Zpět na osobnosti, rozhovory

František Albert Libra, I. díl

4. září 2019
Petr Zázvorka

Význačný český funkcionalistický architekt a urbanista proslul především vítězným soutěžním návrhem na stavbu komplexu budov Masarykova sanatoria pro léčbu TBC ve Vyšných Hágách na Slovensku a Edisonovy transformační stanice v Praze. Jeho tvorba představuje široké spektrum staveb pro průmysl, kulturu, sport, budovy pro bydlení, úřady, hotely, zdravotní a sociální zařízení i návrhy na řešení regulace měst, ale i plakáty a drobný design. Jeho neobyčejný talent a píli dokumentuje na 300 architektonických návrhů i množství realizací.


František Albert Libra se narodil jako starší ze dvou synů v chalupnické rodině 8. dubna 1891 v Českém Herálci (v současnosti Herálec pod Žákovou horou). Po absolvování  německé  reálky v Jihlavě v letech 1903 až 1910  se rozhodl pro studium architektury (jeho zájmy však byly daleko širší – především vztah k  hudbě). V letech 1910 až 1913  studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze a jeho profesory byli například architekti Jan Koula (1896–1975), Josef Fanta  (1856–1954),  malíř  Adolf Liebscher (1857–1919), sochař Antonín Popp (1850–1915) a další. Poté vystudoval během let 1913 až 1916 pražskou Německou vysokou technickou školu. Jeho studium bylo přerušeno 1. světovou válkou, roku 1916 byl odveden na rumunskou frontu jako domobranecký inženýr. Na přelomu let 1919 až 1920 pracoval jako poručík Leteckého sboru Československé armády, v oddělení pro stavbu letišť, posléze krátce jako smluvní úředník na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro stavební ruch. Studium dokončil v roce 1920 a na podzim roku 1921 nastoupil dráhu soukromého architekta. V prosinci 1921 se architekt Libra oženil, v roce 1923 se narodila dcera Eva. V dalších letech Libra podniká řadu studijních cest po  Evropě  i  mimo ni (Francie, Alžírsko, Anglie, Nizozemsko, Itálie, Rumunsko), účastní se výstav a  kongresů. Na přelomu let 1924–1925 je přítomen pražským přednáškám Le Corbusiera (1887–1965), Waltra Gropia (1883–1969), Karla Teigeho (1900–1951) a dalších teoretiků umění. Seznamuje se osobně rovněž s architektem Adolfem Loosem.

Kromě  činnosti  architekta uplatňuje široké kulturní zájmy: aktivně hraje na violoncello, zabývá se historií a filozofií,  spolupracuje s Autoklubem Republiky československé, pro který vytvořil nový znak, a účastní se činnosti Klubu architektů. Jeho dílo reaguje na vývoj architektury u nás. Na 300 jeho projektů představuje práce rozličného rozsahu a různé závažnosti. Zúčastnil se přibližně padesáti soutěží, z toho čtyřicet jeho návrhů bylo oceněno nebo i realizováno. Druhá světová válka znamenala pro architekta Libru při zákazu stavební činnosti útlum tvorby, první poválečné projekty z let 1946 až 1947 jsou spojeny s budováním průmyslu mimo Prahu. Začaly se stavět a rekonstruovat budovy pro ubytování zaměstnanců, rodinné domky, sociální a zdravotnická zařízení či budovy státní správy.

Rok 1948 znamenal ukončení existence samostatných architektonických ateliérů. Téhož roku architekt Libra vstoupil do pobočky královéhradeckého Sta- voprojektu Trutnov jako vedoucí architektonického odboru. V roce 1950 vážně onemocněl, musel  být  hospitalizován a každotýdenní cesty do Trutnova již nemohl vykonávat. Po krátkém působení v pražském Stavoprojektu přešel jako expert na průmyslové stavby do Energoprojektu, kde pracoval až do své smrti 30. června 1958.

Návrh hornické kolonie v Bílině

Sociální byty a funkcionalistické vily

Jednou z prvních Librových zakázek v roce 1921 byla Kolonie svobody – dvaapadesát rodinných domků a dvojdomků, stavěných na rozhraní pražských Vinohrad a Vršovic podle zákona o stavebním ruchu družstvem Svépomoc. Libra tyto domky (ze současného hlediska vily) navrhoval v několika typech tak, aby celek nepůsobil jednotvárně. Budovy se odlišovaly barvami (jasně červenou, modrou, okrovou, tmavě rudou a hnědou a měly výrazné horizontální římsy odlišných barev). Stavba postupovala od západu k východu, první z domků byly ovlivněny rondokubismem, další byly jednodušší, působily civilněji. Oplocení kolonie bylo řešeno jednotně a mělo bílou barvu. Libra se stal  členem družstva a získal jednu z parcel na rohu Hradešínské a Chorvatské ulice, kde si vybudoval v roce 1925 domek, který byl obměnou jednoho z typů domů. Zařídil si v něm kancelář, ve které s přerušením několika let tvořil a pracoval po celou dobu praxe.

