Elbphilharmoniev Hamburku – dramatický zrod výjimečné veřejné budovy, 1. díl
Nová hamburská Elbphilharmonie si získala světovou proslulost nejen působivou expresivní architekturou a jedinečnými akustickými vlastnostmi koncertního sálu v jejím nitru, ale i dramatičností svého zrodu. Její příběh mnohonásobného překročení plánovaných nákladů a opakovaného posouvání původního termínu dokončení ilustruje specifické problémy realizace výjimečné veřejné budovy v podmínkách současné evropské liberální demokracie. Článek se bude proto věnovat jak technické, stavební stránce této mimořádné budovy, tak i postupu a souvislostem její výstavby.
Architektura a koncepční řešení budovy
Stejně jako řada jiných měst, i Hamburk se pustil v novém miléniu do revitalizace svých dlouhodobě nevyužívaných a městskými plánovači dosud přehlížených brownfieldů. Největším z nich je rozsáhlá průmyslová zóna při severním břehu Labe, jižně a východně od slavného Speicherstadtu, jedinečného souboru cihlových skladů a překladišť zapsaného od roku 2015 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V místech někdejších doků a přístavních mol opuštěných po 2. světové válce vyrůstá od roku 2008 nová městská čtvrť HafenCity. S plánovanou rozlohou 220 ha se jedná v současnosti patrně o největší městský revitalizační projekt v Evropě. Vznikající zástavba je pestrou kombinací kancelářských, maloobchodních a obytných budov vysoké architektonické a technické úrovně, vznikající pásy budov podél bývalých říčních kanálů a nábřeží Labe jsou promyšleně lemovány promenádami, nápaditou drobnou městskou architekturou a zelení. Na urbanistickém řešení a návrhu jednotlivých budov se kromě domácích architektů a projektantů podílejí i nejproslulejší zahraniční inženýrské kanceláře.
Bezesporu nejzajímavější z nových stavebních objektů HafenCity je nedávno otevřená víceúčelová budova Elbphilharmonie, kterou navrhla renomovaná architektonická kancelář Herzog & de Meuron (HdM), sídlící ve švýcarské Basileji. Monumentální budova se po výšce skládá ze dvou pohledově velmi kontrastních hmot. Spodní část tvoří masivní blok revitalizovaného historického velkoskladu s půdorysnou plochou 635 000 m2, z něhož byly zachovány 35 m vysoké obvodové stěny z režného cihlového zdiva. Na tomto vizuálně těžkém cihlovém monolitu se pak až do výšky 110 m vypíná extravagantní novostavba horní části budovy, která působí díky rafinovanému prosklenému plášti a výrazně zvlněnému, jakoby vlajícímu zastřešení jako jakýsi stylizovaný krystal či úlomek ledovce.
Elbphilharmonie stojí na západní špičce někdejšího ostrova Sandtorhafen, ostře čnějícího do koryta Labe k západu, což ještě umocňuje jedinečnou působivost této budovy, zejména při pohledu proti toku řeky. Mimořádně komplexní budova se uvnitř skládá z většího množství sektorů, které jsou sice technicky a organizačně provázané, jejich účel je však různý (obr. 2). Těmi stěžejními jsou tři koncertní sály se zkušebnami a zázemím pro návštěvníky, pětihvězdičkový hotel ve východní části nejvyšších pater, luxusní apartmány v západní, nejvyšší části budovy a rozsáhlý parkovací dům v prostorách někdejšího velkoskladu. Provázání a zároveň oddělení starého spodku a nového vršku budovy je realizováno rozsáhlým, horizontálně vedeným, veřejně přístupným prostorem pojmenovaným The Plaza s venkovním obvodovým ochozem nabízejícím návštěvníkům koncertů, ale i široké veřejnosti panoramatický výhled z výšky na město a přístav.
V těžišti budovy jsou mezi jejími obytnými a hotelovými částmi situovány dva koncertní sály. Velký sál určený pro symfonickou hudbu má kapacitu 2150 míst, Malý sál s kapacitou 550 míst je přednostně určen k provozování koncertů komorní hudby. Přístup do foyeru hlavního sálu je, slovy architekta de Meurona, veden „ceremoniální cestou“, výrazným, nálevkovitě zakřiveným schodištěm, na který navazují jako „plovoucí stuhy“ větve schodišť, jež návštěvníky dovedou k příslušné sekci hlediště. Dlouhé řady sedadel auditoria jsou situovány na mnoha částečně propojených balkonech, spíš mělkých strmých terasách, které obkružují v plochých spirálách centrálně umístěné pódium, nad nímž ze stropu visí mohutný kuželovitý reflektor, který kromě akustické funkce nese i osvětlení. V případě koncertních sálů hamburské Elbphilharmonie byla ve světovém měřítku vůbec poprvé realizována jedinečná akustická úprava všech vnitřních povrchů jejich úplným obložením vrstvou speciálního sádrovláknitého kompozitu, vytvořením tzv. bílé kůže (Weiße Haut). Panely vnitřního obložení, z nichž se jen nepatrná část tvarově opakuje, mají kromě vynikajících akustických vlastností i funkci protipožární ochrany prvků nosné konstrukce sálů.
Elbphilharmonie je záměrně navržena tak, aby vznikla globálně jedinečná stavba nejen akustickými a technickými kvalitami koncertních sálů v jejím nitru, ale i atraktivní, expresivní architekturou jejího vnějšího vzhledu. Stala se také budovou mediálně obecně známou, protože kromě mnohonásobného překročení původního rozpočtu a opakovaného posouvání termínu dokončení poutala její výstavba po plných deset let pozornost odborníků i veřejnosti svou výjimečnou dramatičností.
Historie lokality a budov před Elbphilharmonie
Areál Speicherstadt („město skladů“) byl budován v hamburském přístavu mezi lety 1883 a 1927, do provozu byl uveden v roce 1888. Jedinečný komplex skladovacích budov z červených cihel v novogotickém stylu založených na roštech dřevěných pilot byl navržen architekty Franzem Andreasem Meyerem a Carlem Johannem Christianem Zimmermannem, který jako městský stavební ředitel (Hamburger Baudirektor) výstavbu Speicherstadtu současně i řídil. Už v roce 1875 byl však na ostrově Sandtorhafen, nejzápadnějším výběžku plánovaného Speicherstadtu, dokončen a zprovozněn velkosklad Kaiserspeicher s 19 000 m2 skladové plochy (obr. 3). I později šlo o největší skladovou budovu v hamburském Speicherstadtu a také jedinou, u níž mohly přímo kotvit i velké lodě. Budova velkoskladu, na jejíž výstavbu dohlížel Johannes Ch. W. Dalmann, tehdejší hamburský ředitel výstavby vodních staveb, byla pojmenována po prvním německém císaři Vilému I. Pruském.
V roce 1943 byl Kaiserspeicher těžce poškozen spojeneckým náletem a také s ohledem na jeho morální zastarání už k jeho rekonstrukci nikdy nedošlo. Opuštěné torzo císařského velkoskladu bylo roku 1962 zdemolováno a na jeho místě byl podle návrhu renomovaného hamburského architekta Wernera Kallmorgena mezi lety 1962 a 1966 (obr. 4) postaven velkosklad Kaispeicher A. Ten pak sloužil dalších čtvrt století pro uskladnění kakaa, tabáku, čaje a podobných komodit. Budova velkoskladu, jehož základy a obvodové stěny jsou zabudovány do novostavby Elbphilharmonie, měla – a nadále má – v půdorysu tvar protáhlého lichoběžníku. Délky jeho dlouhých stran souběžných s tokem Labe činí 125 a 110 m, budova byla vysoká 30 m. Velkosklad byl založen na 1111 betonových pilotách kruhového průřezu průměru 0,5 m. Prefabrikované piloty byly beraněny zvodnělými bahnitými vrstvami koryta Labe a podložní rašelinou až do vrstvy únosných písků, o kterou jsou opřeny. Kaispeicher A byl uveden do provozu už po dvou letech výstavby v roce 1963, zcela dostavěn byl však až v roce 1966.
