Sto let Československé republiky 7. díl: silikátová moderna

S novým pohledem na stavění, kdy se opouštějí historizující slohy, musí i sklářský a keramický průmysl vyhovět novému vkusu zákazníků. Nová doba žádá ještě zboží vzorované, ale ne již zdobené dekory převzatými z italských výrobků z doby umění čtyř barev velkého ohně (historický výraz – jedná se o barvy žlutou, zelenou, červenou a černou, užívané v majolikách; tento pojem se v keramice objevuje dodnes). Časovou hranicí pak byla barva modrá, která se objevila později v Holandsku a Portugalsku. Mizí antikizující dekory vyzkoušené staletími a nastupuje poměrně střídmá dekorace jednoduchých ornamentů florální a geometrické secese. Výrazná barevnost a zdobení zlatem, lapidární tvary architektonických článků trvají v interiérech až do dvacátých let 20. století. Podobné je to i v produkci skla, kde se do staveb osazují pestré vitráže nebo leptaná skla s elegantní výzdobou.

Dobovou novinkou jsou duté tvarovky, které se dostávají do budov jako prosvětlovací výplně příček nebo výplně otvorů do světlíků a dvorů. Ve výrobě cihlářského zboží se pokrok uplatňuje méně, plná cihla je jednotkou, ze které se stavějí i novodobé stavby, ale již ve dvacátých letech nastává doba, kdy se objevuje snaha o její vylehčení, jak z důvodů užití ve stavbě, tak z důvodů tepelných. Rychle jsou zapomenuty cihly lehčené pilinami nebo mourem, nastupují výrobky produkované novými stroji a těmi je duté zboží mnohdy pestrých tvarů. Moderní doba se projeví i při výrobě krytiny, která se začíná radikálně měnit. Dva poslové starých časů, taška bobrovka a prejzová krytina, jsou nahrazovány raženými taškami různých tvarů a provedení, někdy i s povrchovými úpravami a engobami.Nová republika je spojena s dobou, kdy se kvalita staveb zvyšuje, stavby jsou vybavovány technickým a hygienickým zázemím – a to vše je doprovázeno užitím skla, jemné keramiky a nových pálených materiálů. Prudce se mění i vkus, stavby přestávají být dekorovány a štukatéři rozšiřují řady nezaměstnaných.

Proklamovaná modernost požaduje jednoduchost, spolehlivost, hygienické vlastnosti a stavby s dostatkem světla a vzduchu. Tyto požadavky začíná splňovat stále více staveb, a to staveb pro méně movité investory i staveb zřizovaných státem a obcemi. Samozřejmě se objevuje snaha stavět levněji a rychleji, přepravovat menší hmotu stavebních materiálů a zjednodušit manipulaci s nimi. V oblasti hrubých staveb na nové požadavky musí reagovat cihláři a dodávat stále větší množství dutých tvarovek pro vyzdívky skeletových staveb, pro příčky a konstrukce vyložené na konzolách, kde by hmotnost byla na závadu. V oblasti stropních konstrukcí zcela tedy zmizely stropy z plných cihel, ať už klenuté, nebo přímé vyztužené pásky. Většinou je nahradil beton či v menším rozsahu různé tvarovky spojené s ocelovými nosníky, popřípadě vynález stoleté dutinové desky známé pod obchodní značkou Hurdis. Jejich výroba byla však značně náročná a výrobky byly poměrně drahé, takže jejich masivní rozšíření nastává až po polovině 20. století, kdy se stávají „ miláčky“ svépomocného stavění.

Jemná keramika a sklářské výrobky

Výrobky z jemné keramiky nacházejí uplatnění v obkladech společných prostor domů, v koupelnách a místech, kde se manipuluje s vodou. Kupodivu v dlažbách jsou keramické dlaždice poněkud upozaďovány, a pokud už se používají dlaždice, jsou spíše betonové nebo teracové. Až do 2. světové války je pro společné prostory domů nekorunovaným králem teraco, materiál beze spár, tvarovatelný podle libosti. Keramické obkládačky jsou stále ještě mírným luxusem, ale nenahraditelné jsou pro lemování schodišťových stupňů a pro vytváření ochranného pásku nad rovinou teracové podlahy. Obklady jsou ze současného pohledu trochu odlišné, přednost byla dávána sesazení obkládaček zabroušených, a tedy s minimálními spárami. Ve třicátých letech 20. století do boje o zákazníka vstoupí i sklářské firmy. Začínají vyrábět desky a obkládačky z tzv. opaktního skla, vně hladké a na rubu opatřené jemným vroubkováním. Tyto přesné výrobky mají sice omezenou škálu barev od černé přes hráškovou zeleň až k barvě takřka bílé, ale hlavně nabízejí větší plochy podobné současným obkládačkám. Výrobci keramiky však smečují podobnými deskami větších rozměrů a kupodivu i podobných barev.

