Sto let od vzniku Československé republiky, 1. díl: betonové stavby po Velké válce

Úvod

V roce 1918 se nově vzniklý stát nacházel v jiné situaci zeměpisné i národnostní. Jeho počátky byly ovlivněny neklidnou situací v celé oblasti a nakonec i jeho zánik v roce 1938 byl dán neutěšenými politickými poměry v Evropě, podpořenými přehnanou nadějí ve spojenecké smlouvy. Z hlediska národohospodářského a z hlediska vývoje technické práce byl v západní polovině nového státu solidní základ jak po stránce průmyslových dovedností, tak i vzdělanosti občanů. Již v roce 1891 bylo na Jubilejní výstavě v Praze hodnoceno období mezi léty 1791–1891 a název vydaného sborníku Sto let práce přesně popisuje stav, kterého společnost v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dosáhla. I přes jazykové spory gradující nejen v době výstavy, ale i na přelomu století je vidět, že byla tato společnost technicky schopná a srovnatelná s vyspělými zeměmi. Nový stát pak měl solidní základnu i navzdory velkým lidským válečným ztrátám a hospodářskému vyčerpání v letech 1914 až 1918.

Na budování státu se podílela většina občanů a díky tomu, že byl přijat demokratický systém, byť se všemi jemu vlastními chybami, došlo k mohutnému rozvoji celé společnosti, Tento rozkvět byl přerušen jen hospodářskou krizí na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Po překonání tohoto krajně nepříznivého období však hospodářský a technický rozvoj dále pokračoval, a to nejen díky zbrojnímu úsilí.

Jak přistoupit ke stoletému výročí státu, který již vlastně od roku 1938 neexistuje? Pokládáme se sice za následníky Československé republiky, nicméně otázkou zůstává, jak je toto následnictví naplňováno. Od roku 1938 do dnešních dnů prožila naše společnost hodně změn, v zásadě však padesát let žila v režimech, které není možno označit za občanské nebo demokratické. Odpojení a opětné připojení pohraničních oblastí, ztráta nejvýchodnější části země a rozdělení státu se snoubí s přesuny obyvatelstva, exulantstvím a likvidací schopných občanů. Po sto letech je naše společnost a s ní i technická práce v odlišné situaci než v roce 1918. Na první pohled došlo k formálnímu vyrovnání dluhu let 1938 až 1989, přesto jsme však doposud ochuzeni o možnosti a hlavně zkušenosti normálního technického a ekonomického vývoje padesáti let. Tento dluh není v technických prostředcích a schopnostech, ani v hlubokých zanedbáních nemovitého a movitého bohatství, ale v celkovém přístupu k práci a životním situacím. Výrazný úbytek samostatně myslících a konajících osob je podporován i bujením administrativního prostředí a celkovém nárůstu netvořivého prostředí. To vše komplikuje samostatnou technickou tvorbu a je s podivem, že se s tímto stavem vyrovnává ještě dostatek činných techniků.

Slíbil jsem napsat seriál, který by byl připomenutím stého výročí republiky z hlediska techniky a technické práce. Řadu dní jsem přemýšlel, jak se s tímto úkolem vypořádat. Je možné v několika článcích postihnout tak dlouhé období s tak různými společenskými poměry? Jak vystihnout zásadní body vývoje a vybrat ty nejdůležitější? Po dalších úvahách jsem se rozhodl vyjít ze základu, který byl položen skutečně před sto lety, a vybrat deset témat z let 1918 až 1938, a to z různých oblastí stavebního ruchu. Toto období bylo již hodnoceno v rozsáhlém díle Studie o technice v českých zemích, nicméně si dovolím vybrat několik oblastí z technické práce těchto let, které jsou dodnes zaznamenatelné a viditelné. Cyklus si neklade za cíl zásadní objevy, ale bude se snažit přiblížit dobu prvních dvaceti let nového státu, k jehož vzniku se přes všechny zvraty a tragické události této poslední stovky let hlásíme.

Betonové stavby po Velké válce

Po skončení války došlo k opětovnému oživení stavební činnosti. Beton a železobeton byly materiály užívané již od devadesátých let 19. století a jejich použití bylo již zvládnuto. V prvním desetiletí 20. století vychází první česká kniha o železovém betonu a řada firem stavbu pozemních staveb a mostů s využitím nového materiálu zvládla. Dokonce i válečná výroba, která vyvolala nové investice ve Škodových závodech v Plzni, posunula stavbu betonových staveb pro průmysl vpřed. Patrně i díky nedostatku oceli se železobetonové konstrukce začaly používat i tam, kde by byly dříve stavěny konstrukce železné a ocelové. Rovněž v mostním stavitelství se beton stal silným soupeřem oceli a zcela vytlačil ze stavby mostů kámen. Přesto se však železobeton u pozemních staveb ještě nepoužíval ve velkém rozsahu a byl spíše doplněním konstrukcí tam, kde bylo nutné řešení požárních otázek, nebo tam, kde byly stropy v mokrých provozech.