V důsledku rozvoje kontejnerové dopravy začal Kaispeicher A ztrácet už od sedmdesátých let 20. století na významu a v devadesátých letech už zůstal zcela prázdný, nevyužívaný. Když pak v roce 1997 začalo město Hamburk a jeho tehdejší starosta Henning Vorscherau (SPD) připravovat rozsáhlý, velkorysý projekt HafenCity, v generálním plánu této nové hamburské čtvrti bylo u pozemku s dožívajícím Kaispeicher A stanoveno budoucí kulturní využití. To se ovšem změnilo v roce 2000, kdy město plánované kulturní využití zrušilo a nabídlo parcelu i s budovou velkoskladu developerovi Ludgeru Inholtemu, který tam začal připravovat výstavbu kancelářského komplexu Media City Port. Předběžný zájem o kancelářské prostory v této budově byl však natolik malý, že se Inholte rozhodl realizaci svého investičního záměru odložit. Nejistota kolem budoucího osudu pozemku s Kaispeicherem A se pak vlekla až do prosince 2003, kdy byly následkem triumfálního přijetí návrhu budovy Elbphilharmonie architektů Herzoga a de Meurona investiční plány Ludgera Inholteho vedením města definitivně zamítnuty.
Dramatický průběh výstavby Elbphilharmonie
Motivace k výstavbě, triumfální návrh budovy (2001 až 2003)
S myšlenkou vybudovat v nevyužívaném objektu Kaispeicher A novou hamburskou hudební síň přišli na jaře 2001 hamburský architekt, developer a milovník vážné hudby Alexander Gérard a jeho žena Jana Marko, kunsthistorička a bývalá pěvkyně. Nový koncertní sál město poměrně naléhavě potřebovalo, protože během války byly v Hamburku zničeny hned dvě koncertní síně a Laeiszhalle, která se pak stala hlavním sálem města pro provozování symfonické hudby, byla dlouhodobě přetížená a akusticky i technicky jen stěží vyhovující. Podstatou nápadu manželů Gérardových bylo umístit koncertní sál a jeho technické zázemí dovnitř vybouraného Kaispeicheru A, zbytek prostoru mělo vyplnit především parkoviště automobilů. Na hmotu bývalého velkoskladu pak plánovali umístit novostavbu výškové budovy, která by obsahovala jednak hotel, jednak rezidenční prostory s byty a luxusními apartmány. Základní obchodní záměr spočíval v tom, že výnosy z prodeje, případně pronájmu hotelové a rezidenční nadstavby měly výrazně přispět k financování výstavby a posléze i provozu koncertního sálu v podnoži budovy.
V prosinci 2001 oslovil Alexander Gérard s myšlenkou využít ladem ležící Kaispeicher A jako základ pro novou hamburskou koncertní síň švýcarské archi- tekty Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona, čerstvé nositele prestižní Pritzkerovy ceny za architekturu, kteří získali toho roku proslulost jako autoři výjimečně zdařilé Tate Gallery v Londýně. Gérard oba znal ještě ze sedmdesátých let, z dob společných studií na Fakultě architektury (D-ARCH) slovutné ETH v Curychu. Gérard věřil, že právě Herzog a de Meuron, kteří od mládí inklinují k projekcím sochařských artefaktů do monumentální architektury, budou schopni přijít s návrhem, který Hamburk natolik oslní, že novou koncertní síň na opuštěném velkoskladu opravdu nechá postavit. Oba architekty vize Alexandera Gérarda skutečně zaujala, a tak rychle vznikly první skici tvaru a koncepce budoucí budovy. Manželé Gérardovi, dobře známí a situovaní ve vyšších hamburských kruzích, se současně po dva roky snažili přesvědčit významné osobnosti hamburského kulturního a společenského života a postupně i členy hamburského parlamentu, aby nebyl pozemek s Kaispeicherem A prodán pro výstavbu další z mnoha privátních kancelářských budov, ale aby místo toho dostala šanci veřejná budova Elbphilharmonie podle návrhu architektonické kanceláře HdM. Na jaře 2003 se zdála být idea nového koncertního sálu natolik předjednaná, že se Gérard odhodlal objednat u HdM řádný koncepční návrh budovy – a také patřičně reprezentativní model, který by vedení města i jeho obyvatelům dokázal atraktivní podobu budoucí Elbphilharmonie přiblížit – a tím je pro stavbu této budovy získat.
Během jara 2003 vznikly desítky variant možného uspořádání uvažovaných části budovy, ať už uvnitř stěn Kaispeicheru A, tak v nadstavbě na něm. Tvůrčí proces rychle konvergoval k prostorovému řešení, které pak už zůstalo zachováno a nakonec bylo i realizováno: oba uvažované koncertní sály byly umístěny do výšky, do centrální části vznosné, prosklené nadstavby nad cihlovým kvádrem původního velkoskladu. Hotelové pokoje lemují malý koncertní sál z východní strany a rezidenční byty velký koncertní sál ze strany západní. V prostoru zrekonstruovaného velkoskladu, který tvoří materiálově a designově kontrastní podnož budovy, jsou soustředěny technické provozy a především kapacitní, několikapatrové parkoviště. Mezi podnož a prosklenou horní částí budovy umístil návrh veřejně přístupné patro s vyhlídkovým ochozem. Navržené uspořádání budovy sice znamenalo značný přírůstek zatížení pro pilotový rošt pod vyprázdněným železobetonovým skeletem Kaispeicheru A, ten však byl navržen v šedesátých letech na enormní hodnotu užitného zatížení 20 kN/m2, a tudíž se předpokládalo, že unese i tíhu celé nové budovy.
Po čtyřech měsících práce prezentovali Herzog a de Meuron koncepční návrh budovy a její model 26. června 2003 na tiskové konferenci, kterou Gérard pečlivě zorganizoval v hamburském sále Laeiszhalle, sídle Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu (NDR Sinfonieorchester). Úspěch návrhu budovy Elbphilharmonie u odborné i laické veřejnosti byl okamžitý a obrovský (obr. 5 a 6). Budoucí Elbphilharmonie se však mimořádně líbila i hamburským politikům v čele se starostou Ole von Beustem, tehdejší výraznou osobností vládnoucí CDU. Městem se šířila euforie, každý cítil, že Elbphilharmonie v navržené podobě nebude jen novou hamburskou koncertní síní špičkové technické úrovně, ale že jde o výjimečnou budovu s potenciálem nové globální stavební ikony srovnatelné s Operou v Sydney nebo Guggenheimovým muzeem v Bilbau. Spolu s návrhem budovy byly prezentovány i orientační náklady na její výstavbu, činily 77 mil. eur. Gérard tehdy vedení města předložil výpočet, podle něhož by za novou koncertní síň Hamburk ze svého rozpočtu zaplatil – po započtení výnosů z hotelové části a z prodeje apartmánů v rezidenční části budovy – „pouhých“ 50 mil. eur. Šlo tehdy o první z dlouhé řady zcela chybných, hluboce podhodnocených cenových odhadů, doslova o nesmysl. Zamýšleného efektu však ve dnech, v nichž se o vybudování Elbphilharmonie rozhodovalo, nepochybně dosáhl. Starosta von Beust a hamburský senát se pro budovu doslova nadchli a právě tehdy bylo o její realizaci „nezvratně“ rozhodnuto. Triumfální návrh kanceláře HdM byl spontánně přijat v principu „z volné ruky“ – a nikdo se pak už nikdy nepokusil vypsat jakoukoliv (řádnou) architektonickou soutěž…
Na konci roku 2003 rozhodl senát svobodného a hanzovního města Hamburku, že město bude v projektu budoucí Elbphilharmonie podle návrhu HdM a v partnerství s developerem Gérardem pokračovat. Variantní propočty celkových stavebních nákladů se v té době pohybovaly v rozmezí 91 až 96 mil. eur, s otevřením budovy se počítalo na rok 2008. Hamburk stanovil jako limit veřejných prostředků, které hodlá investovat do výstavby nové koncertní budovy, částku 77 mil. eur. Spolu s tímto rozhodnutím byl městem definitivně zamítnut kancelářský projekt Media City Port, jehož výstavba na místě Kaispeicheru A byla od roku 2000 ve hře. Zastupováním Hamburku v projektu budovy Elbphilharmonie byla pověřena městem vlastněná investorská a realizační společnost s ručením omezeným ReGe Hamburg Projekt-Realisierunggesellschaft mbH (ReGe), v jejímž čele už tehdy stál agilní a respektovaný Hartmut Wegener (SPD), který krátce předtím získal skvělé renomé úspěšným prodloužením ranveje hamburského letiště pro provoz airbusů A380. Zprvu spokojený developer Gérard se dlouho snažil udržet projekt nové budovy Elbphilharmonie – v partnerství s městem a architekty – ve svých rukou a pro posílení pozice i kapacit se za tím účelem spojil s Dieterem Basinem, dalším významným hamburským developerem. Elbphilharmonie už ovšem žila svým vlastním veřejnoprávním, polopolitickým životem a možnostem i velmi disponovaného privátního developera, jakým byl Gérard, se začala brzy vymykat.
