Geotechnická rizika v právu Velké Británie
Praxe stavebních kontraktů prošla ve Velké Británii dlouhodobým vývojem. V průběhu 20. století postupně došlo k významnému posunu od stavebních smluv psaných do jisté míry ještě v duchu doby průmyslové revoluce, ve kterých byla všechna rizika přisouzena jedné straně, tedy zhotoviteli stavebního díla, ke standardizovaným systémům smluvních podmínek s různými možnostmi alokace stavebních rizik a jejich řízení zúčastněnými stranami. Vývoj smluvních vzorů pro stavebnictví ve Velké Británii do značné míry ovlivnil podobu mezinárodních podmínek FIDIC.
Autor:
Vystudoval Fakultu stavební VUT v Brně, obor konstrukce a dopravní stavby. V letech 2004 až 2008 pracoval jako projektant ve firmě TOPGEO BRNO, spol. s r.o. V letech 2008 až 2017 působil ve firmě Mott MacDonald CZ, spol. s r.o. Od roku 2017 je specialistou firmy SUDOP PRAHA a.s v oboru geotechnika. Je autorizovaným inženýrem v oboru geotechnika a báňským projektantem. Od roku 2019 spolupracuje na konzultační činnosti firmy Klee Consulting s.r.o.
V částečném kontrastu s podmínkami v Rakousku, jak je popsali Mesič a Račanský [1], v právních předpisech Velké Británie neexistuje explicitní termín geotechnické riziko ani jednoznačný vztah mezi vlastnictvím pozemku a zodpovědností za rizika, která z něho vyplývají při stavební činnosti. Nicméně realitu geotechnických rizik a způsoby jejich řízení lze nepřímo nalézt v následujících oblastech: v nadřazené problematice principu nepředvídatelnosti ve stavebních kontraktech, v obecných právních požadavcích na výstavbu a v praxi vedoucí k zamezení vzniku profesního pochybení, zejména na straně projektanta.
Zvykové právo Velké Británie vyžaduje jistotu jako předpoklad pro uzavření platné smlouvy o dílo. Nepředvídatelnost by tedy ve stavebních smlouvách v ideálním případě neměla existovat. Jak však uvádí Barber [3], právní jistota se neshoduje s praktickou jistotou nebo nejistotou reálného procesu výstavby a zvykové právo nechává důsledky praktické nepředvídatelnosti plně dopadnout typicky na jednu ze smluvních stran. Zároveň platí, že z právního hlediska je mnohem jednodušší vytvořit jednoznačnou smlouvu s riziky z neznámého přisouzenými jedné straně než fungující model s riziky sdílenými. Nicméně specifické a opakující se problémy ve výstavbě vedly k podrobnější ?kodifikaci neznámého? a k uznání faktu, že není nutně správné ani účelné, aby zhotovitel nesl zodpovědnost za podmínky, které nemohl předpokládat.
Často se v této souvislosti používají pojmy zdravý a nezdravý trh, přičemž Velká Británie zažila obojí podmínky. Podstatou zdravého trhu je, že zhotovitelé nejsou existenční nouzí nuceni přijímat výrazně nevýhodné podmínky a nepřiměřená rizika, a tudíž zakázky s takovými podmínkami mohou buďto odmítnout, nebo rizika přiměřeně ocenit. Nezdravý trh nemusí nutně být výhodný ani pro investora, například zbankrotuje-li zhotovitel uprostřed průběhu projektu nebo dojde-li k jednostrannému odstoupení zhotovitele od smlouvy a následným soudním sporům.
Ve vztahu k nepředvídatelnosti plynoucí z pozemku se autor ve Velké Británii setkal s poměrně významným rozlišením mezi pozemním stavitelstvím (s výjimkou rekonstrukcí) a inženýrskými stavbami. V principu na základě argumentu, že staveniště pro budovu je vzhledem k jeho omezené ploše při dobré vůli reálné dostatečně důkladně prozkoumat, ale např. podmínky pro tunel pod centrem města není možné vzhledem k délce a překážkám dostatečně důkladně prozkoumat ani při nejlepší vůli.
