Zpět na osobnosti, rozhovory

Když dirigent máchne taktovkou, tak už nelze měnit hráčům noty

7. srpna 2007
Jan Táborský

Ing. Jiří Kaláb je majitelem stejnojmenné brněnské stavební firmy, která za sebou zatím v jihomoravském regionu zanechala nesmazatelnou stopu v podobě mnoha realizací.


Nicméně Kaláb není úplně typickým stavebním manažerem. Jeho názory zejména na práci s lidmi, které důsledně uplatňuje ve své praxi, jsou pro odvětví stavebnictví víc než neobvyklé.
?Každý člověk potřebuje ke spokojené existenci čtyři základní stabilní pilíře vlastní rovnováhy - fyzickou kondici a zdraví, stabilní a přívětivý společenský okruh a naplnění duševní a především duchovní složky osobnosti,? vykládá po svém několikatýdenním pobytu v Nepálu. ?A my musíme všem našim zaměstnancům připravit takové podmínky, aby měli šanci tuto osobní rovnováhu získat.?

Co pro vás, původem strojaře, znamená uplynulých čtrnáct let práce v ?nové? branži?
Pro mě je stavařina nejen práce, ale taky koníček a způsob seberealizace, takže pokud jsem začínal podnikat v tomto oboru s nadšením, tak musím říct, že stále přetrvává a snažím se ho předávat svým kolegům. Protože nadšení pro realizovaný projekt je jednou z neformálních záruk kvality a spokojenosti klienta.

Čím se ve stavebním managementu řídíte?
Selským rozumem. Ten mi velí najít co nejdokonalejší shodu všech zúčastněných stran při realizaci projektu. Pokud se toto nedaří, tak se většinou k dokončení projektu musím protrápit, a to já nemám rád.

Jak se vám dařilo získávat a realizovat zakázky v úplných začátcích podnikání?
V té době člověk využíval svých kontaktů. Moji první klienti šli se mnou tak trochu do neznáma. Nicméně poměrně rychle jsme se zorientovali a dali přednost kvalitě a spolehlivosti při plnění našich zakázek. Dnes máme za sebou tři sta staveb a za žádnou z nich se rozhodně nemusím stydět.

Vaše firma se zaměřuje téměř výhradně na Brno a Jižní Moravu. Vyplynulo to ze situace, nebo je to váš záměr?
Je to záměr. Dřív jsme měli pár staveb v Čechách, hlavně v Praze, ale vzhledem k tomu, že fungujeme jako generální dodavatel stavby, musíme si z vlastních sil zajistit všechna řemesla. A tito pánové mají rodiny, jelikož slušnou práci dělá slušný člověk, který chce mít své zázemí. A když jim to začneme narušovat, tak nebudou obzvlášť spokojení, budou odjíždět z místa práce, možná odcházet z firmy a každopádně neodvedou své maximum. Proto jsme se před asi třemi roky rozhodli pro oblast Brna a Jižní Moravy.

Během uplynulých sedmnácti let se dramaticky změnily požadavky na kvalitu práce, především pak po vstupu do EU. Nepřipadá vám někdy úmorné ohlídat dodržení všech možných technických a bezpečnostních norem?
Jako strojař jsem si vypěstoval cit pro přesnost a ve stavebnictví mně to v tomhle smyslu pomohlo. Protože jedna věc je samozřejmě dodržení všech norem navržených projektantem, ale pak tu také musí být schopnost rozeznat přesnost práce a kvalitu materiálu, které zaručí spolehlivost a do budoucna dobré reference.
Co se týká přibývání technických a právních norem, zvlášť po vstupu České republiky do EU, tak já s tím rozhodně problém nemám. Beru to spíš jako výzvu a pokud jde o předpis, který práci zkvalitní, tak je to jen dobře.