Rozvoj stavebnictví ve dvacátých letech 20. století vytvořil prostor k užití betonových konstrukcí pro všechny druhy staveb. U staveb bytových a někdy i u veřejných budov menšího rozsahu se dále pokračuje s kombinací zděných staveb, kdy se stropy rozdělují na dvě skupiny, v obytných místnostech jsou stropy trámové a v místnostech kuchyní, koupelen a chodeb jsou stropy betonové. Je stále snahou šetřit objemem betonu, což je vidět na nadpražích otvorů, které se až do konce třicátých let řeší jako překlady a až později se spojují ve věnce a lemují celou budovu. Betonové konstrukce se postupně stávají hlavním materiálem stropních konstrukcí v podobě trámečkových a bedničkových stropů, které dominují zejména u budov s požadavkem rovných podhledů. Tradiční kombinace zdiva a betonu částečně ustupuje stavbám skeletovým, které se staly symbolem moderní doby a začaly být užívány i tam, kde postačily zděné stěny a pilíře. Skeletové rámové konstrukce byly zvládnuty i teoreticky a jejich návrhy vycházely z rozdělení vnitřních sil zjištěných podrobným výpočtem. Rámové stavby se uplatnily i v průmyslu, kde se sdružené haly, haly s obloukovou příčlí a haly s patními klouby staly běžným produktem stavebních firem.

U mostního stavitelství se železobeton uplatnil v novém pojetí plochých oblouků, které postupně přešly do uspořádání oblouků se spolupůsobící mostovkou. U oblouků s větším vzepětím je vidět pokrok od mostu v Bechyni (1928), který opakuje starší koncept oblouků se složitými profily stojek a příčníků, ke koncepci mostu přes Lužnici v Táboře, který využívá jednoho pásu oblouku využívajícího příznivý účinek mostovky. Vyvrcholením je pak most v Podolsku, který dosahuje na sklonku třicátých let rekordních rozměrů.

Beton umožňuje stavbu poměrně vysokých budov, které se objevují ve větších městech. Vesměs se jednalo o rámové konstrukce, kde beton byl samostatnou nosnou konstrukcí a pláště i vnitřní stěny byly výplní vymezující prostor. Koncept budov byl mírně odlišný, od staveb spíše pilí řového typu se ztužujícími stěnami (správní budova Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem) po složité rámové skelety (Všeobecný penzijní ústav v Praze). Vrcholem v produkci skeletových staveb je správní budova č. 21 firmy Baťa ve Zlíně a budova Elektrických podniků v Praze, jež je budovou s vysokým podílem technologie a současně dokladem vysoce estetického působení konstrukce a prostorového uspořádání.

Zajímavou kapitolou je rozvoj konstrukcí sklobetonových, které spojují produkty sklářského průmyslu s vyztuženým betonem a stávají se znakem nové doby. Od prvotního vkládání tvarovek do kovových mřížek je započato jejich zavázání do betonové konstrukce nebo dokonce opuštění železobetonové mřížoviny a stavba skořepin z pouhých tvarovek. Beton se objevuje i na sklonku období první republiky, kdy se vyhrocují obranné problémy. Stavba opevnění je velkým technickým dílem, které však zůstává nedokončeno a na sklonku roku 1938 se stává zbytečným. Řešení problémů stavby masivních konstrukcí, kde je třeba se vyrovnávat s hydratačním teplem a nepružnými změnami betonu, bylo úkolem nejen technickým, ale i organizačním a zásobovacím. Stavby byly vesměs na odlehlých místech, nebo se jednalo o velké řady drobných staveb v krajině. I tato úloha byla zvládnuta bez velkých problémů a v časových termínech, které dodnes budí úctu.

Masivní betonové a železobetonové konstrukce se uplatňují i ve vodním stavitelství. S pokračujícími pracemi na splavnění Labe a Vltavy se staví nejen jezy a přehrady, ale i vodní elektrárny, které jsou prostorově mnohdy velmi složitými konstrukcemi. Poněkud stranou zůstává výroba prefabrikovaných konstrukcí a cementářských výrobků. Výroba prefabrikátů zůstává u jednoduchých desek mnohdy vylehčených dutinami, hlavním druhem výrobků byly však různé tvárnice a tvarovky, plotové dílce a sloupy pro elektrické vedení. Většina výrobců byla spíše živnostenskými podniky, mnohdy vzniklými z kamenických dílen, pro které rychle ubývalo práce. Nadále pak byly udržovány výroby prvků a podlah z teraca, které měly dobrý základ z předchozích desetiletí.