Před detailnějším výkladem k otázkám položeným k problematice geotechnických rizik v článku Jindřicha Řičici [1] se ještě zastavme nad jedním, podle autorova názoru nejdůležitějším aspektem praxe vedoucí k zamezení profesnímu pochybení. Jedná se o princip nezávislé kontroly projektu, pro který se v souladu s názvoslovím investorských norem metra a železnice (např. [6]) vžilo pojmenování Category 3 Check. Každý významnější projekt kontroluje nezávislý projektant, který po vypořádání připomínek vydává certifikát o kontrole, čímž se z právního hlediska začne podílet na zodpovědnosti za správnost projektu. Princip nezávislosti zahrnuje také požadavek, aby se kontrolor o tom, zda projekt nemá vady, přesvědčil na základě vlastních technických výpočtů, bez možnosti nahlédnutí do výpočtů a analytických modelů projektanta. I když má tento proces svá úskalí, především ve formě časových a finančních dopadů na projekt v případě výrazné neshody při vypořádávání připomínek, považuje se obecně za velmi prospěšný, zejména s ohledem na snížení rizika, že zhotovitel bude stavět podle projektu obsahujícího skryté vady, což může mít u geotechnických prací vážné důsledky.
Existuje nějaké základní, třeba i jednovětné upozornění pro investora týkající se geotechnických rizik v právních předpisech ohledně zacházení s vlastnictvím pozemku při stavebním záměru?
Lze je najít nepřímo v obecných legislativních požadavcích na výstavbu, konkrétně v prováděcích předpisech k právu BOZP platnému pro stavebnictví, které se nazývají Construction (Design and Management) Regulations 2015 - CDM Regulations. Ty obsahují klasický požadavek, aby investor zadal odborné činnosti ve výstavbě kompetentním firmám nebo osobám. Dále ukládají investorovi povinnost informovat generálního projektanta a zhotovitele (a to v rané fázi výběrového řízení) o známých rizicích, o podmínkách podloží staveniště, o umístění stávajících sítí na staveništi a o stávajících konstrukcích na staveništi. Nejsou-li tyto oblasti dostatečně prozkoumány, má investor povinnost zadat průzkumy, které by je objasnily, popř. obstarat dotazy k patřičným správám (např. ohledně inženýrských sítí). Investor tuto činnost může delegovat na jinou osobu, např. projektanta, ale nezbavuje se tím zodpovědnosti za její správné a úplné provedení.
Povinností projektanta je mimo jiné sestavit matici bezpečnostních rizik, která tvoří přílohu k projektu. Pokud je to možné, má se tato rizika v projektu pokusit vyloučit, omezit nebo zmírnit. Reziduální rizika se formálně předávají na zhotovitele (nebo na investora), kteří mají povinnost přijmout postupy na jejich vyloučení, omezení nebo zmírnění a zahrnout je do ceny prací. V ideálním případě má být každá položka v matici rizik přiřazena vždy jedné ze stran, aby se zamezilo nejasné zodpovědnosti. Přestože tento proces někdy může působit formalistně, výrazně přispívá k včasnému pojmenování možných problémů a k čisté hře s otevřenými kartami a jasně definovanou zodpovědností.
Existuje nějaký všeobecně užívaný standardní smluvní vzor? Jak je kodifikován? Jsou v něm nějak účelně ošetřena geotechnická rizika, popřípadě smluvní řešení nároků a kompenzací?
Jak již bylo uvedeno, historicky byly ve Velké Británii stavební kontrakty sestavovány nevýhodně pro zhotovitele, kteří nesli plné důsledky při výskytu neočekávaných okolností. V takové situaci stáli zhotovitelé zhruba před následujícími možnostmi.
