Sto let Československé republiky 9. díl: stavby pro energetiku

Města elektricky osvětlovaná, ulice s elektrickými tramvajemi, a světe, div se, i elektrická železnice z Tábora do Bechyně byly dokladem dobře zvládnutého technického principu. To, že válka vyčerpala zdroje, byl nedostatek uhlí a z front nepřišla domů řada občanů, byla smutná skutečnost, která situaci nejprve oslabila, ale posléze byly potíže překonány.

Uhelné doly

Základním zdrojem energie bylo samozřejmě uhlí. Uhelné doly se otevřely v několika větších revírech a jejich zařízení mělo různou hodnotu. Stavebně nejkvalitnější byly doly černouhelné, kde se projevovala větší hodnota těženého paliva, rovněž geologické poměry byly náročnější, a proto bylo i stavební vybavení složitější. Hnědouhelné doly byly jednodušší a postupně mnohde přecházely k povrchové těžbě, kde největším objemem byly práce na odklízení skrývek, kterou mnohdy prováděly stavební firmy. Největší úlohou byla stavba těžních věží, třídíren a prádel uhlí, včetně konstrukcí pro jeho dopravu a nakládání. Vytěžené uhlí bylo palivem pro celé hospodářství – od dopravy přes průmysl a domácnosti.

Vzrůst významu plynu

Postupně však rostl i význam plynu, který se zprvu používal pro osvětlení, odkud ho vytlačovala elektřina, a později se stal jedním z druhů paliv pro malé spotřebiče. Přesto však byl význam městského plynu produkovaného novými plynárnami velký, příkladem je pražská plynárna v Michli, která postupně nahradila starší plynárny v jednotlivých částech Prahy. Tyto  podniky  zanikající v třicátých letech byly ukázkou průmyslu 19. století, kdy se ručně nahazované palivo měnilo v plyn a koks se odvážel jednouchými vozíky. Oproti tomu byla plynárna v Michli mechanizovaným podnikem, se strojní manipulací s hmotami i dokonalým využitím všech plynárenských produktů.

První elektrárny

Budoucnost přenosu energie však patřila energii elektrické. Od jednoduchých elektráren, mnohdy narychlo zřízených, se kolem roku 1900 rychle přecházelo k větším zařízením,  která už nebyla  spojením  lokomobily  a generátoru v jednoduché budově, ale podobala se již současným zdrojům energie. Tepelné elektrárny – nazývané ve své době kalorické – byly stavěny jak městy, tak průmyslovými podniky a od nich se odvíjely sítě, nejprve ostrovní, vedoucí ke spotřebitelům. Dálkový přenos elektrické energie,  jaký  známe v současnosti, byl ještě řídkým jevem – prvním takovým dílem bylo zřejmě zřízení tepelné elektrárny pro oblast Prahy v Ervěnicích, odkud bylo postaveno dálkové vedení 100 kV do Prahy. To bylo důkazem, že pražská elektrárna v Holešovicích nestačila zásobovat energií celé město a jeho průmysl.

S rozvodem elektrické energie souvisí nutnost zřizovat vedení s ocelovými sloupy a následně pak i síť rozvoden a transformačních stanic, které se staly svébytnými díly nového stavitelství. Ryze technologické stavby dostávaly podobu danou polohou rozvoden, umístěním transformátorů a zařízení ovládajících vypínání a řízení sítí. Jejich vzhled ovlivnil i městskou výstavbu – za všechny uveďme měnírnu na Klárově, v současnosti necitlivě přestavovanou, nebo několik měníren v ulicích Prahy navržených projektanty Elektrických podniků hl. m. Prahy (od architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže). K těmto stavbám přistupovaly i činy, které je posouvaly do roviny výtvarných děl, jako je umístění světelných plastik od sochaře Zdeňka Pešánka, nebo naopak zvláštní osvětlení v duchu světelných reklam. V tomto případě bylo asi dosaženo maxima modernismu spojeného s výrobou energie a její distribucí.

Rozvoj tepelného elektrárenství se neomezoval jen na Prahu a velká města, za všechny uveďme elektrizační síť elektráren středomoravských okresů, která začala vznikat okolo elektrárny v Přerově a postupně vytvořila souvislou síť. Doplněním pak byl  vlastní  dům v Přerově u nádraží, kde se nacházela prodejna svítidel a elektrospotřebičů. Tento dům byl pěknou ukázkou funkcionalismu a pozvedl úroveň přerovských ulic.

To, že tento příklad nebyl ojedinělý, dokládají i okresy středních Čech, které v Kolíně zřídily svou tepelnou elektrárnu na břehu Labe, nesoucí tajemnou zkratku ESO, což nebylo nic jiného než zkratka slov Elek- trárna středočeských okresů. Její architektonická podoba je dílem architekta Jaroslava Frágnera  a její detaily se objevily ve všech časopisech své doby. Není divu – elektrárna měla moderní rámovou konstrukci viditelnou z exteriéru a beztmelé zasklení WEMA. Spolu s cihlovým komínem a dynamicky tvarovanými nosiči výstupního vedení ukazovala kolemjdoucím a cestujícím vlakem do Velkého Oseka, že elektřina je energií budoucnosti.

