Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce: její architektura a obnova, 2. díl

Úvod

Úvodní díl článku v minulém čísle časopisu se věnoval prvním dvěma stavebním etapám, zahrnujícím období od počátku dvacátých do začátku třicátých let minulého století. Nejvýraznějším vkladem se stala druhá stavební etapa podle projektu architekta Ernsta Kornera, v níž se propojily formy art deco a expresionismus s tehdy rozšířenými principy zaměstnaneckého bydlení. Blokovou zástavbu s prvky zahradního města tvořily jednopatrové a dvoupatrové domy s byty, sestávajícími z obytných kuchyní, obývacích pokojů, případně z kabinetů. Jejich součástí bylo hygienické zařízení, nikoli však koupelny. Nahrazovaly je veřejné vanové lázně. K dalšímu vybavení kolonie patřila knihovna, prodejny nebo mateřské školy.

Třetí a čtvrtá etapa výstavby, nacistická architektura

Hospodářská krize znamenala počátkem třicátých let minulého století ukončení výstavby kolonie, ačkoli domovní bloky mezi ulicemi Leteckou a Mládeže zůstaly nedostavěné. Na jejich dokončení se muselo počkat až do závěru třetího desetiletí, kdy v souvislosti s důrazem na válečnou výrobu nacistický okupační režim přistoupil k dostavbě kolonie. Okupace znamenala i změny v koncepci a plánech, což ovlivnilo i projektovou stránku kolonie. Třetí etapa, která se uskutečnila v letech 1939 až 1940, sice ještě vycházela v případě dostavby dvou bloků mezi ulicemi Leteckou a Mládeže z plánů Ernsta Kornera, avšak ten s rodinou roku 1938 utekl před nacismem a nakonec odjel do Austrálie. Plány tak vyhotovovali zaměstnanci stavebního oddělení Vítkovických železáren a vycházeli přitom stále výrazněji z regulí nového režimu.

V průběhu 2. světové války se zpočátku ještě pokračovalo s výstavbou a kolonie se rozrostla o dva symetricky utvářené a zalomené bloky domů mezi ulicemi Mládeže a Dvouletky, určené pro specializované zaměstnance železáren. Tamní byty z toho důvodu již mají koupelny a obecně se vyznačují větší výměrou. Podoba těchto domů však nedosahuje kvalit druhé stavební fáze. Domy, vyprojektované a postavené v letech 1941–1942, vycházejí ze schémat Heimatbaustilu, podporovaného nacisty. Styl měl podle jejich představ charakterizovat německou architektonickou tradici. Výrazově však oproti části navrhované Kornerem došlo k retardaci – architektura je nevýrazná, bez proporční čistoty a tvarové invence; lomenicové štíty a tradiční okna člení schematicky jednotlivá průčelí a celek vypovídá o chudobě výrazu a především o neinvenčnosti projektantů než o využitém stylovém modu. Vzhledem k pokračující válce se však záhy výstavba zastavila. Z dochovaného torza plánové dokumentace je zřejmé, že kolonie měla pokračovat náměstím a výstavbou spolkového či kulturního domu v intencích Heimatbaustilu. Tomu však zamezily válečné události.

Funkcionalismus a závěrečná etapa výstavby

Poslední, pátá etapa výstavby, spojená ještě s názvem Jubilejní kolonie nebo též Jubilejní osada, souvisela s nástupem poválečného budování a s dvouletým plánem, během něhož se počítalo opět s výstavbou bydlení pro zaměstnance v těžkém průmyslu, tentokrát v podobě funkcionalisticky koncipovaných moderních bytů. Zástavba v podobě pozdně funkcionalistických domů podle návrhu architekta Vladimíra Krajíčka vznikala mezi lety 1947 až 1950. Urbanisticky se jednalo o zástavbu v řádkovém systému. Domy mezi ulicemi Dvouletky a Stavbařů tak ze západní strany ukončily budování Jubilejní kolonie téměř po třiceti letech od prvního výkopu na začátku dvacátých let.

