Zpět na osobnosti, rozhovory

Jože Plečnik, hradní architekt TGM

4. září 2014
Petr Zázvorka

Spolek výtvarných umělců Mánes doporučil prezidentu Masarykovi v roce 1919 po neúspěšném průběhu soutěže na úpravu Jižních zahrad Pražského hradu architekta, který byl o rok později jmenován architektem hradním. Pro Slovince Jožeta Plečnika kromě mezinárodní proslulosti svědčilo tehdy již téměř desetileté působení v Praze, statut profesora pražské uměleckoprůmyslové školy a v neposlední řadě i dlouholeté přátelství s vůdčí osobností současného kulturního dění v tuzemsku, architektem Janem Kotěrou.

Autor:


Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Rozhodnutí neovlivnila ani skutečnost, že Plečnik byl téměř současně jmenován profesorem na právě založené technické univerzitě v Lublani, a mohl proto dojíždět do Prahy v době, kdy nepřednášel, tedy zejména v letních měsících, kdy precizoval na místě v průběhu roku předem vypracované modely rekonstruovaných lokalit Pražského hradu. Naopak, spolupráce s význačným slovinským umělcem umocňovala prezidentem deklarovanou myšlenku na předpokládané spojenectví Republiky československé s rovněž nově utvořeným Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 do roku 2003 Jugoslávie).

Při rekonstrukci Pražského hradu nešlo o nic menšího, než přeměnit od doby tereziánské přestavby zanedbávané sídlo českých knížat a králů v symbol mladého demokratického státu a přitom rezonovat s vysokým morálním kreditem a světovým názorem TGM.

 I. nádvoří s vlajkovými stožáry je čestným dvorem Pražského hradu

Je třeba konstatovat, že Plečnik svůj úkol syntetizovat prvky světové kultury do nové kvality splnil, i když realita, ovlivňovaná především změnou politických i kulturních poměrů v Evropě, se od původních záměrů obou velkých osobností v průběhu let značně odlišovala a souhlas s provedenými úpravami nebyl u tehdejší kulturní veřejnosti jednoznačný.

Biografie

Jože Plečnik se narodil 23. ledna 1872 v Lublani. (Slovinsky Jože, v nepřímých pádech Jožeta, podle korespondence s Janem Kotěrou souhlasil Plečnik i s českým jménem Josef, neměl však rád, jak uvádí M. C. Putna, v současnosti často uváděné oslovení Josif.)

Byl třetím ze čtyř dětí Andreje a Heleny Plečnikových. Podle přání otce měl převzít provozování truhlářské dílny. Rád kreslil, ve škole však příliš neprospíval, jeho slabinou byly exaktní předměty. Otec Jožetovo kreslení nepodporoval, obával se, že by mohlo být příčinou budoucího bohémského života jeho syna.

Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostal Plečnik na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci (Graz), se specializací na truhlářství a řezbářství, podle přání otce. Školu ukončil v roce 1891. Při studiu se dostal do kontaktu se studenty stavitelství. Tento obor se stával stále více objektem jeho zájmu, zejména, když ho profesor Leopold Theyer přijal jako kresliče do svého ateliéru. Nečekaná smrt otce způsobila, že Plečnik nepokračoval v rodinné tradici, ale stal se světoznámým architektem, neboť rodina ho pro řízení firmy považovala za příliš mladého. V roce 1892 proto odejel Plečnik do Vídně, kde dva roky pracoval v továrně na nábytek k.k. Hof-Bau-Kunsttischlerei J. W. Müller a zároveň se připravoval na další studium. Jeho nadání se projevilo zejména po přijetí na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1894 až 1898), vedené Otto Wagnerem (1841 až 1918), kde jeho práce patřily k nejlepším. Na akademii navázal přátelství s o rok starším Janem Kotěrou (1871 až 1923). Po absolvování školy získal Plečnik stejně jako Kotěra Římskou cenu spojenou se studijními pobyty v Itálii a ve Francii. Cesty se staly i obsahem rozsáhlé korespondence mezi oběma přáteli. (Viz Evropan Jan Kotěra, Stavebnictví 04/14.) Ve Wagnerově ateliéru pracoval v letech 1898 až 1899 na návrhu městské dráhy, od roku 1900 samostatně projektoval a stavěl ve vlastním projektovém ateliéru ve Vídni.