Tuto situaci ve svém článku analyzoval Rimmer [4] a navrhl řešení ve formě standardizovaného smluvního vzoru, který má zůstat neměnný za všech okolností a který definuje práva stran tak, aby byla spravedlivě vymahatelná za všech okolností. Tento impulz vedl později k vytvoření smluvního vzoru známého jako ICE Conditions of Contract (první vydání v roce 1945) podle zastřešující asociace Institution of Civil Engineers -
ICE (obdobná a v současné době partnerská organizace ČKAIT). Tyto smluvní podmínky se v čase vyvíjely, dočkaly se celkem sedmi vydání a posloužily jako základ pro mezinárodní podmínky FIDIC. ICE tyto podmínky opustila v roce 2011, protože chtěla vyjádřit plnou podporu novým podmínkám zvaným NEC (New Engineering Contract), v současné době v edici označované NEC3 nebo ECC3 (Engineering and Construction Contract). Podmínky ICE přešly pod jinou asociaci a v současnosti jsou vydávány pod označením ICC (Infrastructure Conditions of Contract). Kromě toho existují i další smluvní vzory, např. JCT (Joint Contracts Tribunal) používané v pozemním stavitelství. Ve všech případech platí, že se jedná o propracované, časem ověřené a revidované smluvní vzory, které vytvořily pracovní skupiny profesních institucí za účasti zástupců všech zájmových skupin.
Ke geotechnickým rizikům se v podmínkách ICE vztahují klauzule 11 a 12. Klauzule 11 se v čase vyvinula od právní fikce, že zhotovitel dostatečně prozkoumal staveniště a jeho okolí, po složitější konstrukci zahrnující také povinnosti investora předat faktografické informace o staveništi, které pak zhotovitel interpretuje. Klauzule 12 pak opravňuje ke kompenzaci, narazí-li zhotovitel na fyzické překážky, které ve své nabídce nemohl předpokládat. Ta se typicky používá v souvislosti s neočekávanými geotechnickými poměry. V podmínkách NEC zastává obdobnou funkci klauzule 60.1 (12).
Rozdíl mezi oběma smluvními vzory je v přístupu k řešení překážek. V případě podmínek ICE se postupuje retrospektivně, tzn. že zhotovitel má povinnost oznámit překážku a sestavit claim. Inženýr potom oprávněnost požadavku zpětně posuzuje. NEC se snaží postupovat prospektivně, definuje nové termíny jako compensation event (situace opravňující ke kompenzaci), early warning notice (včasné varování) a project manager’s instruction (příkaz vedoucího projektu) a podněcuje kooperativní přístup k řešení problémů, což však klade velké nároky na zástupce a zaměstnance investora a nemusí se vždy odehrát ideálním způsobem.
Smluvní vzory existují v několika variantách. Jednou z nich bývá možnost Design and Construct, kdy zhotovitel na sebe přejímá také zodpovědnosti projektanta. Z hlediska řízení geotechnických rizik je však zajímavější snaha ICE o takzvaný měřený kontrakt, tedy o podmínky založené na výkazu výměr a aplikaci vícenákladů a méněnákladů. K tomu účelu byly vypracovány celkem čtyři edice norem pro stanovení a zpětné určení výměr zvaných CESMM (Civil Engineering Standard Method of Measurement). Tento vzor se však ve Velké Británii nikdy nestal příliš populární, zejména s ohledem na argument snadné zneužitelnosti. Přestože geometrická výměra je měřitelná, její specifikace může být značně subjektivní, např. nakypření a třída těžitelnosti u zemních prací.
Existují nějaké normy specifikující geotechnická rizika a upřesňující tzv. nepředpokládané podmínky?