Stavby pro bydlení tvořily přitom velkou část jeho návrhů (jichž bylo cca osmdesát), včetně nerealizovaných, ve škále od tzv. nejmenšího bytu pro horníky, dělníky, státní  zaměstnance a majitele družstevních bytů až po řešení bydlení pro náročné stavebníky. Ve dvacátých letech 20. století projektoval Libra řadu kolonií rodinných  domů a domků. Byly to hornické kolonie v severních a západních Čechách – například v letech 1923 až 1925 v Lomu (okres Most), dále Červená osada v Bílině (okres Teplice) a během let 1924 až  1925  kolonie  domků v Litvínově, konkrétně v Horním Litvínově a Záluží  (okres  Most)  a současně i  družstevní  kolonie v Praze, kolonie domků pro různé instituce, obytné domy pro státní zaměstnance v Lounech nebo ve Velvarech. Při návrzích vycházel vždy z funkcionalistických zásad propojování místností a přihlížel k potřebám sociální skupiny, jíž měly byty sloužit.

Od roku 1923 vedl Libra po architektonické stránce akci „bytové péče hornické“ při Ministerstvu veřejných prací, jejímž cílem byla výstavba cca dvaceti kolonií rodinných domků, které zčásti navrhoval sám. Šlo  o domky s valbovou střechou s vestavěným podkrovím, určeným pro spaní.

Do dvacátých let patří i návrhy obytných domů pro státní zaměstnance v Ledči nad Sázavou, v Nasavrkách, Rakovníku a Hlinsku. Domy jsou řešeny podle místních podmínek, v rámci možností se jedná o pohodlné byty s moderním urbanistickým řešením.

Z let 1924 až 1925 je rovněž blok osmnácti schodišťových domů v Praze-Vršovicích s jednopokojovými až třípokojovými  byty a horizontálně řešenými průběžnými balkony na jižní straně, které patří k jednotlivým bytům. Vzhledem ke svažitému terénu řešil Libra domy jako tzv. otevřený blok s dvorním prostranstvím a dětskými hřišti (byl to první otevřený blok v Praze).

Ve třicátých letech dospěl Libra při soutěžích o projekt malometrážních bytů s limitovanou obytnou plochou i limitovanými náklady k řešení bytové buňky, pojaté v pavlačových domech jako trojtrakt. Podle tohoto principu byly v letech 1930 až 1936 realizovány pavlačové domy v Praze na Pankráci a v  Holešovicích, a to ve spolupráci s architektem Jiřím Kanem (1895–1944). Kromě domů pro hromadnou bytovou výstavbu navrhoval Libra rovněž několik vil, z nichž nejznámější jsou funkcionalistické stavby v Praze-Střešovicích pro malíře Alfréda Justitze z roku 1931, pro Ing. Viktora Kohnera v Jindřichově Hradci z roku 1933 a pro Arnošta Grossmanna, ředitele továrny na výrobu kyslíku a kyseliny uhličité, v Praze na Barrandově (1937). K navrhování dělnických kolonií se Libra vrátil opět po roce 1945, když realizoval v Příbrami a Jílovém u Prahy domky pro horníky a pracovníky rudných dolů (1947 až 1948), v Úpici (1946 až 1948), v Poříčí a domky pro zaměstnance textilních závodů v  Malých  Svatoňovicích (1947).

Továrna AGA na výrobu kyslíku a acetylenu v Praze-Vysočanech, 1937

Průmyslové stavby

Libra se věnoval návrhům průmyslových staveb daleko více než většina českých architektů. Jeho funkcionalistické stavby jsou dodnes oceňovány a některé z nich jsou památkově chráněny jako zdařilá funkcionalistická díla. V letech 1925 až 1926 například navrhoval drticí stanici pro Varínske asfaltové banské ťažiarstvo na Slovensku v okrese Žilina, z let 1926 až 1927 pochází návrh jeho slavné Edisonovy transfor- mační stanice v pražské Jeruzalémské ulici č. 2, č. p. 1321, kterou se rozhodly zřídit Elektrické podniky hlavního města Prahy.

Odvážně řešená budova v blízkosti kostela sv. Jindřicha a nedaleké Jindřišské věže byla jednou z prvních funkcionalistických realizací v Praze a její výstavba trvala čtyři roky. Budova byla pojatá jako kubus s předsazeným horizontálním průčelím ve střední části, přičemž hmotu budovy odlehčuje několik okenních polí, členěných do malých tabulek. Roku 1930 byla  fasáda budovy doplněna o umělecké dílo sochaře Zdeňka Pešánka (1896–1965) – kinetickou světelnou plastiku se zakomponovanými prvky osvětlení barevnými žárovkami a zářivkami, která má symbolizovat osobnost velkého vynálezce. Trafostanice, která je kulturní památkou ČR, sloužila původnímu účelu do devadesátých let 20. století, kdy byla její technologie odstraněna z budovy a přesunuta do podzemí. V letech 2005 až 2007 se bývalá trafostanice dočkala úspěšné konverze (pro administrativní účely, pro potřeby spořitelny  a  bydlení v nástavbě), uskutečněné architektem  Ladislavem  Lábusem a jeho ateliérem.