Na tuto etapu zároveň ihned navázala výstavba zdejšího sídliště. Jubilejní kolonie se totiž stala současně zárodkem dalšího pokračování sídlištní zástavby na území Hrabůvky. Mimochodem Vladimír Krajíček ještě před dokončením domů vypracoval v roce 1949 rozsáhlý plán na výstavbu funkcio­nalistického sídliště, v němž se inspiroval nedalekým komplexem nazvaným Vzorné sídliště u Bělského lesa od týmu vedeného architektem Jiřím Štursou. Za to, že se výstavba vyvíjela odlišně, mohl nástup socialistického realismu a odmítnutí funkcionalismu ze strany nastupujícího stalinského režimu. Krajíčkem vyprojektované bytové domy v závěru výstavby Jubilejní kolonie nabízely standardní byty, typické pro výstavbu v rámci dvouletého plánu. Byty se vyznačovaly menšími kuchyněmi, zato větším obývacím pokojem a dalšími místnostmi, obvykle ložnicí rodičů, případně dětským pokojem. Kromě toalety měly již koupelnu a komoru. Vnější výraz domů vychází z funkčního uspořádání bytů a kombinuje různé otvory oken i dveří se střídmými fasádami bez ozdob. Vstupy do jednotlivých schodišťových sekcí jsou umístěny v mělkých schodišťových rizalitech, uvozených postranními balkony.

Od chátrání po znovuzrození

Zatímco v okolí kolonie se rozrůstala sídlištní zástavba, bydlení v koloniích reprezentovalo nedokonalou kapitalistickou minulost. V některých případech tomu tak bylo, Jubilejní kolonie se však svým utvářením z daného vzorce vymaňovala. S obměnou obyvatelstva přitom mnohé kolonie začaly rychle chátrat a totéž platí i v našem případě. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století sice mohla připomínat éru první republiky, ale ošuntělost a zanedbanost všeho kryla navíc ještě vrstva nezájmu. K situaci přispělo rovněž osazování bytů lidmi, kteří přispívali k rychlejšímu chátrání budov svým chováním. Souvisela s tím i nízká úroveň vybavení bytů, scházely koupelny, výměra bytů byla malá a na domech se projevovaly výše zmíněné nedostatky stavebního původu.

V osmdesátých letech se počalo uvažovat o opravě staveb. Městský stavební podnik zahájil opravu kolonie podle plánů Hutního projektu, ale úroveň těchto zásahů byla po architektonické i stavební stránce velmi špatná. Původní dřevěná kastlová okna se vyměňovala na trojdílná typová okna, dispozice domů se měnily, odstraňovaly se původní řemeslné prvky a začaly se provádět půdní vestavby, to vše bez ohledu na architektonický výraz zástavby. Chybějící koupelny se vestavovaly do dispozic domů bez ohledu na jejich výraz, osekávaly se fasády – zkrátka vypadalo to, že kolonie na základě neřízené a neuvážené modernizace přijde o svůj výraz. Naštěstí přišel listopad 1989, pád komunistického režimu. V tomto případě ono „naštěstí“ platí do písmene. Vedlo to totiž k diskusi o kvalitách kolonie, a to jak v prostředí odborné veřejnosti, tak i na úrovni samosprávy, konkrétně na odboru kultury magistrátu města a na Útvaru hlavního architekta. V roce 1991 se podařilo vyhlásit ochranné pásmo Jubilejní kolonie, které zavedlo určitý stupeň regulace při opravách, přestavbách a úpravách domů. Na to po roce 2000 navázalo prohlášení části domů druhé stavební fáze za kulturní památky.

Památkou se mimo jiné tehdy stal i dům s průjezdem ve Velflíkově ulici č. p. 285, ačkoli byl poškozen výměnou oken a dveří za typové prvky. Památková ochrana objektu nakonec umožnila jeho rehabilitaci osazením replik původních výplní. Totéž platí i pro některé další okolní domy. V zásadách ochranného pásma bylo stanoveno, že jakékoli stavební úpravy kolonie v budoucnosti budou muset vést nejen k modernizaci bytového fondu, ale též k obnově jejího architektonického výrazu. Heslo „modernizace“ se zkrátka nemělo podílet na destrukci celku, nýbrž mělo posloužit k jeho obnově jak po stránce funkční, tak i po stránce estetické.