Claim podle klauzule 12 vzoru podmínek ICE vedl obvykle ke sporu o to, zda se jedná, nebo nejedná o překážku, kterou mohl zhotovitel předvídat. Jediným dosud známým opatřením, jak této situaci předejít v oblasti geotechnických nejistot, je sestavení zprávy nazývané Geotechnical Baseline Report [5], která se ve Velké Británii začíná používat, zejména pak u velkých infrastrukturních projektů. Tato zpráva je součástí zadávacích podmínek a smluvní dokumentace a reprezentuje výchozí podmínky (baseline) pro ocenění stavebních prací. Definuje klíčové parametry podloží nebo jejich rozsah či podíl a dále způsob, jak tyto parametry stanovit nebo změřit. Klíčové parametry se mohou lišit podle povahy stavebních prací. Pro zmrazování může být zásadní teplota podzemní vody a rychlost jejího proudění, pro ražbu drill and blast zatřídění podle Q-systému. V jiném případě úroveň hladiny nebo tlak podzemní vody. Každopádně podmínky definované v této zprávě jako výchozí se považují za očekávané a zhotovitel se s nimi musí vypořádat bez nároku na kompenzaci.
V této souvislosti je zajímavé zmínit, že výsledky geotechnických průzkumů se v praxi Velké Británie často dělí do více specifických zpráv. Pomineme-li rešerši (Desk Study), jedná se zejména o faktografickou zprávu (Factual Report), interpretační zprávu (Interpretative Report) a zprávu o geotechnickém návrhu (Geotechnical Design Report). Faktografická zpráva shrnuje provedené průzkumné práce, měření a zkoušky ve formě výsledků, popisů a protokolů tak, jak byly provedeny bez jakékoli interpretace. Jako taková je považována za objektivní informaci (není zatížená subjektivitou interpretace) a může být součástí zadávací i smluvní dokumentace. Interpretační zpráva obvykle nemá právní status a nebývá součástí smluvní dokumentace vzhledem k subjektivnosti interpretace a riziku sporů založených na odlišném výkladu. Existují názory, že interpretační zpráva má sice zobecnit výsledky průzkumných prací a diskutovat věrohodnost a reprezentativnost měření, avšak nemá stanovit geotechnické modely podloží ani parametry geomateriálů pro návrh. Ty mají být stanoveny až v rámci zprávy o geotechnickém návrhu s ohledem na použitou technologii výstavby a výpočetní metody projektu, a tudíž spadat do zodpovědnosti projektanta, respektive zhotovitele, ve vztahu k technologii výstavby. Lze nahlédnout, že zhotovitel geotechnického průzkumu musí být nutně kompetentní stran dodávky průzkumných prací, avšak nemusí už být nutně kompetentní v oblastech technologie výstavby, výpočetních metod při návrhu nebo s nimi v době zpracování průzkumu nemusí být seznámen.
Závěr
Ačkoli právní systém Velké Británie nezná explicitně pojem geotechnické riziko ani nepřiřazuje rizika plynoucí z vlastnictví pozemku výslovně investorovi, existují principy a postupy, které tato rizika zmírňují a řídí. Obecné právní podmínky na výstavbu stanovují povinnosti investora týkající se obstarání průzkumů a předávání informací i povinnosti projektanta definovat a zmírnit bezpečnostní rizika, jejichž reziduální podoba se předává dále na účastníky výstavby. Profesní instituce sestavily různé standardizované smluvní vzory, které řeší komplikované situace ve stavebnictví a nabízejí smluvním stranám různé možnosti alokace rizik. Prostředkem pro rozlišení očekávaných a neočekávaných geotechnických podmínek se čím dál častěji stává Geotechnical Baseline Report.
Použitá literatura:
[1] Řičica, J. : Proč jsou v ČR opomíjena geotechnická rizika, Stavebnictví, 05/15.
[2] Mesič, M.; Račanský, V.: Geotechnická rizika v rakouském právu, Stavebnictví, 06-07/15.
[3] Barber, J. (1992): The Foresight Saga, academic paper - King’s
College London, revised January 2013.
[4] Rimmer, E. J.: The Conditions of Engineering Contracts, ICE Journal, Vol 11, 1939.