Do přírodního prostředí v Praze-Hlubočepích v Prokopském údolí Libra citlivě umístil v roce 1937 továrnu  Hydroxygen  na  kyslík a dissous neboli acetylen (svářecí plyn). Plyn byl vyvíjen reakcí karbidu s vodou ve střední, převýšené části se šikmou skleněnou střechou, jímán do plynojemu, sušen, čištěn a v přízemní hale plněn do chlazených tlakových láhví,  expedovaných z kryté rampy v přední části budovy. V zadní části se nacházela administrativní část budovy. Výroba plynu byla provozována až do roku 1948. Chátrající budovu, zbavenou strojního zařízení, pak využívala firma Technoplyn jako sklad, v roce 1982 byl vydán demoliční výměr. Díky iniciativě občanů a Sekce ochrany průmyslového dědictví NTM byla továrna zapsána na Ústřední seznam kulturních  památek  ČR  a poté zachráněna. Roku 2000 byla budova adaptována architekty Františkem Pajerem a Karlem Hronem na kanceláře.

V  Praze-Vysočanech  byla  postavena v letech 1938 až 1941 továrna AGA (později Technoplyn), rovněž vyrábějící kyslík a dissous, jejímž investorem byl me- zinárodní koncern se sídlem ve Švédsku. Architekt využil velkorysosti investora a kromě automatizovaných provozů továrny, kde vylepšil logičtější postup výrobních prací, a bohatého zázemí pro zaměstnance (šatna, jídelna, hygienická zařízení, byty,  garáže) navrhl reprezentativní funkcionalistické administrativní budovy po obvodu  obdélníkové  parcely  při vstupu do areálu v dnešní Kolbenově ulici. V těchto budovách byly umístěny kanceláře, výstavní síně a místnosti pro styk s odběrateli, včetně Librou navrženého vestavěného nábytku a zařízení interiérů. Uprostřed parcely byla situována výrobna plynu, vzdálená od ostatních budov z bezpečnostních důvodů. Z chladicí věže vytvořil Libra působivou dominantu, plochu továrního dvora zjemnil zatravněnou plochou s kruhovým bazénkem, fontánou a pergolou, která oddělovala obytnou část od továrního dvora. Investor byl s řešením továrny natolik spokojen, že v roce 1939 nabídl Librovi stálou spolupráci za podmínky, že se přestěhuje do Švédska. Libra však lákavou nabídku nepřijal.

Po válce se Libra vrátil ke stavbám pro průmysl například adaptací tírny a máčírny lnu pro České lnářské textilní závody Texlen v Plané (okres Tachov) roku 1949 a téhož i následujícího roku v rámci Stavoprojektu Trutnov další tírny a máčírny lnu, tentokrát pro Čemolen v Teplé (okres Karlovy Vary).

V rámci Energoprojektu se na základě architektonické spolupráce v letech 1955 až 1957 zúčastnil rovněž stavby elektrárny Březová-Tisová (okres Sokolov).

Mezi stavby pro průmysl lze zařadit rovněž oceněné (ale nerealizované) návrhy na hydrotechnické stavby z  přelomu  dvacátých a třicátých let 20. století – návrhy na architektonickou úpravu přehrady na Slapech (1928), ve Vraném (1933) a v Lysé nad Labem (1933).

Zdroje:
[1] BERAN, Lukáš a Vladislava VALCHÁŘOVÁ. Pražský industriál. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, 2006.
[2] Chlazení. Seminář o chladivech, 2. část. Historie výroby technických plynů – Linde Gas. 2015, č. 3, str. 27–34. Praha: Ing. Jan Bílek.
[3] LIBROVÁ, Eva. Architekt F. A. Libra. Hrst vzpomínek na otce. Praha: Mladá fronta, 2009.
[4] LUKEŠ, Zdeněk a Pavel HROCH. Praha moderní II. Litomyšl: Paseka, 2013.

[5] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní III. Litomyšl: Paseka, 2014.
[6] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 2015.
[7] OUD, J. J. P. F. L. Wrightův vliv na evropskou architekturu. Stavba, měsíčník pro stavební umění. 1927–1928, roč. VI, str. 183–188. Praha: Klub Architektů v Praze.
[8] STARÝ, Oldřich. Poznámky k soutěži na stadion v Bráníku u Prahy. Stavba. Měsíčník pro stavební umění. 1929–1930, roč. VIII, str. 35–46. Praha: Klub Architektů.
[9] Stavba, měsíčník pro stavební umění. 1927–1928, roč. VI, str. 160 –161. Praha: Klub Architektů v Praze.
[10] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.