Trochu  skromnějším podnikem byly v současnosti asi zcela neznámé Družstevní závody Dražice, které jsou dokladem toho, že  i družstevní hospodaření může být dynamické a konkurenceschopné. Podnik založený během války byl v podstatě pokusem o řešení dědictví středně velkého mlýna formou družstva. S elektrifikací se družstvo postupně rozšiřovalo do Pojizeří  a trpělivě skupovalo a pronajímalo další mlýny pro výrobu elektrické energie, přijímalo nové členy a rozšiřovalo svou síť až k Bělé pod Bezdězem. Konečným stavem bylo několik set členů a rozsáhlá síť doplněná tepelnou elektrárnou v Dražicích. V místě dodnes kromě elektrárny stojí i správní budova v expresionistickém stylu, odkud byl podnik řízen. Ta je údajně dílem architekta Jiřího Krohy, jehož talent se osvědčil při stavbě průmyslové školy v Mladé Boleslavi.

Stavební umění se tak stalo součástí staveb typologicky neznámých v prvních dvou desetiletích a umění stavět elektrárny bylo exportováno i do dalších zemí, zejména pak na Balkán a dokonce i do daleké Persie, jak se tehdy nazýval dnešní Irán. Vesměs se jednalo o exporty Škodových závodů, ale ani pražský podnik ČKD nestál stranou. Nestor českých elektrotechniků František Křižík se doby elektrické dočkal a při výročí dráhy Tábor – Bechyně si vše z tatraplánu prohlédl.

Využití energie vody

Stranou nezůstává ani energie vodní. Ta byla pramátí všech energetických zdrojů. A byla to ona, jež nesla tíhu potřeby mechanické práce ve vznikajícím průmyslu. Horká novinka 19. století – uhlí – ji sice na čas odsouvá na druhou kolej, ale s nástupem elektřiny nabírají vodní zdroje druhý dech. Dokonce existují případy, že na kdysi jen mechanické pohony turbínami jsou později doplněny generátory nebo dynama. Za všechny uveďme turbínu dodanou firmou Ganz do závodu Carborundum v Benátkách nad Jizerou v osmdesátých letech 19. století, která původně poháněla transmise, a posléze byla doplněna zařízením na výrobu elektrické energie. Ta se po továrně rozváděla lépe než energie přenášená mechanickými převody.

Většina vodních elektráren vznikala u průmyslových závodů nebo mlýnů, jejich výkony nebyly nijak velké, ale při konečném součtu nebyly zanedbatelné. Vrcholem tohoto období bylo zřízení elektrárny firmy Spiro na Vltavě, která  využívala spád u Čertových proudů a byla předobrazem později vybudované elektrárny Lipno.

V období první republiky pokračovalo splavnění středního Labe, které bylo postupně doplňováno vodními elektrárnami. Poděbrady, Nymburk a další  elektrárny se dokončovaly po válce s tím, že na některých probíhaly stavební práce i za války. Část elektráren byla postavena až v čtyřicátých letech, některé byly dokončeny dokonce až po druhé světové válce.

Největším dílem byla elektrárna a jez ve Střekově, která byla asi jednou z největších vodních staveb první republiky a chloubou stavební práce firmy Lanna. Jejím postavením byl dokončen velký úkol – splavnění Labe a Vltavy – započatý v devadesátých letech 19. století.

Na prahu však stál další velký sen našich techniků a tím bylo splavnění a energetické využití tratě mezi Českými Budějovicemi a Prahou. Vltavská kaskáda, řešená od počátku století řadou studií, byla realizována ve svém prvním stupni ve Vraném, kde byla postavena i elektrárna. Štěchovický stupeň byl sice započat, ale k jeho dokončení včetně přečerpávací elektrárny došlo až těsně po válce. Další vodní  díla se řešila až v padesátých letech za změněných podmínek a s novými koncepty elektráren.

Zajímavostí v oblasti vodních elektráren je elektrárna Spálov, postavená ve dvacátých letech 20. století na Jizeře pod romantickou soutěskou mezi Semily a Železným Brodem. Dílo s dlouhým přivaděčem, většinou vyraženým ve skále, a dvojicí soustrojí s Francisovými turbínami bylo ukázkou solidní technické práce jak stavby, tak strojíren (Křižík a  ČKD). Kvalitu  řešení dokládá skutečnost, že takřka nedotčená a fungující elektrárna byla upravována až po 65 letech provozu. Jednota stavební a strojní části byla takřka dokonalá, a to nejen díky podrobně zpracované dokumentaci, ale i díky kvalitnímu stavebnímu provedení.

Přetrvávající kvalita staveb

Stavební provedení všech elektráren a staveb pro rozvod energie období let 1918 – 1938 je vesměs velmi kvalitní, provedení konstrukcí a osazení pro zařízení odpovídá názoru, že jde o stavby s dlouhodobou životností jak staveb, tak i strojního zařízení. To se zejména u tepelných elektráren ukázalo jako podmínečně pravdivé, některé technické změny nastávaly rychleji, ale část budov se užívá dodnes a slouží stejnému nebo podobnému účelu jako v minulosti.

Dodnes jsou stavby pro energetiku důkazem toho, že technická práce dvacátých a třicátých let byla kvalitní a svou formou překonávala i běžné stavby. Mnohé z nich byly srovnatelné s budovami evropských velkoměst a možná ovlivnily i stavby propagující Československo ve světě. Za všechny uveďme pavilon na světové výstavě v roce 1938 v Paříži.

Doba však nestála a přicházejí kotle nové konstrukce s mechanickým přikládáním. Díky technickému vývoji se práce postupně ulehčovala – a právě elektřina z uhlí, vyrobená přímo v elektrárně, se stala prostředkem, který ulehčil práci a učinil ji snesitelnou.