Zpět na osobnosti, rozhovory

Josef Mocker, 1. díl

4. září 2018
Petr Zázvorka

Jen obtížně bychom hledali osobnost, která více ovlivnila vzhled staveb, symbolizujících historii české státnosti. Siluetu Hradčan a Vyšehradu, podobu věží Karlova mostu nebo hradů Karlštejna či Křivoklátu i vzhled desítek dalších památek, nacházejících se do té doby většinou v havarijním stavu, připodobnil významný pražský architekt při rekonstrukcích a dostavbách svým představám „čistého“ stylu středověké architektury, většinou gotiky. Přes kritiku, kterou následující generace architektů a památkářů jeho dílo podrobila, byla nucena je přijmout jako realitu.

Autor:


Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Josef Mocker se narodil 22. listopadu 1835 v selské, německy hovořící rodině, která již v druhé generaci žila ve většinově českém prostředí v Cítolibech u Loun. Po absolvování základní školy navštěvoval v letech 1849 až 1851 reálné gymnázium v Lovosicích (údajně kvůli zlepšení němčiny) a v letech 1851 až 1856 v Praze, kde středoškolské studium dokončil.V letech 1856 až 1862 studoval v Praze na Polytechnickém ústavu Království českého u profesora Karla Wiesenfelda (1802–1870) a posléze ve Vídni na Akademii výtvarných umění, kde byl žákem významných rakouských architektů Eduarda van der Nülla (1812–1868) a Augusta von Sicardsburga (1813–1868) a posléze také Friedricha von Schmidta (1825–1891), pod jehož vedením se podílel jako stavbyvedoucí na rekonstrukci vídeňského kostela svatého Štěpána (1864 až 1869), konkrétně na dostavbě věže dómu.

Díky výborným studijním výsledkům mu byla udělena prestižní Hagenmüllerova cena, spojená s možností cestovat po Rakousku, Bavorsku a Uhrách. V roce 1869 se vrátil do Čech a nastoupil do stavební kanceláře hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina (1847–1916) v Děčíně a současně působil jako učitel stavitelství a kreslení na hospodářské škole v Libverdě. V rámci kanceláře vedl stavbu novogotického kostela svatého Jana Nepomuckého a hrobky rodiny Thunů v Chrástu a rovněž přestavbu jejich hrobky v Děčíně, zabýval se plány na rekonstrukci kostelů svatého Bartoloměje v Kolíně a svatého Mikuláše v Lounech. Jeho prvním samostatným projektem byla vila Waldstein, postavená v letech 1870 až 1871 v Horním Žlebu (tehdejších lázních svatého Josefa) pro hraběnku Franzisku Waldstein-Wartenbergovou, příbuznou hrabat Thunů. (Ve vile sídlil po roce 1945 domov důchodců a poté děčínský sociální ústav, v současnosti není využívána.)

Od roku 1872 působí Mocker v Praze. Na doporučení hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina a profesora Friedricha von Schmidta se Mocker stává 17. května 1873 druhým architektem dostavby katedrály svatého Víta místo zemřelého absolventa pražské techniky a vídeňské akademie, významného restaurátora památek, představitele novogotiky Josepha Andrease Krannera (1801–1871). Mocker vstupuje do Spolku architektův a inženýrů v Království českém (později SIA) a zapojuje se do odborných diskusí, které se v druhé polovině 19. století ve stále ještě provinční Praze řeší.

V letech 1873 až 1876 se účastnil sporů o vybudování městské kanalizace, posuzoval stavební projekty včetně sanace městské části Josefova, podílel se na vzniku městského stavebního řádu (1878). Stavěl se za záchranu význačných památek, které se mnozí podnikatelé snažili odstranit ve jménu nové bytové zástavby, a budování nových širokých bulvárů, podobně jako tomu bylo při přestavbě Paříže v letech 1853 až 1870, v období prefekta barona Georgese-Eugena Haussmanna (1809–1891). Mocker studuje podklady, vyhodnocuje nálezy, vypracovává před vlastní stavbou množství nákresů, včetně detailů zařízení interiérů. Je považován za nezpochybnitelnou autoritu, zejména v oblasti jeho specializace, kterou je středověká gotická a novogotická architektura.

Při rekonstrukcích a opravách desítek památek, zejména sakrálních, zastává puristické stanovisko, kdy ve snaze zachovat „čistý“ styl odstraňuje pozdější přístavby a další úpravy, zejména z období renesance a baroka. Kromě rekonstrukcí a dostaveb historických památek navrhoval Mocker i novostavby, často ve spolupráci se svým dlouholetým asistentem, původně kresličem, později stavbyvedoucím a architektem Františkem Mikšem (1852–1924).

V roce 1884 se Josef Mocker oženil s Františkou, rozenou Teisingerovou, se kterou měl dvě dcery a syna. Manželé bydleli na Hradčanech, v budově Starého proboštství, v bezprostřední blízkosti dostavované katedrály, která se stala jeho životním dílem. (V současnosti je v této budově, jejíž základy sahají do první poloviny 11. století, umístěna Kancelář prezidenta republiky.)

