Vojtěch Ignác Ullmann, I. díl
Vojtěch Ignác Ullmann, přední představitel novorenesance v Čechách, patřil k architektům, kteří kromě studia na pražském Polytechnickém ústavu absolvovali studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni u význačných profesorů Augusta von Siccardsburga a Eduarda van der Nülla a po návratu zdobili provinční Prahu stavbami inspirovanými historickými slohy. Tyto většinou dodnes funkční budovy úřadů, kostelů, bank, škol, hotelů i železničních nádraží nalezneme rovněž v dalších městech, jejichž architektura konce 19. století může dobře charakterizovat území, které bývalo součástí Rakousko–uherské monarchie.
Vojtěch Ignác (Hynek) Ullmann se narodil 23. dubna 1822 v Praze, v rodině Jakuba, mistra jehláře. Vojtěch se nejdříve vyučil otcovu řemeslu, poté studoval na pražském Polytechnickém ústavu Království českého a v letech 1842 až 1847 absolvoval také vídeňskou Akademii výtvarných umění. Po ukončení studií cestoval po Itálii a od roku 1854 pracoval jako samostatný architekt v Praze. Spolupracoval přitom s dalšími architekty, zejména s absolventem české techniky Antonínem Baumem (1830 –1886), který byl zaměstnán u Ullmanna původně jako kreslič, později proslul jako archeolog, sběratel památek i konzervátor, a zejména se „spřízněnými“ architekty Antonínem Viktorem Barvitiem (1823–1901) a Bedřichem Münzbergerem (1846–1928).
Dne 4. listopadu 1856 v Praze se totiž architekt Ullmann oženil v kostele u sv. Tomáše na Malé Straně s Terezou Barvitiovou, dcerou pokladníka hraběte Buqouye Andrease Barvitia (1782–?), která byla sestrou architekta Antonína Viktora Barvitia a rovněž nejmladšího z devíti sourozenců, malíře Viktora Barvitia (1834–1902).
Pro úplnost – další sestra Terezy – Gabriela Barvitiová, provdaná za Josefa Münzbergera (jehož německá rodina pocházela z již zaniklé obce Habichstein – Jestřábí Hora na Českolipsku), měla pět dětí, z nichž nejstarší, Bedřich Münzberger, byl architektem (známým především návrhem Průmyslového pláce na pražském výstavišti), který prošel tvorbou tří stylových období, od historismu přes secesi až ke konstruktivismu.
Ullmannovo dílo
Patrně první Ullmannovou samostatnou prací byl návrh skleníku pro hraběte Sylva-Tarouccu na zámku Čechy na Hané (v současnosti Čechy pod Kosířem) a v roce 1850 navrhoval novorománskou věž na zámku v Liběchově.
Kostel sv. Cyrila a Metoděje
V letech 1854 až 1863 se Ullmann výrazně zasloužil o stavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje na centrálním náměstí rychle se rozvíjejícího pražského předměstí Karlína. Zasvěcení kostela souviselo s atmosférou romantického vlastenectví oslavujícího počátky křesťanství v našich zemích, které zavládlo v tuzemsku po potlačení nepokojů v roce 1848. Podnět k založení kostela inicioval kromě dalších osobností arcibiskup kardinál kníže Bedřich Schwarzenberg, návrh budovy v novorománském slohu v roce 1851 vypracoval vídeňský architekt Karl Rösner (1804–1869). Ullmann návrh dále upravoval a vedl pak stavbu zadanou firmě stavitele Jana Bělského (1815–1880). S touto stavební firmou, řízenou v dalších letech synem Jana Bělského, architektem a stavitelem Quidem Bělským (1855–1909), Ullmann spolupracoval i na dalších stavbách.