Elbphilharmonie prestižním projektem hamburské radnice (2004 až 2006)
Jedním z klíčových požadavků na plánované koncertní sály Elbphilharmonie a také základní podmínkou jejich zamýšleného věhlasu byla precizní akustika sálů. Alexander Gérard hledal špičkového odborníka, a tak na doporučení architektů HdM v březnu 2004 oslovil tehdejší hvězdu tohoto oboru, věhlasného Yasuhisu Toyotu, mj. autora velebeného akustického řešení Walt Disney Hall v Los Angeles a Suntory Hall v Tokiu. Toyota byl návrhem nové hamburské koncertní síně nadšený a záhy se pustil do prvních analýz. Jejich výsledkem ovšem bylo, že akustické parametry velkého sálu na úrovni řešení v projektové studii budovy nebyly uspokojující, podoba sálu proto byla během tří letních měsíců roku 2005 přepracována (obr. 7).
Architekti z HdM pracovali na projektové studii budovy půl roku, od října 2004 do dubna 2005. Tato studie posloužila mimo jiné jako podklad pro vypracování studii proveditelnosti stavby Elbphilharmonie. Projektovou studii objednal u HdM ještě developer Gérard, byl to však poslední velký počin, který v rámci celého pohnutého procesu zrodu Elbphilharmonie učinil. Po opakovaných a narůstajících neshodách s ReGe a především s jejím ředitelem, tvrdě a pragmaticky jednajícím Hartmutem Wegenerem, se Alexander Gérard rozhodl z projektu Elbphilharmonie, jehož realizace se ukázala být nad jeho síly, zcela odejít. Za dojednanou kompenzaci 3,5 mil. eur postoupil veškerá svoje práva, pohledávky a závazky městu Hamburk. Řízení projektu Elbphilharmonie a zodpovědnost po něm za město přebrala v plném rozsahu firma ReGe Hamburg, která měla tehdy 22 pracovníků. Zmocněncem města pro výstavbu Elbphilharmonie se oficiálně stal ředitel ReGe Hartmut Wegener, už od května 2004 s ním jako ředitel projektu Elbphilharmonie spolupracoval agilní a schopný Herbert Leutner, jeho budoucí nástupce.
V lednu 2005 uzavřelo město Hamburk prostřednictvím ReGe s kanceláří Herzog & de Meuron obsahově pozoruhodnou smlouvu na dodávku veškeré budoucí projektové dokumentace (Generalplaner-Vertrag) budovy Elbphilharmonie, sjednaná odměna za dílo činila 31,5 mil. eur. HdM si ve smlouvě vymínili, že budou i zpracovateli realizační dokumentace a ta že bude projednávána přímo s investorem ReGe Hamburk, nikoliv, jak je obvyklé, s generálním dodavatelem, ať už jím bude v budoucnosti kdokoliv. Argumentem slavných architektů bylo, že pokud má vzniknout architektonicky výjimečné dílo, neměla by být z principu objednatelem realizační dokumentace prováděcí firma, protože ta by do dokumentace zcela přirozeně prosazovala pro sebe výhodná, efektivní řešení „zjednodušující“ výstavbu – a nikoliv řešení efektní a náročná, nutná k naplnění vysokých ambicí budovy Elbphilharmonie.
ReGe se v dosud panujícím nadšení z atraktivního návrhu Elbphilharmonie naléhání světově proslulých architektů podvolila, a, zpětně nazíráno, právě akceptováním nezvyklého, riskantního schématu tvorby a projednávání projektové dokumentace velmi přispěla k těžkým kompetenčním i obchodním konfliktům a potížím při následné výstavbě budovy. Smlouva s HdM měla mít původně dodatek specifikující bonusy, resp. malusy vázané na dodržení pevné ceny stavební zakázky, která bude později sjednaná s vybraným generálním dodavatelem. Tento nesnadný dodatek nebyl však nikdy uzavřen, takže konečná cena projektových prací nebyla v tomto ohledu nikdy smluvně omezena. A jak už to bývá, cena projektové dokumentace pak v praxi rostla úměrně s růstem ceny realizované stavby. Ve výsledku pak zaplatilo město Hamburk kanceláři Herzog & de Meuron místo necelých 32 mil. eur dojednaných v lednu 2005 bezmála 100 mil. eur (2,5 miliardy Kč), tedy zhruba 12 % celkové ceny Elbphilharmonie.
Už měsíc nato, v únoru 2005, za situace, kdy kancelář HdM teprve zpracovávala projektovou studii budovy, vypsalo nedočkavé vedení města prostřednictvím ReGe „kombinované“ výběrové řízení otevřené všem zemím EU na generálního zhotovitele budovy Elbphilharmonie a zároveň investora i provozovatele všech částí této budovy s výjimkou její centrální koncertní části. Podkladem k soutěži byly části ještě nedokončené projektové studie. Konečný termín pro podání nabídek byl stanoven na 25. dubna 2005, sešlo se jich 25. Šest soutěžících, jejichž nabídky postoupily do druhého kola, dostalo čas dopracovat svoje nabídky do konce ledna 2006, jako podklad už měli k dispozici rozpracovaný úvodní projekt budovy. Vítěz měl být vybrán do 18. května 2006. Dokončenou projektovou studii budovy postoupilo město Hamburk analýze expertů v rámci studie proveditelnosti. Návrh Elbphilharmonie z dílny HdM už na tomto stupni dokumentace obsahoval většinu později realizovaných prvků, mj. konvexně vedený dlouhý vstupní eskalátor nebo zakřivené skleněné výplně fasádních panelů. V srpnu 2005 byl ještě doplněn o nové, akusticky optimalizované řešení Velkého sálu. V červenci 2005 byla studie proveditelnosti budovy hotová a její výsledek byl kladný. To se stalo mocným impulzem v cíle - vědomé snaze úzkého okruhu nejvyšších hamburských politiků a úředníků v čele se starostou van Beustem, tehdejší senátorkou pro kulturu Karin von Welckovou a ctižádostivým ředitelem ReGe Wegenerem výstavbu Elbphilharmonie v parlamentu města definitivně prosadit. Prvním krokem bylo rozhodnutí senátu, aby byl vypracován další stupeň projektové dokumentace budovy, druhým mohutná agitační kampaň, kterou se senátoři a poslanci CDU snažili získat pro výstavbu nové koncertní budovy svoje kolegy z ostatních politických stran. Starosta van Beust v oněch měsících na mnoha fórech opakoval, že připravovaná budova bude „jedním z deseti nejlepších koncertních sálů světa“ a „bezprecedentním kulturním magnetem“, který obrátí k Hamburku tolik žádoucí mezinárodní pozornost. Po svém otevření, které se předpokládalo v říjnu 2010, se Elbphilharmonie měla stát od sezóny 2010/2011 novým sídlem Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu (NDR Elbphilharmonie Orchester), jemuž je stávající Laeiszhalle příliš těsná.