[5] The American Society of Civil Engineers: Geotechnical Baseline Reports for Construction - Suggested Guidelines, 2007.
[6] LUL S1538 - London Underground, Standard 1-538,
Assurance.
Autor:
Ing. Michal Uhrin
člen Aktivu geotechniků ČKAIT, autorizovaný inženýr v oboru geotechnika, Principal Engineer - Mott MacDonald CZ, spol. s r.o.
Zvykové právo Velké Británie vyžaduje jistotu jako předpoklad pro uzavření platné smlouvy o dílo. Nepředvídatelnost by tedy ve stavebních smlouvách v ideálním případě neměla existovat. Jak však uvádí Barber [3], právní jistota se neshoduje s praktickou jistotou nebo nejistotou reálného procesu výstavby a zvykové právo nechává důsledky praktické nepředvídatelnosti plně dopadnout typicky na jednu ze smluvních stran. Zároveň platí, že z právního hlediska je mnohem jednodušší vytvořit jednoznačnou smlouvu s riziky z neznámého přisouzenými jedné straně než fungující model s riziky sdílenými. Nicméně specifické a opakující se problémy ve výstavbě vedly k podrobnější ?kodifikaci neznámého? a k uznání faktu, že není nutně správné ani účelné, aby zhotovitel nesl zodpovědnost za podmínky, které nemohl předpokládat.
Často se v této souvislosti používají pojmy zdravý a nezdravý trh, přičemž Velká Británie zažila obojí podmínky. Podstatou zdravého trhu je, že zhotovitelé nejsou existenční nouzí nuceni přijímat výrazně nevýhodné podmínky a nepřiměřená rizika, a tudíž zakázky s takovými podmínkami mohou buďto odmítnout, nebo rizika přiměřeně ocenit. Nezdravý trh nemusí nutně být výhodný ani pro investora, například zbankrotuje-li zhotovitel uprostřed průběhu projektu nebo dojde-li k jednostrannému odstoupení zhotovitele od smlouvy a následným soudním sporům.
Ve vztahu k nepředvídatelnosti plynoucí z pozemku se autor ve Velké Británii setkal s poměrně významným rozlišením mezi pozemním stavitelstvím (s výjimkou rekonstrukcí) a inženýrskými stavbami. V principu na základě argumentu, že staveniště pro budovu je vzhledem k jeho omezené ploše při dobré vůli reálné dostatečně důkladně prozkoumat, ale např. podmínky pro tunel pod centrem města není možné vzhledem k délce a překážkám dostatečně důkladně prozkoumat ani při nejlepší vůli.
Před detailnějším výkladem k otázkám položeným k problematice geotechnických rizik v článku Jindřicha Řičici [1] se ještě zastavme nad jedním, podle autorova názoru nejdůležitějším aspektem praxe vedoucí k zamezení profesnímu pochybení. Jedná se o princip nezávislé kontroly projektu, pro který se v souladu s názvoslovím investorských norem metra a železnice (např. [6]) vžilo pojmenování Category 3 Check. Každý významnější projekt kontroluje nezávislý projektant, který po vypořádání připomínek vydává certifikát o kontrole, čímž se z právního hlediska začne podílet na zodpovědnosti za správnost projektu. Princip nezávislosti zahrnuje také požadavek, aby se kontrolor o tom, zda projekt nemá vady, přesvědčil na základě vlastních technických výpočtů, bez možnosti nahlédnutí do výpočtů a analytických modelů projektanta. I když má tento proces svá úskalí, především ve formě časových a finančních dopadů na projekt v případě výrazné neshody při vypořádávání připomínek, považuje se obecně za velmi prospěšný, zejména s ohledem na snížení rizika, že zhotovitel bude stavět podle projektu obsahujícího skryté vady, což může mít u geotechnických prací vážné důsledky.