Základní kámen ke stavbě kostela byl položen 10. června 1854 za přítomnosti císaře Františka Josefa I. (1830 –1916) a jeho manželky, císařovny Alžběty (1837–1898) [1]. Nákladnou stavbu, zhotovenou částečně z tesaného kamene, umožňovaly finanční sbírky zajišťované především politikem, mecenášem a podnikatelem hrabětem Janem Nepomukem Františkem Harrachem (1828–1909). Dne 18. července 1860 vložil arcibiskup Schwarzenberg svorník do dokončené klenby, 18. října 1863, v roce tisícího výročí příchodu obou věrozvěstů na Moravu, byl chrám za mimořádné účasti obyvatelstva vysvěcen.
Výzdoba interiéru kostela byla dokončována ještě řadu dalších let, prakticky až do vypuknutí 1. světové války. Trojlodní bazilika délky 75 m, šířky 31 m a výšky 27,5 m se řadí k největším chrámům v Praze. Obě věže, dominující stavbě od jihu, dosahují stejné výšky, jako je délka kostela, tedy 75 m. Ve vstupním průčelí jsou tři pískovcové portály s reliéfy tesanými sochařem Václavem Levým (1820–1870), průčelí je z neomítaných cihel. Bronzová vrata kostela s reliéfy ze života českých zemských patronů modeloval Ludvík Šimek (1837–1886) a Karel Dvořák (1893–1950), zhotovená jsou podle kreseb Josefa Mánesa. Interiér kostela je bohatě vyzdoben sochami od Čeňka Vosmíka (1860–1944), nástropními malbami Josefa Matyáše Trenkwalda (1824–1897), obrazy světců od Josefa Mánesa (1820–1871) a Antonína Lhoty (1812–1905), malovanými okny podle návrhů Josefa Mockera (1835–1899) a Františka Ženíška (1849–1916). Na stavbě považované po dokončení za chloubu obce Karlínské i celé vlasti naší [5] se podílela řada dalších umělců.
Přestavby zámků
V roce 1855 navrhoval Ullmann přístavbu dalšího křídla k zámku Jirny u Prahy, po roce 1855 přestavoval zámek Bezděkov (Klatovy), kterému dal podle romantických představ majitelů novogotickou podobu. Do let 1856 až 1859 je datována rovněž novogotická romantická přestavba zámku Chyše u Karlových Varů. Pro úplnost dodejme, že architekt Ullmann v roce 1878 při dražbě zakoupil ve vesnici Dubenec v okrese Příbram zadlužený stejnojmenný zámek, aby na něm provedl potřebné úpravy. Zámek, který byl v jeho vlastnictví do roku 1889, později měnil často majitele. Ve 20. století byl vyhlášen kulturní památkou, dlouhodobě se však využíval jako skladiště. V současnosti není obydlen a je nabízen k prodeji ve velmi špatném stavu, jako zřícenina.
Česká spořitelna
Budova České spořitelny (v současnosti Československá akademie věd) ve Starém Městě pražském na Ferdinandově, v současnosti Národní třídě č. p. 1009/I byla postavena podle vítězného soutěžního návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna v letech 1858 až 1861 ve tvarosloví italské renesance, v soudobém skladebném pojetí budovy jako celku, zdůrazňujícím obnovení spolupráce architekta, sochaře, malíře a uměleckých řemesel. Kamenné průčelí o třech podlažích nad středním rizalitem vrcholí alegorickým sousoším Čechie přijímající úspory lidu, tesaným do kamene Antonínem Wildtem (1830–1883) podle nákresu Josefa Mánesa. V letech 1894 až 1896 byla budova po zboření sousedního domu rozšířena. V paláci jsou umístěna díla význačných soudobých umělců, například Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) a Josefa Mařatky (1874–1937). Palác, od roku 1952 vlastněný ČSAV, je v současnosti sídlem předsednictva Akademie věd ČR. Původně velkorysý bankovní sál byl po úpravě využit pro prostory rozsáhlé knihovny Akademie věd. Po stavební stránce je významné, že v budově stavitel Quido Bělský poprvé v tuzemsku při zakládání budovy použil portlandský beton. Budova je považována za první zralé dílo novorenesance v Čechách.