O kvalitách Jubilejní kolonie se v průběhu let podařilo přesvědčit i vedení městského obvodu ­Ostrava-Jih, kam kolonie spolu s celou Hrabůvkou spadala. To vedlo roku 1997 k rozhodnutí obvodu přistoupit k obnově kolonie a domů, náležících do vlastnictví města. Celé snažení navíc podpořilo v roce 2002 Ministerstvo kultury prohlášením 23 domů ze druhé stavební fáze za kulturní památky, jak už tady bylo uvedeno. Tím podpořilo úsilí směřující k rehabilitaci celého souboru.

V téže době se z iniciativy městského obvodu Ostrava-Jih začalo pracovat na modernizaci a obnově architektonických a urbanistických kvalit kolonie. Na tomto dlouhodobém úkolu participovali v koncepční rovině ostravské pracoviště Národního památkového ústavu a Útvar hlavního architekta. Projektantem byl architekt Pavel Sedlecký, jenž přistoupil k obnově kolonie, uskutečněné v letech 2001 až 2017, s vědomím jejího významu. Postupně se podle jeho plánů opravovaly jednotlivé domy a bloky, přičemž se celý záměr týkal domů vystavěných v první a druhé etapě vzniku kolonie. Během modernizace muselo být dosavadním nájemníkům poskytnuto náhradní bydlení s možností návratu do opravených domů, čehož však údajně většina nevyužila, protože se změnily cenové relace mezi byty neopravenými a opravenými.

Aby se zvýšila kvalita zdejšího bydlení, spočívala tehdy jejich modernizace v mnohem citlivějších dispozičních změnách a úpravách bytů. Slučováním menších bytových jednotek se podařilo zvýšit zdejší bytový standard. V památkově nechráněných domech se využilo i podkroví, ovšem tak, aby nové zásahy nenarušily výraz kolonie. Vestavby do půdních prostor v případě památkově nechráněných domů představovaly určitý kompromis ze strany státní památkové péče v daném ochranném pásmu, neboť otázka střešní krajiny představuje jeden z důležitých aspektů památkových hodnot chráněných celků. Opravami domů, okolní dlažby chodníků, vytvořením parkovacích míst i prostoru pro odpadové hospodářství se podařilo zvýšit kvalitu obytného prostředí, byť tlak na parkování či potřebu větších parkových ploch pro rekreaci se uspokojit nepodařilo. Navíc některé zásahy byly kontroverzní. K nim patří vykácení staré sakurové aleje, která zdobila Jubilejní ulici. Odstraněné stromy a keře nahradila zčásti nová výsadba.

Aktéři zkrátka hledali takovou podobu zásahů, aby nebylo výrazně ovlivněno vyznění architektonického celku kolonie, pojatého jednotně a architektonicky výrazně. To vyžadovalo komplexní přístup k výsledné podobě obnovy. Zachování specifických prvků zdejší architektury zároveň výrazně přispělo k uchování určité atmosféry zástavby. Pokud bych měl zmínit konkrétní detail, týká se to například dřevěných křídel kastlových oken otvíravých do exteriéru, inspirovaných tradičními okny 19. století. Původní okna byla vyměněna za repliky, ovšem obdobného členění, shodného materiálu a se zachováním způsobu otevírání do venkovního prostoru. K dalším takovým drobným prvkům patří mimo jiné kovové zábradlí vstupních schodišť s iniciálou Vítkovických železáren nebo dřevěné vstupní dveře s půlkruhovým zakončením, nahrazené novodobými dveřmi s obdobným utvářením.

Závěr

Jubilejní kolonie získala v uplynulém půlstoletí určitou reputaci a její výraz se stal nepřehlédnutelným paměťovým bodem na mapě města. Její jednotlivé fáze dokládají historický vývoj zaměstnaneckého bydlení od počátku dvacátých do konce čtyřicátých let minulého století. Zároveň provedená obnova domů prvních dvou etap výstavby kolonie ukazuje, že rehabilitace tohoto typu zástavby přináší s sebou kvalitu, která se u nových obytných celků dosahuje jen obtížně. Soubory bytových novostaveb budované v současnosti jsou situovány na periferiích měst a často připomínají svou monotónností a sterilností negativní vlastnosti sídlištní zástavby, ačkoli mnozí developeři pokrytecky tvrdí, že usilují o specifické bydlení, které se od sídlištní zástavby odlišuje.