Poněkud ve stínu euforie z budoucího nového vizuálního symbolu Hamburku projednal senát aktuálně avizované celkové náklady budovy. Ty se opíraly o podklady z dokončené projektové studie a činily 196,7 mil. eur. Senát byl sice přesvědčen o možné úspoře až 10 mil. eur, i tak ale stoupla celková cena za Elbphilharmonie z dosud předpokládaných 94 mil. eur na více než dvojnásobek, na plných 186,7 mil. eur. Z toho činily stavební náklady koncertního jádra budovy 96 mil. eur, stavební náklady ostatních částí budovy 70 mil. eur a ostatní náklady města (příspěvek na ReGe, DPH apod.) 22,7 mil. eur. ReGe Hamburg vypracovalo v té době pro senát analýzu, jejímž výsledkem bylo, že by po započtení očekávaných výnosů z hotelu i bytů a slibovaných dotací a grantů měla částka, kterou bude muset město zaplatit z vlastního rozpočtu, stoupnout z dosud uvažovaných 77 mil. eur na 95 mil. eur. Tuto další zcela chybně vypočtenou částku senát akceptoval a na jejím základě doporučil parlamentu, aby byla budova Elbphilharmonie podle projektové studie HdM realizována. Zajímavé je, že se senát nepozastavil nad zarážející lácí připravované Elbphilharmonie, která jasně vyplývala z porovnání se skutečnými cenami obdobných světových hudebních sálů. Z rozboru vysvítalo, že se jejich ceny pohybují mezi 4000 až 7800 eur/m2 užitné plochy, zatímco v té době avizovaná cena Elbphilharmonie činila pouhých 2100 eur/m2. (Pozn.: konečná cena Elbphilharmonie nakonec činila 6900 eur/m2.)
Realizaci budovy Elbphilharmonie schválil hamburský parlament 26. října 2005. Pro hlasovali poslanci CDU a opoziční koalice GAL (Zelení), poslanci SPD se hlasování zdrželi. Parlament však svůj souhlas doprovodil doplňujícími požadavky na vnitřní členění a funkce připravované budovy, jejichž výsledný dopad na náklady a délku výstavby byl značný. Poprvé např. zazněl požadavek na třetí, experimentální sál, dnešní Kaistudio umístěné v podnoži budovy, ale rychle přibývaly další požadavky. Během osmi měsíců od října 2005, po které kancelář HdM pracovala na „úvodním projektu“ (stupeň projektové dokumentace LP3 Entwurfsplanung), si hamburský parlament vyžádal i zvětšení počtu hotelových pokojů a apartmánů v budově. Budova Elbphilharmonie tak významně zvětšila užitnou plochu (mj. tři sály namísto původních dvou, 45 apartmánů místo 34, celkem 245 hotelových lůžek místo 200). S dalšími návrhy a „vylepšeními“ ovšem přišli v tomto stupni projektové dokumentace i architekti (obr. 9). Akustika hlavního sálu byla zlepšena doplněním nálevkovitého stropního reflektoru, do střechy byla vsazena terasa. Významnými změnami prošla skleněná fasáda budovy. Původně uvažovaný dvojitý plášť byl změněn na plášť jednovrstvý, byly doplněny skleněné panely s velkými, balkonovými otvory, došlo ke změně zabarvení skel a jejich potisku. K dalšímu velkému zásahu došlo po zjištění, že do rastru stávajícího betonového skeletu Kaispeicheru A nelze vměstnat parkoviště a celý vnitřek velkoskladu bude nutné vybourat. V souhrnu se jednalo o obrovský počet změn a doplnění, které přirozeně znamenaly zvýšení nákladů výstavby i její délky. Po dokončení úvodního projektu v květnu 2006 architekti HdM oznámili, že vzhledem k projednaným a do projektové dokumentace zapracovaným změnám původního návrhu stouply celkové stavební náklady budovy o 32 mil. eur na 198 mil. eur.
Zásadním problémem, městem a jeho investorskou firmou ReGe Hamburg bohužel ovšem trestuhodně podceněným, byla naprostá nedostatečnost dosud zpracované projektové dokumentace ve smyslu dostatečně relevantního podkladu pro vypracování fundované nabídky na realizaci výstavby Elbphilharmonie. Budova se stala totiž v důsledku mnoha změn a doplňků mimořádně komplikovanou stavbou, navíc „prošpikovanou“ náročnými, často zcela unikátními, dosud nikdy nepoužitými materiály, postupy a technologiemi. Příliš mnoho těchto věcí nebylo dosud nejen vyprojektováno, ale doslova ani vymyšleno, resp. domyšleno. Neexistovaly podklady pro soupisy mnoha prací, pro sestavení výkazu výměr, pro poptávku a nacenění množství speciálních subdodávek. Navzdory této situaci vedení Hamburku nepolevilo v tlaku na co nejrychlejší výběr generálního dodavatele. V polovině dubna 2006 byly z došlých nabídek druhého kola vybráni jen dva potenciální zhotovitelé s nejlepšími (čti nejlevnějšími) nabídkami, mezi kterými mělo být rozhodnuto. Nabídky ostatních stavebních firem a konsorcií byly z důvodů „časové tísně“ opominuty. Prvním vybraným kandidátem byla stavební firma STRABAG SE s cenou 124 mil. eur, druhým konsorcium IQ2, tvořené stavební firmou Hochtief Solutions AG, investiční firmou CommerzLeasing und Immobilien AG a několika dalšími, menšími subjekty s cenou 136 mil. eur. Potíž spočívala v tom, že jejich nabídky vycházely z projektových podkladů na úrovni nedokončeného „úvodního“ projektu, které ještě neobsahovaly řadu později přijatých úprav budovy. ReGe Hamburg pak požádalo oba uchazeče, aby do poloviny září 2006 předložili dopracované návrhy k výslednému rozhodnutí. Žádoucí dopracování a upřesnění nabídek měly umožnit podklady z realizační projektové dokumentace budovy (stupeň projektové dokumentace LP5 Ausführungsplanung/Werkplanung), do něhož se kancelář HdM pustila v červnu 2006.
V červnu 2006 došlo ale u budovy Elbphilharmonie ještě k jedné zásadní změně, tentokrát investorské. Jeden z adeptů na pozici generálního dodavatele, konsorcium IQ2, zaslalo ReGe protinávrh, který zcela změnil dosud sledované finanční a kompetenční schéma výstavby a následné správy budovy. Podstatou protinávrhu bylo, že by to bylo už od začátku město Hamburk, kdo by zainvestoval a provozoval celou budovu, tedy nejen její centrální koncertní část, jak bylo dosud předpokládáno, ale i její zbývající komerční části, jmenovitě hotel, blok apartmánů, restaurace a parkoviště. Zásadním proklamovaným argumentem byla finanční úspora 10 až 14 mil. eur, o které by nutný bankovní úvěr v předpokládané výši 130 mil. eur vyšel statutární město Hamburk levněji než soukromou společnost. Po týdnu jednání a propočítávání variant a jejich rizik hamburský senát na nový, velmi nestandardní model nabídnutý konsorciem IQ2 přistoupil. Tím na sebe město vzalo – nad rámec dosavadního rizika zvyšování ceny koncertních sálů – i riziko navýšení ceny ostatních částí budovy. S tím, že veškeré případné vícenáklady budou muset být uhrazeny z veřejných prostředků. Pro tehdejší vedení Hamburku bylo podstatné, že se narychlo vypracovaný finanční model mohl vykázat plusovým „křížovým“ financováním, tedy že výnos z pronájmu hotelu na papíře bezpečně pokrýval úroky z bankovního úvěru, kterým bude jeho výstavba financována. Po dvaceti letech měl být hotel prodán za min. 130 mil. eur soukromému zájemci a bankovní úvěr tím měl být splacen. ReGe, které už mezitím požádalo oba finalisty soutěže na generálního dodavatele o dopracování nabídek podle nových pravidel, doložilo senátu „bezpečnou realizovatelnost“ nového modelu výstavby Elbphilharmonie a prodeje hotelu několika expertními posudky. Až v roce 2013 zjistila vyšetřovací komise hamburského parlamentu, že byly záměrně formulovány tak, aby vyzněly pozitivně.