Existuje nějaké základní, třeba i jednovětné upozornění pro investora týkající se geotechnických rizik v právních předpisech ohledně zacházení s vlastnictvím pozemku při stavebním záměru?
Lze je najít nepřímo v obecných legislativních požadavcích na výstavbu, konkrétně v prováděcích předpisech k právu BOZP platnému pro stavebnictví, které se nazývají Construction (Design and Management) Regulations 2015 - CDM Regulations. Ty obsahují klasický požadavek, aby investor zadal odborné činnosti ve výstavbě kompetentním firmám nebo osobám. Dále ukládají investorovi povinnost informovat generálního projektanta a zhotovitele (a to v rané fázi výběrového řízení) o známých rizicích, o podmínkách podloží staveniště, o umístění stávajících sítí na staveništi a o stávajících konstrukcích na staveništi. Nejsou-li tyto oblasti dostatečně prozkoumány, má investor povinnost zadat průzkumy, které by je objasnily, popř. obstarat dotazy k patřičným správám (např. ohledně inženýrských sítí). Investor tuto činnost může delegovat na jinou osobu, např. projektanta, ale nezbavuje se tím zodpovědnosti za její správné a úplné provedení.
Povinností projektanta je mimo jiné sestavit matici bezpečnostních rizik, která tvoří přílohu k projektu. Pokud je to možné, má se tato rizika v projektu pokusit vyloučit, omezit nebo zmírnit. Reziduální rizika se formálně předávají na zhotovitele (nebo na investora), kteří mají povinnost přijmout postupy na jejich vyloučení, omezení nebo zmírnění a zahrnout je do ceny prací. V ideálním případě má být každá položka v matici rizik přiřazena vždy jedné ze stran, aby se zamezilo nejasné zodpovědnosti. Přestože tento proces někdy může působit formalistně, výrazně přispívá k včasnému pojmenování možných problémů a k čisté hře s otevřenými kartami a jasně definovanou zodpovědností.
Existuje nějaký všeobecně užívaný standardní smluvní vzor? Jak je kodifikován? Jsou v něm nějak účelně ošetřena geotechnická rizika, popřípadě smluvní řešení nároků a kompenzací?
Jak již bylo uvedeno, historicky byly ve Velké Británii stavební kontrakty sestavovány nevýhodně pro zhotovitele, kteří nesli plné důsledky při výskytu neočekávaných okolností. V takové situaci stáli zhotovitelé zhruba před následujícími možnostmi.
- Přijmout výraznou finanční ztrátu nebo bankrot, který, jak již bylo řečeno, není nutně ideální ani z pohledu investora.
- Hledat kompenzaci pomocí pochopení u inženýra (pojem engineer je chápán jako technický a smluvní zástupce investora, často zároveň projektant), který však, pokud z merita věci v rozporu se smlouvou autorizoval platbu za vícepráce, jednal tak v rozporu s ekonomickými zájmy investora a vystavoval se možnosti postihu.
- Hledat kompenzaci u soudu. To sice nebylo vůbec jednoduché, protože soudy se vždy zdráhaly vytvořit precedent, při kterém jedna ze smluvních stran nemusí dostát svým povinnostem, vyskytnou-li se neočekávané těžkosti. Nicméně, jak detailně rozebírá Baber [3], existují oblasti zvykového práva, pomocí kterých mohli zhotovitelé dosáhnout např. zneplatnění smlouvy nebo její části či přiměřené odměny za vykonanou práci bez ohledu na smlouvu.
