Státní regulativy v oblasti bydlení a podpora bytové výstavby

17. května 2019

„Bytový problém“ vznikl v počátečním období průmyslové revoluce. Rozvoj průmyslové výroby, která potřebovala námezdní pracovní sílu, si vynutil uvolnění feudálních nevolnických vztahů. Možnost stěhování přiváděla do průmyslových center ve velkém počtu původně venkovské obyvatelstvo. Důsledkem bylo prudké zvýšení potřeby bytů ve městech, provázené zvýšením nájemného, vznikem zdravotních, hygienických a sociálních problémů. V českých zemích, které byly součástí rakouské monarchie, se tato situace v masovém měřítku projevila ve druhé polovině 19. století.

Bytové problémy známe však i ze starší historie. Kvantitativní nedostatek bytů existoval již ve starém Egyptě a v Římě. V zákoníku českého panovníka Karla IV. nalezneme jednoduchou definici bytové politiky: Každý Čech má mít svou chalupu. Bytová otázka, státní bytová politika a bytová výstavba představují klíčový problém současné hospodářské a sociální politiky. Stejný význam jim byl přikládán již v minulosti, jak ukazuje např. citát z práce Dr. Edvarda Beneše, tehdy docenta na Filozofické fakultě UK:

Bytová otázka jest dnes z nejdůležitějších problémů sociálních. … Proto dnes všeobecně obrací se na bytovou otázku zřetel největší a řeší se úsilovně, a od dlouhé doby všímá si jí zákonodárství a správa veřejná. Ve všech státech jsou vydány stavební řády, jež hledí k tomu, aby byty … hověly předpisům hygienickým. Rovněž jsou v mnohých státech předpisy o dozoru nad pořádkem a čistotou v domě atd. Ale právě všecky tyto věci přispívají k tomu, že ceny bytů jsou vysoké a že chudí lidé jsou nuceni bydliti v místnostech špatných, nedostatečných, přeplněných. … Právě z toho důvodu vzniklo zvláště v západních státech evropských, v prvé řadě v Anglii a pak ve Spojených státech severoamerických, silné hnutí o opatření laciných bytů dělníkům. … přímo byly vydávány zákony, podle nichž stát nebo obec měly stavěti dělnické domy, dělníkům je pronajímati nebo přenechávati za mírný nájem nebo na mírné splátky úmorové vynaloženého kapitálu.

Období od 2. poloviny 19. století do roku 1918

Rakouská monarchie se pokoušela ovlivňovat situaci nejdříve nepřímo, působením ekonomických nástrojů. Podpořila snahy ekonomicky nejslabších vrstev o řešení bytového problému svépomocí. Tzv. družstevní zákon byl v Rakousku přijat v roce 1873 (zákon č. 70/1873 Říšského zákoníku – Ř. Z.). Podle zákona č. 39/1880 Ř. Z. byly nové stavby osvobozeny od domovní daně na dvanáct let. O odstranění hygienických a zdravotních nedostatků bydlení sociálně nejslabších vrstev a zlepšení „příbytečných“ poměrů usilovaly různé zdravotnické a podpůrné spolky a sdružení. Vznikají také první teoretické práce, obsahující úvahy o vztazích a závislostech bydlení na politických, ekonomických a sociálních procesech a hledající způsoby řešení. Byly hledány základní požadavky standardu bydlení a jejich přípustná minima, zaručující fyzické zdraví uživatelů těchto bytů. Snahy a veřejné působení odborníků, spolků a dělnických organizací, požadujících státní zásahy a regulativy v bydlení na jedné straně, odpor podnikatelských kruhů, hájících svobodu podnikání i v oblasti bydlení na straně druhé ovlivňovaly a formovaly počátky bytové politiky rakouské monarchie.

První zákon týkající se bytového problému

První zákon týkající se bytového problému řešil „zlepšení situace v bydlení podporou staveb obytných“. Byl to zákon č. 37/1892 Říšského zákoníku (Ř. Z.) o výhodách pro nové stavby s byty dělnickými. V roce 1902 byl nahrazen zákonem č. 144/1902 Ř. Z., o úlevách pro domy se zdravými a lacinými byty dělnickými; následoval zákon č. 242/1911 Ř. Z. Praktický význam měla zejména prováděcí nařízení k uvedeným zákonům. Předpisy definovaly bytový standard počtem obytných místností a k nim příslušející obytnou plochou (viz tab. 1). Předpisy závazně stanovily povinné vybavení kuchyní a počet obytných místností pro rodinné bydlení tak, aby bylo umožněno oddělené spaní dětí různého pohlaví starších šesti let. Zákon č. 144/1902 Ř. Z. poprvé vymezoval plošný standard ložnic pro tzv. útulny svobodných, jejichž výstavba byla podporována podle tohoto zákona:
■ pro 1 osobu nejméně 8 m²;
■ pro 2 osoby nejméně 12 m²;
■ pro 3 osoby nejméně 20 m².