Nestandardní výběr zhotovitele, problémové smlouvy (2006 až 2007)
V srpnu 2006 zaslali architekti HdM investorovi ReGe naléhavý dopis, v němž varovali Hamburk před unáhleným uzavřením smlouvy na výstavbu budovy s vybraným generálním dodavatelem. Upozornili na obrovskou složitost stavby a na to, že zatím dokončené stupně projektové dokumentace nejsou z tohoto důvodu postačujícím podkladem pro sestavení věrohodné cenové a termínové nabídky. Pokud uzavření smlouvy uspěchá, reálně hrozí následné změny a tím i dodatečné náklady a posuny termínů. K naléhání na ReGe, aby město prodloužilo nabídkové řízení pro zásadní projektovou nepřipravenost, neexistenci důležitých statických výpočtů a nedostatečnost podkladů, se připojily i oba soutěžící stavební koncerny Hochtief a STRABAG. Argumentovaly mj. tím, že nemají bez řádných podkladů možnost získat nabídky subdodavatelů mnoha atypických stavebních prací a součástí a technického zařízení budovy. Návrh Elbphilharmonie navíc obsahoval řadu originálních, dosud nikdy nerealizovaných prvků, u nichž nebyli známi jejich spolehliví výrobci a subdodavatelé. Šlo přitom často o zcela zásadní části projektované budovy, např. o skleněný plášť fasády, konvexně prohnutý vstupní eskalátor-travelátor nebo o speciální akustický obklad povrchu sálů nazývaný „bílá kůže“. Aby mohly rozumně finalizovat svoje nabídky, měly obě stavební firmy dohromady 239 doplňujících otázek, na které nutně potřebovaly od ReGe odpověď. Navzdory tomu všemu však město Hamburk a jeho investorská společnost ReGe Hamburg Projekt-Realisierunggesellschaft termín pro odevzdání finálních nabídek neposunuly.
Dnem „otevírání obálek“ byl pátek 15. září 2006. Nabídka konsorcia IQ2 v čele s největší německou stavební firmou Hochtief Solutions AG činila 274 mil. eur. Vedení Hamburku se zdála částka přemrštěná, ve skutečnosti byla však cena na úrovni pouhých 2200 eur/m2 užitné plochy, ve srovnání s konečnými cenami špičkových koncertních sálů světa vlastně podezřele nízká. Nabídka stavební firmy STRABAG SE nedorazila vůbec. Místo ní přišel dopis oznamující, že vzhledem k nedostatečným podkladům nebylo možné nakonec podat nabídku, která by nebyla zatížena neúměrným rizikem, a od podání nabídky bylo tedy vinou zadavatele upuštěno. Míru rizika odhadl STRABAG na 100 mil. eur a zažádal pod hrozbou žaloby o kompenzaci nákladů své zmařené nabídky ve výši 3 mil. eur. Vzhledem k obsahu dopisu firmy STRABAG a skutečnosti, že město získalo pouze jedinou nabídku, postavil se městský stavební úřad proti tomu, aby byla za těchto okolností veřejná zakázka na výstavbu Elbphilharmonie zadána. Přestože experti doporučovali úplně zrušit druhé kolo výběrového řízení a po dopracování potřebných podkladů je opakovat, ReGe Hamburg s podporou senátu města jejich rad nedbalo. Z politických a prestižních důvodů se vládnoucím politikům jevilo jako nemožné nepokračovat dál. Úsilí ReGe se místo toho soustředilo na to, jak srazit nabídnutou cenu firmy Hochtief natolik, aby zůstalo zachováno už zmíněné plusové křížové financování úroků z plánovaného bankovního úvěru. V opačném případě by totiž město doplácelo z veřejných peněz na stavbu luxusního hotelu, což bylo politicky neudržitelné. A protože Hochtief navíc písemně pohrozil, že v případě nepřijetí jeho nabídky město Hamburk zažaluje a zdrží možnými tahanicemi u Evropského soudního dvora zahájení stavby třeba i o roky, jednalo ReGe jako s vítězem už jen s firmou Hochtief.
Aby posílila svou projektovou kapacitu, vytvořila v listopadu 2006 architektonická kancelář Herzog & de Meuron účelové projektové sdružení ARGE Generalplaner Elbphilharmonie s cášskou kanceláří Höhler + Partner Architekten und Ingenieure. Jako na oficiálního generálního projektanta budovy Elbphilharmonie přešly na toto sdružení závazky projektové smlouvy uzavřené ReGe v lednu 2005. Práce na jednotlivých etapách realizační projektové dokumentace probíhaly až do prosince 2014, plných 102 měsíců.
Dne 28. prosince 2006 uzavřelo město Hamburg prostřednictvím realizační firmy ReGe Hamburg soubor smluv zásadní důležitosti, jejichž předmětem byla především výstavba budovy Elbphilharmonie (Leistungsvertrag für das Projekt Elbphilharmonie Hamburg, dále jen smlouva), ale i další důležité a komplikované záležitosti týkající se hotelové a rezidenční části budoucí budovy, mj. jejich výstavby, vlastnictví, správy a údržby. Jako generální zhotovitel podepsalo smlouvy účelové sdružení (ARGE) Adamanta Grundstücks-Vermietungsgesellschaft mbH & Co. KG, právně komanditní společnost tvořená největší německou stavební společností Hochtief Solutions AG jako komanditistou a investiční společností CommerzLeasing und Immobilien AG (od roku 2007 transformované do Commerz Real AG), tehdejší dceřinou společností frankfurtské Commerzbank Group jako komplementářem. Realizační smlouva s Adamantou byla uzavřena s pevnou cenou v ní specifikovaných stavebních prací 241,3 mil. eur. Na tuto částku snížilo postupně konsorcium IQ2 (Adamanta) svou původní nabídku pod tlakem ReGe Hamburg i díky tomu, že architekti byli ochotni z některých aspektů svého návrhu poněkud slevit. Smluvní doba výstavby činila 36 měsíců, od dubna 2007 do března 2010, termín předání dokončené budovy Elbphilharmonie byl stanoven na 31. březen 2010 s tím, že otevřena veřejnosti bude pro koncertní sezonu 2010/2011 na podzim téhož roku.
Do smlouvy byly promítnuty úpravy koncepčního řešení budovy, které si v 1. polovině roku 2006, už v průběhu tendru na výstavbu, vymínilo vedení Hamburku a které mimo jiné znamenaly zvětšení užitné plochy budovy z necelých 90 000 m2 na 125 000 m2(o 40 %!). To ovšem předpokládalo značné změny už vypracované projektové dokumentace – a logicky mělo vést i k posunu sjednaných termínů odevzdávání jednotlivých částí realizační dokumentace, k čemuž ovšem nedošlo. Hochtief nepřipustil, aby smlouva obsahovala závazný harmonogram postupu prací, protože projektová dokumentace, která byla pro vypracování jeho nabídky k dispozici, nebyla v tomto ohledu dostatečná – a navíc si město ještě v průběhu vypracovávání nabídky firmy Hochtief vynutilo na architektech zmíněné rozsáhlé změny budovy. Právě na to, že orientační harmonogram stavebních prací v tehdy uzavírané smlouvě s Adamantou neodpovídá dojednanému harmonogramu projektových prací a že to nutně povede k velkým problémům, poukazovali Herzog a de Meuron ještě před podpisem realizační smlouvy. Naléhali na Hamburk, aby byly termíny ve smlouvě s Adamantou z uvedeného důvodu upraveny, ReGe nicméně ani k tomuto jejich upozornění nepřihlédlo. Na celé situaci je pozoruhodný fakt, že nebyla uzavřena žádná, byť jen koordinační smlouva mezi generálním dodavatelem a generálním projektantem stavby. Realita postupu výstavby vedla k mnoha změnám a fakt, že projektant a dodavatel nebyli vzájemně jakkoliv smluvně svázáni a už od počátku neměli ani sladěné harmonogramy prací, měl za následek mnoho technických problémů, časových prodlev a zdražení, která ovšem v důsledku vždy zaplatilo město Hamburk, a to z veřejných peněz. Investorská společnost ReGe měla jako suverénní objednatel ve svých rukou jak tvorbu projektové dokumentace, tak realizaci stavby, ale zároveň držela jedno od druhého odděleně. Na ReGe tak spočívala odpovědnost za všechno a později také především na ni dopadly všechny následky, které tento model řízení projektu přinesl. Projektant a dodavatel, kteří pracovali po právní stránce vlastně nezávisle na sobě, měli velký prostor k tomu, aby vinu za vícepráce, zdražení a zpožďování stavby přesouvali jeden na druhého, popř. právě na „nedostatečně koordinující“ ReGe, což se pak přesně dělo.
