominantu, plochu továrního dvora zjemnil zatravněnou plochou s kruhovým bazénkem, fontánou a pergolou, která oddělovala obytnou část od továrního dvora. Investor byl s řešením továrny natolik spokojen, že v roce 1939 nabídl Librovi stálou spolupráci za podmínky, že se přestěhuje do Švédska. Libra však lákavou nabídku nepřijal.