Lannův palác a Vojtěšská huť
Do roku 1859 spadá výstavba Lannova paláce v Hybernské ulici č. p. 1030/II na Novém Městě Pražském. Palác, který měl sloužit prezentaci majitele stavební firmy, byl vystavěn na důležitém místě – právě proti prvnímu pražskému (v současnosti Masarykovu) nádraží parostrojní železnice, na jehož výstavbě i na stavbě železniční trati z Olomouce do Prahy se stavební firma majitele pozemku, Vojtěcha rytíře Lanny, významně podílela. Za autora návrhu paláce byl považován architekt Josef Ondřej Kranner (1801–1871) a Ullmannovi se přisuzoval návrh fasády paláce, v současnosti se však soudí, že kompletní návrh paláce pochází od něj [6]. Mohutná stavba s řadou obytných a reprezentačních prostor a obchody v přízemí byla dokončena v roce 1859. Autorem výzdoby interiérů je pravděpodobně Viktor Barvitius. V roce 1872 syn zakladatele Lannovy firmy, Vojtěch Lanna mladší, zakoupil i sousední dům a nechal jej stavebně propojit s původním palácem. Autorem návrhu přístavby byl architekt Josef Schulz (1840–1917). Průčelí dvoupatrového paláce bylo pojato ve stylu novogotiky s klenutými okny a výraznou korunní římsou s obloučkovým vlysem. Lannův palác byl po dlouhém období, kdy se zanedbávala údržba, v roce 2015 rekonstruován.
Spolupráce Ullmanna s firmou Lanna pokračovala i v dalších letech – do jisté míry výjimkou v jeho architektonických návrzích je přitom návrh na stavbu vysokých pecí Vojtěšské hutě na Kladně, kterou pro firmu Vojtěcha Lanny Ullmann realizoval v roce 1860.
Palác Lažanských
V letech 1861 až 1863 navrhuje a staví Ullmann na předpolí řetězového mostu palác pro Prokopa Lažanského z Bukové (1798–1868), zdůrazňující rostoucí význam místa ukončení Ferdinandovy třídy (současné Národní třídy), kde vzniká v letech 1841 až 1845 po vybudování řetězového mostu a úpravě staroměstského nábřeží nová významná pražská křižovatka. Rozlehlá palácová stavba ve stylu francouzské renesance s hlavním vchodem směřujícím k nábřeží je přepychovým čtyřpodlažním domem s nárožními střešními věžemi tvaru komolých jehlanů. V patrech se nacházejí velké, přímo osvětlené pokoje, a to v hlubokých traktech při třech uličních průčelích. Předsíně, kuchyně, spíže, pokojíky služebných a hygienická zařízení byla situována v mělkých traktech při vnitřním čtvercovém nádvoří. Stranu nábřeží a Národní třídy tvoří v každém patře dva pětipokojové a šestipokojové byty přístupné z palácového schodiště. Do podsklepeného prostoru pod nádvořím, při kterém byly umístěny stáje a místa pro kočáry, vede průjezd z Divadelní ulice. V budově v současnosti sídlí Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění, v přízemí se od roku 1881 nachází známá kavárna Slávie, rekonstruovaná ve třicátých letech 20. století. Budova České spořitelny a Palác Lažanských významně obohatily Prahu o městskou architekturu na úrovni předních evropských měst a staly se v dalších letech důstojným protějškem Národního divadla.
Budova Sokola pražského
Během let 1863 až 1864 proběhla na Novém Městě pražském v současné Sokolské ulici č. p. 1437/II podle Ullmannových plánů výstavba novorenesanční budovy Sokola pražského, na jejíž výstavbě se finančně podílel i první starosta pražského Sokola Jindřich Fügner (1822–1865), který v budově také bydlel. Uvnitř budovy je dodnes funkční tělocvična s ochozem a lunetou Jana Preislera (1872–1918). Jednalo se o první novodobou stavbu v Praze, řešenou pro tělovýchovné účely. Dům, jenž se stal vzorem pro řadu tělocvičen Sokola v Čechách i mimo ně, byl v pozdějších letech přestavován a v současnosti je chráněn jako nemovitá kulturní památka na území Pražské památkové rezervace.
