Zpět na osobnosti, rozhovory

Architekt a stavbař jsou sluhové peněz investora

7. června 2007
Jan Táborský PR článek

Architekt David Vávra stál u zrodu ojedinělého popularizačního projektu o české moderní architektuře. Dokumentární cyklus Šumná města dokázal téměř nemožné - dostat na televizní obrazovku zasvěcený pořad o architektuře dvacátého století, který je navíc zábavný, ale hlavně představuje architekturu pro širší veřejnost doposud neznámou - totiž architekturu nepražskou.


?Bohužel nám v tomto ohledu chybí na televizní obrazovce konkurence,? posteskne si Vávra. ?Architektura se podílí na vývoji našeho životního prostředí bezprecedentním způsobem. Přitom se jí, kromě odborných časopisů, média moc nevěnují. Sám bych byl velice šťastný, kdyby vznikl pořad mapující současnou českou architekturu jedenadvacátého století.?

Víc než deset let představujete architekturu měst v celé České republice prostřednictvím televizního pořadu Šumná města. Vzhledem k tomu, že architektura a její dějiny nejsou častým námětem, se dá mluvit o vyplnění pověstné díry v nabídce televizních dokumentů.
Je smutné, že ta díra vůbec existuje.

Ale díky vám a vašim kolegům už ne.
Dobře, tak jinak. Náš pořad možná zaplnil jednu díru, ovšem sama ta díra se nachází v jednom velkém vakuu neexistujících televizních pořadů o architektuře obecně. Žádný jiný výraznější pořad o architektuře není, a to je smutné. Tím pádem má řada architektů ale i velká část veřejnosti pocit, a to oprávněný, že když se mluví o architektuře, tak se to musí dělat odlehčeným a stylizovaným způsobem, jako v případě Šumných měst. Přitom současné nejlepší architekty skoro nikdo nezná.

Proč jste si vybrali právě dvacáté století?
Původně to měl být jeden díl, který napsal Radovan Lipus a měl být o ochraně ostravské architektury se zaměřením na industriální objekty. Chtěl trochu nabourat obecné povědomí, že moderní a hlavně industriální architektura není památkou. Pak se z toho stal, vlastně náhodou, poněkud dlouhodobější projekt.

Ovšem celkové zaměření pořadu se změnilo především na konkrétní ukázky architektonických stylů a jejich prolínání. Technické památky šly trochu do pozadí.
S tím bych až zas tak nesouhlasil. Pokud v dané lokalitě najdeme výjimečné konstrukční řešení, tak se jím vždy zabýváme.

Například?
Ideálním spojením skvělé architektury a důmyslného konstrukčního řešení je samozřejmě vysílač na Ještědu. Kromě nepochybného Hubáčkova talentu je na této stavbě znát i autorova technická rafinovanost, hraničící až s kutilstvím. Známé je řešení statiky budovy, která byla počítána s předpokladem silného nárazového větru. Jenže při rovnoměrném proudění větru určité rychlosti došlo k příčnému rozkmitání horní části věže. Statik Zdeněk Patrman s Karlem Hubáčkem tam půl dne viseli jako vahadlo, které se tam potom instalovalo, a tento princip se uplatnil i u dalších staveb. Další technicko-kutilskou lahůdkou je plášť budovy ve střední části, kde jsou vysílače. Ten samozřejmě nemohl být kovový a Hubáček vymyslel, že by mohl být ze stejného materiálu, z jakého byly rybářské pruty, a nakonec i jednoho výrobce přesvědčil o zhotovení takového opláštění. To jsou prostě úchvatné záležitosti a celý Ještěd je kombinací nalezení ideálního tvaru v rámci krajiny, konstrukčního řešení a designu, který je dotažen až po oblečení číšníků. Pokud opustíme Ještěd, tak si vzpomínám na ústecký most od Romana Koutského a Šárky Malé nebo most v Českých Budějovicích, rovněž od stejných autorů. Ale i nekonečná řada továren, hal a nádraží.

V souvislosti se Šumnými městy mě napadá otázka, zdali by města, která nemají tak vyhraněný a historicky podložený genius loci, jako třeba Řím, Paříž nebo Praha, neměla vsadit na odvážnou moderní architekturu a stát se tak atraktivnějšími.
To se takhle nedá říct. Podstatná je kontinuita vývoje daného města, ať už je velké nebo malé. Pokud města nemají v tomto smyslu na co navazovat, pak je to skvělé, protože poskytují spoustu možností. Ale nelze si říct: tak a teď budeme stavět výrazné moderní domy, aby město získalo svou tvář.

Setkal jsem se třeba s ohlasy brněnských architektů, že jim ve městě chybí odvážná moderní stavba, která by nabourala fádnost brněnské zástavby.
Nazvat Brno fádním městem je víc než troufalé. Brno je rovnoměrná zástavba kobercem, ale v tom je jeho krása. Má v sobě ohromný klid, vůči němuž se nemá smysl vyhraňovat nějakou konfliktní stavbou a určitě ne za každou cenu. koneckonců právě tohle prostředí dalo v Brně vzniknout fantastickým stavbám funkcionalismu a neofunkcionalismu. A v současnosti je v Brně výborná mladší generace architektů, která má narozdíl od Prahy daleko větší prostor pro uplatnění. Genius loci Brna je v jednoduchosti a v jakémsi nepředvádění se.

