Návrat Národního památníku

Památník se nakonec stal stavbou, na jejímž osudu se snad nejvíce odrážely peripetie novodobé historie československého a českého státu. Komplexní rekonstrukce dokončená na sklonku loňského roku a s ní spojená muzeální instalace navazuje na původní záměry jeho tvůrců.

Historie
Budova Národního památníku (dále Památkníku) na pražském Vítkově byla postavena v letech 1929-1932 na základě vítězného návrhu architekta Jana Zázvorky a Jana Gillara. Dokončování interiérů se natáhlo až do roku 1938. Po přerušení prací v období okupace byl v letech 1946-1948 Památník rozšířen. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších staveb české architektury 20. století, na jejíž výzdobě se podílela řada význačných umělců, jako byli Vincenc Beneš, Josef Malejovský, Otakar Nejedlý, Karel Štipl, Otakar Švec, Jan Štursa, Karel Pokorný, Jaroslav Horejc nebo Max Švabinský. Bloková, žulovými deskami obložená stavba, patří neodmyslitelně k pražskému panoramatu a tvoří pozadí k monumentálnímu jezdeckému pomníku Jana Žižky od sochaře Bohumila Kafky.
Autoři Památník koncipovali jako pantheon k uctění památky padlých československých legionářů, jehož součástí měl být i Hrob neznámého vojína. Později bylo uvažováno o využití budovy rovněž jako mauzolea prezidenta T. G. Masaryka. Památce padlých ve 2. světové válce měla být zasvěcena zadní rotunda, která byla dostavěna po roce 1945. Základní proměnu v tomto pojetí Památníku přinesl rok 1948. Místo prvního československého prezidenta v něm našel místo posledního odpočinku první dělnický prezident Klement Gottwald a přistavěná část byla dokončena jako Síň Rudé armády. Památník se na dlouhou dobu stal místem posledního odpočinku představitelů komunistického režimu. Tento, různými obelisky posedlý, režim se ovšem o údržbu Památníku příliš nezajímal a na počátku osmdesátých let byl jeho technický stav neudržitelný.
Zmonolitněné dilatační spáry způsobovaly rozsáhlé závady na kamenném plášti. Těsnicí pásky z nevhodné slitiny olova způsobovaly plošné provlhání zdiva a dožilé byly i izolace plochých střech. Oprava vnějšího pláště se uskutečnila v letech 1984-1987, kdy Památník byl jen minimálně využíván. Díky kvalitním zahraničním materiálům oprava zamezila další devastaci interiérů. V roce 1989 přestal Památník plnit svou ideologickou funkci a stal se kulisou pro jednorázové multikulturní akce.
Až vládním nařízením z 15. března 2000 byl Národní památník na Vítkově zařazen mezi skupinu staveb s celonárodním významem, které vyžadují rehabilitaci a oživení, a v souvislosti s tím byl převeden do správy Národního muzea. Následně byla vypsána soutěž na jeho obnovu, v níž první cenu získal Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby - autoři návrhu byli Ing. arch. Tomáš Šantavý, Ing. Tomáš Šedina a Ing. arch. Božena Svátková. Ve spolupráci s pracovníkem oddělení moderních českých dějin Stanislavem Slavíkem byl program Památníku definován tak, aby kromě své pietní úlohy, kterou má plnit i nadále (Hrob neznámého vojína), nabízel návštěvníkům mnohostranný přístup k různým kulturním projektům.

¤ Původni model navrhu Narodniho pamatniku na Vitkově. Z pozůstalosti akad. arch. Jana Zazvorky.

¤ Kolumbarium se svicny zhotovenymi podle navrhu Jaroslava Horejce v době dokončeni stavby Narodniho pamatniku na Vitkově

¤ Kolumbarium po rekonstrukci

¤ Původni stav ?velina? s technickym vybavenim z 50. let, odkud byla řzena klimatizace mumifikači mistnosti

¤ Tataž mistnost po rekonstrukci je současti muzejni expozice

¤ Pohled do Ustředni sině - jedna z variant řešeni z roku 1928. Z pozůstalosti akad. arch. Jana Zazvorky.

