Kdo může vést provádění stavby?

Provádění staveb v minulosti

Požadavek, aby stavbu prováděl odborník, není vůbec nový. Již nejstarší dochovaný kodex na světě, Chammurapiho zákoník, (Chammurapi - babylonský král, který vládl v letech 1792-1750 př. n. l.) byl postaven na osobní zodpovědnosti stavitele jako fyzické osoby:

• (§ 229) jestliže stavitel postavil pro někoho dům, svou práci však neprovedl pevně a dům, který postavil, se zřítil, a (jestliže) způsobil smrt majitele domu, tento stavitel bude potrestán smrtí;
• (§ 232) jestliže zničil věci (v domě), cokoliv zničil, nahradí; a poněvadž dům, který postavil, nezbudoval pevně, a dům se (proto) zřítil, postaví dům, který se zřítil, (znovu) na vlastní náklad.
• (§ 233) jestliže stavitel postavil pro někoho dům, neprovedl však svou práci náležitě a zdivo zchátralo, tento stavitel opraví toto zdivo na vlastní náklad.

O poměrech v 18. a 19. století je možno se poučit z publikace Dějiny českého stavebního práva od PhDr. Martina Ebela, Ph.D. Ve druhé polovině 18. století zajišťovaly výchovu stavebních řemeslníků a odborníků cechy. Vyšší školení začala poskytovat ještě ne zcela zformovaná pražská polytechnika. Na základě císařského usnesení z 5. července 1784 byl v celé monarchii zrušen rozdíl mezi měšťanským a neměšťanským tesařským mistrem, který vyplýval ze starých řemeslnických privilegií. Zatímco dosud mohl měšťanský mistr pracovat jak ve městě, tak na svobodných gruntech (pro pozemkovou vrchnost), neměšťanský pouze pro pozemkovou vrchnost. O rok později, 20. září 1785, byl na základě císařského usnesení stanoven rozdíl mezi zednickými mistry a staviteli. Za zednické mistry byli označeni ti, kteří se pouze vyučili zednickému řemeslu a stali se měšťany, za stavitele či architekty naproti tomu ti, kteří se oficiálně nechali zkoušet z kreslení a rozpočtů a v kresličské škole byli uznáni způsobilými. Mohli a nemuseli být organizováni v cechu, mohli být zároveň zednickými mistry a zachovat si měšťanskou živnost.
Na počátku 19. století byl patrný zásadní tlak vídeňského dvora na zvyšování kvality vzdělání stavitelů, který se odrazil v několika dvorských nařízeních a následných guberniálních dekretech. Pro zaměstnání na zemském stavebním ředitelství bylo podle guberniálního nařízení z 11. října 1810 vyžadováno úspěšné absolvování polytechnického institutu se zaměřením na matematiku, pozemní a silniční stavby (gubernium - v letech 1763-1848 nejvyšší správní zemský úřad; pro Čechy se sídlem v Praze, pro Moravu se sídlem v Brně; vydával guberniální nařízení s platností pro své správní území). Do budoucna se neměli stát staviteli ti, kdo neprošli zkouškami na polytechnice a nesplnili zadanou zkušební práci. Pražská polytechnika se souběžně snažila rozšířit platnost guberniálního nařízení na všechny zedníky a tesaře po vzoru poměrů zavedených v Dolních Rakousích.
Na základě dalších dekretů dvorské kanceláře vydalo české gubernium 27. listopadu 1812 zásadní cirkulář, který upřesňoval dosavadní podmínky: osoby, které měly zájem získat právo stavitelské, zednické či stavbyvedoucí (?Baumeister, Mauer und sonstige Bauwerkmeisterrechte?), měly celý rok navštěvovat přednášky na polytechnice, zde se podrobit zkouškám a po nabytí praktických zkušeností měly být přezkoušeny na zemském stavebním ředitelství. Tuto zásadu doprovázelo tříleté přechodné ustanovení, podle kterého již existující živnostníci měli absolvovat jeden školní běh na institutu nebo získat potřebné vzdělání soukromě a poté projít zkouškami jak na institutu, tak na zemském stavebním ředitelství. Živnostníci, kteří již pracovali jako políři a měli dostatečnou praxi, měli na základě zdůvodněné žádosti projít jen zkouškou na institutu za účasti zástupce zemského stavebního ředitelství. Mistrovské oprávnění bylo možné získat bez absolvování přednášek v polytechnických institutech, ale podmínkou bylo složení zkoušky.