Roku 1911 se Jože Plečnik přestěhoval do Prahy, kde se místo Jana Kotěry, odcházejícího přednášet architekturu na Akademii výtvarných umění, stal profesorem dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (známé kulturní veřejnosti zkráceně také jako Umprum). V Praze vychoval Plečnik, v té době již respektovaný jako jeden z ?otců moderny? - patřících ke generaci Wagnerových žáků - Josefa Hoffmanna (1870 až 1956), Adolfa Loose (1870 až 1933) a Jana Kotěry, řadu vynikajících žáků, jako byli například Bedřich Feuerstein (1892 až 1936), František Lydie Gahura (1891 až 1958), Karel Štipl (1889 až 1972), Josef Fuchs (1894 až 1979) nebo Otto Rothmayer (1892 až 1964), který se stal v dalších letech nejbližším Plečnikovým spolupracovníkem v Čechách.

Pražský zpravodaj 1924 - ohlas Plečnikových úprav Pražského hradu

Roku 1920 byl Jože Plečnik ustanoven architektem Pražského hradu, na sklonku téhož roku pak byl jmenován profesorem architektury na technické univerzitě v Lublani, kde přednášel od roku 1921. Oproti poměrům v Praze panovaly na této škole velice skromné poměry, škola nedisponovala velkými financemi, chyběly prostory, odborná literatura. Při přijetí místa profesora převažovaly vlastenecké důvody, stejně jako při úpravách Pražského hradu, které prováděl Plečnik bez nároku na honorář. Během rekonstrukce se Plečnik seznámil s Masarykovou dcerou Alicí (1879 až 1966). Alice se zajímala o jeho práci a sdílela stejný pohled na architekturu (dochovala se korespondence).

Na úpravách Pražského hradu pracoval Plečnik spolu s Rothmayerem intenzivně až do roku 1934. Současně projektoval a realizoval řadu staveb jak v tuzemsku, tak i ve Slovinsku. Silně věřící Plečnik se nikdy neoženil a nezanechal žádné potomky. Umírá v rodné Lublani 7. ledna 1957.

Dílo

Ve Vídni realizoval Plečnik řadu staveb, například Guttenbergův pomník (1898) se sochařem Othmarem Schimkowitzem (1864 až 1947), domy na Rechte Wienzeile, přestavbu Weidmannova domu, Langerovu vilu v Hietzingu (1901), kašnu Karla Boromejského se sochařem Josefem Engelhartem (1864 až 1941) v roce 1906 nebo železobetonový kostel sv. Ducha v Ottakringu v letech 1910 až 1913. Nejvýznamnější vídeňskou Plečnikovu práci však představoval Zacherlův palác (1903 až 1905) v centru města, označovaný za první moderní stavbu rakouské metropole.

Pavilon Bellevue

Již v roce 1901 navrhl Plečnik první realizaci v tuzemsku, pomník továrníka Josefa Edlera von Schroll v Broumově (sochařem byl Othmar Simkowitz). Z let 1910 až 1914 pocházejí studie na Žižkův pomník na Vítkově se sochařem Stanislavem Suchardou (1866 až 1916). V roce 1912 realizoval na žádost svého kolegy z Umprum, profesora Zdeňka Kratochvíla (1883 až 1961), rodinnou hrobku na malém lesním hřbitově na Křivoklátě a v letech 1913 až 1914 s dalším svým kolegou z Umprum, profesorem Ladislavem Skřivánkem (1877 až 1958) dům na nároží Žatecké a Platnéřské ulice na Starém Městě v Praze.

