Zpět na osobnosti, rozhovory

Spolupracovníci Vojtěcha Ignáce Ullmanna

6. srpna 2019
Petr Zázvorka

Trojice architektů spřízněných kromě rodinných vztahů rovněž společnými zakázkami s architektem Ullmannem navrhovala budovy, kde je často obtížné určit míru vkladu té které osobnosti na výsledném působení díla. Jejich vnitřní propojení dokumentuje skutečnost, že spolupráce architektů pokračovala i v dalších letech, když se Vojtěch Ignác Ullmann po roce 1873 vzdal veřejného působení po neúspěších v soutěžích na návrh stavby Národního divadla a posléze i Rudolfina.


V roce 1874 založili Antonín Baum, Antonín Viktor Barvitius a Bedřich Münzberger družstvo, které se zaměřilo na větší stavby v dynamicky se rozvíjejících předměstích Prahy.

Antonín Baum

Původně Ullmannů v kreslič pocházel z chudých poměrů. Narodil se 12. května 1830 v Praze. Po absolvování pražské polytechniky u profesora Karla Wiessenfelda (1802–1870) hned nastoupil do kanceláře architekta Ullmanna, u něhož pak pracoval dvacet let. Roku 1873 se stal technickým ředitelem Stavební banky pro předměstí pražská, kde se zabýval např. novou regulací pražského předměstí Smíchova. Poté spolupracoval v založeném stavebním družstvu s oběma spřátelenými architekty, Antonínem Viktorem Barvitiem a Bedřichem Münzbergerem.

Baum byl neobyčejná osobnost. Kromě architektury jej zaujala archeologie, přispíval do řady časopisů (např. Zlaté Prahy), věnoval se sběratelství historických předmětů a konzervátorství. Byl spoluzakladatelem Historického spolku, aktivně spolupracoval i v Archeologickém spolku. Studoval detailně i historií architektury v Čechách, roku 1881 napsal např. Příspěvky ku životopisu některých v Praze druhdy činných stavitelů, kameníků a štukatérů ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů Království českého (SAI). Stal se také odborníkem na restaurování zejména církevních stavebních památek v duchu historismu.

V letech 1875 až 1876 navrhoval s Ullmannem obnovu  kostela Narození Panny Marie ve Vodňanech, ten však regotizoval nakonec Josef Mocker (1835–1899) až v letech  1894 až 1897. Projektoval Nové české divadlo pro Královské Vinohrady (provizorní stavbu, jež byla v roce 1885 zbořena). Na Novém Městě pražském navrhoval mýtní kiosky na Palackého mostě (v období let 1889 až 1897, doplněné sochami Josefa Václava Myslbeka). Během let 1878 až 1880 restauroval rotundu sv. Martina na Vyšehradě, nejstarší zacho- vanou rotundu na území Prahy, pocházející z doby panování krále Vratislava II. (1061–1092).

Účastnil  se  rovněž  úpravy  a rekonstrukce Staroměstské radnice a s Bedřichem Münzbergerem navrhoval nájemní dům č. p. 763/II na rohu Palackého náměstí a Ovocné ulice (současná ulice 28. října) – tento dům byl nakonec realizován podle návrhu stavitele Benedikta Barocha (1837–1907) v letech 1878 až 1879. Podle projektu Antonína Viktora Barvitia provedl v letech 1883 až 1884 vnitřní úpravu kostela sv. Voršily na Novém Městě pražském a ve stejné části Prahy opravoval rovněž Michnův letohrádek nazývaný Amerika. Na Starém Městě pražském obnovoval oltář v kostele sv. Haštala a s architektem Münzbergerem tam stavěl rovněž v roce 1886 zadní budovu Náprstkova muzea č. p. 261/I a další budovu, č. p. 270/I, v sousedství. S Münzbergerem jsou autory návrhu interiéru kostela sv. Václava ve Velelibech (Nymburk). V Nymburku navrhoval domy č. p. 41–42 roku 1886. S Münzbergerem byl téhož roku spoluautorem návrhu budovy radnice v Kollárově ulici č. p. 316/ X pražského Karlína. Náleží mu rovněž autorství návrhu budovy zdejší reálné školy, dívčí školy a chudobince.

Antonín Baum zemřel 2. května 1886 v Praze, pohřben je na Olšanských hřbitovech.

Antonín Viktor (Vítězslav) Barvitius

Narodil se 14. července 1823 jako nejmladší potomek v početné rodině Andrease Barvitia (1782– 1851), pocházejícího z Hradce Králové, jinak dobře situovaného pokladníka hraběte  Buquoye a jeho manželky Barbory Eggerové, jejímž rodištěm byla Vídeň. Antonín začal  studovat  filozofii a práva na pražské univerzitě, posléze v letech 1843 až 1844 pobýval v malířském ateliéru rakouského malíře a pedagoga Christiana Rubena (1805–1875). Roku 1844 odešel studovat do Vídně spolu s Vojtěchem Ignácem Ullmannem na Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Kunste) architekturu k Eduardu van der Nüllovi, Augustu Sicardu von Sicardsburgovi a Karlu Roessnerovi. O čtyři roky později Barvitius ve Vídni již navrhl několik obytných domů. V letech 1854 až 1855 na základě státního stipendia absolvoval cestu po Itálii a na přelomu let 1855 až 1856 se na čas usadil v Římě, kde se zúčastnil restaurování Palazzo di Venezia – sídla rakous- kého velvyslanectví, kde bydleli stipendisté. V Římě se Barvitius seznámil např. se sochařem Václavem Levým (1820–1870).

