Zpět na osobnosti, rozhovory

Sanace staveb z hlediska vlhkosti

9. března 2010
Ing. Hana Dušková

?Letošní zimní měsíce jsou pro náš ateliér obdobím úžasné práce. V současné době zpracováváme návrhy dodatečného odvlhčení zdiva tří obrovských barokních kostelů na nádherných poutních místech,? říká Ing. Michael Balík, CSc., přední odborník v oblasti sanací zejména historických staveb.


Co bylo hlavní inspirací pro profesní zaměření právě na obor dodatečného odvlhčení staveb?
Po promoci na Stavební fakultě ČVUT v Praze jsem nastoupil do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a obcí (SÚRPMO), kde jsem působil třicet jedna let a mimo jiné pracoval na návrhu sanací Pražského hradu. Současně jsem postupně vystudoval několik dalších fakult, například dějiny umění a architektury. V roce 1986 jsem na základě oslovení ředitelem egyptologického ústavu Univerzity Karlovy poprvé odjel pracovně do Egypta a již dvaadvacet let se tam vracím a snažím se obnovovat památky staroegyptské architektury. Přibližně v 80. letech minulého století se začala v oblasti zděných staveb masově objevovat chybná řešení, po stránce vlhkostní nebyly návrhy jejich obnovy řešeny komplexně. To mě dovedlo k myšlence založit obor zaměřený na problematiku dodatečného odvlhčování staveb, který se od té doby postupně rozšířil do stavební praxe. V současné době mám soukromý ateliér, který komplexně řeší sanaci, zejména historických staveb, z hlediska vlhkosti - od stavebně technických průzkumů, po návrhy sanace a dohled nad jejich realizací.

Poruchy zdiva způsobené vlhkostí a souvisejícími vlivy, jako je například vysoký obsah soli, jsou závažnou problematikou, kterou se v současnosti zabývají specializovaní odborníci. Odvlhčování staveb však není jako samostatný obor výuky na Stavební fakultě doposud zařazen.
Ano, problematika dodatečné izolace staveb proti vlhkosti je součástí výuky klasických stavebních oborů, takže by neměl být oddělen, ale na druhé straně je pravda, že projektanti většinou nemají dost odvahy zasahovat do stávajícího zdiva objektu a rádi předávají tento problém odborníkům, kterých je dnes už celá řada.
Ale nehovořme v této souvislosti jen o stavbách historických - i nové objekty mají s vlhkostí problém. Buď v důsledku špatného návrhu, nebo nekvalitního provedení, případně změny okolních podmínek - nedaleko budovy je nově postavena silnice, která zvýšila úroveň terénu, nebo v těsné blízkosti vznikl nový objekt, který má naopak hluboko založeny suterény, a podzemní voda byla vytlačena k sousednímu domu. V původním návrhu s těmito změnami nebylo počítáno.

Poruchy stávajícího zdiva způsobené vlhkostí
¤ Poruchy stavajiciho zdiva způsobene vlhkosti

Čas od času se objeví ve způsobech sanace zdiva z hlediska vlhkosti tzv. nová metoda, která se stane určitou módou. Jste těmito trendy ovlivňován?
Ve všech případech nutnosti odvlhčování staveb mají klíčovou roli izolace, které buď neexistují, nebo jsou nefunkční. Proto hovoříme o návrzích dodatečných izolací. Existuje celá řada úprav, které tuto problematiku řeší a samozřejmě, každá metoda má své příznivce i odpůrce. Jednou z nejstarších a nejoblíbenějších úprav je metoda vzduchová kterou používali například už staří Egypťané. Někteří zase preferují klasické tvrdé metody - například tzv. podřezávání objektů, kdy se ve zdivu v určité úrovni vytvoří nová spára, jež se vyplní buď injektážní hmotou, nebo určitou tvrdou izolací, například i plechem, apod. Já sám jsem k těmto tvrdým metodám skeptický a navrhuji je velmi málo, protože tvrdím a mám doloženo, že tyto metody vlastní objekt dosti negativně ovlivní, jsou stavbě nepříjemné. Samozřejmě, jsou stoprocentně účinné, zabrání pronikání vody z podzákladí nebo jiných oblastí do zdiva, ale mají dodatečné vedlejší účinky. Nad vytvořenou clonou totiž často dochází k postupnému rozpadu nejen omítek, ale i zdiva. Každý materiál má tzv. přirozenou vlhkost a pokud není dotována, ztrácí materiál své mechanické a fyzikální vlastnosti a mění se - často i rozdrobováním a destrukcí. To už ale bylo mnohokrát popsáno, nebudu zabíhat do oblasti statiky objektu, i když tento obor s problematikou sanací budov z hlediska vlhkosti souvisí. Souhrnně tedy lze říci, že každý stavební materiál potřebuje svoji přirozenou vlhkost, která však pochopitelně nesmí přestoupit určité hodnoty - proto odvlhčujeme.
Nezmínil jsem zatím další metody, například chemické, které jsou jakýmsi kompromisem mezi metodami radikálními a metodami šetrnými, k nimž řadíme už zmiňované metody vzduchové. Potom samozřejmě existují metody takzvaně moderní, například elektroosmotické, které jsem si velmi oblíbil. Ale chci zdůraznit, že těmito metodami se už odvlhčovaly objekty v roce 1890. Modernost těchto všech metod je tedy hlavně v použitých materiálech.

