Záchrana areálu Holešovických mlýnů
Významný - a dosud nedoceněný - český architekt Bohumil Hübschmann (1878-1961; po tragické smrti svého syna architekta Aleše Hübschmanna na konci války si jméno počeštil na Hypšman) byl absolventem pražské techniky a poté i věhlasné školy profesora Otto Wagnera na vídeňské Akademii, kde s ním studovali i Pavel Janák, Antonín Engel nebo František Roith.
Hübschmann byl oddaným Wagneriánem, jak je patrné na celé jeho tvorbě, k jejímž vrcholům patří pražské práce: koncept a realizace prostoru pod emauzským kostelem, dům pohřebního bratrstva na rohu Široké a Maiselovy ulice, dostavba Plodinové burzy na Senovážném náměstí, vlastní dům na Ořechovce, Sieburgova a Muchova vila v Bubenči a další stavby v české metropoli, v Litoměřicích a jiných místech.
Hübschmann byl rovněž vynikajícím autorem industriálních areálů: továrny na dusíkaté látky v Ostravě, továrny inženýra Podhájského, sklárny a konečně sila parních mlýnů v Praze-Hostivaři a dalších mlýnů a pekáren při Jankovcově ulici v Praze-Holešovicích. Všechny tyto průmyslové stavby vznikly v období 1909-1922 a nesou obdobné motivy - charakteristická je například věžová nástavba, zakončená stanovou střechou.
Osobně považuji za nejzdařilejší právě holešovické Akciové mlýny (1909-1910; celým názvem Akciový první parní mlýn v Holešovicích; čp. 1037/VII). Jednak jsou nejstarší a navíc mají nádherné průčelí z neomítaného zdiva. Střídají se tu šedobílé a červené lícovky, které vytvářejí na průčelí jednoduché geometrické obrazce. Stavba byla donedávna prakticky černá a právě tato jemná hra, za niž by se jistě nemusel stydět ani Jan Kotěra, nemohla v plné síle vyniknout.
Na prvním místě je tedy třeba ocenit, že autoři architektonického řešení rekonstrukce Holešovických mlýnů charakter stavby respektovali, včetně velkorysého interiéru vycházejícího z původní funkce. Tento posun pak naznačili střídmým užitím motivu z líce fasády vystupujících skleněných hranolů. Po zbourání méně významných staveb pak doplnili areál proskleným kolmým křídlem a přístavbou. Celý koncept uzavírá budova bývalého skladu mouky s podobnou náplní. Vzniklo tak unikátní propojení starších a soudobých prvků, které uzavírají komorní piazettu s vtipným geometrickým členěním, které odkazuje k rytmizaci fasád. Toto malé náměstí je pro mne zvlášť cenné - podobný příklad, kdy se myslelo i na podobný městotvorný prvek, je zatím znám jen z Nového Smíchova (při Stroupežnického ulici naproti synagoze; D3A architekti).
Oceňuji rovněž živý parter, kde budou obchody a restaurace, škoda, že se vyhlídková restaurace nemůže také objevit na střeše budov, odkud je skvělý výhled na řeku a okolí. Na druhou stranu mne mrzí, že v prostoru mezi mlýny a řekou vznikla na můj vkus až příliš vysoká nepřerušená bariéra nových domů (projekt ADNS), takže se areál ocitl v poněkud jiné situaci, než to bylo dříve, kdy tam stávaly jen drobné secesní domky přístavní správy architekta Františka Sandera.
Autor: Zdeněk Lukeš, architekt, historik architektury, publicista, specializace architektura IX. a XX. století.