¤ Tentyž pohled na řešeni schodiště a vstupu do Slavnostni sině s věncem od Karla Štipla, stav po rekonstrukci v roce 2009

Architektonický záměr
Hlavním záměrem celkové rekonstrukce Památníku byla jeho revitalizace a funkční začlenění do organizmu města. Oživení a zpřístupnění pro širokou veřejnost bylo dosaženo nejen otevřením nově zrekonstruovaných prostor, ale i jejich novou funkční náplní. Z hlediska ideového šlo především o odstranění pohřební atmosféry místa a vložení nové kulturní náplně ?genia loci?, jako je instalace stálých i proměnných expozic, spojených s audio a videoprojekcí, tematicky přibližujících dobu vzniku Památníku, jeho architekturu, ale i osudy a názory významných osobností novodobé české historie.

Technické řešení
Budova Národního památníku na Vítkově (délka 143 m, šířka 27,6 m, výška 31,5 m) je situována v podélné východo-západní ose kopce, přičemž podélné fasády jsou orientovány směrem na sever (karlínská strana) a na jih (žižkovská strana). Na první pohled je patrná i hmotová gradace stavby směrem od východní části (Síně Rudé armády) k západní části (Slavnostní síň). Západní fasáda je osově orientována do středu historického jádra Prahy. Před hlavním západním průčelím stojí na šesti železobetonových pylonech jezdecká socha, jež je součástí rozsáhlého komplexu dvou výškově oddělených teras - spodního prostranství čestného dvora, které je na západní straně půlkruhově vyduté a navazuje trojramenným schodištěm na hlavní přístupovou cestu a horní shromaždiště před hlavním vstupem do objektu. Bronzová socha patřící mezi největší svého druhu na světě (výška 9 m, délka 9,6 m, šířka 5 m, váha 16,5 t) byla odhalena 14. července 1950, v den 530. výročí vítězství husitů a pražanů nad mnohonásobnou přesilou křižáckých vojsk na Vítkově.
Z hlediska stavebního se při rekonstrukci jednalo hlavně o restaurátorské a řemeslné opravy, samozřejmě s přiznáním nových funkcí, které nepotlačují původní výraz Zázvorkovy architektury.

• Suterén: Prostory v západní části slouží jako zázemí (sklady, depozitář, strojovna VZT, šatny a umývárny). Západní a východní část budovy propojuje podzemní kolektor. Ve východní části jsou situovány expoziční prostory a prostory provozního zázemí (rozvodna, strojovna vzduchotechniky a chlazení, strojovna kašny, šatny a hygienická zařízení pro zaměstnance kavárny).
• První nadzemní podlaží: Dominantním prostorem sloužícím expozici je Ústřední síň s návazností na kolumbárium a směrem k východnímu průčelí přes přísálí na Síň padlých a na Hlavní síň. Na západním průčelí se přimyká k budově Hrob neznámého vojína a na východním průčelí Síň Rudé armády. Ostatní prostory slouží provozu: komunikační prostory, sklady, hygienická zařízení, úklidové komory, kanceláře odborného oddělení a kanceláře správy.
• Druhé nadzemní podlaží: Dominantním prostorem sloužícím koncertům je Slavnostní síň s auditoriem. Na střeše na východní straně je muzejní kavárna s občerstvením, včetně zázemí, a přes foyer navazuje na Prezidentský salonek. Ostatní prostory plní funkci provozní, jako komunikační prostory, hygienická zařízení, úklidové komory, šatny a sklady.
• Třetí nadzemní podlaží: Při východním průčelí je umístěno v mozaikovém sále informační centrum, které navazuje na ochozy Slavnostní síně a ostatní komunikační prostory.
• Čtvrté nadzemní podlaží: Na západní straně objektu je nově řešen vstup na střechu s vyhlídkou.