Naproti tomu obnovená a modernizovaná zástavba Jubilejní kolonie si zachovala historický rozměr i výraz a současně poskytuje bydlení na úrovni současného standardu. Ačkoli ne na všem se památkáři a architekti vždy shodnou, tyto dva odlišné obory totiž mají každý své priority, zachování a využití historického bytového fondu představuje společný úkol. Úskalí při péči o jednotně pojaté celky, ať už v případě kolonií nebo sídlišť, představuje pro inženýry, architekty, stavitele a další aktéry velkou výzvu. Bohužel dominance neoliberálních představ o svobodě při nakládání s majetkem v současnosti vede mnohé k prosazování zcela nepřijatelných stavebních zásahů. Dokladem toho jsou mnohá sídliště, poškozená různými i stavebně nepřijatelnými intervencemi nebo opatřená fasádami, jejichž barevná změť dokládá nevyspělost zadavatelů a jejich infantilitu. Totéž se týká i kolonií. Neumíme zkrátka pečovat o rozsáhlé stavební celky, ať už pocházejí z 19. či 20. století a ať už se nazývají koloniemi, nebo sídlišti. Přitom v sousedních zemích, namátkou v Rakousku, Německu, ale i v Polsku, lze příklady architektonicky kvalitní obnovy kolonií i sídlišť najít. Že totéž je možné i v podmínkách České republiky, dokládá právě Jubilejní kolonie.

Prameny a literatura:
[1] Archiv VÍTKOVICE, a.s.; fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo: složka Jubilejní kolonie v Hrabůvce: půdorysy, řezy, pohledy, situace, kanalizace, adaptace, 1920–1942 (inv. č. 9579a, ev. č. 9494/11).
[2] Spisovna Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Ostravě; sbírka příloh, složka Jubilejní kolonie, případně složka ochranné pásmo Jubilejní kolonie, Ostrava-Hrabůvka.
[3] Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Ostrava-Jih: Odbor výstavby a životního prostředí, Stavební spisovna – balíky s dokumentací jednotlivých budov (např. č. p. 285).
[4] BLAU, Eve. The Architecture of Red Vienna 1919–1934. Cambridge Massachusetts – London: MIT Press, 1999.
[5] JIŘÍK, Karel. Hutní úřednické a dělnické kolonie a kasárny v Ostravě. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 20. Ostrava: Tilia, 2001, s. 304–344.
[6] STRAKOŠ, Martin. Ernst (Arnošt) Korner. Architekt XLVII., 2001, č. 8, s. 71–73.
[7] WEIHSMANN, Helmut. Das Rote Wien. Socialdemokratische Architektur und Kommunalpolitik 1919–1934. Wien: Promedia, 2002.
[8] VYBÍRAL, Jindřich. Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890–1938. Šlapanice: ERA, 2003, s. 112–118.
[9] STRAKOŠ, Martin: Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava: Národní památkový ústav, 2009, s. 191–194 a 396.
[10] JEMELKA, Martin (ed.). Ostravské dělnické kolonie III. Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších průmyslových podniků. Ostrava: Ostravská univerzita, 2015, s. 67–115.
[11] STRAKOŠ, Martin. Architekt Ernst Korner a jeho ostravské dílo. Protimluv XV., 2016, č. 1–2, s. 20–25.
[12] PŘENDÍK, Petr; Radomír SEĎA a Martin STRAKOŠ. Jubilejní kolonie. 90 let dělnické kolonie v Ostravě-Hrabůvce. ­Ostrava: Statutární město ­Ostrava – městský obvod ­Ostrava-Jih, 2018.
[13] PUČEROVÁ, Klára; Michal KOHOUT a David TICHÝ (eds): Jak jsme chtěli bydlet: Bytová politika Československa 1918–1938. Praha: ARCHITECTURA & Galerie Jaroslava Fragnera, 2018.