Pro zkoušku u zemského stavebního ředitelství bylo bezpodmínečné absolvovat přednášky na polytechnikách a tamní zkoušku. Tato zásada bez výjimky platila pro mládež. Venkovští zedničtí a tesařští mistři museli rovněž projít přednáškami a zkouškou na polytechnikách. Méně kvalifikované osoby neměly používat titul mistr (!), maximálně směly pod některým zkoušeným mistrem provádět opravy a nevýznamné práce. Pokrývačům mohlo být mistrovské právo uděleno, pokud při zkoušce na polytechnice prokázali svoji znalost dobrých materiálů, rýsování krovů a výpočtů s nimi spojených. Soukromá vý- uka v předmětech vyučovaných na polytechnice mimo výše zmíněné výjimky nebyla povolena. Dosud platící cechovní systém, v jehož rámci byli běžně vychováváni zedničtí mistři (?Mauermeister?), nebyl ani zrušen, ani upraven, což vedlo k zásadnímu rozporu. Nařízení mělo poměrně daleko k realitě. Realističtější návrh, opět vzniklý ve Vídni, jenž vyšel jako guberniální nařízení roku 1815, rozděloval adepty do tří skupin. V první byli mistři v hlavním městě (Praze), kteří by byli zkoušeni buď na vídeňské Akademii, nebo na zemském stavebním ředitelství z teorie a praxe. Mistři z druhé kategorie - ve velkých městech a městečkách - měli být zkoušeni u krajských úřadů z teoretických a praktických otázek formulovaných zemským stavebním ředitelstvím, konečné vysvědčení by na základě podkladů z krajského úřadu vydávalo zemské stavební ředitelství. Do třetí kategorie spadali venkovští mistři, na něž neměly být kladeny žádné velké nároky - zkoušku měli vykonávat před krajským inženýrem za účasti jednoho až dvou mistrů z hlavního či krajského města.
Profesor Franz Gerstner doporučoval v rámci tříletého vandrování pobýt jeden rok během léta ve Vídni či Praze, zde si vydělat více v rámci mzdy a přes zimu docházet na aritmetiku, geometrii, mechaniku a stavitelství. K výše zmíněnému nařízení bylo vhodné navíc přidat klasifikaci - rozdělení na architekty se školením na Akademii ve Vídni nebo na pražské polytechnice, kde by prošli náležitými zkouškami a obdrželi diplom architekta. Druhou skupinu by tvořili stavitelé, zedničtí a tesařští mistři v hlavním městě a na velkých panstvích. Stávající políři by mohli po přechodnou dobu tří let privátně studovat a usilovat o získání mistrovství, poté by bylo soukromé studium zakázáno. Po studiu na technice by se skládaly předepsané zkoušky; ti, kteří by je nesložili, by museli pracovat pod jiným mistrem či pouze provádět opravy.
Guberniálním dekretem z 2. září 1819 byly podmínky pozměněny či spíše dále zmírněny. Svým původním zaměřením byla polytechnika vědecká instituce, která však musela brát ohled na praktické potřeby. Bylo třeba, aby řemeslnické vzdělání zůstalo zachováno jako oddělené. Ti, kteří by chtěli získat vyšší vzdělání, měli možnost buď navštěvovat čtvrtou třídu na hlavní škole, či vystudovat polytechniku. Do budoucna měli všichni stavitelé, architekti a ti, kteří by chtěli vstoupit do služeb zemského stavebního ředitelství či ředitelství vodních staveb, vycházet z dvorského dekretu z 3. dubna 1810 a cirkuláře z 11. října 1810, dále architekti z dvorského dekretu z 2. července 1811 a guberniálního cirkuláře z 27. listopadu 1812. Podmínky z roku 1812 pro zednické mistry, tesařské mistry, kameníky a pokrývače hovořící o zkoušení však byly odvolány a místo nich vyhlášeny požadavky skromnější. Základem adeptů mistrovství byly teoretické a praktické vědomosti. Absolvování přednášek na polytechnice a jmenované zkoušky byly povinné pouze pro architekty, stavitele, zednické a tesařské mistry působící v Praze nebo pro všechny, kteří chtěli nastoupit ke stavebnímu úřadu. Ostatní osoby žádající o mistrovství měly absolvovat celý přednáškový kurz na pražské polytechnice nebo alespoň podstatné základy rýsování v nedělních a svátečních školách. Pro venkovské adepty návštěva polytechniky nebyla již podmínkou, a to s ohledem na skromnější nároky kladené na jejich stavby, přezkoušení na zemském stavebním ředitelství však zůstalo zachováno, ač neměli být zkoušeni z vyšší teorie. Žádosti o zkoušení z venkova měly být podávány prostřednictvím krajských úřadů guberniu, kde měly každý čtvrtek probíhat předem vyhlášené zkoušky. Pro kameníky a pokrývače nebyla předepsána návštěva polytechniky, přesto však na ni mohli docházet i oni a zde být přezkoušeni pro dosažení větší prestiže v rámci své profese.