Často se setkáváme s návrhy, které řeší právě až následky vnikání vody nebo vlhkosti do konstrukcí, mnohdy bez odstranění vlastních příčin.
Poruchy zdiva z hlediska vlhkosti mohou být způsobeny různými druhy příčin - například vodou vzlínající, vodou z boku do stavby pronikající, vodou zatékající a kondenzující zevnitř z interiéru a podobně - a projektant, který odvlhčení stavby navrhuje, by si měl tyto příčiny definovat a výsledná řešení jim uzpůsobit. Úskalí je v tom, že i když tyto příčiny objevíme, ne vždy jim lze zamezit. Samozřejmě by bylo ideální nalézt zdroj vlhkosti, například zdroj vody do zdiva vzlínající, a tuto vysokou hladinu spodní vody určitým způsobem snížit. To je bohužel ideální stav a ve většině případů se sice příčina najde, ale stávající podmínky jí neumožňují zabránit. Proniká-li voda z boku do zdiva pod chodníky, kde je vedeno třicet různých inženýrských sítí, je možnost odkopat městský dům do hloubky čtyř metrů druhého suterénu, a poté znovu zdivo z boku zaizolovat, často nereálná. Pak musíme přistoupit k řešení následků, k řešení dodatečnému. Pokud nás bolí hlava, tak také buď zjistíme příčinu této bolesti, kterou buď odstraníme, nebo si vezmeme léky.

Nenavrhují se často opatření zbytečná? Je třeba pokaždé zdivo odvlhčovat, a naopak, kdy je třeba navrhovat radikální sanační opatření?
V běžném městském domě se dříve v přízemí bydlelo, nebo zde byl krámek, suterény sloužily jako sklepy, někdy jako sklady. Dnes však čím dále častěji nastává situace, kdy by nový nebo staronový majitel rád tyto prostory komerčně využil pro jiné účely - například kanceláře, prodejnu kožichů nebo vinárnu. Má tedy na stavbu zcela jiné nároky, než pro které byla postavena. Ve velkých městech tímto způsobem vzniklo množství vináren v místech, kde vždy byly sklepy, a shromažďuje se zde denně několik hodin třicet i více lidí, kteří za tuto dobu vyprodukují velké množství vlhkosti. Jinde například z objektů, které 350 let sloužily jako konírny zámků, vznikají galerie. Dnes je zdivo těchto budov nasyceno solemi. Je třeba na tuto problematiku upozornit, protože se na změnu využití takovýchto objektů často uvolňují obrovské prostředky.
Ale i tam, kde je nové využití stavby podobné tomu původnímu, vznikají na stavbu jiné nároky. Lidé mají jiný životní standard. V současnosti si nikdo neumí představit život například bez ledničky, pračky, téměř ne bez myčky. Všechny tyto spotřebiče vnitřní prostředí ovlivňují. Stávající stavba samozřejmě není navržena na odpovídající tepelně technické podmínky.

Hovoříme zatím o stávajících, historických objektech, ale stále více se objevují problémy také u nových staveb a nedávno postavených budov.
Ano, my jsme se zejména v oblasti stavební chemie posunuli do nové materiálové základny, na trhu jsou k dispozici materiály a technologie jiných vlastností než v době našich otců a prarodičů. Na druhou stranu se stavebníci příliš spoléhají na avizované vlastnosti těchto moderních materiálů bez ohledu na podmínky, pro než jsou určeny nebo za kterých jsou na stavbě prováděny. Negativní vliv má mnohdy také nedostatečná stavební ukázněnost a minimum řemeslné profesionality, ale i vady návrhů a provádění staveb, nedostatečné stavebnětechnické průzkumy. Takže i když je paleta nabízených materiálů skutečně velmi široká, přesto vznikají na nových moderních stavbách těžké vady. Existuje celá řada objektů, jež z těchto důvodů nemohou být zkolaudovány.