Stavba je monolitickou železobetonovou konstrukcí. Svislou nosnou konstrukcí jsou mohutné železobetonové sloupy, stropy jsou rovněž monolitické železobetonové. Plášť budovy je vyzdívaný, různě silné desky obkladu jsou obezděny výplňovým zdivem.
Největší stavební zásahy postihly východní část, především prostory bývalého mauzolea K. Gottwalda v úrovni 1. NP, kde bylo kompletně odstraněno zastropení a vybourány čtyři rohové otvory, čímž došlo k optickému i prostorovému zvětšení hlavního expozičního sálu.
Nad tímto prostorem byly odstraněny veškeré novodobé střešní konstrukce a vznikla zde celoprosklená vestavba muzejní kavárny. Nové zastřešení v místě kavárny tvoří ocelové příhradové vazníky osazované jako prosté nosníky, jež jsou vynášeny ocelovými sloupy. Mezi příčné vazby jsou pnuty jako prosté nosníky ocelové vaznice, na kterých je položeno dřevěné bednění se skladbou střešního pláště s plechovou předkorodovanou titanzinkovou krytinou v minimálním spádu. Plášť kavárny je celoprosklený, tvořený ocelovým rámem s přerušeným tepelným mostem, s izolačním trojsklem a vloženou protisluneční fólií.
Terasu u kavárny na stávající betonové desce vytváří nová skladba ploché střechy s pochozí vrstvou.
Na západní straně Památníku došlo k úpravě ve vstupních částech budovy. Stávající architektonicky cenná červená hala se dvěma dvouramennými schodišti a s repasovaným keramickým obkladem byla znovu otevřena do vstupního zádveří ve 2. NP. Vstupní podchod mezi červenou halou a Hrobem neznámého vojína byl uzavřen prosklenými stěnami s izolačním dvojsklem a plní funkci závětří. Nové vnitřní konstrukce byly navrženy jako zděné z keramických tvarovek. Prodloužená část výtahu do informačního centra je moderní ocelovou konstrukcí s terčovým zasklením. Historicky cenná okna a dveře, stejně jako původní svítidla, byla repasována. Ostatní umělecké a umělecko-řemeslné prvky (mozaiky, reliéfy) byly kompletně restaurovány. Kamenné desky z odstraněných mramorových sarkofágů z prostoru Ústřední síně spolu s kamenným obkladem mauzolea se v maximální možné míře použily k restaurování poškozených mramorových obkladů stěn a podlah.

¤ Řez Narodnim pamatnikem na Vitkově po rekonstrukci

¤ Půdorys 1. NP: 1 - Hrob neznameho vojina; 2 - kolumbarium; 3 - podchod; 4 - Červena hala; 5 - schodiště; 6 - kancelař; 7 - Hlavni siň; 8 - vstupni hala; 9 - Siň padlych; 10 - sklad; 11 - Pamětni siň ustavy; 12 - Siň Rude armady

¤ Půdorys 2. NP: 1 - restaurace; 2 - foyer; 3 - schodiště; 4 - Prezidentsky salonek; 5 - Slavnostni siň; 6 - šatny; 7 - Ustředni siň; 8 - vstup; 9 - socha Jana Žižky