První stavební řád

První stavební řád, který platil pro česká města a venkov, byl schválen 17. května 1833. Nařizoval místní prohlídku oznámené stavby za účasti stavitele či zednického mistra a tesaře a stavebníka. V případě sporu stavitele s úředním stavitelem měl být povolán třetí odborník. Práce musela být domluvena vždy s mistrem (nikoliv s tovaryšem) a jemu zaplacena. Bez stavebního povolení nesměla být stavba započata, jinak byl stavitel či tesařský mistr pokutován. K novostavbě či přestavbě měl mít stavebník pod trestem oprávněného stavitele, zednického, tesařského či pokrývačského mistra. Při odchylce od plánů měl být stavitel či tesařský mistr potrestán, nepovolená část stavby měla být zbořena. Po dokončení stavby měla být stavba prohlédnuta komisí, zda je provedena podle plánů, povolení a zákonných předpisů. V komisi měl být stavebník, stavitel, stavební odborníci a v krajských městech krajský inženýr. Přestupky proti stavebnímu a požárnímu řádu byly trestány. Polír, zednický, tesařský nebo pokrývačský tovaryš měl zákaz pracovat bez vědomí mistra, převzít jakoukoliv stavbu nebo vyhotovit plán. Tresty byly stanoveny vězením nebo tělesným trestem podle cechovních generálií.
Stavební řády z let 1886, 1889 a 1894 v předpisech pro vlastní stavbu požadovaly u staveb na povolení oznámení jména stavbyvedoucího s náležitým oprávněním. Stavbyvedoucí byl zodpovědný za bezpečnost osob pracujících na stavbě, za to, aby stavba byla provedena důkladně a z kvalitního stavebního materiálu. Podle všech předpisů stavbyvedoucí oznamoval stavebnímu úřadu počátek stavby či bourání staré budovy. Na stavbyvedoucím bylo i zabezpečení staveniště, rozmístění svítilen, zajištění stavební jámy, zapažení staveniště proti komunikaci atd. Požadavky na kvalifikaci stavbyvedoucích v období 1. republiky již známe z vyprávění našich dědů a otců. Museli absolvovat několikadenní stavitelské zkoušky z praktických a teoretických znalostí. Ke změně stavebního práva došlo až ve čtyřicátých letech 20. století novelou 10/1942 a dále zákonem č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí.