Zmínil jste se o vedlejších účincích jednotlivých odvlhčovacích metod, jaké mohou být jejich dopady na stavbu?
Všechna dodatečná opatření jsou svým způsobem stávajícímu zdivu cizí. Některé se sice se zdivem brzy ztotožní, ale vždy jde o nový zásah, který samozřejmě (jako léky) vyvolá určité vedlejší účinky.
Nezmínili jsme ještě metody chemických clon, které sice mají daleko menší vedlejší účinky než například tzv. podřezání zdiva, nicméně vznikají. Jedná se o metody, kdy se pomocí vrtu vnášejí do zdiva určité chemické odvlhčovací prostředky, pokud však je ve zdivu pod takto vzniklou bariérou kaverna nebo otvor, může kumulace vody způsobit ještě další, mnohem rozsáhlejší zavlhčení stavby. Je také třeba zmínit oblíbené vzduchové metody. Jejich účinnost je velmi omezená a málokdo je umí navrhnout tak, aby skutečně odváděly difundovanou páru ze zdiva ven do atmosféry. Často se stává, že objekt ochlazují a naopak přivádějí vodu do zdiva. Vždy je tedy třeba se seznámit s negativními účinky, té které metody. Nejhorším příkladem, který ze své praxe v tomto směru znám, jsou nevhodně navržené drenážní systémy podél obvodů budov. Lidé odkopávají objekty, aby odvedli vodu nahromaděnou při deštích a aby nevnikala do objektu, a tak uloží na dno drenážní systém. Pokud však systém není správně proveden, přivádí zároveň ke zdivu i vodu, která zde dříve nebyla.

V jakém ročním období je nejvhodnější sanaci zdiva realizovat?
Nejmenší vlhkosti naměříme v zimě, v mrazu jsou stavby nejsušší a nastávají ideální podmínky pro práci v interiéru. Pro realizaci odvlhčovacích metod ve vnějším prostředí doporučuji letní měsíce. Nejnepříznivější vlhkostní stavy jsou v březnu, dubnu, koncem září, v říjnu a v listopadu, kdy vznikají plískanice, bláto, mlhy.

Jak by měli například majitelé krátkodobě využívaných objektů své stavby nejlépe chránit před pronikáním vlhkosti?
S dlouhodobě nevyužívanými objekty, které jsou obývány jen náhodně, nebo krátkodobě, jsou velké problémy. Ne tak z hlediska vlastní vlhkosti zdiva, ale zejména z hlediska kondenzace vody na jeho povrchu, kde vznikají kondenzační oblasti, projevující se mapami. Je třeba znát několik principů: Velkého omylu se dopustíme, pokud na jaře například po třech měsících otevřeme v chalupě všechna okna a dveře, aby se proteplila. V tom okamžiku celá stavba pochopitelně zvlhne - ohřátý, vlahý vzduch, prosycený vodou z luk vnikne dovnitř a okamžitě zkondenzuje. Zrovna tak je omylem přijet v létě do chalupy, která je ještě promrzlá, a větrat. Je třeba respektovat rozdílné teploty a vlhkosti vzduchu. Nejdříve velice pomalu zatopit, ohřát zdivo při zavřených oknech a dveřích, a postupně opatrně vyrovnávat vnitřní teplotu s venkovní. V zimě a mrazu se pak větrá rychle, energicky a krátkodobě.
Pokud je třeba chalupu odvlhčit, doporučuji metodu tzv. tepelných šoků, která se také vyplatila mnohokrát při povodních v zaplavených objektech. V tomto případě se naprosto nemilosrdně uzavřou všechna okna, dveře, ucpou se veškeré průduchy, chalupa se téměř do nesnesitelna přetopí, a pak se rychle vyvětrá. Tento proces se opakuje několikrát. Vlhkost difunduje do exteriéru a stavba se odvlhčí.

Metodika návrhů sanací stavebních konstrukcí z hlediska vlhkosti je zahrnuta v příslušných technických normách, vy sám jste autorem několika odborných publikací, které tyto normy zpodrobňují.
Problematika vlhkosti stavebních konstrukcí je velmi sledována a je obsažena v platných českých normách. Já sám jsem napsal o odvlhčování staveb celkem sedm publikací, kde jsem se snažil v určitých kapitolách normu zpodrobnit, a podle zkušenosti ji upravit nebo doplnit. Kupříkladu u staveb typu kostela nelze dosáhnout stejných návrhových hodnot hmotnostní vlhkosti zdiva jako u staveb obytných - je to nereálné, ale i nepotřebné. Tyto požadavky je třeba modifikovat podle způsobu využití daných prostor.