Den po podpisu smlouvy ji kladně projednal senát a doporučil její formální odsouhlasení hamburskému parlamentu. V rámci veřejně nepřiznaných celkových nákladů na vybudování Elbphilharmonie, které činily aktuálně 294 mil. eur, město navýšilo limit finanční účasti z vlastního rozpočtu z dosud uvažovaných 95 mil. eur na 114 mil. eur. Ty se ovšem týkaly jen úhrady ceny veřejné, koncertní části budovy. Zbývající část nákladů měly pokrýt mj. příspěvky donátorů a sponzorů v očekávané výši 64 mil. eur a příjmy investorů do rezidenční části budovy. Už v říjnu 2005 byla totiž založena nadační agentura Stiftung Elbphilharmonie Hamburg pro shromažďování finančních darů donátorů a sponzorských příspěvků pro financování výstavby budovy. (Pozn.: celková suma 7500 příspěvků velkých i zcela drobných donátorů shromážděných nadací Stiftung Elbphilharmonie dosáhla už v lednu 2010 částky 68,3 mil. eur!).
Město Hamburk zřídilo jako speciálního stavebníka komanditní společnost Elbphilharmonie Hamburg Bau GmbH & Co. KG (Bau), v níž bylo město Hamburk komanditistou a komplementářem ReGe Hamburg Projekt-Realisierunggesellschaft. Firma Elbphilharmonie Hamburg Bau měla pouhé dva zaměstnance, oba zároveň jako jednatele: ředitele projektu Heriberta Leutnera a Hartmuta Wegenera, který zůstal zmocněncem města pro výstavbu Elbphilharmonie. Tím hlavním důvodem založení Elbphilharmonie Hamburg Bau byla její dozorčí rada, která měla za úkol výstavbu Elbphilharmonie v jejím průběhu kontrolovat.
Hamburský parlament schválil zahájení výstavby budovy Elbphilharmonie podle realizační Smlouvy uzavřené se sdružením Adamanta a podle projektové smlouvy uzavřené se sdružením Generalplaner Elbphilharmonie 28. února 2007 jednomyslně. Pouze dva poslanci SPD se hlasování vyhnuli. Aby bylo dosaženo souhlasu parlamentu se zahájením stavby s Adamantou, poskytli především starosta von Beust, městská senátorka pro kulturu Karin von Welcková a ředitel ReGe Wegener v předchozí rozpravě členům parlamentu zkreslené, záměrně přikrášlené informace. Na protest proti způsobu, kterým Hartmut Wegener a někteří členové senátu města prosadili smlouvu s firmou Hochtief, a z obav z neodvratitelných následků, jež bude mít nepřipravenost projektu na průběh jeho realizace, se rozhodl unavený a roztrpčený Heribert Leutner, ředitel projektu Elbphilharmonie, z ReGe Hamburg ihned odejít.
První fáze výstavby: růst ceny, posuny termínů, spory o více- práce (2007 až 2009)
Výstavba Elbphilharmonie byla oficiálně zahájena 1. dubna 2007. Hned následující den se konalo slavnostní uložení základního kamene za účasti 700 hostů. Přítomni byli i hamburský starosta, senátorka pro kulturu, CEO severoněmecké divize firmy HOCHTIEF Solutions AG Thomas Möller a architekt Pierre de Meuron (obr. 11).
Během prvních několika měsíců byl kompletně vybourán vnitřek stávajícího velkoskladu. Jeho obvodové stěny, které zůstaly jako jediná nadzemní část Kaispeicheru A zachovány, byly ztuženy sestavou vnějších ocelových rámů (obr. 12). Práce postupovaly rychle, ale už na konci května 2007 svolalo ReGe dvoudenní dohodovací jednání účastníků výstavby k vyřešení prvních 48 (!) ohlášených změn projektu (Projektänderungsmeldungen, PÄM), které hrozily navýšením stavebních nákladů o více než 3 mil. eur. Už v tomto okamžiku se vyjevila slabost postavení ReGe, které uzavřelo špatné smlouvy špatným způsobem, navíc bylo personálně – jak počtem pracovníků, tak jejich kompetentností – zcela nedostatečně vybaveno pro efektivní zvládnutí tak náročného projektu, jakým se ukázala být Elbphilharmonie. Rychle se projevilo, jak velkou reálnou moc získali v případě této stavby tak ambiciózní architekti, jakými jsou Herzog & de Meuron, a jak velká byla reálná síla firmy Hochtief vybavené erudovaným právním oddělením. Jistěže si všichni zúčastnění přáli, aby byla v Hamburku postavena nová kulturní budova, na kterou budou moci být hrdí a která bude dobře sloužit svým uživatelům, nicméně od začátku až do konce projektu sledovali HdM i Adamanta především svoje vlastní prestižní a obchodní zájmy. Tyto zájmy se někdy doplňovaly, někdy šly však proti sobě. V žádném případě se ovšem nekryly se základní proklamovanou potřebou Hamburku a jejího investora ReGe – postavit budovu Elbphilharmonie pro město v požadované kvalitě co nejlevněji a nejrychleji.
Když bylo po ohledání odkrytého pilotového základu Kaispeicheru A v červnu 2007 a následné nové statické analýze založení budovy nutno doplnit stávající pilotový rošt dalšími stovkami železobetonových pilot (obr. 13) a tato v pořadí už 58. změna projektu od začátku stavby navýšila evidované vícenáklady o dalších 1,4 mil. eur, rozhodlo vedení Hamburku o zvýšení limitu investičních prostředků určených ze svého rozpočtu na výstavbu Elbphilharmonie ze 114 mil. eur na 144 mil. eur. Do ReGe v té době přišla jako nová ředitelka projektu Elbphilharmonie Anette Kettnerová, sama však přiznala, že právě řízení termínů a nákladů není její specializace… Těžko uvěřitelnou skutečností je, že město nemělo od jara 2007 až do konce roku 2008 v ReGe skutečně kvalifikované odborníky pro kontrolu nákladů a řízení projektových změn v čase. Ohlášených změn projektu se strany Adamanty mezitím setrvale přibývalo. V polovině srpna 2007 jich bylo už 75, souhrnně za 9,4 mil. eur, ke konci roku 2008 už počet PÄM dosáhl čísla 142. Množství agendy, kterou byli nečetní pracovníci ReGe zavaleni, narostlo koncem roku 2007 do té míry, že se ředitel Hartmut Wegener uchýlil k dosud nepředstavitelnému přístupu. Aby dál nebrzdil realizační práce, v té době schvaloval a na stavbu nechával posílat čerstvě docházející části projektové dokumentace, aniž by byla provedena její řádná kontrola.
Za této situace vyvolalo v prosinci 2007 ReGe další jednání s Adamantou a generálním projektantem s cílem systémově „zkrotit“ proud ohlašovaných změn projektu a usměrnit jejich charakter. Obchodní střet ohledně PÄM probíhal ve třech hlavních rovinách. První rovinou bylo odlišné chápání ReGe a Adamanty toho, kde je věcně a časově rozhraní určující, zda jsou stavební práce plynoucí ze změny investorského modelu z dubna 2006 ještě součástí nabídky, a tedy zahrnuty ve sjednané pevné ceně, anebo už jde o vícepráce, které nebylo možné do nabídky zahrnout. Dopad odlišného pohledu dodavatele nakonec znamenal pro ReGe vícenáklady ve výši 3,7 mil. eur. Druhou rovinou byly stálé spory nad tím, která z postupně zpracovávaných částí realizační dokumentace je ještě „pouhým“ doplněním dokumentace prací, které už byly známy (a tedy oceněny) v okamžiku podání a která je už dokumentací něčím vyvolané projektové změny – a tudíž je namístě řešit ji nad rámec uzavřené smlouvy.