Nedávná minulost a současnost

Z výše uvedeného zcela jasně vyplývá, že i v minulosti, před platností novodobého stavebního zákona z roku 1976, ten, kdo mohl provádět stavbu, musel mít zvláštní oprávnění. 2. Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), byl v platnosti od 1. 10. 1976 do 31. 12. 2006. Provádění staveb upravoval § 44, 45 a 46.

• § 44 Oprávnění k provádění staveb (původní znění s účinností od 1. 10. 1976 do 30. 6. 1998):
(1) Stavbu pro jiného stavebníka může provádět pouze organizace oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako k předmětu své činnosti podle zvláštní předpisů. Občan může provádět drobné řemeslné práce a opravy na stavbách výdělečným způsobem jen tehdy, obdrží-li povolení od příslušného orgánu státní správy.
(2) Socialistická organizace je oprávněna provádět stavbu sama pro sebe, i když stavební nebo montážní práce nejsou předmětem její činnosti, jestliže je k tomu odborně vybavena a je-li zabezpečeno odborné vedení stavby.
(3) Jednoduchou a drobnou stavbu může provádět občan jako stavebník svépomocí, případně za výpomoci dalších občanů, jestliže zabezpečí přiměřené technické vybavení a odborný dozor nad prováděním stavby osobou, která má odbornou kvalifikaci, pokud sám není odborně způsobilý dozor provádět.

• § 44 Oprávnění k provádění staveb (novelizované znění účinné od 1. 7. 1998 do 18. 12. 2001):
(1) Stavbu a její změnu může provádět jen právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů.
(2) Jednoduché stavby a jejich změny, s výjimkou staveb uvedených v § 139b odst. 5 písm. b), c) a d) (rodinné domy, opěrné zdi, podzemní stavby, včetně jejich změn), může stavebník provádět sám pro sebe svépomocí, jestliže zabezpečí odborné vedení jejich realizace oprávněnou osobou, § 46a odst. 1, odst. 3 písm. b). (§ 46a Vybrané činnosti ve výstavbě obsahuje odkaz na autorizační zákon.)
(3) Jednoduché stavby uvedené v § 139b odst. 5 písm. b), c) a d) (stavby pro individuální rekreaci, nepodsklepené stavby do 300 m², přípojky), drobné stavby, změny těchto staveb a udržovací práce na stavbě může stavebník provádět sám pro sebe svépomocí, jestliže zabezpečí odborný dozor nad prováděním stavby osobou, která má odborné vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání stavebního nebo architektonického směru a alespoň tři roky praxe v oboru (dále jen ?kvalifikovaná osoba?), pokud sám není odborně způsobilý dozor provádět.
§ 44 byl v odst. 1 novelou stavebního zákona s účinností od 18. 12. 2001 na konci věty doplněn ?…při provádění stavby musí být zabezpečeno odborné vedení realizace stavby (§ 46a odst. 1 a § 46a odst. 3 písm. b).? Touto malou novelou zákonodárce doplnil odstavec 1 poté, co díky iniciativě poslance - stavebního podnikatele - byla ze živnostenského zákona vypuštěna autorizace v příslušném oboru jako odborná způsobilost pro vydání živnostenského listu na provádění staveb a jednoduchých staveb, jejich změn a odstraňování.
Mezitím, v roce 1992 při velké novele stavebního zákona, byly v zákoně nově definovány zvláštní způsobilosti ve výstavbě, odkazující na autorizační zákon v témže roce přijatý. Při této novele byly ze stavebního zákona vypuštěny § 45 a § 46, které od roku 1976 upravovaly pracovní činnosti související s přípravou, projektováním, prováděním nebo kolaudováním staveb a měly rozhodující význam pro ochranu zájmů společnosti při výstavbě. Do novely v roce 1992 mohly tyto činnosti vykonávat pouze osoby, které k nim prokázaly zvláštní způsobilost. Tou se rozuměl souhrn teoretických vědomostí, praktických zkušeností a dovedností, které byly nezbytné k řádnému výkonu vybrané činnosti. Zvláštní způsobilost osob se úředně ověřovala a osvědčovala vydáním průkazu zvláštní způsobilosti. Organizace, které pro výkon vybraných pracovních činností neměly pracovníky s předepsaným průkazem, nesměly tyto činnosti vykonávat. Zásady pro postupné vytváření systému ověřování zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, jeho doplňování a zdokonalování, vybrané pracovní činnosti, pro které se požadovala zvláštní způsobilost k projektování a inženýrské činnosti při investiční výstavbě, stanovil obecně závazný právní předpis.

