Sto let Československé republiky 8. díl: stavby pro práci a technický pokrok

Na rozvoj průmyslu muselo reagovat i stavitelství. To mělo v první polovině 19. století zkušenosti se stavbami pro velkostatky a první průmyslové podniky, ale tyto stavby se nijak výrazně nelišily od staveb z doby osvícenství a racionální, klasicizující periody stavebního umění. Zvětšování podniků, použití mechanických pohonů, ale hlavně podíl železných, později ocelových konstrukcí vytvořilo stavební typy halových, někdy i patrových staveb. Kombinace zdiva, železa a dřeva vytvořila konstrukce schopné přenést větší zatížení, zastřešit velké prostory a popřípadě vytvořit podpory pro strojní vybavení.

Již v době před 1. světovou válkou existovaly firmy zabývající se stavbou průmyslových podniků. Stavby byly úzce spjaty se strojními dodávkami, zejména pro pivovary i cukrovary, a spojení podniků s dodavateli strojů se pak promítalo i do staveb pro jejich výrobu. Za všechny uveďme firmu Nekvasil, která v pražském Karlíně po několik generací pracovala zejména pro průmysl. Průmyslové stavby byly pojímány i jako součást reprezentace firem a jejich výstavnost dodnes ovlivňuje řadu měst. Do staveb pro práci je nutno zahrnout i stavby železniční, zejména pak dílny pro stavbu a opravu vozidel a později i stavby pro vozidla městské dopravy, jako jsou vozovny a později i garáže pro motorová vozidla.

Chemičky, pivovary, cukrovary

S 1. světovou válkou došlo k nerovnoměrnému rozvoji podniků. Továrny pro zbrojní výrobu se rozšiřovaly a u některých podniků došlo i k mírnému přeinvestování. Klasickým případem je Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni. Některé podniky byly zřizovány jako nové, za všechny uveďme chemičku v Sokolově, která byla během války zřízena na zelené louce. Důvodem byl kritický nedostatek dusíkatých látek pro výrobu trhavin. Právě ve válečných dobách se začal silně uplatňovat železobeton, a to z důvodů praktických, ale i kvůli snížení spotřeby oceli. V obnoveném státě se pak průmyslové podniky pomalu vzpamatovávají, avšak vlivem zmenšení odbytišť a celkové poválečné chudoby není jejich rozvoj příliš rychlý.

Jako první se stavebně oživují jak podniky potravinářské jako pivovary a cukrovary, tak i podniky pro výrobu pečiva a cukrovinek. Později se k nim přidává i lehký průmysl a také velké strojírenské podniky, které často musí přehodnotit své původní výrobní programy. Ve dvacátých letech se objevuje i řada nových firem, které mnohdy nejsou velké, ale díky jejich celkově většímu počtu jsou dobrým zákazníkem pro stavební firmy. V každém větším městě se některé původně živnostenské podniky mění v malé tovární výrobny, specializované na výrobky, o nichž před několika lety neměl nikdo ani tušení, že budou existovat. Předměstí zaplňují malé továrničky na vodoměry, armatury, přístroje, součástky pro jiné stroje a vybavení dopravních prostředků.

ČKD Praga, Laurin a Klement, Baťa

Velkým zákazníkem jsou i nové podniky na výrobu automobilů. Nová vozidla už nejsou vyráběna jako kusové zakázky, ale jejich série se zvětšují, a tak je nutná stavba budov, jež umožní výrobu postupnou, někdy dokonce pásovou. Dva největší konkurenti v oboru – ČKD Praga a Laurin a Klement (později Škoda) – staví první budovy automobilek. Pro výrobu automobilů je třeba řada subdodávek a své závody staví i výrobci součástí a vybavení – od velkých výroben pneumatik firmy Baťa až pro výrobce menší, jako byla východočeská firma Kudrnáč. Textilní průmysl byl již dříve dosti bohatě zásoben stavbami, ale neznamená to, že dále neinvestuje a nestaví budovy modernějšího provedení. Tento trend ukončí až velká krize třicátých let. Zcela bezkonkurenční je rozvoj obuvnického průmyslu a koželužství. Asi každý zná systémové investice firmy Baťa, která staví dosti odlišně od stávající produkce – reprezentuje patrně první uživatele opakovaných konstrukcí v jednotném modulovém systému a stavby se snaží zlevnit použitím strojů i systémového bednění. Nicméně nejen u tohoto investora nacházíme moderní metody stavění. Velmi brzy napodobují baťovské stavby i vlastníci menších koželužských podniků a podniků podobného určení. Myšlenka se pak šíří i do jiných oborů, a to nejen napodobováním, ale i odchodem některých pracovníků, kteří více či méně dovedně kopírují to, co ve Zlíně a okolí poznali. Ti nejodvážnější to pak i praktikují přímo pod okny podniku, ve kterém se s touto metodou práce setkali. Výsledek není mnohdy úplně bezchybný. Pěkným příkladem takového snažení jsou budovy dávno zaniklé konfekční firmy ve středu Zlína.