Tuto situaci ve svém článku analyzoval Rimmer [4] a navrhl řešení ve formě standardizovaného smluvního vzoru, který má zůstat neměnný za všech okolností a který definuje práva stran tak, aby byla spravedlivě vymahatelná za všech okolností. Tento impulz vedl později k vytvoření smluvního vzoru známého jako ICE Conditions of Contract (první vydání v roce 1945) podle zastřešující asociace Institution of Civil Engineers -
ICE (obdobná a v současné době partnerská organizace ČKAIT). Tyto smluvní podmínky se v čase vyvíjely, dočkaly se celkem sedmi vydání a posloužily jako základ pro mezinárodní podmínky FIDIC. ICE tyto podmínky opustila v roce 2011, protože chtěla vyjádřit plnou podporu novým podmínkám zvaným NEC (New Engineering Contract), v současné době v edici označované NEC3 nebo ECC3 (Engineering and Construction Contract). Podmínky ICE přešly pod jinou asociaci a v současnosti jsou vydávány pod označením ICC (Infrastructure Conditions of Contract). Kromě toho existují i další smluvní vzory, např. JCT (Joint Contracts Tribunal) používané v pozemním stavitelství. Ve všech případech platí, že se jedná o propracované, časem ověřené a revidované smluvní vzory, které vytvořily pracovní skupiny profesních institucí za účasti zástupců všech zájmových skupin.
Ke geotechnickým rizikům se v podmínkách ICE vztahují klauzule 11 a 12. Klauzule 11 se v čase vyvinula od právní fikce, že zhotovitel dostatečně prozkoumal staveniště a jeho okolí, po složitější konstrukci zahrnující také povinnosti investora předat faktografické informace o staveništi, které pak zhotovitel interpretuje. Klauzule 12 pak opravňuje ke kompenzaci, narazí-li zhotovitel na fyzické překážky, které ve své nabídce nemohl předpokládat. Ta se typicky používá v souvislosti s neočekávanými geotechnickými poměry. V podmínkách NEC zastává obdobnou funkci klauzule 60.1 (12).
Rozdíl mezi oběma smluvními vzory je v přístupu k řešení překážek. V případě podmínek ICE se postupuje retrospektivně, tzn. že zhotovitel má povinnost oznámit překážku a sestavit claim. Inženýr potom oprávněnost požadavku zpětně posuzuje. NEC se snaží postupovat prospektivně, definuje nové termíny jako compensation event (situace opravňující ke kompenzaci), early warning notice (včasné varování) a project manager’s instruction (příkaz vedoucího projektu) a podněcuje kooperativní přístup k řešení problémů, což však klade velké nároky na zástupce a zaměstnance investora a nemusí se vždy odehrát ideálním způsobem.
Smluvní vzory existují v několika variantách. Jednou z nich bývá možnost Design and Construct, kdy zhotovitel na sebe přejímá také zodpovědnosti projektanta. Z hlediska řízení geotechnických rizik je však zajímavější snaha ICE o takzvaný měřený kontrakt, tedy o podmínky založené na výkazu výměr a aplikaci vícenákladů a méněnákladů. K tomu účelu byly vypracovány celkem čtyři edice norem pro stanovení a zpětné určení výměr zvaných CESMM (Civil Engineering Standard Method of Measurement). Tento vzor se však ve Velké Británii nikdy nestal příliš populární, zejména s ohledem na argument snadné zneužitelnosti. Přestože geometrická výměra je měřitelná, její specifikace může být značně subjektivní, např. nakypření a třída těžitelnosti u zemních prací.
Existují nějaké normy specifikující geotechnická rizika a upřesňující tzv. nepředpokládané podmínky?
Claim podle klauzule 12 vzoru podmínek ICE vedl obvykle ke sporu o to, zda se jedná, nebo nejedná o překážku, kterou mohl zhotovitel předvídat. Jediným dosud známým opatřením, jak této situaci předejít v oblasti geotechnických nejistot, je sestavení zprávy nazývané Geotechnical Baseline Report [5], která se ve Velké Británii začíná používat, zejména pak u velkých infrastrukturních projektů. Tato zpráva je součástí zadávacích podmínek a smluvní dokumentace a reprezentuje výchozí podmínky (baseline) pro ocenění stavebních prací. Definuje klíčové parametry podloží nebo jejich rozsah či podíl a dále způsob, jak tyto parametry stanovit nebo změřit. Klíčové parametry se mohou lišit podle povahy stavebních prací. Pro zmrazování může být zásadní teplota podzemní vody a rychlost jejího proudění, pro ražbu drill and blast zatřídění podle Q-systému. V jiném případě úroveň hladiny nebo tlak podzemní vody. Každopádně podmínky definované v této zprávě jako výchozí se považují za očekávané a zhotovitel se s nimi musí vypořádat bez nároku na kompenzaci.