Vzduchotechnika
Vzduchotechnické zařízení, sloužící i k vytápění a chlazení prostorů, opisuje dva technologické celky související s historií budovy. První celek je původní část, která byla zhotovena v meziválečném období a je situována v západní části Památníku. Druhý celek vznikl po 2. světové válce a upravuje vzduch ve východní části Památníku. Každá část má svoji vlastní strojovnu vzduchotechniky.
Zvláštností stavby v minulosti byl způsob vytápění. Vzhledem k absenci přívodu plynu se celá budova vytápěla výhradně pomocí elektrické energie. Instalovaný elektrický příkon čítal cca 1000 kW. Za povšimnutí stojí klimatizace mauzolea K. Gottwalda. Chladicí stroje využívaly pro kondenzaci par chladiva vodu ochlazovanou v kašně, situované východně od Památníku. V obou strojovnách pracovaly radiální ventilátory a zděné jednotky. Jednotka v západní části zajišťovala filtraci, směšování a elektrický ohřev vzduchu. Jednotky ve východní části zabezpečovaly filtraci, teplovodní předehřev vzduchu, vodní chlazení, teplovodní ohřev a pračku vzduchu zajišťující vlhčení vzduchu. Topná voda byla získávána v elektrokotli. Toto zařízení udržovalo na svou dobu stabilní tepelné prostředí mauzolea.
Současná celková koncepce vzduchotechniky a teplovzdušného vytápění je jedním velkým kompromisem mezi původními požadavky Národního muzea a požadavky památkové péče. Památník je železobetonovou konstrukcí z vnější strany obloženou šedou žulou a zevnitř z větší části sliveneckým mramorem.
Takovou skladbu zdiva nelze zateplit, nicméně lze využít velkou tepelnou stabilitu stavby během dne. U velkých prosklených ploch bylo jejich zateplení vyřešeno pomocí vložením dvojskel vyplněných inertním plynem.
Přísné požadavky na vnitřní ovzduší se uplatnily u prostoru depozitáře v suterénu západní části Památníku, u tří expozičních místností v suterénu východní části Památníku a v Hlavní síni v přízemí východní části Památníku.
Instalovaný systém zde zajišťuje kromě kvalitní filtrace plnou klimatizaci, včetně udržování teploty v rozmezí 18-22 °C (±1 °C) a relativní vlhkosti v rozmezí 40-60 % (±3 %). Chod zařízení je trvalý s předpokladem cirkulace a přívodem 10 % čerstvého vzduchu. Motory ventilátorů jsou řízeny pomocí frekvenčního měniče. Toto řešení zajistí konstantní průtok vzduchu bez ohledu na zanesení filtrů. Jako zdroj tepla a chladného vzduchu slouží tepelná čerpadla vzduch- -voda. Pro vlhčení vzduchu byly použity parní zvlhčovače vzduchu. Pro odvlhčování slouží dvoustupňový vodní chladič vzduchu. Každá z místností má vlastní klimatizační jednotku umožňující individuální nastavení parametrů vzduchu v závislosti na vystavovaných exponátech.
Ostatní významné prostory jako kolumbárium, Ústřední síň a Slavnostní síň jsou klimatizovány vzduchem vedeným v původních vzduchových kanálech. Prostory Ústřední a Slavnostní síně v zimě enormně zatěžují tepelné ztráty a v létě tepelné zisky prosklenými plochami. Pro udržení požadovaných hodnot teploty je zapotřebí velkého množství vzduchu. Větší množství, než jsou schopny přenést stávající rozvody. Například pro plné krytí tepelných ztrát, resp. zisků, ve Slavnostní síni by potřebná teplota vzduchu přiváděného do prostoru byla v zimě 45 °C a 13 °C v létě! Proto návrh obsahoval krytí části tepelných ztrát pomocí elektricky vyhřívaného koberce. Tím se dosáhne částečného snížení teploty přiváděného vzduchu v zimním období. V letním období je pro udržení přijatelných teplot využívána tepelná stabilita objektu. Vlhkost v těchto místnostech nebude upravována. Teplota v zimě by neměla být nižší než 18 °C a v létě při průměrné očekávané návštěvnosti nesmí překročit 26 °C.
Dodatečný dohřev místností probíhá pomocí topných tyčí na přívodu vzduchu do prostoru, fan-coily (konvektory) s elektrickým ohřevem či topnými koberci. Prostory Síně Rudé armády a Prezidentského salonku jsou vytápěny pomocí fan-coilů s elektrickým ohřevem vzduchu. Zasklený průchod je vytápěn pomocí vzduchových clon rovněž s elektrickým ohřevem. Doba, po kterou budou dveře otevřeny, se předpokládá významně kratší než doba jejich uzavření.
Nově vzniklá kavárna a její přípravny jsou větrány pomocí dvojice samostatných klimatizačních jednotek s rekuperací tepla. Teplota se zde udržuje v rozmezí 20 °C v zimě a 26 °C v létě. Jako zdroj tepla a chladu slouží tepelná čerpadla vzduch--voda.
Přes nárůst topného příkonu, způsobeného osazením parních zvlhčovačů vzduchu, dveřních clon a přidáním zařízení pro kavárnu se zázemím, se nepředpokládá nárůst elektrického příkonu pro vzduchotechniku a vytápění především díky využití tepla z tepelných čerpadel.

Virtualni prohlidky rekonstruovanych interierů Narodniho pamatniku

Základní údaje o stavbě
Název stavby: Rekonstrukce Národního památníku na Vítkově, Praha 3
Generální projektant: Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, spol. s r.o.
Autoři rekonstrukce: Tomáš Šantavý, Tomáš Šedina, Božena Svátková
Autoři přestavby Hlavní síně úpravy Síně Rudé armády a střešní vyhlídky: Petr Všetečka, Robert Václavík, Karel Menšík, Transat architekti
Generální dodavatel stavby: Sdružení společností Hochtief CZ a.s. a Gema Art Group, a.s.
Investor: Národní muzeum v Praze
Hlavní stavbyvedoucí: Michal Král
Manažer projektu: Tomáš Sibřina
Stavební náklady: 321 mil. Kč
Doba stavby: 05/2007-10/2009