Jak se časem změnila kvalita odváděné práce, především v dělnických profesích, jak těžké je naučit koncové pracovníky ovládat nové technologické postupy?
Kvalita obecně šla od revoluce ohromně nahoru. Začaly se sem dostávat nové materiály a technologické postupy a ve chvíli, kdy s nimi umíte perfektně zacházet, tak je to jednoznačně výhoda na vaší straně. Proto se taky snažíme kontaktovat poradenská centra firem, chodit na školení, pečlivě číst odbornou literaturu.
Co se týká zručnosti dělníků, tak tady opět nevidím problém. Pro ně jsou nové materiály a především nové nástroje zdrojem nejen ulehčení práce, ale i zábavy. Daleko větší problém vidím, když se v průběhu realizace mění projekt, nebo vzniká tlak na urychlení práce, třeba i za cenu stavění v nevhodných klimatických podmínkách. To je zdroj celé řady následných potíží, ať už při realizaci, nebo s výsledkem samotným. Vždycky se snažíme investorovi vysvětlit, jaké následky mají takové změny a jaké následky vůbec má situace, kdy mezi investorem, projektantem a realizátorem nepanuje všeobecná shoda o projektu.

Ano, všichni se zaklínají právě tímto harmonickým trojúhelníkem investor - projektant - realizátor, ale jak tu harmonii zajistit?
To je samozřejmě klasický problém. U mnoha tendrů nemá investor ani dost informací pro úplný výpočet ceny projektu a ve chvíli, kdy my si uděláme vlastní nacenění a vidíme, že požadavek investora se pohybuje hluboko pod úrovní možnosti postavit solidní stavbu, tak do toho ani nejdeme. Někdy jsme projekty skončili v červených číslech jen kvůli udržení kvality. Takže pokud vidíme, že požadavky investora jsou nereálné a my bychom za dodržení rozpočtu nebyli schopni udržet kvalitu práce, tak zakázku prostě nevezmeme.

S kvalitou práce souvisí i nedostatek zkušených pracovníků dělnických profesí v ČR.
Tento problém má dvě úrovně. Jednak potlačení učňovského školství a s tím související celková nechuť mladých se věnovat a nadchnout je pro řemeslo. Navíc od těchto řemesel utekli i ti, co ho doposud dělali. To má samozřejmě obecně známý následek zaměstnávání cizích státních příslušníků. Většina z nich odvádí slušnou práci, ale nemyslete si, že tady vydrží navždycky. Ať už jsou z Ukrajiny nebo Rumunska, jejich země se časem dostanou na takovou úroveň, že těmto dělníkům nebude už stát zato pracovat v těžkých podmínkách v zemi, kde nemají rodinu ani jiné zázemí.
Druhá rovina tohoto problému se nachází v manažerské činnosti firem. Já jsem pracoval rok přímo na stavbě, a to manuálně. To byla vojna. Jenže tímto člověk jednak u svých pracovníků získá respekt a pak taky dokonale pozná jejich situaci. Nechci sahat nikomu do svědomí, ale kolik mladých manažerů toto udělá? Kdo z nich ví, kolik váží kbelík malty, či kolečko cihel? Při těchto zkušenostech je možné dobré lidi nejen získat, ale hlavně si je udržet. U nás jsem konkrétně celkem pyšný na to, že zde máme hodně případů, kdy k nám nastupují synové našich pracovníků. Otec a syn dělají spolu…

…to je asi ideál, když syn doma vidí na tatínkovi, že jeho obor má perspektivu…
My se opravdu snažíme fungovat jako ?velká rodina? a chceme, aby to tak vnímal i klient. Například v závěru roku ukazujeme všem pracovníkům průběh realizací jednotlivých projektů, aby ti, co pracovali třeba na základech, viděli další rozvinutí jejich práce, a naopak, aby ti, co stavbu dokončují, poznali práci svých kolegů. Pokud jsme pak získali nějaká ocenění, je důležité, aby všem bylo jasné, že na něm mají taky svůj díl. V posledních letech se vůbec snažíme víc pracovat se zaměstnanci. Samozřejmě, že máme jako firma cíle a strategii k nim vedoucí. To je samozřejmé. Pro nás je důležité dát tyto informace i svým pracovníkům, a to i na úrovni dělnických kádrů.