Jediným prvkem, který zbyl z bohatých dekorací minulosti, jsou modelované reliéfy doplňující vnější obklady budov. Jejich obliba byla značná u záložen a pojišťoven, které i funkcionalistické fasády doplnily figurálním uměním v duchu civilismu nebo dožívajícího stylu art deco.

Skláři sice ukazují své umění ve velkých tabulích a zakružených skleněných válcích nároží velkoměstských obchodů, občas dodají sklo pro obklady fasády, které jsou dekorací či reklamou. Nejde o konstrukce, které by měly účel vymezení prostoru, ale jde o předsazené večer podsvícené dekorace, nesoucí nápisy propagující firmu. Vyvrcholením takového nápadu byla fasáda obchodního domu Baťa a část fasád obchodního domu na nároží ulice 28. října a Perlové ulice v Praze. Do sklářských zázraků lze počítat i trubice pro neonové nápisy, popřípadě i skleněné plastiky, kterými doba zájmu o sklo vyvrcholila.Výrazně se změnila a zmodernizovala osvětlovací tělesa. Nejsou to jen lampy do montáží z barevných kovů, ale nové celoskleněné výrobky z kostního nebo opaktního skla, kde kovová montáž je minimálně viditelná. Do dnešních dob se však většina těchto produktů nedochovala a my se musíme spokojit jen s jejich replikami. Poněkud jiná byla situace u dekorativních zasklení, kde postupně mizí barevná zasklení i zasklení leptanými skly a objevují se střídmé vitráže z profilovaných skel s několika málo barevnými články. Pěkným příkladem je dodnes zachované zasklení v lokále bývalého Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze, viditelné ve stávající prodejně v přízemí zmíněného domu.

Sklobeton

Největším úspěchem sklářství za doby první republiky byl sklobeton. Materiál zcela nového ražení spojující dvě poměrně nesourodé hmoty – silnostěnné sklo a betonovou konstrukci. Spojení nebylo v zásadě nové, již na přelomu století se osazovaly do betonových konstrukcí kovové rámečky a do nich se vklád aly kusy t varovaného skla, ale jednalo se spíše o jakousi obdobu vitráže. Až tvarovkami z lisovaného skla buď plnými, nebo i dutými, spojenými s betonem a vyztuženými, vznikaly konstrukce, které lze nazvat sklobetonem. Jejich tvar mohl být rovný nebo zakřivený a skleněné tvarovky mohly být drobnými kameny skládanými do tvaru klenby nebo naopak jen body prosvětlujícími betonovou kopuli.

Materiálu byla právem přičítána skvělá budoucnost a stavby, kde byl užit, vypadaly výborně. Tak trochu se však pozapomínalo na to, že zejména konstrukce střech vystavené vnějšímu prostředí a změnám teplot mohou být příčinou problémů. Beton nebo malta spojující tvarovky nebyly schopny samy o sobě dlouhodobé expozice a případné zřízení izolace tenkých pásků mezi tvarovkami byly bez opakující se údržby rovněž nefunkční. Poněkud lepší byla situace u stěn a oken, kde po dodržení okrajových dilatačních podmínek konstrukce fungovala lépe. Sklobetonové konstrukce se staly materiálem, který oživoval velkoměstské pasáže lázeňské kolonády a další veřejné budovy. Spolu s konstrukcemi betonovými se staly znakem doby, která měla dojem, že se těmito stavbami odřízla od starých časů a čeká ji skvělá budoucnost.

Materiály pro obezdívky a obklady staveb

Zajímavým produktem byly i materiály pro obezdívky a obklady staveb. Ty se vyráběly na stejném místě jako vyzdívky pro chemický průmysl a pro tepelná zařízení. Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem vyráběl drobné zdicí tvarovky pro obezdívky v několika barevných odstínech sice omezených surovinou a možností výpalu, ale jejich vysoká životnost a pozoruhodná struktura vyhovovaly estetickým požadavkům jednoduchých staveb.

Sanitární keramika

V keramice pak nesmíme zapomenout na sanitární keramiku, která díky několika výrobcům dosáhla vysoké úrovně a její kvalita byla oceňována i v zahraničí. Pestré tvary umyvadel, zařizovacích předmětů pro hygienická zařízení se staly při stavbě nových domů samozřejmostí. Ve spojení s kvalitními armaturami tyto předměty uspokojily i náročné zákazníky a ty dovážené se omezily na minimum a na druhy, které se v tuzemsku nevyráběly (vany). Na sanitární keramiku navazují i výrobky pro kanalizaci v podobě tvarovek a běžných potrubí. Dodnes na mnoha pražských dvorcích najdeme vpusti a jejich kalníky vyrobené z tvrdé kameniny, sloužící i v současnosti svému účelu. Moderní architektura první poloviny dvacátého století by se bez keramických a skleněných výrobků neobešla a některé se staly jejími výraznými znaky, které se snažíme zachovat do dnešních dob. Při rekonstrukcích a přestavbách je vhodné tyto části staveb chránit, a to i tam, kde objekt není předmětem památkové ochrany.