V této souvislosti je zajímavé zmínit, že výsledky geotechnických průzkumů se v praxi Velké Británie často dělí do více specifických zpráv. Pomineme-li rešerši (Desk Study), jedná se zejména o faktografickou zprávu (Factual Report), interpretační zprávu (Interpretative Report) a zprávu o geotechnickém návrhu (Geotechnical Design Report). Faktografická zpráva shrnuje provedené průzkumné práce, měření a zkoušky ve formě výsledků, popisů a protokolů tak, jak byly provedeny bez jakékoli interpretace. Jako taková je považována za objektivní informaci (není zatížená subjektivitou interpretace) a může být součástí zadávací i smluvní dokumentace. Interpretační zpráva obvykle nemá právní status a nebývá součástí smluvní dokumentace vzhledem k subjektivnosti interpretace a riziku sporů založených na odlišném výkladu. Existují názory, že interpretační zpráva má sice zobecnit výsledky průzkumných prací a diskutovat věrohodnost a reprezentativnost měření, avšak nemá stanovit geotechnické modely podloží ani parametry geomateriálů pro návrh. Ty mají být stanoveny až v rámci zprávy o geotechnickém návrhu s ohledem na použitou technologii výstavby a výpočetní metody projektu, a tudíž spadat do zodpovědnosti projektanta, respektive zhotovitele, ve vztahu k technologii výstavby. Lze nahlédnout, že zhotovitel geotechnického průzkumu musí být nutně kompetentní stran dodávky průzkumných prací, avšak nemusí už být nutně kompetentní v oblastech technologie výstavby, výpočetních metod při návrhu nebo s nimi v době zpracování průzkumu nemusí být seznámen.
Závěr
Ačkoli právní systém Velké Británie nezná explicitně pojem geotechnické riziko ani nepřiřazuje rizika plynoucí z vlastnictví pozemku výslovně investorovi, existují principy a postupy, které tato rizika zmírňují a řídí. Obecné právní podmínky na výstavbu stanovují povinnosti investora týkající se obstarání průzkumů a předávání informací i povinnosti projektanta definovat a zmírnit bezpečnostní rizika, jejichž reziduální podoba se předává dále na účastníky výstavby. Profesní instituce sestavily různé standardizované smluvní vzory, které řeší komplikované situace ve stavebnictví a nabízejí smluvním stranám různé možnosti alokace rizik. Prostředkem pro rozlišení očekávaných a neočekávaných geotechnických podmínek se čím dál častěji stává Geotechnical Baseline Report.
Použitá literatura:
[1] Řičica, J. : Proč jsou v ČR opomíjena geotechnická rizika, Stavebnictví, 05/15.
[2] Mesič, M.; Račanský, V.: Geotechnická rizika v rakouském právu, Stavebnictví, 06-07/15.
[3] Barber, J. (1992): The Foresight Saga, academic paper - King’s
College London, revised January 2013.
[4] Rimmer, E. J.: The Conditions of Engineering Contracts, ICE Journal, Vol 11, 1939.
[5] The American Society of Civil Engineers: Geotechnical Baseline Reports for Construction - Suggested Guidelines, 2007.
[6] LUL S1538 - London Underground, Standard 1-538,
Assurance.
Autor:
Ing. Michal Uhrin
člen Aktivu geotechniků ČKAIT, autorizovaný inženýr v oboru geotechnika, Principal Engineer - Mott MacDonald CZ, spol. s r.o.