Na šéfa stavební firmy máte dost neotřelé názory na práci s lidskými zdroji.
Nechci se opakovat, chci jen zdůraznit, že každý člověk ke své spokojené existenci potřebuje stabilní pilíře vlastní rovnováhy. Prvním je fyzická kondice a zdraví. Druhým je společenský okruh, tedy především rodina a přátelé. Třetím duševní a čtvrtá duchovní složka osobnosti, kdy především vedoucí pracovníci potřebují být klidní, vyrovnaní a soustředění na svou práci, aby tento efekt předali dál. Toto všechno třeba narušuje již zmíněné cestování, pobyt mimo domov...

Jak si vy sám udržujete rovnováhu své osobnosti?
K zachování chuti do práce si každý musí najít vhodný způsob ?vypnutí?, aby nedošlo k obávanému vyhoření. Já jsem byl v dubnu na měsíc v Himalájích - neznám lepší prostor pro psychickou i fyzickou regeneraci.
Obecně je důležité se zbytečně nestresovat, je to všechno hra, v níž je důležité najít ideální pravidla. I v obchodním jednání je nutné, aby obě strany odešly s pocitem výhry. Pokud cítím, že na mé straně je spokojenost a na druhé ne, tak to určitě není to pravé. Pokud jsem já spokojený a ostatní obchodní partneři také, pak máme klíč k vydařenému projektu.

A člověk by čekal v čele stavební firmy technokrata.
Kdepak, i obchod má nad čísly druhý rozměr. Při každém rozhodnutí existuje výzva a odezva a mezi tím nějaký čas. V tomto čase člověk musí zhodnotit důsledky rozhodnutí v dlouhodobějším horizontu, aby nejen sobě, ale i jiným svým rozhodnutím neznepříjemnil život.

Jak se díváte na vztah stavbařů a architektů?
My jsme nedávno dokončili stavbu brněnského letiště, kde architekt navrhl komplikovanější řešení konstrukce střechy. My jsme měli jednodušší nápad. Asi po tři a půl hodinové diskuzi jsme s panem architektem dospěli k oboustrannému konsenzu s tím, že každý z nás pro ten výsledek bude muset udělat něco navíc. Tím chci naznačit, že jde jednak o vzájemnou komunikaci, a pak taky o schopnost architekta nadchnout celý tým pro svůj návrh. Koneckonců architekti tu jsou od toho, aby vymýšleli nová a netradiční řešení a pro nás stavbaře to je naopak výzvou. Nevím jak ostatní, ale pro mě není cílem stavět jednoduché a fádní stavby a architekti většinou vědí, jak na mě jít, abych se pro jejich návrh nadchnul… (smích). Nicméně všichni účastníci musí dojít ke konsenzu, tedy k vzájemné shodě. Naproti tomu kompromis už v tuhle chvíli znamená, že někdo musel někam ustoupit a už to není to pravé.
Co bych architektům někdy vyčetl je, že přijdou se změnou návrhu. Většinou je to změna k lepšímu, ovšem přijdou pozdě, a v tu chvíli znamená realizace jejich záměru víc problémů, než pozitivního efektu, protože dojde k narušení koncepce stavby a taky časového plánu. Každý projekt by měla předcházet diskuze, třeba dlouhá a komplikovaná, která se ale s odstartováním realizace uzavře. Já si to vždycky představuji jako hudební koncert. Ve chvíli, kdy dirigent poprvé máchne taktovkou a začne koncert, tak může být sebelepší a mít pod sebou ty nejlepší hráče, ale představení skončí fiaskem, když jemu i muzikantům v průběhu koncertu někdo začne měnit noty…