Při adaptaci Pražského hradu v letech 1920 až 1934 rekonstruoval I. hradní nádvoří (včetně výrazných praporových stožárů před Matyášovou branou (1922 až 1923), navrhl a realizoval úpravy zahrad Rajské, Na Valech a Na Baště (1921 až 1931) včetně vyhlídkového altánu, vyhlídkových teras a zimní zahrady u Jižních zahrad, severního průčelí Španělského sálu u Matyášovy brány (1927 až 1929), sloupovou síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen (1924 až 1925), vstupní sloupovou síň ke Španělskému sálu u Matyášovy brány (1927 až 1929). V letech 1928 až 1932 umístil v prostoru III. nádvoří 18 m vysoký monolit z mrákotínské žuly a upravil dlažbu nádvoří, včetně přístřešku nad vykopávkami předrománské rotundy sv. Víta a románské Spytihněvovy baziliky, kašnu s novým dioritovým soklem obkrouženou kovovým prstencem pod pozdně gotickou plastikou sv. Jiří, kterou nahradil původní barokní kašnu, přemístěnou odtud na Jiřské náměstí. Další, tzv. Orlí kašnu, umístil v jihovýchodní části III. nádvoří. Pro propojení tohoto nádvoří se zahradou Na Valech navrhl v roce 1927 Plečnik tzv. Býčí schodiště, které realizoval v letech 1929 až 1931. Český sochař, řezbář a pedagog Damjan Pešan (1887 až po r. 1969) při vstupu ze III. nádvoří vytvořil plastiky bronzových býků, kteří nesou válcové trámy se zlacenou reliéfní výzdobou, přes které je přehozen (jako odkaz na Semperovu oděvní teorii, podle jehož myšlenky si vládci v historii na stany věšeli koberce, z čehož se pozvolna vyvíjela fasáda) bronzový koberec - baldachýn. Plečnik rovněž navrhl tzv. Masarykovu vyhlídku s vinicí na hraně horního Jeleního příkopu, která se stala oblíbeným místem odpočinku TGM. Při úpravách interiérů Pražského hradu Plečnik rekonstruoval v Novém královském paláci prezidentův byt (1921 až 1923). V týchž letech pak spolu s Rothmayerem pracoval i na úpravě interiérů a zámeckého parku v prezidentově rezidenci v Lánech (1922 až 1923, 1929).

Aviárium (ptačinec), obnoveno 2011-2012

V letech 1928 až 1932 se stavěl podle Plečnikova návrhu kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. Jeho dílem je rovněž koncept úprav v oboře Hvězda v Praze, který realizoval architekt Pavel Janák (1882 až 1956) až v padesátých letech 20. století.

Ve Slovinsku v letech 1928 až 1929 zpracoval návrhy na projekty a urbanistické studie Lublaně (plán regulace města 1928 až 1929). Plečnikovy stavby výrazně ovlivnily vzhled jeho rodného města i architekturu země. Jmenujme alespoň některé z nich: kostel svatého Františka z Assisi (Lublaň, 1926), Trojmostí (1929 až 1932), vlastní dům v Lublani (1930), park Tivoli (1931), kostel sv. Cyrila a Metoděje (1933 až 1934) a Žehličkový dům v Lublani (1934), kostel svatého Michala na Lublaňských blatech (1938), hřbitov Žale (Lublaň, 1940), kněžský seminář (1936 až 1941), Slovinská národní a univerzitní knihovna (Lublaň, 1936 až 1941), letní divadlo Križanke (1952 až 1956), ale také zdymadlo na řece Lublanica (1944). V Bělehradě realizoval v letech 1929 až 1932 kostel sv. Antonína, četné kostely restauroval ve Slovinsku, v Chorvatsku i v Srbsku: v Bogojině, Trsalu, Prekmurju, Bělehradu a posléze i v Záhřebu (1947). Budova Skupštiny SR Slovinsko v roce 1947 (tzv. katedrála svobody) zůstala nerealizována. Kromě exteriérů budov Plečnik navrhoval stejně jako v Čechách kašny, mříže, osvětlovací tělesa, interiéry budov včetně návrhů doplňků a nábytku.

