Zpět na osobnosti, rozhovory

O politice architektury ČR

5. února 2008
Petr Zázvorka

Česká komora architektů připravila ke konci loňského roku pro státní správu České republiky dokument ?Program politiky architektury vlády ČR?. Tento text, předaný vládě ČR, je obecný a deklarativní, což je jeho autorům občas vytýkáno.


?Politika architektury musí být obecná a deklarativní. Pokud někdo tuto charakteristiku textu naší politiky architektury shledává jako negativní, pak nechápe její obecný smysl,? tvrdí Ing. arch. Dalibor Borák, předseda České komory architektů.

Česká komora architektů se připravuje na předsednictví ČR v Evropské unii v roce 2009. Jak by se daly stručně definovat preference EU v architektuře?
Každá ze zemí, která unii předsedá, pořádá konferenci týkající se principů státních politik architektury. Konference jsou pořádány pod záštitou EFAP (Evropské fórum architektury), organizace zabývající se politikou architektury v rámci Evropské unie. Nyní je na řadě Slovinsko, předsedá unii v době po vydání Lipské charty, kdy se stále více dostává do popředí problém udržitelného rozvoje. Přitom z hlediska architektury nejde pouze o udržitelný rozvoj z hlediska použití materiálů, technologií, technických prostředků a úspor energií, ale o udržitelnost rozvoje zakotvenou v urbanistické struktuře, v koncepci budov a prostoru a souvisí pochopitelně s kulturou společnosti. Jde o holistické pojetí veřejného prostoru, formovaného urbanisticky. Můžeme mluvit o faktické renesanci urbanizmu, ovšem na základě nových poznatků, z jiného pohledu. Cílem konference pořádané Slovinci bude tyto principy formulovat, v období předsednictví Francie, která má daleko větší možnosti a prostředky, by mělo být ambicí EU schválit text Deklarace Evropské unie, podobné Deklaraci o architektuře, schválené v roce 2001 (Rozhodnutí o architektonické kvalitě v městském a venkovském prostředí, 2001/C 73/04. Pozn. redakce). Nová deklarace by měla mít podtext ?Na hranici nové éry?, jehož základní myšlenka by měla být idea udržitelného rozvoje.
Konference pořádaná Českou republikou, tedy třetí v řadě, si dává za úkol zmapovat politiky architektury jednotlivých zemí a určit jejich místo v příslušném právním rámci. Tyto politiky se v současnosti značně liší. V některé ze zemí unie jde pouze o proklamaci nebo apel profesní organizace, jinde o vládní nařízení nebo zákonnou normu.

Na konci loňského roku představila i ČKA vládě ČR svůj návrh politiky architektury, který má značně deklarativní charakter - ze zkušeností jakých zemí EU jste při tvorbě jeho koncepce vycházeli?
Naším vzorem bylo jednoznačně Finsko, které má státní politiku architektury dávno schválenou a je jednoznačně v řešení této problematiky nejdále. Základní důraz je přitom směrován na vzdělávání široké veřejnosti. Ve Finsku je situace na takové úrovni, že své politiky architektury začaly vydávat další subjekty, například města nebo firmy. Jde vlastně o návody a instrukce, o jaký architek- tonický přístup by se mělo v dané oblasti usilovat, aby byla zachována její hodnota. Je rovněž definován způsob chování, jak tyto hodnoty zachovat. Takto bylo ve Finsku vydáno přes dva tisíce politik architektury měst, vesnic nebo firem. Další zemí, kde se politiky architektury úspěšně uplatňují i v mimostátním měřítku, je například Francie.

V našich podmínkách ale bude prosazování takovéto politiky znamenat určitý problém, koneckonců váš návrh vyvolal rozporuplné reakce…
Zaznamenali jsme určitá ostře formulovaná stanoviska, upozorňující právě na skutečnost, že naše politika architektury má silně deklarativní formu a je v daných souvislostech příliš obecná. Ona taková je, ale to rozhodně není negativní. Politika architektury musí být obecná a deklarativní. Je třeba, aby stát řekl, že architektura má hodnotu, že ji podporuje, a to zejména ve třech oblastech, kterými jsou oblast vzdělávání, oblast státních zakázek a oblast občanských aktivit, které podporují předchozí dvě oblasti. Je-li námi navržené řešení chápáno jako obecně deklarovaný směr státní politiky, pak jsme splnili svůj úkol.

Vaše deklarace dává architektuře velmi široký záběr činnosti, jak si v tomto kontextu máme představit institut architekta?
Občas je u nás ještě chápána architektura a architekti jako protipól ke stavbařům a ke stavařině. To je mi nepochopitelné. V procesu stavění jsou a mají být rozděleny jednotlivé funkce podle specializace. Každý specialista ovšem řeší pouze svoje problémy, nevidí a ani nemůže vidět souvislosti. Role architekta je a má být právě v tom, že je vzděláván jako specialista na generalizaci. Architekt možná nerozumí podrobně jednotlivým technologickým problémům, umí ale vytvořit celek, který tyto souvislosti zahrnuje.