Třetí rovinou byla pak obecná nejistota u každé ednotlivé „změnové“ přílohy projektové dokumentace. Otázkou bylo, zda jde o pouhou aktualizaci něčeho už dohodnutého, anebo zda jde skutečně o něčím vyvolanou novou změnu, kterou je potřeba řešit. Aktualizace byly zahrnuty ve smluvní ceně, změny ovšem vždy hrozily milionovými vícenáklady. ReGe naléhalo na kancelář HdM, aby v tomto ohledu začali projektanti všechny přílohy jasně označovat. David Koch, který dostal za kancelář Herzog & de Meuron od léta 2007 projekt Elbphilharmonie na starost, se tomu však bránil argumentací, že u tak složitého projektu nelze aktualizaci od změny často odlišit. Přestože ReGe jako objednatel projektanty v tomto směru k jisté zodpovědnosti přiměl, v principu udrželi Herzog & de Meuron trvale svou linii suverénního tvůrce, který sám sebe neviděl jako loajálního partnera města, ale jako nezávislou třetí sílu konající podle svého vlastního uvážení. Projektanti nadále generovali jednu změnu dokumentace za druhou, a pokud na jejich základě Adamanta vznesla nárok na úhradu dalších víceprací, šlo nakonec vždy o problém ReGe a Hamburku.
Už koncem roku 2007 tak bylo jasné, že smlouvy a celý systém řízení výstavby má město natolik špatně nastavené, že mu hrozí mezi silným projektantem a silným dodavatelem role otloukánka, který bude na obě strany platit stále více a více za něco, co ani neví, kdy dostane. Těžkým hendikepem ReGe byla ještě dlouhou dobu jeho už zmíněná personální slabost. Zatímco na straně generálního dodavatele, především firmy Hochtief, pracovaly desítky motivovaných profesionálů na vyhodnocování výkresů, výkazů výměr a specifikací s cílem identifikovat změny a nárokovat každou jen trochu zdůvodnitelnou vícepráci, ReGe mělo zaměstnanců, kteří takovému tlaku dokázali kompetentně čelit, jen několik.
O míře narůstajících problémů kromě ReGe a několika zasvěcených osob hamburského senátu nikdo nevěděl. Lesk budované Elbphilharmonie byl v posledních měsících před novými zemskými volbami naopak jednou z cenných karet vládnoucí CDU. Ta v únoru 2008 ve volbách obhájila vítězství a Ole von Beust se stal znovu starostou Hamburku. Teprve potom ho Hartmut Wegener seznámil s obtížnou situací kolem výstavby Elbphilharmonie a s tím, že navýšení stavebních nákladů, které hrozí po necelém roce od zahájení stavby, činí už 50 mil. eur. Senát v novém složení pak rozhodl o tom, že nově bude dohled nad řízením výstavby Elbphilharmonie ze strany ReGe vykonávat hamburský Úřad pro kulturu a média (Behörde für Kultur und Medien der Freien und Hansestadt Hamburg). Toto opatření, které mělo posílit autoritu ReGe a vést ke sdílení pravomocí a zodpovědnosti managementu ReGe za projekt Elbphilharmonie s pověřenými úředníky vedení města, ale brzy narazilo na nechuť autoritativního a nedůtklivého Wegenera, který byl léta zvyklý jednat autonomně a o svoje kompetence se nechtěl dělit. Wegener dál jednal na vlastní pěst a napětí mezi ním a odpovědnými členy senátu narůstalo.
Na počátku léta 2008 oznámilo sdružení Adamanta investorovi ReGe Hamburg, že nebude schopno – vzhledem ke všem změnám, které nastaly až po podpisu realizační smlouvy, a vzhledem k opožďování realizační dokumentace – dodržet dojednaný termín dokončení budovy a že tento termín posouvá na 1. července 2011. Doba výstavby se tím prodloužila z 36 na 50 měsíců. Současně Adamanta avizovala zvýšení nasmlouvané ceny o 90 mil. eur, tedy z 241,3 mil. eur na 331,3 mil. eur. V dodatcích a změnách projektové dokumentace navíc firma Hochtief našla údajně už na 150 různých vad, z nichž mnohé mají dopad na termín výstavby a výši stavebních nákladů. Zajímavostí je, že ve smlouvě se sdružením Adamanta byla sice sjednána smluvní pokuta 200 000 eur za každý den prodlení s termínem dokončení stavby, ta byla ovšem zastropena max. částkou 24 mil. eur, což odpovídalo zpoždění 120 dní. Už po roce a půl od zahájení výstavby činilo ovšem zpoždění proti původnímu, byť jen neoficiálnímu harmonogramu prací 135 dní! Jinými slovy, Adamanta se velmi rychle dostala na limit maximální pokuty a další zpožďování výstavby ji, co do výše smluvní pokuty, už finančně víc nepoškozovalo.
V polovině roku 2008 se do vážných termínových problémů dostal i generální projektant. S ohledem na obrovské množství práce začaly kanceláře HdM a Höhler + Partner zaostávat za sjednaným harmonogram tvorby realizační dokumentace. Detašované hamburské projektové oddělení se sice rozrostlo už na 77 architektů a inženýrů, i ono mělo ale problémy s nedostatečnou kompetentností pracovníků, často čerstvých absolventů stavebních fakult. I na straně projektanta se nedostávalo hlavně odborníků se zkušenostmi s velkými, komplexně náročnými projekty, jakými byla Elbphilharmonie. Narůstající obtíže a první konflikty mezi účastníky výstavby Elbphilharmonie se pokusil v červenci 2008 vyřešit a odvrátit sám starosta von Beust postupným svoláním dvou vrcholných schůzek se statutárními představiteli generálního projektanta a generálního dodavatele. Za město Hamburk na nich byli kromě něho jako starosty přítomní i dotčení senátoři a vedení ReGe Hamburk. CEO Hochtief Solutions AG Henner Mahlstedt uvedl na prvním summitu čtyři hlavní problémy komplikující z pohledu generálního dodavatele naplňování uzavřené realizační smlouvy: (1) nedostatečně komplexní plánování ze strany ReGe, (2) opožděné a neúplné projektové podklady pro nutná jednání se subdodavateli, (3) nevyřizování ohlášených změn projektu (PÄM) a (4) neprovázanost harmonogramu projektových a stavebních prací.
Mahlstedt potvrdil nutnost posunutí termínu dokončení budovy minimálně o rok a uvedl i součet vícenákladů, které sdružení Adamanta u ReGe aktuálně nárokuje: 64 mil. eur za dosud realizované změny projektu a dalších 95 mil. eur jako důsledek prodloužení doby výstavby. Jedním z důvodů, o které Adamanta opírala tento svůj požadavek, byl nárůst cen stavebních materiálů a výrobků pro stavbu, k němuž v době od podpisu realizační smlouvy došlo. Faktem je, že v období před vypuknutím finanční krize 2008 – 2009 došlo k rychlému růstu cen konstrukční oceli a výztuže do betonu. Na jednání se ostře střetli šéfové firem Hochtief a HdM Henner Mahlstedt a Pierre de Meuron o to, kdo komu a proč dluží podklady a realizační dokumentaci. Ohromený Ole von Beust byl konečně v plném rozsahu seznámen s hloubkou finančních a termínových problémů výstavby Elbphilharmonie a mírou úpornosti boje jeho účastníků o prestiž, peníze a právně co nejbezpečnější obchodní pozice. Na druhém summitu přednesl šéf firmy Hochtief Henner Mahlstedt návrh (nakonec nikdy neuzavřený) 3. dodatku realizační smlouvy, kterým by se zvýšila sjednaná smluvní cena souhrnně o 144 mil. eur, tedy z 241,3 mil. eur na 385,3 mil. eur. Hartmut Wegener to rezolutně odmítl akceptovat a v jednáních, která bezprostředně následovala, ještě dokázal předjednat snížení Adamantou požadovaného navýšení ceny ze 144 na 119 mil. eur. Níž už to však nešlo, realita byla neúprosná. Na podzim 2008 už bylo jasné, že je původně sjednaná smluvní cena 241,3 mil. eur nereálně nízká a že neodpovídá rozsahu a složitosti výstavby tak technicky komplikované budovy, na níž navíc architekt i investor kladou ty nejvyšší nároky.