• Novelou stavebního zákona v roce 1992 byly nově definovány vybrané činnosti ve výstavbě v § 46a a 46b:
§ 46a Vybrané činnosti ve výstavbě (ve znění od 1. 7. 1992 do 30. 6. 1998) stanovil:
(1) Vybrané činnosti ve výstavbě, které mají rozhodující význam pro ochranu veřejných zájmů při přípravě, projektování nebo provádění staveb, mohou vykonávat pouze osoby, které k nim prokázaly odbornou způsobilost zkouškou a obdržely průkaz odborné způsobilosti (autorizaci).
(2) Za vybrané činnosti ve výstavbě se pro účely tohoto zákona považují:
a) zpracování územně plánovací dokumentace;
b) geodetická měření pro projektovou činnost a vytyčovací práce;
c) projektování staveb;
d) hodnocení vlivu staveb na životní prostředí;
e) statické a dynamické výpočty konstrukcí staveb;
f) vedení staveb a provádění stavebního dozoru;
g) průzkumy, zkoušení a diagnostika staveb.
(3) Podrobnosti o autorizaci k vybraným činnostem ve výstavbě, o způsobu a podmínkách jejího udělování stanoví zákony národních rad (autorizační zákony).
§ 46a Vybrané činnosti ve výstavbě byl změněn novelou stavebního zákona a platil od 1. 7. 1998 do ukončení platnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb., tj. do 31. 12. 2006:
(1) Vybrané činnosti, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě (dále jen ?vybrané činnosti ve výstavbě?), mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k výkonu těchto činností podle zvláštního předpisu. (Odkaz na autorizační zákon.)
(2) Právnické osoby mohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě, jen pokud zabezpečí jejich výkon osobami uvedenými v odstavci 1.
(3) Za vybrané činnosti se pro účely tohoto zákona považují:
a) projektová činnost;
b) vedení realizace staveb, s výjimkou vedení realizace jednoduchých staveb uvedených v § 139b odst. 5 písm. b), c) a d) (stavby pro individuální rekreaci, nepodsklepené stavby do 300 m², přípojky), drobných staveb a změn těchto staveb.
(4) Osoby, jejichž odborná způsobilost byla ověřena (odkaz na autorizační a další zákony), jsou povinny při své odborné činnosti chránit veřejné zájmy.
§ 46b specifikoval povinnosti osob vykonávajících vybrané činnosti ve výstavbě:
(2) Osoba, která vede realizaci stavby, je v rozsahu předmětu svého podnikání (činnosti) odpovědná za řádné provedení prací v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem ve stavebním řízení, za dodržení podmínek stavebního povolení, povinností k ochraně života a zdraví osob a bezpečnosti práce vyplývajících z ostatních právních předpisů. Nemá-li osoba, která vede realizaci stavby, pro jednotlivé druhy prací odbornou způsobilost v příslušném oboru, je povinna přizvat jinou odborně způsobilou osobu (odkaz na autorizační a další zákony).