Letenský zámeček
V roce 1863 Ullmann navrhuje tehdy na okraji Prahy menší stavbu výletní restaurace,známou v současnosti jako Letenský zámeček, lokalizovanou v rámci úpravy Letenských sadů na místě zničeného letohrádku z roku 1716. Patrová budova v historizujícím slohu, jejíž autor se inspiroval architekturou italských příměstských vil, má obdélníkový půdorys, věž, schodiště, hlavní sál a salonek. Své největší obliby dosáhla restaurace, ke které patří i litinový hudební pavilon, zejména v době konání Jubilejní výstavy v roce 1891, kdy vedla od břehů Vltavy na Letnou lanovka (později pohyblivé schody) a stanici měla v místě i Křižíkova první pražská elektrická dráha. Restaurace Letenský zámeček, do jejíž bezprostřední blízkosti byl umístěn i nejstarší kolotoč v Čechách z konce 19. století, je dodnes vyhledávaným místem odpočinku.
Rotunda sv. Kříže
Ullmann se významně podílel v letech 1863 až 1865 na záchraně románské rotundy sv. Kříže na Starém Městě pražském, o které pochází první zmínka z roku 1365, kdy byla farním kostelem. Nevelká jednoduchá stavba z drobných opukových kvádrů byla jako kostel zrušena v rámci církevních reforem císaře Josefa II. (1741–1790), sloužila pak po mnoho let jako skladiště a v 19. století jí v souvislosti se stavbou nového domu hrozila likvidace. Díky iniciativě několika umělců a politiků (mimo jiné Josefa Mánesa) a na zásah vlivné Umělecké besedy odkoupila pražská obec po předchozím střetnutí s odpůrci záchrany rotundu ze soukromého vlastnictví. Architekt Ullmann bez nároků na odměnu obnovil exteriér stavby a v interiéru navrhl oltář. Při rekonstrukci cenné památky byly pod dlažbou objeveny pozůstatky původní cihlové podlahy, části náhrobků ze 13. století a v blízkém okolí rotundy rovněž denár knížete Jaromíra z roku 1012.
O stavbách z dalšího období, např. o budově ČVUT v Praze či nádraží Františka Josefa I., se čtenáři budou moci dočíst ve II. dílu.
Zdroje:
[1] Časopis Světozor. Slavnostní položení základního kamene chrámu karlínského v přítomnosti císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty 10. června 1854. 1897–1898, roč. XXXII, č. 45, str. 527 a 535. Praha: František Šimáček.
[2] BRONCOVÁ, Dagmar. Kniha o Praze 7. Praha: Milpo, 1998.
[3] BRONCOVÁ, Dagmar. Praha 8 křížem krážem. Praha: Milpo, 2008.
[4] JUNGMANN, Jan. Holešovice-Bubny v objetí Vltavy. Muzeum hlavního města Prahy, 2014.
[5] LUKAS, Jiří a Pavla STÁTNÍKOVÁ. Zlatá Praha. Muzeum hlavního města Prahy, 2018.
[6] LUKEŠ, Zdeněk a Pavel HROCH. Praha na prahu moderny. Praha: Paseka, 2017.
[7] SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848–1914. Praha: Panorama, 1986.
[8] ŠNEJDAR, Josef a kol. Národní divadlo 1983. Praha: Pozemní stavby, n.p., České Budějovice, ve spolupráci s nakladatelstvím Mezinárodní organizace novinářů Videopress mon, 1983.
[9] STAŇKOVÁ, Jiřina, Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Tiskařské závody Praha, 1990.
[10] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[11] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[12] ŽÁKAVEC, Theodor. Lanna. Příspěvek k dějinám hospodářského vývoje v Čechách. Praha: Spolek československých inženýrů, 1936.