V médiích tím byla odstartována nekončící polemika o tom, kdo nese za prodlužování výstavby Elbphilharmonie vinu a kdo by měl zaplatit její trvale rostoucí vícenáklady. Nakolik například městští politici dobře věděli, že podepisují nereálně nízkou smluvní cenu, jejíž pozdější navyšování budou muset akceptovat – ale jen díky tomu se jim podařilo realizaci této výjimečné budovy prosadit. Zazněl legitimní názor, že kdyby byly reálné náklady výstavby předem otevřeně přiznány, budova Elbphilharmonie by nikdy nebyla postavena. A že při zpětném pohledu na to, za jakých okolností vznikaly význačné stavby i v minulosti, jde koneckonců vlastně o normální, málem modelovou situaci. Historie ukazuje, že sjednávané ceny a termíny výjimečných staveb jsou v principu vždycky „politickými“ cenami a termíny, které s reálně očekávatelnou skutečností souvisejí jen volně. Důvodů je více – snaha prosadit vybudování něčeho, co přítomnost sice nepříjemně zatíží, ale jedině tak může v budoucnosti přinést žádoucí efekt, bývá jedním z nich. Kdybychom měli z našich měst vymazat všechny stavby, které ve výsledku stály podstatně víc, než činil jejich původní rozpočet, možná bychom byli překvapeni, jak by se jejich ulice vyprázdnily…
V polovině září 2008 už ztratil starosta Ole von Beust víru ve schopnost Hartmuta Wegenera zvrátit hrozbu mnohamilionových vícenákladů výstavby Elbphilharmonie a především v jeho schopnost tuto výstavbu dále uspokojivě řídit. Došla mu i trpělivost s projevy přílišného Wegenerova sebevědomí, až arogance a jeho notorickou neochotou spolupracovat, na což si stěžoval rostoucí počet členů senátu a Wegenerových kolegů. Starosta požádal dosavadního hamburského zmocněnce pro výstavbu Elbphilharmonie, respektovaného šéfa investiční a realizační firmy ReGe Hamburg Hartmuta Wegenera, aby rezignoval, čemuž se Wegener podvolil. Nástupcem Wegenera v jeho funkcích byl jmenován „starý známý“ Heribert Leutner, vzděláním architekt a stavební inženýr, někdejší ředitel projektu Elbphilharmonie, který kvůli nesouhlasu s postupy a stylem svého šéfa Wegenera z ReGe v únoru 2007 odešel. Předsedou dozorčí rady Elbphilharmonie Hamburg Bau se po Wegenerově odchodu stal Johann C. Lindenberg.
Dne 26. listopadu 2008 byl potom novým ředitelem ReGe Leutnerem za město Hamburk podepsán významný dodatek č. 4 smlouvy, kterým byly zohledněny dopady většiny dosud známých změn projektové dokumentace. Smluvní termín dokončení budovy byl posunut o rok, na 30. listopad 2011, její otevření veřejnosti na konec května 2012. Smluvní cena dodávky konsorcia Adamanta byla zvýšena o 137 mil. eur, tedy z 241,3 mil. eur na 378,3 mil. eur s tím, že město Hamburk z toho ze svého rozpočtu zaplatí 323 mil. eur (303,3 mil. eur z daňových výnosů a 19,7 mil. eur z jiných veřejných zdrojů), zbylých 55,3 mil. eur měla pokrýt většina dosud získaných darů donátorů a sponzorských příspěvků. Se započítáním nákladů na projektovou činnost, na ReGe Hamburk, na DPH atd. se celkové předpokládané náklady města na budovu Elbphilharmonie vyšplhaly už na 503 mil. eur, tato souhrnná částka se však v médiích tehdy vůbec neobjevila. I přiznání 323 mil. eur, které se podepsaným dodatkem město zavázalo zaplatit generálnímu dodavateli za stavební práce, byl pro mnohé dostatečně velkým šokem.
Ještě větším problémem byla ovšem nejistota, jaké další vícenáklady rozestavěná budova ještě skrývá. Šlo o to, že realizační dokumentace, výkazy výměr a soupisy stavebních prací byly úplné jen z cca 95 %, a co hůř, v případě nominálně 5 % dosud nespecifikovaných položek šlo vesměs o takové, které v žádných cenících stavebních prací neexistovaly. Šlo o unikátní, dosud nikde nerealizované výrobky, vybavení a práce, spoluvytvářející jedinečnou architektonickou i funkční úroveň budovy Elbphilharmonie. Mezi ně patřilo obložení interiérů sádrovláknitou „bílou kůží“ nebo vybavení sálů inovativní špičkovou jevištní technikou a technologiemi. Jejich cenu zatěžovala nejistota v řádu stovek procent. Šlo však také o zastropení hlavního koncertního sálů včetně jeho řádného utěsnění...
Právě těžké problémy se statickým a konstrukčním řešením stropu Velkého sálu a zvlněné střechy budovy se staly nejkritičtější fází celého projektu, kvůli němuž se výstavba hlavní, koncertní části budovy nakonec na rok a půl dokonce zastavila. Jako záměrný klam ze strany ReGe byl proto vyšetřovací komisí zpětně hodnocen způsob prezentace dodatku č. 4 vůči vedení města i veřejnosti, protože byl označován za dokument, který sice znamená pro Hamburk bolavé zdražení a prodloužení stavby, ale který zároveň řeší všechny vleklé spory mezi účastníky výstavby. Ve skutečnosti tento dokument, před jehož ukvapeným uzavřením za generálního projektanta a kancelář HdM opakovaně a naléhavě varoval David Koch, urovnal jen část minulých sporů. Nijak nezabránil ještě větším střetům, zdražením a zpožděním, které pak následovaly ve čtyřech dalších letech. Počátkem března 2009 schválil dodatek č. 4 i hamburský parlament, pro byli ale jen poslanci CDU a Zelení (GAL). Poslanci SPD a Die Linke byli proti a marně žádali, aby byly podle jejich názoru nepodložené nároky Adamanty na úhradu řady vícenákladů prověřeny rozhodčím soudem.
Stavba Elbphilharmonie však mezitím pokračovala, během roku 2008 byl novými železobetonovými konstrukcemi prvních osmi nadzemních podlaží zaplněn celý vybouraný prostor někdejšího velkoskladu. Dokončena tak byla hrubá stavba veřejného parkovacího domu s mohutnou spirálovou nájezdovou rampou (obr. 16), privátních parkovacích stání příslušejících k hotelu a k soukromým bytům, prostor technických provozů a kanceláří. Vybudován byl i monumentální vstupní koridor The Tube a k němu přiléhající třetí, „experimentální“ sál Kaistudio, zkušebny a depozitáře Elbphilharmonie.
Během roku 2008 bylo také vyrobeno několik velkorozměrových modelů kritických částí budovy potřebných pro precizní a spolehlivé statické, akustické a bezpečnostní řešení kritických částí Elbphilharmonie. Na modelu Velkého sálu v měřítku 1 : 10 (obr. 17), který byl vybaven zmenšeninami veškerého mobiliáře, dokonce i návštěvníků, se zkoušela a vylaďovala jeho akustika a bezpečnostní vybavení. Prostorové podmínky sedadel a jejich uspořádání do řad se ověřovalo na modelu jednoho z balkonů Velkého sálu v měřítku 1 : 1, který obsahoval i obložení parapetu a stěny sádrovláknitými tvarovkami. Oba tyto modely byly umístěny a také vystaveny v novém informačním centru otevřeném 2. října 2008 v hamburské čtvrti HafenCity. Tam se mohla veřejnost seznámit jak s budoucí budovou Elbphilharmonie a postupem její výstavby, tak i s hudebními tradicemi Hamburku. Dva další modely, oba v měřítku 1 : 1, byly neveřejné a sloužily k ověření spolehlivosti specificky namáhaných atypických částí budovy. Prvním z modelů byla část zastřešení Velkého sálu a druhým referenční plocha skleněného pláště fasády se všemi hlavními typy okenních otvorů.
Pokračování v příštím čísle časopisu.