Plečnikova lávka s balustrádou

Osobitý styl - moderní klasicizmus

Na raných pracích architekta Plečnika se projevuje vliv Otto Wagnera, brzy však opouští secesní tvarosloví a stejně jako Kotěra je silně ovlivněn antikou a ranou italskou renesancí. Inspirován byl i odkazem německého architekta a teoretika Gottfrieda Sempera (1803 až 1879), když akceptuje Semperovu základní myšlenku, že použitý materiál předurčuje jeho konstrukční použití, plášť budovy není jen povrchem, ale je i její integrální součástí
(tzv. oděvní teorie). Jože Plečnik se snažil vytvořit vlastní nadčasový styl, který reflektoval kromě prvků architektury antického Řecka a Říma i kulturu Egypta, Kréty nebo Toskánska. Jeho vztah k církevním stavbám byl velice osobní, se silným emocionálním prožitkem. Ztotožňoval se s představou ideálu křesťanského umělce - askety, s vírou v pokoru a skromnost, ale i s vědomím vlastního vyvolení při tvorbě uměleckého díla. Ve svých architektonických návrzích používal Plečnik jednoduché monumentalizující výrazové prostředky, které měly vytvořit nadčasový koncept stavby, propojení předešlých historických etap v nové kvalitě. To byla zřejmě i společná platforma vizí architekta Plečnika a koncepcí prezidenta Masaryka při budování státu, projevující se při řešení úprav Pražského hradu. Je pochopitelné, že osobitý styl (moderní klasicizmus) našel vedle architektů, kteří s úpravami Pražského hradu souhlasili a styl částečně dále rozvíjeli, i řadu odpůrců z různých směrů spektra názorů na kulturu a další vývoj architektury. Moderní klasicizmus dále rozvíjeli zejména Wagnerovi žáci - kromě Jana Kotěry i Antonín Engel (1879 až 1958), Bohumil Hübschmann (1878 až 1961), František Roith (1876 až 1942), částečně i Pavel Janák (1882 až 1956) a Josef Chochol (1880 až 1956). Úpravy přijímali i mnozí mladí architekti, kteří směřovali ke konstruktivizmu a funkcionalizmu, naproti tomu je odmítala především generace starších architektů - eklektiků, kteří stranili ?čistotě stylů?. Z teoretiků umění například odsuzoval Plečnikovy úpravy Pražského hradu rovněž modernista Karel Teige (1900 až 1951).

Historická fotografie sochy svatého Jiří na III. nádvoří Pražského hradu. Jože Plečnik nahradil původní barokní kašnu štíhlým dioritovým podstavcem s kovovým zábradlím a mělkou nádrží v dlažbě. (Zdroj: Kde domov můj? Památník věnovaný naší vlasti a hymně národa českého. Vydal Čin, tiskové a nakladatelské družstvo v Praze, 1940).

Úpravy pokračovaly s podporou prezidenta a za zájmu nejširší veřejnosti, které se Pražský hrad postupně otevíral. Nové exteriéry i interiéry byly navrhovány za použití převážně domácích materiálů, se smyslem pro precizní detail. Celým prostorem Pražského hradu postupně prostupovala symbolika odkazující na dějiny státu i demokratické tradice. Úpravy měly pokračovat, k jejich dokončení však nedošlo. V polovině třicátých let kromě jiného i v souvislosti s abdikací TGM, vytížením zakázkami ve Slovinsku i na základě kritiky některých architektů, kteří poukazovali na skutečnost, že Pražský hrad přestavuje cizinec, Plečnik na místo hradního architekta rezignoval. V úrovni námětů proto zůstaly některé nerealizované návrhy (lávka přes Jelení příkop, úprava trasy Chotkovy silnice a okolí). V pracích pokračoval pod vedením Pavla Janáka Otto Rothmayer, který zaujal Plečnikovo místo hradního architekta. V padesátých letech 20. století došlo (často zcela záměrně) k devastaci, přestavbám a úpravám nerespektujícím původní koncepce, byla rovněž zničena převážná část bytu TGM. Otto Rothmayer musel v roce 1952 místo na Hradě opustit, aniž by mohl dílo dokončit. Teprve po roce 1989 dochází k rekonstrukci Plečnikových úprav. Plečnikovy zahrady Pražského hradu získávají v roce 2002, když se opět otevřely veřejnosti, prestižní Cenu Carla Scarpy Nadace Benetton. Před dvěma lety byl v rámci celkové rekonstrukce Jižních zahrad obnoven pavilon Aviária, Plečnikova vyhlídka a další prvky. Tím byla splacena část dluhu, který vůči tomuto velkému umělci máme.