Vozovny, vodárny

Nejen soukromé investice, ale i stavby pro vybavení měst jsou vlastně průmyslovými budovami. Na nich je vidět i vývoj konstrukcí a rychlý pokrok, za všechny uveďme pražské vozovny elektrických drah, které se od jednoduchých dřevěných hal a ocelových vazníků přesunují do oblasti velkorozponových konstrukcí s rovinami střech prolomených světlíky a složitějších systémů dřevěných krokví i ocelových vaznic různých systémů. Podobná je situace i ve vodárenství, ve velkoměstech se staví neobvyklé konstrukce, z nichž asi nejznámější je vodárna v pražském Podolí. Současně vzniká i řada malých vodáren a vodojemů v menších sídlech s věžovými vodojemy, které se staly i symboly krajiny (Poděbrady, Bělá pod Bezdězem). Za průmyslové stavby je možno považovat i stavby navazující na zemědělství, jako jsou stavby hospodářských skladišť sil, mlékáren a budovy pro další zpracování potravin. V současnosti už spíše jen tušíme, do jaké míry se v tomto případě uplatnilo družstevní a spolkové hospodaření, které mělo v meziválečném období velký objem. A tak ona skladiště stojící skoro u většiny nádraží a v současnosti mnohdy opuštěné budovy družstevních podniků jsou jedinou památkou takového stavebního rozvoje. U cukrovarů, pivovarů a lihovarů již nedochází tak často k zakládání nových podniků, ale starší závody jsou renovovány, a to mnohdy nejmodernějšími metodami, jako jsou sklobetonová zastřešení smíchovského pivovaru nebo novostavby v rozšiřovaných podnicích pivovarů v Plzni (Gambrinus a Světovar).

Stavby pro zemědělství

Za průmyslové stavby je možno považovat i větší objekty pro zemědělství, které se objevují na velkostatcích. Zemědělství rozdrobené pozemkovou reformou se postupně opět posunuje k modernímu velkostatku, byť o menších výměrách. Objevují se stavby podle vzorových předloh, které už jsou postaveny z nových materiálů, jako je beton a různé kombinované konstrukce. Začíná se užívat i mechanizace poháněná elektrickou silou. Těchto příkladů však není mnoho. Z ákladním prvkem jsou středně velké statky, rozvíjené spíše tradičními metodami stavitelství, ale i v tomto případě se objevují moderní prvky, a to nejen u staveb, ale i ve strojním vybavení (napáječky, manipulace s mlékem, mlácení i čištění obilí a podobně).

Určitou novinkou je i změna přístupu ke koncipování průmyslových podniků z hlediska územního a urbanistického. Již stavitelé v 19. století koncipovali podniky tak, aby byly nejen účelné, ale i hezké, a tak můžeme najít krásnou siluetu branického pivovaru. Nakonec ani pivovar v Holešovicích nijak nekazil obraz nově vznikajícího města. Zastavovací plány a axonometrie průmyslových areálů byly pečlivě zpracovány a jejich zjednodušená podoba se užívala i pro propagaci podniků.

Stále samozřejmě platí zásada, že větší podnik je koncipován podle možností železniční dopravy, vlečkový systém a uspořádání kolejové dopravy v podniku je určující. K dokonalosti je pak systém dotažen u nákladového nádraží v Praze na Žižkově, kde se doprava a překládání snoubí s moderní architekturou, a celý komplex je vložen do hlavní ulice rozrůstajícího se města. Automobilová doprava ovlivnila i vnitrozávodní dopravu v průmyslových podnicích, postupně zanikají i dopravy po kolejích úzkého rozchodu. Kuriózní dopravní cestou je přemostění železniční trati v areálu základního závodu Škoda, lidově nazývané tobogan. Název stavbě daly nájezdové rampy, které vzhledem ke stísněným poměrům bylo nutno opatřit několika oblouky, aby bylo dosaženo rozumného stoupání.