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Nejvýznamnější památka gotické architektury v zemi (do roku 1997 zasvěcená pouze svatému Vítu), budovaná od roku 1344, nebyla Matyášem z Arrasu a Petrem Parléřem dokončena. Východní část katedrály a hlavní věž byla v období renesance a baroka prozatímně završena, rozhodnutí o dostavbě západní části ve formách parléřovské gotiky padlo až vznikem spolku, později Jednoty pro dostavbu chrámu svatého Víta v roce 1842 (bývá uváděn též rok 1844). V roce 1859 (uvádí se rovněž rok 1861) byla zahájena oprava nejstarší části chrámu. Prvním předsedou jednoty se stal v roce 1861 Kranner a v roce 1867 navrhl její dostavbu, včetně definitivního dokončení stavby hlavní věže.

Po Krannerově úmrtí navrhoval Mocker pokračovat v původním záměru parléřovské stavby i s předpokládanou dostavbou dalších věží. Jednota jeho první návrh zamítla jako příliš ambiciózní a nehospodárný. Tepr ve druhá, přepracovaná verze z roku 1877 byla nakonec přijata. Tento návrh předpokládal regotizaci celé stavby, přidal chrámu novou dvojici věží (vysokých 82 m) v západním průčelí, které stavbě dodávaly na monumentalitě. Mockerova dostavba, která pokračovala v dalších letech, propojila chrámv jeden celek do dnešní podoby. Dokončení stavby katedrály se autor nedožil.

Jeho nástupcem se stal architekt Kamil Hilbert (1869–1933), který měl již jiné představy o ochraně historických památek a zasloužil se o zachování mlad-ších doplňků na hlavní (jižní) věži (vysoké 96,6 m), čímž získala katedrála nezaměnitelnou podobu, která ovšem neodpovídala původním Mockerovým (a Krannerovým) představám regotizace. Hilbertovým vlastním podílem na stavbě byly klenby v nové části chrámu, kružby oken ve vyšších úrovních a zejména kružba rosetového okna v západním průčelí. Upravil rovněž prostor svatováclavské kaple a zasloužil se o přemístění a novou instalaci hudební kruchty. Dílo bylo dokončeno k miléniu patrona českých zemí v roce 1929, práce uvnitř i v okolí chrámu, na kterých se podílela řada význačných umělců, jako byli Josef Václav Myslbek (1848 –1922), Vojtěch Sucharda (1884 –1968), Alfons Mucha (1860–1939), František Bílek (1872–1941), František Kysela (1881–1941) a řada dalších, však pokračovaly i v následujících letech.

Vyšehradská kapitula

Kromě siluety Hradčan ovlivnil Mocker i podobu dalšího symbolu české historie a význačné pražské dominanty – vyšehradské kapituly na temeni kopce nad Vltavou. V letech 1070 až 1080 vybudoval na Vyšehradě Vratislav II. románskou baziliku, upravovanou mimo jiné císařem Karlem IV. pro účely korunovačního obřadu. Kostel byl později přestavěn v renesančním a konečně i v barokním stylu. V letech 1885 až 1887 byla bazilika svatého Petra a Pavla podle plánů Josefa Mockera regotizována, úpravy po jeho smrti v letech 1902 až 1903 dokončil architekt František Mikš dostavbou novogotického západního průčelí se dvěma věžemi, vysokými 58 m.

Prašná brána

V roce 1881 došlo k obnově arkýře Karlo-Ferdinandovy university (Karolinum č. p. 541/1 na Starém Městě pražském), řešil úpravu věží, které bývaly součástí opevnění města: Malostranských mosteckých věží (1874 až 1878), Staroměstské mostecké věže (1879 až 1883), Jindřišské věže (1876 až 1879) i Prašné brány (1878 až 1886). Z té odstranil věžní hodiny z roku 1826 a výrazně rozmnožil sochařskou výzdobu o figury králů. Její dominantnost umocnil dlátovou střechou se čtyřmi nárožními věžicemi v ochozu. Ve druhém dílu se čtenáři seznámí s dalšími četnými rekonstrukcemi, dostavbami a novostavbami, na kterých se Josef Mocker podílel a jimiž ovlivnil podobu známých dominant po celé zemi.

Zdroje:
[1] ČESAL, Aleš. Záhady staré Prahy. Praha: Levné knihy a.s., 2009.
[2] HRNČÍŘ, František. Obrázkové dějiny národa Československého. Praha: Jan Svátek, 1926.
[3] LUKEŠ, Zdeněk a Pavel HROCH. Praha na prahu moderny. Praha: Paseka, 2017.
[4] MÍKA, Zdeněk a kol.: Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama, 1988.
[5] NOVOTNÝ, Kamil a Emanuel POCHE. Karlův most. Praha: Pražské nakladatelství V. Poláčka, 1947.
[6] SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848 –1914. Praha: Panorama, 1986.
[7] STAŇKOVÁ, Jiřina, Jiří ŠTURSA a Svatopluk VODĚRA. Pražská architektura. Praha: Tiskařské závody Praha, 1990.
[8] Světozor. Úpravy Prahy (Betlémské náměstí). 1896, roč. XXX, str. 357, 360. Praha: František Šimáček.
[9] Světozor. 1898, roč. XXXII, Výstava architektury a inženýrství (str. 369), Mocker – příští chrám na Žižkově a kostel sv. Ludmily na Královských Vinohradech (str. 586). Praha: František Šimáček.
[10] Světozor. Josef Mocker, nekrolog. 1899, roč. XXXIII, str. 131. Praha: František Šimáček.
[11] VLČEK, Pavel a kol.: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[12] VLČEK, Tomáš. Praha 1900.Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890–1914. Praha: Panorama, 1986.
[13] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[14] Zlatá Praha. Kostel sv. Apolináře, bude-li zastavěn. 1898, roč. XV, str. 527–528.