Sanace spodní stavby Divadla na Vinohradech v Praze

Do této skupiny staveb Divadlo na Vinohradech přirozeně zapadá, bylo postaveno podle vítězného návrhu veřejné soutěže z roku 1904, na základě plánů Aloise Čenského, v letech 1904–1907.

Charakteristika stavby

Budova je situována v mírném podélném a prudkém příčném terénním zářezu. Je v podstatě celá podsklepena ve dvou úrovních (kromě rizalitu při hlavním vstupu). Suterény jsou nedílnou součástí vlastního divadla a jeho provozu. Využívají se zejména pro technická zázemí, kotelnu, aranžovnu a také restauraci. Poruchy zdiva způsobené vlhkostí a souvisejícími vlivy se projevovaly zejména na plochách obvodových zdí v suterénech, částečně u hlavního průčelí a také na středních zdech. Pro objektivitu hodnocení výchozího stavu zpracoval projektant řadu měření, jejichž výsledky byly zásadním podkladem pro návrh kombinace sanačních úprav.

Metodika měření a hodnocení vlhkosti zdiva

Pro měření vlhkosti byl použit postup nedestruktivního mikrovlnného měření technologií MOIST 100B/200B s použitím nástavné hlavice pro povrchové a hloubkové měření (do 300 mm). Měření bylo provedeno ve třech výškových úrovních. Obecně lze říci, že výška zavlhčení zdiva byla ovlivněna zejména polohou stěny, kdy nejvíce zasaženy byly obvodové stěny, a dále hloubkou vsazení pod úroveň okolního terénu. Toto však nebylo možné uplatnit jako plošné pravidlo pro celou stavbu, jelikož stupeň zavlhčení je dále ovlivněn polohou anglických dvorků, které oddělují obvodové konstrukce od přiléhajícího terénu. Stav zdiva byl dále pozitivně zkreslen dřívějšími úpravami stěn, kdy na nejvíce exponovaných stěnách byly v minulosti provedeny bezkontaktní povrchové úpravy nebo obklady stěn, které projevy vlhkosti přiměřeně zakrývaly. V 1.NP stavby bylo nejvíce zasaženo obvodové zdivo rizalitů, tedy nároží budovy, situovaných směrem k náměstí Míru. Rizality jsou z větší části nepodsklepeny a projevy vlhkosti byly v těchto místech doprovázeny tvorbou vlhkostních map s výrazným prosolením povrchových vrstev. Dílčí vlhkostní projevy se pak objevily i na navazujících vnitřních stěnách v okolí schodiště. Ve smyslu ČSN P 73 0610 (730610):2000 bylo možné zaměřenou vlhkost obvodového zdiva rizalitů klasifikovat jako vysoké zavlhčení. Vlhkost zaměřená na obvodové stěně předního průčelí v okolí vstupů do budovy byla již v hodnotách vlhkosti zvýšené, bez vizuálních projevů poškozen. Uspokojivý stav čelní stěny budovy v úrovni 1.NP byl důsledkem potlačení vlivů povětrnostních podmínek předsazenou markýzou.

Z provedených měření v prvních nadzemních podlažích bylo zřejmé, že vlhkostní poškození budovy se projevovalo zejména v závislosti na vsazení stavby do okolního terénu. Nejvíce je exponována čelní stěna stavby, situovaná do náměstí Míru, o čemž svědčí i úpravy omezující projevy vlhkosti, provedené v devadesátých letech. Nejvíce vypovídající o stavu zavlhčení čelní stěny budovy jsou prostory částečného podsklepení rizalitu, tvořícího nároží náměstí Míru a Ibsenovy ulice. Spodní část stavby, která je již svou podlahou nad úrovní okolního terénu, nebo je pod jeho úroveň vsazena jen částečně, vykazovala pouze dílčí a spíše lokální vlhkostní poškození. Na tomto stavu se pozitivně promítá i situování anglických dvorků do 2.PP, které oddělují obvodové zdivo od okolního terénu. Vlhkostní stav konstrukcí v 2.PP odpovídal výše uvedeným poznatkům, kdy nejvíce byly vlhkostí zasaženy obvodové stěny bočních průčelí, v závislosti na hloubce jejich vsazení do terénu. O stavu konstrukcí a vlhkostní zátěži nejlépe vypovídaly prostory kotelny a denní místnosti zaměstnanců její obsluhy, situované do Ibsenovy ulice. Zdivo je v tomto místě cca 4,0 m pod úrovní okolního terénu a vlhkostní projevy přecházely i do stropních konstrukcí nejníže položených místností. Vlhkostní stav byl však v částech i pozitivně zkreslen průběhem anglických dvorků. Hodnoty v tomto případě obecně náležely do kategorie vysoké až velmi vysoké hmotnostní vlhkosti. Zavlhčení stěny zadního průčelí stavby situované do Římské ulice se pak pohybovalo v pásmu „pouze“ zvýšené vlhkosti, z čehož byl zřejmý průběh vlhkostní zátěže kopírující spád terénu. Stěna zadního průčelí byla proti těmto vlivům mírně kryta.

Metodika měření teploty a relativní vlhkosti vzduchu

Ve vybraných prostorách 1.PP a 2.PP byly osazeny senzorické snímače Testo H174 pro cyklický záznam hodnot teploty vnitřního vzduchu a jeho relativní vlhkosti a po dobu sedmi dnů probíhalo měření. Stav vnitřního prostředí bylo možné na základě vývoje hodnot z dlouhodobého sledování hodnotit ve všech sledovaných úsecích jako srovnatelný. Teplota rosného bodu byla pro dané podmínky ve sledovaných bodech v rozmezí 3,1–5,6 °C. Povrchové teploty obvodových konstrukcí zaměřené v den průzkumu, tzn. při teplotě v exteriéru 3 °C, se pohybovaly v rozmezí 21,1–23,4 °C, v patě obvodových stěn povrchová teplota klesala k 17,5 °C.

Celý článek naleznete v archivu čísel 06-07/2017.