Předválečné územní celky pro průmysl nelze patrně srovnávat s celky, které byly stavěny později ze státních prostředků za centrálního plánování. Omezujícími podmínkami rozvoje závodů byly nejen technické otázky, ale i poměry majetkové, jež bylo nutno řešit mnohdy dlouhodobě a složitě. Závody buď rozšiřovaly starší areály, nebo naopak zakládaly nové areály tam, kde byly levnější pozemky. Umístění podniků na historických lokalitách, mnohdy v těsném sousedství měst nebo na jejich p ředměstích, nutilo průmyslové podniky k neobvyklým řešením dopravy nebo manipulace. Vzpomeňme jen areál bývalých Ringhofferových závodů na Smíchově, kde pole pro přípravu materiálu vedla majitele ke zkonstruování naprosto atypických jeřábů a jeřábových drah a kde až do konce provozu probíhala část dopravy v okolních ulicích. I přes tyto nevýhody závod prosperoval a v rámci koncernu Tatra přežil i velkou krizi třicátých let.

Moderní stavební materiály

Průmyslové stavby dvacátých a třicátých let využívaly nové materiály a poznatky stavitelství, zejména pak dobrodiní betonového stavitelství a nových systémů ocelových konstrukcí. Vše pak bylo kombinováno s tradičními materiály, jako je zdivo a v omezené míře i dřevo.

Pro průmyslové stavby se vyrábělo velké množství výrobků sériovým způsobem – byly to prvky pro kotvení strojů a zařízení, komponenty pro technická zařízení budov, výplně otvorů a konstrukce světlíků. Běžně se používaly systémy beztmelého zasklení a tvarovky pro prosvětlení výrobních prostor. Mění se i pláště budov, které se stávají tenkými vyzdívkami z různých tvarovek, nebo plášti z ocelových plechů. Do konstrukcí staveb jsou zabudovávány i lehké betony jak z přírodních materiálů (Calofrig), tak z umělých lehkých staviv, jako jsou expandované strusky a keramické materiály (Lindbeton). Rovněž tepelné izolace prodělávají výraznou změnu, uplatňují se přírodní materiály jako korek, a materiály anorganické, jako je skelná a čedičová vata. Na prahu 2. světové války jsou pak naše země silně industrializovány a stavební stav podniků není špatný. Samozřejmě vlivem krize byly některé podniky opuštěny, nebo získaly jinou funkci, ale změna je průmyslovému prostředí vlastní. Zabýváme-li se nějakou průmyslovou budovou z meziválečného období, dojdeme k poznání, že tato budova byla mnohdy pravidelně přestavována a měněna podle technologie i požadavků výroby a byla i zvyšována a rozšiřována.

Mnoho z budov meziválečného období se dodnes užívá, i když některé průmyslové oblasti byly v devadesátých letech opuštěny a staly se součástí rozšiřujících se měst. Část budov je dodnes ponechána svému osudu, jiné budovy jsou již zahrnuty do velkých průmyslových areálů a našli bychom je jen při podrobném hledání. Kupříkladu továrna na margarín firmy Otta je „zakleta“ do takřka kosmického areálu továrny tohoto století. I přes velký úbytek průmyslových staveb první poloviny 20. století se některé stavby dodnes užívají, někdy jsou sice zahrnovány do areálů pro jiné účely, ale jejich životnost není mnohdy vyčerpána.

Budovy pro průmyslovou práci se tak mohou stávat budovami pro administrativu a správu, nebo tam, kde se produkovaly hodnoty fyzické podstaty, se v současnosti přemýšlí nad novými zákazy a příkazy, a tam, kde se skladovalo vzácné zboží, budou v současnosti bydlet lidé, kteří díky společenským zásluhám nabyli postavení, jež jim umožní užívání velkých a prostorných loftů. Jen malé procento staveb se stane památkami nebo kulturními stánky. Je to dáno poměrně velkým rozsahem takovýchto budov, nákladností konzervace a rekonstrukce částí staveb, které podlehly zubu času.

Zažloutlé fotografie a vybledlé plány jsou pak důkazem toho, že v nové republice došlo k pokračování předchozího vývoje a tam, kde industrializace nebyla rozvinuta, byl položen základ k budování nového průmyslu. Částečně tomu pomohlo i válečné ohrožení, kdy byly některé zbrojní výroby posouvány na východní Moravu a Slovensko. Z podoby staveb pro práci je možno vysledovat, že rozvoj byl poměrně široký, že se nejednalo pouze o lokální výkony, ale celkové hospodářské prostředí, přející tomu, kdo je schopen tvořivé práce a pravidelného výkonu.