• V § 9 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se prováděla některá ustanovení stavebního zákona, bylo upřesněno, co se rozumí odborným vedením realizace stavby:
(1) Odborným vedením realizace stavby (§ 44 odst. 2 a § 46a odst. 2 zákona) se rozumí
a) takové řízení, způsob a postup provádění stavby, které zajistí bezpečnost a ochranu zdraví při práci, bezpečnou instalaci a provoz technického vybavení na stavbě, pořádek na staveništi a ukládání stavebních výrobků a hmot, vhodnost jejich použití, odborné ukládání strojů a zařízení apod. a dále, aby nedocházelo k ohrožování životního prostředí;
b) odpovědnost za soulad prostorové polohy stavby s ověřenou dokumentací stavby, za dodržení obecných technických požadavků na výstavbu a obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace a jiných technických předpisů a spoluodpovědnost za dodržení podmínek rozhodnutí vydaných k uskutečnění stavby (zejména územního rozhodnutí a stavebního povolení);
c) spolupůsobení k odstranění závad zjištěných na stavbě a oznámení takových závad stavebnímu úřadu, pokud se je nepodaří odstranit v rámci odborného vedení stavby.

Stavbyvedoucí a jeho činnost podle zákona č. 183/2006 Sb.
V § 158 nového stavebního zákona jsou specifikovány vybrané činnosti ve výstavbě, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, které mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k jejich výkonu podle zvláštního právního předpisu. Tímto předpisem je zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů. Vybranými činnostmi jsou projektová činnost ve výstavbě, kterou se rozumí zpracování územně plánovací dokumentace, územní studie, dokumentace pro vydání územního rozhodnutí a projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlašované stavby podle § 104 odst. 2 písm. a) až d), pro provádění stavby a pro nezbytné úpravy, a odborné vedení provádění stavby nebo její změny. § 160 stavebního zákona pojednávající o provádění staveb stanoví, že provádět stavbu může jako zhotovitel jen stavební podnikatel, který při její realizaci zabezpečí odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím.
Svépomocí může stavebník sám pro sebe provádět stavby uvedené v §§ 103 a 104, pokud zajistí stavební dozor, není-li pro takovou činnost sám odborně způsobilý. Jde-li však o stavbu pro bydlení nebo změnu stavby, která je kulturní památkou, je stavebník povinen zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím. Tento stavbyvedoucí je potom odpovědný i za dílčí práce, na které si případně stavebník zjedná odbornou firmu.
Podle § 153 stavebního zákona je stavbyvedoucí povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm a dodržení obecných požadavků na výstavbu (§ 169), popřípadě jiných technických předpisů a technických norem. V případě existence staveb technické infrastruktury v místě stavby je povinen zajistit vytyčení tras technické infrastruktury v místě jejich střetu se stavbou.
Stavbyvedoucí je dále povinen působit k odstranění závad při provádění stavby a neprodleně oznámit stavebnímu úřadu závady, které se nepodařilo odstranit při vedení stavby, vytvářet podmínky pro kontrolní prohlídku stavby, spolupracovat s osobou vykonávající technický dozor stavebníka nebo autorský dozor projektanta, pokud jsou zřízeny, a s koordinátorem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, působí-li na staveništi.
Podle § 157 musí být pro provádění stavby vyžadující stavební povolení nebo ohlášení veden stavební deník. Povinnost vést stavební deník přísluší zhotoviteli stavby (u staveb prováděných svépomocí stavebníkovi). Záznamy za zhotovitele může provádět pouze stavbyvedoucí. Podle přílohy č. 5 k vyhlášce č. 499/206 Sb., patří k povinným identifikačním údajům ?...jména a příjmení osob zabezpečujících odborné vedení provádění stavby podle § 153 stavebního zákona s rozsahem jejich oprávnění a odpovědnosti…?. Příloha 5 dále stanoví: ?…osoby vykonávající vybrané činnosti ve výstavbě podle § 158 stavebního zákona prokazují oprávnění k výkonu těchto činností otiskem svého razítka a podpisem ve stavebním deníku. Totéž platí při změně těchto osob v průběhu výstavby…? Příloha č. 5 dále ukládá povinnost provádět pravidelné denní záznamy do stavebního deníku.
Podle § 178 odst. 1 písm. d) stavebního zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že provádí vybrané činnosti ve výstavbě bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, podle § 180 odst. 1 písm. d) se dopustí právnická osoba a podnikající fyzická osoba tím, že provádí vybrané činnosti ve výstavbě fyzickými osobami, které nemají oprávnění podle zvláštního právního předpisu. Zvláštním předpisem je zde zákon č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V obou případech stavební zákon stanoví, že za výše uvedené správní delikty se uloží pokuta do 200 000 Kč. Nový stavební zákon proti minulému v případě provádění staveb pouze jednoznačně stanovuje, že osobou, která zabezpečuje odborné vedení stavby (§ 44 předchozího SZ), resp. osobou, která vede realizaci stavby (§ 46b předchozího SZ) je stavbyvedoucí.
Na otázky, zda stavbyvedoucího může na stavbě někdo zastupovat, nebo kdy stavbyvedoucí na stavbě musí a kdy nemusí být, je třeba odpověď opět nalézt ve stavebním zákoně. Jistě bude záležet na rozsahu stavby, intenzitě činnosti na stavbě a mnoha dalších okolnostech. Je však nezpochybnitelné, že i když stavbyvedoucí - autorizovaná osoba - stavebním podnikatelem ustanovená k vedení realizace stavby bude na stavbě zastupován, bude stavbu řídit či kontrolovat denně či v určených časových úsecích, nepochybně je to on a jenom on, kdo je vždy a za všech okolností odpovědný za všechny činnosti, které uvádí § 153 stavebního zákona. Nový stavební zákon ve srovnání s předchozí právní úpravou omezil zákonnou regulaci v procesu povolování staveb (zavedení zjednodušených postupů, nový institut autorizovaného inspektora, rozšíření okruhu staveb, u nichž není vyžadováno stavební povolení ani ohlášení, zjednodušení možnosti započít s užíváním stavby). Tuto větší volnost v povolování staveb kompenzuje vyšší odpovědností hlavních účastníků výstavby, tj. stavebníka, projektanta a stavbyvedoucího, jako osoby odpovědné za provádění stavby.
Je překvapující, že mnozí stavební podnikatelé si povinnost jmenovat pro stavbu stavbyvedoucího - osobu, která má oprávnění podle zvláštního právního předpisu - zákona č. 360/1992 Sb., uvědomují až nyní, a zcela nepochopitelné, že někteří podnikatelé usilují o to, aby stavby mohly vést osoby bez příslušné kvalifikace.