Zákon č. 144/1902 Ř. Z. dále rozšiřoval výhody poskytované stavbám s malými byty. Malý byt byl limitován hranicí obytné plochy 80 m². Do této plochy se nezapočítávaly vedlejší místnosti (předsíň, chodby, lázeň, spižírna atd.), kuchyně s rozlohou do 12 m² ani místnosti pro obsluhu, přístupné pouze přes kuchyň a s rozlohou do 12 m². Zákon vymezoval sociální skupinu, pro kterou byly tyto byty určeny, výší ročního příjmu odstupňovaného podle počtu členů domácnosti. Výhody byly poskytovány stavebníkům, kterými mohly být obce, obecně pro- spěšná sdružení a ústavy, zaměstnavatelé i dělnická bytová družstva.

Ministerstvo veřejných prací

V roce 1908 zřídilo Rakousko Ministerstvo veřejných prací (vyhláškou č. 124/1908 Ř. Z.). Toto ministerstvo se stalo první institucí na našem území, do jejíhož poslání patřila bytová péče a její přímá regulace. V roce 1908 byl také zřízen fond císaře Františka Josefa I., z něhož byly poskytovány bytovým družstvům státních zaměstnanců přímé finanční podpory na stavbu nebo koupi obytných domů. Státní bytový fond pro péči o malé byty poskytoval finanční podporu (krytí hypoték) při pořizování domů s malými byty.

Tyto právní úpravy měly příznivý vliv na rozvoj bytového družstevnictví. Hlavním předmětem činnosti bytových družstev byla v té době výstavba rodinných domků, podporovaná státem podle uvedených zákonů. Také pod vlivem anglického hnutí Arts and Crafts a myšlenky zahradních měst byl rodinný dům chápán jako ideál rodinného bydlení. Měl nejvýše dva malé byty. V dobových daňových předpisech jsou uváděny definice pojmů „byt“, „rodinný domek“, „obytná místnost“, „obytná plocha“ a další. Řada regulativů, která má svůj počátek v rakouské monarchii, byla převzata do právních předpisů československého státu, vycházejí z nich také pozdější pokyny, směrnice a technické normy v oblasti bytové výstavby.

Období 1919–1945

Období první republiky přineslo výrazný posun směrem ke zvyšování podílu státu na odstraňování nedostatků v oblasti bydlení. Vývoj názorů na řešení otázek bydlení v novém státě byl úzce spojen s pokrokovým mezinárodním hnutím architektů, jehož ideovým centrem se staly od roku 1928 kongresy mezinárodní architektury (C.I.A.M.). Československá architektonická avantgarda se významně podílela na činnosti této mezinárodní instituce i na domácím dění, především v oblasti nově stavěných bytových domů. Jejím výrazovým prostředkem se stal funkcionalismus jako nenákladný styl preferující pravoúhlé urbanistické schéma, racionální uspořádání, princip opakovatelnosti a industrializace výstavby. Významným dokumentem, přijatým na II. kongresu C.I.A.M. v roce 1929, byla zpráva Byt pro existenční minimum. Byla stanovena minimální obytná a užitná plocha bytu ve vztahu k velikosti domácnosti, pro kterou byl byt určen.

Athénská charta

V roce 1933 přijal kongres programové prohlášení C.I.A.M., proslulou Athénskou chartu, deklarující postoje ke všem významným urbanistickým i architektonickým problémům a k jejich řešení. V oblasti urbanismu byl uplatňován princip oddělení jednotlivých funkcí do tzv. zón, tj. oddělení zóny bydlení, zóny práce a zóny odpočinku. Úvahy avantgardních architektů se ubíraly směrem pojetí bytu jako stavebnice, tovární výroby jejích základních prvků a sestavování na místě jednoduchými montážními prostředky. Za jediný možný prostředek řešení hromadné potřeby bydlení byl považován přechod stavebnictví na průmyslové metody práce.

Dokladem o angažovanosti české architektonické avantgardy na péči o bydlení v kontextu se sociální problematikou byla celá řada veřejných akcí: soutěže na řešení malých a nejmenších bytů, vzorové projekty kolektivního bydlení, výstavy a výstavba vzorových bytových domů, např. kolonie Nový dům v Brně, Baba v Praze, kongresy, ankety, směrování odborných technických a uměleckých časopisů, vydávání osvětové literatury. Tato široká aktivní činnost, na níž se podíleli vedle architektů a stavebních inženýrů také sociologové, teoretici, výtvarní umělci, se zákonitě odrazila v předpisech a dalších regulativech, kterými byla řízena bytová výstavba. Klíčová úloha z hlediska kompetencí v oblasti bytové péče patřila Ministerstvu sociální péče, Ministerstvu veřejných prací a Ministerstvu financí.

Celý článek naleznete v archivu čísel (05/2019).