Zpět na předpisy

Stavební ruch a památková péče na konci prvního desetiletí nového století

9. října 2009
Ing. Václav Jandáček

Památková péče a stavební ruch jsou ve své činnosti dlouhodobě spojeny. Památková péče v České republice je zorganizována na odborné úrovni systémem pracovišť Národního památkového ústavu (NPÚ) a jeho generálního ředitelství. Pracovníci NPÚ vydávají odborná vyjádření, která jsou podkladem pro vydání závazného stanoviska odborů památkové péče pověřených obcí.


Na přípravě nového zákona o státní památkové péči se mnoho nepokročilo. Byl sice zpracován jeho věcný záměr, který byl diskutován odbornou skupinou na Ministerstvu kultury ČR, ale poslední rok se o jeho osudu příliš nehovoří. Jednou ze změn by mělo být právě odstoupení od povinného odborného vyjádření NPÚ pro všechny stavební zásahy a nově realizované stavby. Odborné stanovisko by se vypracovávalo pouze v případě, že bude památkovým odborem pověřené obce vyžádáno. Takovéto opatření by mohlo snížit množství formálních vyjádření k nepodstatným úpravám, kterými je NPÚ zavalován, ale na druhou stranu může vést k případům, kdy pověřená obec některé zásahy podcení.

Vztahy mezi odborníky na památkovou péči a účastníky stavebního ruchu
Vztahy mezi odborníky na památkovou péči a účastníky stavebního ruchu jsou při stavebním řízení často základem problémů. Nové hospodářské poměry kladou na investory při vlastní realizaci investic velký tlak. Investiční tlaky se projevují zejména v centrech velkých měst, kde je snaha o zvětšení objemů stávajících objektů, ať už nástavbami a přístavbami nebo jejich výměnou za nové stavby většího objemu. Nedostatek parcel ve městech a památkových rezervacích a zónách je neustále konfrontován s požadavky ochrany a zachování památek jako hodnot pro další generace. Všechny tyto zmiňované skutečnosti vytvářejí obtížné podmínky pro projektanty a techniky, kteří se na přípravě investic podílejí. Rovněž vstup investorů, které zajímá jen krátkodobý výsledek nebo rychlý prodej dokončené investice, nijak nepomáhá klidné situaci.Také zadání korporativních investorů, obcí a státu se mnohdy přibližují k zadáním komerčních investorů, a tak jsou ohroženy další památkové hodnoty. Často ještě není odstraněno dlouhodobé zanedbávání údržby staveb v druhé polovině dvacátého století a je jakousi skrytou zátěží, která s časem narůstá, a to zejména v lokalitách méně ekonomicky zajímavých. I dlouholeté spory o nemovitý majetek vytvářejí pro ničení či znehodnocování památek prostor, a tak seznamy ohrožených památek narůstají a pokles jejich položek tvoří spíše památky zcela devastované a odepsané.

Restaurování Informačního centra Klubu Za starou Prahu
¤ Restaurování Informačního centra Klubu Za starou Prahu