Rozvoj betonových konstrukcí se neomezuje jen na území Čech a Moravy, ale i na Slovensko, kde byla realizována řada veřejných staveb včetně staveb komunikačních i průmyslových, a podobné poměry se rozvinuly i na Podkarpatské Rusi, kde jsou dodnes výrazným jevem ve větších sídlech.

Betonové stavitelství dostalo i širokou základnu odborníků vychovaných nejen vysokými technickými školami v Praze a Brně, ale i na úrovni průmyslových škol. Technická úroveň projektantů a stavitelů byla podporována řadou pomůcek a učebnic včetně informací z periodik (Stavební obzor, Stavba, Stavitel, Technický obor, Zprávy veřejné služby technické). Betonu samotnému se žádné periodikum nevěnovalo, a tak časopis Beton, cement, železo, vycházející ve třech ročnících před první světovou válkou, nemá pokračovatele.

Zajímavý je i vývoj materiálů pro betonové stavby. Výroba cementu byla v českých zemích věcí běžnou, i když jeho cena byla poměrně vysoká, což bylo dáno roztříštěním výroby a menší jednotkovou kapacitou závodů. Postupně však byly cementárny rozšiřovány a sortiment cementů byl pro stávající výrobu dostačující. V oblastech, kde bylo silnější železářství, se vyráběly i cementy speciální pro stavbu technologických zařízení i vyzdívek pecí a vrcholem výroby byla výroba hlinitanového cementu s velmi krátkou dobou tvrdnutí, který se však využíval jen pro speciální práce a konstrukce omezeného trvání.

Dynamičtější vývoj byl v oblasti oceli výztuží. V počátcích betonového stavitelství byly zkoušeny nejrůznější tvary výztužných tyčí, a to mnohdy kuriózních příčných řezů. Poměrně velkou životnost měly plechové pásky, které se však ukázaly jako málo vhodné jak z důvodu menší soudržnosti, tak z důvodu větší náchylnosti ke korozi. Vítězem se však staly kruhové hladké profily, které se užívaly až do druhé světové války. Přesto se ve třicátých letech v zhledem ke krizi odbytu kvalitních ocelí začínají objevovat novinky, které se díky vyšší pevnosti oceli, a tedy i její menší spotřebě, rychle rozšiřují. Jde o prvky buď z kvalitní oceli zastoupené tyčemi ROXOR, nebo tyče s pevností zvýšenou zkrucováním (ISTEG a TOROS).Vyšší kvalita oceli se projevila výrazně menší spotřebou, zejména v ohýbaných prvcích, na deformace nemělo výrazné snížení plochy výztuže vliv, neboť byly užívány profily s dostatečnou statickou výškou.

Realizace betonových konstrukcí byla prací rukodílnou, bednění realizovali tesaři, kteří měli řemeslnou dovednost. Dřevo se opětovně používalo po skončení betonářských prací na jiné podružné účely, nebo bylo v případě staveb na odlehlých místech draženo drobnými zájemci. Zhotovování výztuže bylo svěřováno kovářům nebo zacvičeným řemeslníkům podobných profesí. Mechanizace se omezovala na míchačky betonové směsi a popřípadě i licí betonážní věže zásobované skipy a objevily se první mechanismy pro hutnění betonu. Kvalita práce byla vesměs úměrná nasazení a technickým dovednostem účastníků výstavby. Jsou sice zaznamenány větší nehody končící i pádem rozestavěných konstrukcí, ale v celkovém počtu realizovaných staveb nebyl jejich počet velký. Důvodem byly vesměs snahy o zrychlení stavby nebo snahy o úspory materiálů, občas se vyskytlo i nepochopení principu konstrukce, zejména tam, kde stavby prováděly osoby s malou zkušeností, byť získanou u zavedených firem.

Do dnešních dnů je většina konstrukcí postavených mezilety 1918 až 1938 užívána bez zásadních problémů, i když jsou postaveny podle zásad, které by z hlediska dnešních předpisů vyhověly jen částečně. Jejich zesílení či nahrazení novou konstrukcí nastává jen v případech, kdy je změna užívání tak výrazná, že není možné přijmout rozhodnutí o dlouhodobém prodloužení životnosti bez úprav. Hlavním nepřítelem mnoha konstrukcí není sama malá únosnost nebo nezpůsobilost statického působení, ale vlivy koroze a degradace základního materiálu působením vnějšího prostředí.

Beton a betonové stavby se tedy staly důležitým prvkem civilizačním, jenž umožňoval kvalitní a rychlou výstavbu všech druhů budov a inženýrských staveb. Mohutný nástup betonových konstrukcí můžeme pokládat za součást stavební kultury v novém státě, který se snažil profilovat jako skutečně občanská společnost a také se chtěl v oblasti hmotné kultury odlišit od svého předchůdce. To se skutečně Československé republice podařilo – betonové konstrukce jsou toho důkazem.