Do Čech, do Prahy, se vrátil teprve roku 1866, bydlel na Novém Městě pražském, v Ostrovní ulici č. p. 1447/II, a zahájil svou architektonickou činnost. Zúčastnil se konkurzu na výstavbu techniky. Od roku 1868 byl členem Spolku inženýrů a architektů Království českého a spolupracoval s Vojtěchem Ignácem Ullmannem, např. roku 1871 na návrhu nádraží Františka Josefa I. v Praze, a rovněž s Josefem Schulzem (1840–1917).

Je autorem Lannovy a Schebkovy hrobky na Olšanských hřbitovech (v současnosti opravované po období devastace), spolu s Ullmannem také Lannovy a Lippmannovy vily v pražské Bubenči, Gröbeho vily na Královských Vinohradech (č. p. 59), kde interiéry navrhoval již zmiňovaný architekt Josef Schulz – vše, stejně jako u prací Ullmannových, se neslo v novorenesančním stylu vídeňské provenience (tzv. Rundbogenstillu) užívaném jinak zejména pro budovy škol, soudů a dalších státních institucí.

Roku 1871 projektoval Barvitius galerii Společnosti vlasteneckých přátel umění, která měla být vybudována na dnešním Smetanově nábřeží Vltavy na Starém Městě pražském. Účastnil se rovněž (neúspěšně) návrhu na budovu Rudolfina (k čemuž byl vyzván v roce 1873). Neúspěšný byl rovněž návrh na Justiční palác ve Vídni (spolu s Ullmannem) roku 1874. V letech 1875 až 1876 navrhoval úpravu Českého  domu v Římě, ale rovněž neúspěšně. Uspěl při návrhu architektonického ztvárnění pomníku Josefa Jungmanna na Novém Městě pražském, přičemž sochařská část je dílem Ludvíka Šimka (1837–1886). Od konce sedmdesátých let 19. století se Barvitius věnoval zejména sakrální architektuře a uměleckému řemeslu, spolupracoval s Křesťanskou akademií a Jednotou pro dostavění chrámu sv. Víta. Vytvořil velkou kolekci návrhů na církevní náčiní ve stylu italské renesance, byl členem Ústřední památkové komise ve Vídni a rovněž se zabýval archeologickými výzkumy, jako předpokladu pro rekonstrukce kostelů. Návrh kostela sv. Martina v Nížebohách (Litoměřice), vysvěcený v roce 1883, pochází z let 1877 až 1879. Boční oltáře do kostela Božího těla v Křečhoři (Kolín) a dva boční oltáře pro kostel sv. Mikuláše v Prostiboři (Tachov) jsou z let 1880 až 1881. Vrcholným dílem architekta Barvitia byl však kostel sv. Václava na Smíchově, vystavěný v letech 1883 až 1884, jehož stavbu vedl Antonín Baum.

Z let 1884 až 1886 pochází úprava kostela sv. Anny v Olešné (Tachov), ve stejné době podle Barvitiova projektu proběhla rovněž úprava kostela sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře na  Rejskově  náměstí. Poslední z Barvitiových návrhů představovala zřejmě oprava kostela Všech svatých ve Slivenci (Praha 5) z let 1900 až 1901.

Antonín Viktor Barvitius umírá 20. července 1901 v Praze. Dlužno poznamenat, že novorenesanční architekt, člen České akademie věd a umění, byl za zásluhy v oboru křesťanské archeologie vyznamenán roku 1882 papežem Lvem XIII. rytířským řádem sv. Řehoře.

Bedřich Münzberger

Je z karlínského předměstí Prahy, kde se narodil 20. října 1846 jako jedno z pěti dětí Josefa Münzbergera (1803 – kolem 1858) a Gabriely, rozené Barvitiové (1825–1897), sestry architekta Antonína Viktora Barvitia a malíře Viktora Barvitia. Od školního roku 1866/1867 studoval pozemní stavitelství na německé technice v Praze a současně byl zapsán na akademii v Praze; po studiu vykonával praxi ve stavební kanceláři svého strýce Ignáce Vojtěcha Ullmanna. V roce 1858 se oženil s Karolínou Havlíkovou, se kterou vychoval čtyři děti.

Zprvu realizoval Ullmannovy a Baumovy návrhy, posléze ro- ku 1874 založil s Antonínem Baumem samostatnou projektovou kancelář. V letech 1876 až 1878 projektoval Palackého most v Praze, jehož konstrukci navrhoval Josef Reiter (1840–1903). Životním dílem Bedřicha Münzbergera byl návrh na stavbu Průmyslového paláce v Praze-Bubenči pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891, řešení konstrukce je dílem inženýra Františka Prášila (1845–1917). Vedle dispozice paláce navrhoval Münzberger rovněž architektonické řešení exteriéru i interiéru. Podle jeho návrhu se také stavěla na výstavišti tzv. Strojovna (Hala Strojnictví).

Z roku 1891 pocházejí rovněž jeho návrhy na židovský hřbitov na Olšanech i na obřadní síň pro izraelské bratrstvo Chevra kadiša. V letech 1892 až 1894 navrhl divadlo na Veveří (též Staré divadlo) v Brně, jež bylo realizováno. Následovalo vypracování plánů pro rekonstrukci prozatímního divadla v Brně roku 1894. V letech 1895 až 1896 se stavěl podle jeho návrhu dům č. p. 360/II na nároží ulic Na Moráni a Podskalské (současné Gorazdovy) na Novém Městě pražském, který byl zbořen po zásahu letecké pumy v roce 1945.

Münzberger byl v letech  1897 až 1898 předsedou komise pro soupis památek  města  Prahy a účastnil se tvorby prvního systému památkové péče v Čechách. Na přelomu let  1903 až 1904 se podle jeho návrhu stavěl hřbitovní kostel v Solnici (Rychnov nad Kněžnou).

Architekt Bedřich Münzberger zemřel 23.  července  1928  v Praze.