Na druhé straně jsou v oblasti práce památkové péče a stavební činnosti patrné i kladné výsledky. Nelze nepřiznat, že se tvář českých měst změnila k lepšímu a že byly mnohé památky odborně opraveny nebo zrestaurovány. Poměrně velká skupina odborníků v oboru restaurování různých druhů materiálů, vesměs s dobrým výtvarným vzděláním a dovedností, je podporou při restaurování celých staveb. I dovednost stavebních firem se postupně zlepšuje a rukodělná práce je udržována na slušné úrovni. Je však nutné přiznat, že stále více řemeslných prací je třeba svěřovat osobám z oboru restaurování, a to i tam, kde se jedná o běžné řemeslné dovednosti, které však u mnohých řemeslníků scházejí. Na některých památkách už můžeme pozorovat i jev, který lze označit jako přílišnou restaurátorskou pozornost, která vede k opakovanému restaurování stále novějšími prostředky, i za cenu úbytku hmotné podstaty původního díla.
Pro stavebního inženýra je v oblasti památkové péče ve stavebním ruchu důležité zejména zachování podmínek pro přijatelná materiálová a konstrukční řešení. Spolupráce s památkářem by se měla odvíjet na vysoké odborné úrovni a měla by být hledána shoda mezi podmínkami technickými a podmínkami památkové péče. V současné době se spolupráce s NPÚ jeví jako dosti nerovnoměrná. Odborná úroveň pracovníků je sice vesměs dobrá a jsou mezi nimi skutečné osobnosti oboru, nicméně při běžné spolupráci se jeví jako problematické nesystémové rozhodování o jednotlivých projektech.
Za největší komplikaci lze označit nejednotnost rozhodnutí a změny názorů při projednávání projektových dokumentací. Od konzultace po vydání odborného posouzení se názory překvapivě mění a celý proces se protahuje. Tato skutečnost nemusí být jen výsledkem špatné orientace v problému nebo osobní náladovosti odborníka, který se předmětem rozhodnutí zabývá. Již sama podstata památkové péče je ve stavebním řízení jediným článkem, který má subjektivní charakter.
Často je kritizováno tvrzení, že každý památkový případ je individuální, a není tedy možné uplatňovat dané typové řešení. Je pravda, že pestrost památkové problematiky je velká a rozhodování o památce je vždy ovlivněno velkou měrou subjektivních pocitů. Stejně jako u začlenění nové stavby do historického prostředí je památkové péče jediným úřadem, který zasahuje v rámci oblasti estetiky a vkusu. Tato oblast nemůže mít jednoduše daná objektivní pravidla, a míra subjektivního rozhodování je tak u významných nebo rozporuplných řešení omezována vytvářením poradních sborů a komisí, které mají nejednotnost památkových a estetických názorů vyrovnat, je to však možné jen u malého počtu řešených problémů.
Prostor daný památkové péči je tedy kolbištěm nejen ochranářských snah, ale také estetických názorů. Pracovníci památkového ústavu jsou pod tlakem odborných zásad a nezpronevěření se ochraně památek, ale na druhé straně i pod tlakem na výkon rozhodování a jeho nekonfliktnost. Druhým momentem je různé předchozí vzdělání památkářů. Najdeme mezi nimi dvě velké skupiny, jednu s humanitním vzděláním na různých filozofických fakultách, a druhou pak na školách zaměřených na architekturu a v menší míře i na stavitelství.
To se může projevit i na přístupu a vyjádření k daným problémům. Skupina první si není příliš jistá v otázkách technických či materiálových a jedná podle převzatých šablon nebo informací z restaurátorského světa, které mechanicky přenáší i do stavební činnosti. Druhá skupina se pak může nechat strhnout k vkládání latentních tvůrčích názorů do předložených projektů.
Setkání s praktikujícím projektantem nebo architektem, který preferuje vlastní invenční názor, se pak může stát místem konfliktu nebo neporozumění. Odkládání řešení nebo vyžadování dalších variant práci zdržuje a konečnému výsledku mnoho nepřidá. Určitou nevýhodou je i nepochopení předložené projektové dokumentace. Důvodem může být nejen nedostatek času k jejímu prostudování, ale i neznalost technické problematiky a záměru technického řešení. Vyjádření odborníka je pak nejednoznačné a může být vysvětlováno několika způsoby. Konflikt se posléze přenáší do dalšího stupně projektové dokumentace, pokud je vyžadováno jeho předložení, nebo, což je nejhorší, vzniká až při realizaci, kdy odborný památkář pochopí skutečný obsah projektu a sezná situaci za nepřípustnou. Samozřejmě, jsou i