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech je považován za nejvýznamnější českou sakrální stavbu 20. století. Vedle souboru prací na Pražském hradě představuje největší Plečnikovu zakázku v tuzemsku. Již v roce 1919 byla vypsána veřejná soutěž na nový kostel, na který věnovalo zastupitelstvo rychle rostoucí čtvrti Královské Vinohrady pozemek. Plečnikovu projektu předcházelo několik návrhů neorománského kostela, na základě petice Spolku českých architektů byl však nakonec osloven tehdy již známý architekt přímo. První varianta návrhu kostela se od pozdější dosti lišila. Architekt navrhl variaci na antické téma s řadou sloupů a zvonicí benátského typu, která měla symbolizovat návrat ke kořenům křesťanství. Teprve v letech 1928 až 1932 vznikla moderní stavba, která kombinuje zcela osobitě typ starokřesťanské baziliky s využitím architektonických prvků různých stylů (obelisky, trojúhelníkové štíty) a vlastní originální prvky (zvonice, monumentální okno s hodinami). Jde o dílo, které se zcela vymyká dobovým stylům třicátých let minulého století. Kostel je jednolodní prostor obdélníkového půdorysu o rozměrech 38 x 26 m s železobetonovou konstrukcí a 13 m vysokým kazetovým stropem. Ke kostelní lodi se přimyká 42 m vysoká, mohutná věž jihoevropského typu, zakončená třímetrovou měděnou bání se 4 m vysokým křížem. Velké kulaté okno ve věži původně propouštělo světlo do chrámu, později v něm byly osazeny hodiny o průměru 7,6 m.

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně - stav 2014

Uvnitř věže se nachází systém šikmých ramp bez schodišť, který umožňuje výstup až do úrovně proskleného okna s výhledem na pražské panorama. Pod chrámovou lodí je umístěna krypta s valenou klenbou. Stěna krypty ukrývá zlomky katedrály svatého Víta, symbolizující propojení s Pražským hradem. Vyjádření symboliky Královských Vinohrad se projevuje ve výzdobě kostela i řadou dalších ?královských? motivů, jako je královské jablko na věži kostela nebo fasáda s cihlami vystupujícími z líce, připomínající hermelínový plášť. Velmi dekorativní fasáda je do tří čtvrtin zhotovena z polévaných cihel a má nástavbu s ochozem a nízkým štítem. Na průčelí jsou tři mohutné portály. Na výzdobě kostela se podílel architekt Otto Rotthmayer, sochaři Damjan Pešan a Bedřich Stefan (1896 až1982), malíři Karel Svolinský (1896 až1986) a František Kysela (1881 až 1941).

Kostel je od roku 2010 národní kulturní památkou a aspiruje na zařazení mezi památky světového dědictví UNESCO.

Použitá literatura a zdroje:

[1] Aus der Wagnerschule, Anton Schroll, Kunst Verlag, Wien, 1900 (grafická úprava architekt J. M. Olbrich).
[2] Wittlich, P.: Česká secese, Praha, 1982.
[3] Vlček, T.: Praha 1900, vydáno v Praze, 1986.
[4] Staňková, J.; Štursa, J.; Voděra, S.: Pražská architektura, Praha, 1990.
[5] Švácha, R.: Od moderny k funkcionalizmu, Praha, 1995.
[6] Jan Kotěra, Zakladatel moderní architektury, kolektiv, Praha, 2001.
[7] Putna, M. C.: Plečnikovo místo mezi náboženskými kulturami, Lidé města/Urban People 14/2012/1.
[8] Lukeš, Z.; Podrazil, J.; Plečnik, J.: Průvodce po stavbách v České republice, Praha, 2012.
[9] Evropan Jan Kotěra, časopis Stavebnictví 04/2014.
[10] Archiv akad. arch. Jana Zázvorky, pozůstalost.
[11] Archiv NTM, Praha.
[12] Archiv ČVUT, Praha.
[13] www.wikipedia.org.