Je tedy garantem, aby v holistickém procesu utváření prostředí nedocházelo k entropii…
Kvalifikace architekta není soubor vědomostí, ale je to především postoj. Nezáleží na rozsahu konkrétních informací a konkrétních kvalifikací, kvalifikací je totiž právě tento postoj. To je podstata této profese. Typický technik řeší a úspěšně vyřeší zcela určitý problém podle modelové situace. Architekt se nejprve ptá, jestli má daný úkol smysl, dále řeší, bylo-li až dosud řešení správné, a teprve jako třetí v pořadí je otázka, jak úkol řešit konkrétně. To je zadání, které má od společnosti.

Kolik procent českých architektů touto metodou postupuje?
Divil byste se, ale hodně. Naše architektura měla a má velmi dobrou úroveň. Dokladem jsou prezentace našich staveb v odborných časopisech, v porovnání s prezentací staveb v podobných časopisech například v Rakousku nebo v Německu. Dobrá úroveň našich architektů je dána kromě jiného i úrovní našeho odborného školství. Obecná veřejnost by byla velmi překvapena, kdyby mohla porovnat, jak dobré zaměření mají tyto školy. Tím více mrzí skutečnost, jak důraz na holistický přístup k řešení obecných i konkrétních problémů zcela absentuje ve zbytku našeho školství.

Nechceme být konfrontační, přesto nemůžete popřít, že například územní plány na mnoha místech u nás zcela chybí, a pokud jsou, často podléhají neodborným změnám i ze strany architektů…
Územní plánování je podmnožina architektury, která je více než jiné předmětem politického zájmu a je pravda, že Česká republika není v této činnosti evropským etalonem. Ale tento problém má širší souvislosti. Naše společnost má, bohužel, velký dluh ve výchově a v postojích k morálce a ke kulturním hodnotám vůbec. Pokud nejsou tyto hodnoty ve velké části společnosti automaticky projektovány do běžných úkonů všech úředníků, tak se začnou do urbanizmu prosazovat osobní zájmy a v tu chvíli už nezáleží na úrovni vzdělání odborníka. Je to stav, který je daný, má své kořeny a určitou dobu trvání, která není věčná. Je třeba učinit první kroky a k nim patří i naše politika architektury. Měla by ovlivňovat vztah nejširší veřejnosti k vystavěnému prostředí.

V návrhu deklarace je rovněž zmínka o založení Centra architektury, jako jeden z mála konkrétních návrhů.
Centra architektury byla uvedena v politice architektury jako příklad, jak lze řešit iniciativu společnosti v oblasti architektury. Například v sousedním Rakousku vznikla takových center celá síť. Největší z nich je Centrum architektury ve Vídni (Architekturzentrum Wien), které je podporované městem i vládou. Další centra jsou ovšem organizována na různých platformách - některá jsou krajská, jiná na úrovni občanských sdružení, která navazují na tradice dříve častých ?okrašlovacích spolků?, populárních kdysi i u nás. Všechna centra architektury spojuje jednak název, který vzhledem k jeho popularitě v zemi přispívá i k získávání sponzorů, jednak vzájemné, velmi čilé kontakty, které umožňují výměnu informací, vzdělávacích programů, výstav apod.

Jak se doposud postavila k politice architektury jednotlivá ministerstva, která jsou ve vašem návrhu nositeli obsahu deklarace?
Všechny oficiální instituce na náš návrh reagovaly. Jejich připomínky jsou nyní zapracovávány do textu a budou v krátké době předány Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, které jej předloží vládě ke schválení. Text bychom chtěli mít kompletně schválený do roku 2009 - tedy k roku, kdy ČR bude hostit konferenci o státních politikách architektury.

Z kontextu obsahu politiky architektury může vyplývat, že se pojetí architektury vrací o osmdesát let zpátky do doby, kdy architekti domýšleli i nejmenší detaily interiérů a jejich doplňků a na druhé straně regulovali městskou výstavbu.
Před osmdesáti lety rozuměl architekt také celému technologickému procesu výroby, od designérských detailů po výstavbu budov. V současnosti je možné rozumět souvislostem a předat podrobnosti specialistovi, který vyhodnotí a navrhne konkrétní řešení. Architekt musí být manažerem, který je garantem harmonie celku. V posouzení a navození této harmonie je ale i tvůrčí složka. Tak ostatně chápu i cíl umění, které by také, alespoň v mém pojetí, mělo navozovat harmonii. K celkové harmonii samozřejmě patří i ekonomická stránka věci. Před nedávnem jsem navštívil v Bruselu výstavu Rubens podnikatel. Na příkladech je tam vidět, jak známý malíř s nespornými uměleckými kvalitami uměl vést svoji dílnu tak, že zatraceně dobře prosperoval.

Jak by asi obstál v dnešních výběrových řízeních…
V tomto má architekt výjimečnou a zároveň nevděčnou pozici. Pokud se uchází o zakázku, tak jeho návrh nelze nikdy posoudit exaktními a lehce kalkulovatelnými kritérii. Nicméně Česká komora architektů přišla už dávno s principem hodnocení veřejných zakázek, v nichž by byl zohledněn i tento faktor - jde o architektonickou soutěž, která je z hlediska zákona, jednou z možných forem soutěže o návrh - a podle tohoto principu proběhlo několik set soutěží, je tedy prověřený. Jenže ne vždy je tento princip využíván. Jednak z neznalosti příslušných úředníků, a také proto, že někteří jeho potenciální uživatelé nerozumí pojmu soutěže o návrh, eventuálně z důvodu, že mnozí nechtějí využít tento řád, neboť je příliš transparentní.