Horkou novinkou je vaše kniha s názvem Vysušování zdiva v příkladech, kde jsem narozdíl od těch předchozích nenašla jediný vzorec nebo graf.
Je to kniha, která je vpravdě lidová, vycházející z praktických potřeb čtenářů, kteří hledají spíše konkrétní příklady. Z praxe našeho ateliéru jsme vybrali padesát příkladů odvlhčení různých typů objektů - a snažili se popsat vhodné, ale zejména pro danou stavbu nevhodné postupy, soustředili jsme se zejména na negace. Byl jsem v této souvislosti překvapen výtkami některých kolegů, z přílišného odkrývání pracovního stolu a předávání know-how.

Před dvěma lety byla při Českém svazu stavebních inženýrů založena Česká společnost pro odvlhčování staveb, jejíž jste předsedou. Kdo jsou zakládající členové a co vedlo k jejímu založení?
Jedná se v podstatě o zájmovou odbornou společnost. Česká společnost pro odvlhčování staveb při ČSSI má dvaadvacet členů z celé republiky, kteří se pravidelně scházejí a vyměňují si názory, poznatky a zkušenosti v oboru. Mezi členy této společnosti jsou odborníci různých zaměření a specializací. Jsou zde projektanti, podnikatelé ve stavebnictví, ale také chemik a například i právník. Členy České společnosti pro odvlhčování staveb se mohou stát i další odborníci ČKAIT a ČSSI, kteří mají zájem společně řešit současné problémy v oblasti odvlhčování staveb a snaží se jim odpovídajícím způsobem čelit. Publikujeme v odborných periodikách, od letošního roku plánujeme v domě ČKAIT pořádat také netradičně pojaté pravidelné semináře, když stejné téma bude určeno vždy jiné cílové skupině posluchačů - studentům, pracovníkům státní správy, podnikatelům, projektantům. Získané zkušenosti následně vyhodnotíme.

Na jakém projektu váš ateliér v současné době pracuje?
I když jsou zimní měsíce pro všechny projektanty nepříjemné, většinou se v tuto dobu uklízejí archivy, tak letošní zima je pro nás obdobím úžasné práce. V současné době zpracováváme návrhy dodatečného odvlhčení tří obrovských barokních kostelů na nádherných poutních místech - je to kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži, tvořící siluetu tohoto města, dále hlavní kostel panny Marie v Uherském Brodě a kostel sv. Vavřince v Bojkovicích. Všechny tyto stavby jsou od sebe vzdáleny maximálně dvacet kilometrů.
Na těchto stavbách je z pohledu projektanta obtížné a kuriózní zejména jejich interiérové řešení formou obložení barevným umělým mramorem - tedy stejně jako například v pražském kostele sv. Mikuláše. Jsou to nádherné stavby s krásnými oltáři, mramor je však napaden hnilobou, vlivem vlhkosti opadává a je třeba ho restaurátorsky opatřit. Památkáři nám ale nedovolili do interiéru vstoupit a návrhy odvlhčení těchto staveb musíme řešit jiným způsobem, zvenku. Současně je třeba vytvořit vhodné podmínky pro práci restaurátorů. Jsem velmi rád, že se v našem ateliérku, kde jsme už mimochodem navrhli odvlhčení téměř osmašedesáti kostelů, míhají takové hvězdné stavby.

Vaše návrhy jsou převážně orientovány na historické stavby. Často tedy jednáte se zástupci památkové péče. Je třeba všechny návrhy konzultovat a v závěru schválit zástupci památkové péče? Jaké máte v tomto směru zkušenosti?
Osmdesát procent staveb, u kterých navrhujeme dodatečné odvlhčení, je v různých stupních památkově chráněno a zástupci památkové péče tak musí provádět tzv. závazná rozhodnutí. V tomto ohledu si myslím, že památková péče byla zřízena pro ochranu památky, aby nebyla poškozována. Nicméně všichni jsme vyrostli v určitém kulturním prostředí a všichni s těmito památkami nějakým způsobem žijeme po celý život. Náš vztah k nim je dán samozřejmě vzděláním, původem, výchovou. Tvrdím, že skutečná památková péče se má řešit daleko více vzděláním na jednotlivých školách než vytvářením památkové policie. Rozumný, vzdělaný projektant by neměl mít se zástupcem památkové péče problémy. Přizpůsobování se mentalitě památkářů však mnohdy brání projektantovi v navrhování a rozvinutí dalších a často zajímavých variant a postupů řešení.