Stavební firma Dr. Karel Skorkovský ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století

Stavba pohraničního opevnění

V roce 1935 zvítězila firma Dr. Karel Skorkovský hned v prvním výběrovém řízení, vyhlášeném Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP), na stavbu úseku u Bohumína (sedm objektů) a budovala rovněž další opevněné úseky včetně dvou dělostřeleckých tvrzí (Hůrka a Skutina).

Profesor Stanislav Bechyně

Hlavní inženýr firmy Ing. Stanislav Bechyně (1887–1973), od roku 1920 současně tehdy nejmladší profesor pro statiku, dynamiku a betonové stavitelství na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, založil v tuzemsku obor stavitelství kamenných a betonových mostů. Vyvinul rovněž speciální recepturu portlandského cementu (nazývanou A cement), který byl použit při stavbě pohraničních pevností. Tento typ cementu měl prodloužený počátek doby tuhnutí, což umožňovalo zajistit dobré propojení jednotlivých vrstev betonu a zároveň i omezit vývin hydratačního tepla, vytvářeného během tuhnutí. Díky uvedené technologii bylo možné dosahovat vysoké kvality budovaných objektů. V průběhu druhé světové války byl profesor Bechyně jako většina vysokoškolských pedagogů poslán na dovolenou s čekatelným (dočasně mimo službu), jeho spolupráce s firmou Dr. Karel Skorkovský však pokračovala po celou dobu okupace.

Firma Dr. Karel Skorkovský v letech 1939 až 1945

Uzavření Mnichovské dohody znamenalo předčasné ukončení opevňovacích prací na hranicích ČSR. Firma, až dosud zaměřená především na stavby z betonu, se účastnila výběrových řízení na stavbu zamýšlené dálnice Praha – Brno – Zlín – hranice Slovenského štátu. V rámci této stavby získala zakázku na stavbu největšího českého obloukového dálničního mostu přes údolí potoka Šmejkalky v Senohrabech.

Dálniční most (Šmejkalka) v Senohrabech

Podle Jana Vítka [5, str. 143] byl podrobný projekt svěřen firmě Václav Hlaváček. Celková délka mostu 240,8 m sestávala z devíti polí rozpětí 5,7 + 15,5 + 2× 17,6 + 120 + 3× 17,6 + 6,6 m a koncových přesahů. Velký oblouk měl průřezové rozměry ve vrcholu 0,65 × 7,7 m a v patkách 1,57× 9,5 m. Oblouky byly dva vedle sebe. Při pozdější podrobné kontrole objektu J. Blažkem a S. Bechyněm bylo doporučeno zesílit výšku oblouku na 1,2 m ve vrcholu a 1,84 m v patkách.

Most začala firma Dr. Karel Skorkovský stavět v říjnu 1939 stavbou skruže pro jeden oblouk a předpokládala, že ji přesune na stavbu druhého oblouku. Zesílení oblouku však neumožňovalo dostatečně zpevnit již dokončenou skruž a tím byl její příčný posun znemožněn. Po dokončení oblouku pod jízdním pruhem směrem Praha – Brno byla skruž demontována a vedle postavena druhá. S výstavbou mostu firma pokračovala až do prosince roku 1942, kdy byla stavba z válečných důvodů zastavena.

Po válce v roce 1946 byla stavba obnovena opravou dokončené skruže a posléze pokračovala vybetonováním oblouku. Celková délka mostu byla prodloužena nejprve na 247,7 m v roce 1950, kdy byl most dostavěn, a v roce 1969 opět prodloužena na konečných 258 m. Úsek dálnice Mirošovice – Šternov, pro který byl most postaven, byl však uveden do provozu až v roce 1977.

Poválečné peripetie

V roce 1948 byla firma Karla Skorkovského znárodněna a začleněna do národního podniku Československé stavební závody jako divize Stavobet. Po několika různých přesunech v rámci národních podniků Ingstav a ČsSZ byl Stavobet v roce 1952 začleněn do nově vznikajícího podniku SSŽ (Stavby silnic a železnic, n.p.) jako Závod mosty. Tento závod se téměř po čtyřiceti letech svého působení v rámci SSŽ osamostatnil a pokračoval v tradici železobetonových konstrukcí jako samostatný podnik Stavby mostů – Praha. V současnosti se společnost, která pokračuje v tradici firmy Dr. Karel Skorkovský (a je součásti mezinárodního koncernu se sídlem ve Francii), nazývá SMP CZ a.s. a firma SSŽ je přímým předchůdcem stavební firmy Eurovia CS, a.s.

Závěr

Karel Skorkovský přežil znárodnění o jedenáct let. Zemřel v roce 1959. Je pohřben spolu se svou manželkou na Vinohradském hřbitově v Praze, v sekci 38/14.

Zdroje:

[1] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[2] Dostál, O.; J. PECHAR; V. PROCHÁZKA. Moderní architektura v Československu. Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967.
[3] LUKEŠ, Z. Praha moderní II. Paseka, 2013.
[4] ZÁZVORKA, P. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[5] VÍTEK, J. Mosty v České republice. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2019.
[6] Dělostřelecký srub K-S 11. Dělostřelecká tvrz Hůrka [on-line]. © 2023 [cit. 2023-12-12]. Dostupné z: https://www.tvrzhurka.cz/o-tvrzi/delostrelecky-srub-k-s-11.
[7] Archiv autora.