Závěr

Výše uvedený přehled dokládá, že každá organizovaná společnost si nutně uvědomovala dopad stavební činnosti na veřejnost a nebezpečí, které pro lidské životy a zdraví znamenala špatně postavená stavba. Navrhování a provádění staveb bylo vždy považováno za činnost vysoce odbornou, náročnou na profesní znalosti a dovednosti, spojenou s vysokou mírou osobní zodpovědnosti stavitele. Éra socialistické, direktivně řízené ekonomiky potlačila do značné míry osobní odpovědnost jednotlivce a nahradila ji kolektivní odpovědností počínaje státní plánovací komisí a konče národními podniky. Chování a jednání jednotlivce podrobně upravila velkým množstvím zákonů, vyhlášek, nařízení a závazných směrnic podle zásady ?co není zákonem dovoleno, je zakázáno?.
Ústavní pořádek České republiky, vycházející z Listiny základních lidských práv a svobod, je zcela opačně založen na principu ?co není zákonem zakázáno, je dovoleno?. V tržním hospodářství je vysoká míra osobní odpovědnosti ve vybraných profesích samozřejmostí a nutností. Pokud usilujeme o vysokou technickou a estetickou úroveň a kvalitu staveb, je s tímto úsilím neodmyslitelně spojen důraz na osobní odpovědnost projektanta, který stavbu navrhuje, a stavbyvedoucího, který řídí její provedení.