případy, kdy je naopak projektová dokumentace nejasná a nejsou řešeny problémy, které se tak objeví až při realizaci. To je způsobeno nedostatečností průzkumů, ať již stavebně technických nebo stavebně historických. V této oblasti rovněž vznikají problémy - snaha o postižení hodnoty objektu průzkumem nemůže být nikdy stoprocentní, rovněž interpretace průzkumu je rozdílná, podle případné specializace zpracovatele. To, že je vypracování stavebně historických průzkumů činností nezávislou na způsobilosti zpracovatele, vede k tomu, že jejich úroveň značně kolísá a nutí účastníky stavebního procesu k jejich doplňování a rozšiřování. Je obecným jevem, že průzkumy zpracovávají mnohdy pracovníci NPÚ, což by mělo zaručit odbornost a potřebnou hloubku zpracování. Nicméně je otázkou, jestli je možné oddělit práci pro investora od práce pro odbornou instituci hájící obecný zájem.
Zbývá dodat, do jaké míry je odborná činnost památkové péče vystavena vnějším tlakům, vesměs společenského nebo politického charakteru. Nejvyšší tlak lze bezesporu očekávat z prostředí pověřených obcí a různých rovin státní správy. Tomu se neubrání žádná společnost, důležitá je však míra tlaku a jeho důslednost. Pokud tyto tlaky překonají určitou míru, stává se z nich nepsaná zvyklost a součást klientského systému. Takový jev je však zcela mimo odborné a stavovské roviny a vstupuje do politického uspořádání společenství občanů. Mnohokrát bývá zmiňována i korupce a personální ovlivňování. To jsou jevy, které se objevují, a nelze je zcela vymýtit v žádné lidské společnosti. Je možné jejich omezení, nicméně lze předpokládat, že v odborné rovině památkové péče není korupce příliš častým jevem, její doložení je však nesmírně obtížné až nemožné už kvůli tomu, že může mít charakter osobních výhod, nebo výměny služeb za protislužby.
Co je pro účastníka stavebního ruchu mnohdy nepříjemné, jsou také nepříliš dobré osobní vztahy na některých pracovištích NPÚ. Stav je podmíněn shromážděním odborníků, kteří jsou individualitami, nebo se sami za individuality pokládají a tomu odpovídá jejich jednání. Není výjimkou snižování významu hodnoty práce jiných, vytváření umělých rozporů a diskuzí, které jsou vedeny nekorektně a se záměrem se zviditelnit. Přidá-li se k tomu i mediální zájem, je založen problém, který může trvat po léta. Za nepříliš kvalitní lze pokládat i vztah Ministerstva kultury ČR k jím řízenému pracovišti a dále pak i vztah k pověřeným obcím. Většina osobních a osobně motivovaných problémů je nekonstruktivní a znehodnocuje dlouholetou dobrou praci v oboru. Rovněž změny ve vedení NPÚ v posledních deseti letech nevytvořily dlouhodobě konstruktivní poměry, které by se promítly do jeho práce.
Jako každý obor i památková péče se rozvíjí a mění. Názory lze pozorovat i po jednotlivých generacích a jejich platnost má určitou životnost. Rozhodnutí a doporučení z doby před čtyřiceti lety jsou dnes nepřijatelná, nicméně názor, že současná doba dělá vše optimálně a nebude nalezena cesta, jak věci dělat lépe, je nepřijatelný. Každý z účastníků procesu by si měl uvědomit časovou omezenost dnešních postupů a názorů na restaurování a opravy staveb. Nikdo ze spolupracujících na restaurování či opravě stavby nebo na vložení stavby nové do historického prostředí, by neměl podlehnout klamné iluzi, že jím navržené řešení je optimem pro dlouhé časy a je ukončením stavebního vývoje objektu. Stavba je organizmus nesmírně složitý a její ochrana se může v čase silně lišit. Měly by proto být voleny prostředky vratné a odstranitelné, které v případě překonání dnešního řešení stavbu nijak neznehodnotí nebo nezničí část dodnes dochované hmotné podstaty.

Závěr
Nechci na závěr tohoto článku vidět v práci stavebního inženýra jen negativní jevy nebo překážky. Vztahy k odborníkům v oboru památkové péče nebyly u techniků nikdy extrémně vyhrocené a snahou bylo nalezení shody. Možná je to tím, že technik jedná vždy střízlivěji a nepokládá se za individualitu, která světu přináší myšlenku, jež musí každého ohromit a strhnout. To pak u individuality protistrany budí protitlak a dochází ke konfliktu.
Pokud si můžeme něco přát v oblasti spolupráce s památkovou péčí, je to tedy více prostoru k prvotním rozhodnutím a více souvislého rozhodování. Pro dobro věci by rovněž bylo nepodléhání dobovým výkyvům a módním tvrzením s nízkou životností.