Přesto se mně zdá Evropa obecně trochu konzervativní vůči moderní architektuře.
Někde určitě. Pokud zůstaneme v Praze, tak podle mě, panoráma hlavního města rozhodně není hotové. Na Hradčanech chybí stavba jedenadvacátého století. A takovou zlomovou stavbou ještě nebude, jinak velice odvážná a inspirativní, Kaplického Národní knihovna. To by musela vyrůst na třetím nádvoří. Ale vůbec diskuze o umístění podobné stavby na takové místo je v očích drtivé většiny lidí nemravná a já o ní v podstatě nesmím ani přemýšlet. A to mně vadí. Chci přemýšlet o umístění moderní a odvážné stavby na třetím nádvoří, chci si to představovat a diskutovat o tom. Možná pak přijdeme na to, že ještě není ten správný čas, že zatím nemáme správnou myšlenku, ale ta diskuze je už předem zakázána. Proto, když se vrátím zpět ke Kaplickému, je pro mě návrh Národní knihovny přelom a inspirace pro vlastní práci. Ta stavba má v sobě určitou konfliktnost a působí trochu jako plastová hračka. Ale když se podíváte na jeho ostatní realizace, tak zjistíte, že stavby dokonale provádí se znalostí současných technologií a města navíc potřebují takovou organickou architekturu. Protože všude v zažitých historických městech většinou narážíte jen na samé ostré hrany, o které se pořežete. Jenže kolem nových vizionářských oválných tvarů se jakoby obtočíte a ony stejně tak propouštějí do okolí daleko více světla. Já jsem hrozně rád, že Praha našla pro takovou stavbu odvahu. Doposud pro Prahu definoval pojem moderní architektury Tančící dům, který byl ohromně důležitý už proto, že vyvolal ostré názorové střety. Nyní se dostaneme do druhého kola a bude jím Kaplického chobotnice.

Když se na město podíváme z druhé strany, jak se vyrovnat s ohromným počtem paneláků a velkých sídlišť?
To je architektura totalitního diktátu. Určil se materiál a technologie a architekti si s tím museli poradit. Nicméně po pádu totalitního režimu, celkem přirozeně, nastal totální obrat od této uniformity, vedoucí až k opravdu zběsilým realizacím. Mně v současnosti rovné přímky paneláků uklidňují, pokud si tedy zachovají svůj purismus. Někde se totiž snaží sídliště humanizovat a dělat je zajímavými použitím třeba dřevěných vchodů, nadstavbou ateliérových bytů a tak dále a pak to vypadá většinou odporně. Každopádně jsou sídliště pro architekty příležitostí, protože bolševici v nich většinou nechali poměrně hodně volného místa.

Přesto se obytná i komerční zástavba přesouvá ještě o kus dál, z panelákového předměstí za město do satelitních vesniček.
To nás bude jednou mrzet. Myslím strašlivou urbanizaci nových malých sídlišť unifikovaných rodinných domků. A není to ani problém architektury, i když katalogové domky časem asi přestanou lidem vyhovovat. Daleko šílenější je dezurbánost tohoto nového prostoru. V satelitech není vůbec žádná stopa přirozené hierarchie, kterou obvykle tvoří náměstí, hlavní ulice a především vybavenost. Všimněte si, že přes den je tam úplně mrtvo. Nikdo tam žádné služby nenabízí a takhle řešený prostor jim k tomu ani nedává příležitost. Akorát po naprosto stejných ulicích se procházejí osamocené matky s kočárkem. A tenhle způsob urbanizmu, pokud o nějakém lze mluvit, bude lidem vadit ještě víc než bydlení v katalogovém domku. Ten se dá nakonec předělat, ale satelitní městečko už nikdy nepůjde kompletně přestavět do nějakého smysluplnějšího celku. Taková místa jsou zničená na sto let. Nemluvě o problémech s technickou vybaveností, která je většinou silně poddimenzována, protože původní plán zástavby s ničím takovým nepočítal.

Dají se najít projekty, které nečeká tak fatální budoucnost?
Smysluplných projektů je dost, ale je hrozně těžké je finančně protlačit, protože developery většinou zajímá jen krátkodobý zisk. Ale jde to. Před třemi lety byl ve Svitavách projekt, kdy lidé investovali zhruba sedm set tisíc a dneska mají krásný nízkoenergetický domek. Tam se totiž zapojilo město, které přidalo dalších sedm set tisíc jako bezúročnou půjčku a dalších sedm set byla zčásti státní dotace a zčásti dar holandské firmy, která dělala tepelné systémy. Navíc tyhle domky nejsou oplocené, nevymezují se proti sobě. Mají tím pádem více prostoru, sice společného, ale to je koneckonců pro lidi celkem přirozené. Takovéto projekty ale musí být pro lidi výhodné. Lidi slyší na peníze. A kdyby se takové projekty dobře propagovaly, lidi by to zajímalo.

Pokud jste zmínil finance, jaké máte jako architekt zkušenosti se spoluprací v rámci trojúhelníku architekt - realizátor - investor?
Tento komplikovaný vztah má mnoho poloh a může být problematický na mnoha místech. Je ideální, když architekt s investorem souzní a má osvíceného stavbaře. Architekt musí investorovi naslouchat a nestavět si vlastní pomníky. Architekt a stavbař jsou sluhové peněz investora. A jako sluhové by se měli chovat. To neznamená, že by měli rezignovat na vlastní názor, ale musí především naplnit investorův záměr. Pokud to nejsou schopni udělat, nebo je to proti jejich přesvědčení, tak by to neměli dělat.