Emil Králíček

Emil Králíček se narodil 11. října 1877 v Německém (Havlíčkově) Brodě. Střední školu – reálné gymnázium, vystudoval v Táboře, stavební průmyslovou školu v Praze. V roce 1897 nastoupil do ateliéru Antonína Balšánka (1865–1921), kde spolupracoval na návrzích budovy Muzea hlavního města Prahy nebo městského divadla v Plzni.

Historik architektury Zdeněk Lukeš osobnost Emila Králíčka charakterizuje takto: Nebyl absolventem žádného prestižního učiliště…, ale zato prošel praxí u proslulého Josepha Marii Olbricha na stavbě známé umělecké kolonie v hessenském Darmstadtu. Nebyl ani členem Skupiny výtvarných umělců, sdružující kubistické výtvarníky a architekty. Byl to takový solitér, který si zformoval vlastní verzi pozdní geometrické secese, obohacené o kubistické prvky. [3, str. 67]

Umělecká kolonie V Darmstadtu

Josef Maria Olbrich (1867–1908) byl opavským rodákem a spolupracovníkem architekta Otta Kolomana Wagnera (1841–1913), profesora a vedoucí osobnosti vídeňské umělecké akademie (Spezialklasse für Architektur Akademie der bildenden Künste in Wien, také Wagnerschule). Olbrich byl rovněž spoluzakladatelem umělecké skupiny Vídeňská secese. Pro tuto skupinu navrhoval výstavní palác Secession (secese = odtržení) a Wagnerovi pomáhal mimo jiné vypracovávat návrhy stanic pro vídeňskou podzemní dráhu, jejíž provoz byl zahájen v roce 1898.

Arnošt Ludvík Hesenský (1866–1937), uměnímilovný arcivévoda německého státu Hesensko-Darm­stadtsko (formálně existujícího do roku 1945), požádal Olbricha, tehdy již známého architekta, aby přesídlil v roce 1900 do Darmstadtu a stal se hlavním architektem umělecké kolonie, budované od roku 1899, která měla proslavit město jako jedno z center evropské secese. Kolonie rodinných domů výtvarníků a architektů na Matildenhöhe s výstavními sály a uměleckými dílnami v přírodním prostředí, jehož dominantou byla Olbrichem navržená Svatební věž (Hochzeitsturm), se měla stát místem setkávání umělců z celé Evropy. V letech 1900 až 1903 v Olbrichově ateliéru působil i Emil Králíček, který později některé principy tvorby z Darmstadtu přenesl i do svých pražských návrhů.

Kariéra ve stavební firmě Matěje Blechy

Po návratu do Prahy se v roce 1903 Králíček stal projektantem přední pražské stavební firmy Matěje Blechy, která sídlila v Karlíně. Matěj Blecha (1861–1919), jenž byl architektem, stavitelem a stavebním podnikatelem v druhé generaci, rozpoznal v Králíčkovi talent. Zprvu ho nechal navrhovat výzdobu průčelí domů, a když se osvědčil, umožnil v letech 1904 až 1906 Králíčkovi projektovat kromě průčelí i novostavby bytových domů, a to ve spolupráci s profesorem, sochařem, štukatérem a designérem Celdou Kloučkem (1855–1935). Roku 1908 byl jmenován hlavním projektantem úspěšně se rozvíjející firmy. Vznikla tak řada staveb, na kterých pracovali při návrhu i realizaci oba architekti. Často je proto obtížné určit, který z nich původní návrh vypracoval. Po dobu Králíčkova působení ve firmě Matěje Blechy byly zcela určitě jejich názory na uměleckou tvorbu velmi podobné a staly se přínosem pro vývoj české architektury.

Secese

V letech 1909 až 1913 stavěla Blechova firma domy, jejichž styl se postupně vyvíjel od rostlinné secese k secesi geometrické, se stále výraznějšími znaky kubismu, který „vynalezl“ v oblasti architektury architekt Pavel Janák (1882–1956). Na okraji tehdejší Prahy Na Bubenském nábřeží č. p. 81 navrhl Emil Králíček s Matějem Blechou kancelářský dům s obchody pro známou semenářskou firmu (Vaňkova semena) ve stylu vrcholné secese s výrazným architektonickým dekorem.

V letech 1909 až 1910 v secesním stylu rovněž vznikala stavba Libeňské sokolovny (Praha-Libeň č. p. 2, Zenklova 37), nedaleký Palác Palmovka (Praha-Libeň, Sokolovská 125) a v týchž letech v centru Prahy i hotel Zlatá husa (Praha 1, Nové Město, č. p. 839) ve stylu geometrické secese.  Firma podnikala i mimo Čechy, v haličském Lvově (dnes na Ukrajině) rovněž v letech 1909 až 1910 stavěla podle Králíčkových návrhů dům banky Slavie a české stopy zůstaly i v chorvatské Bašce, kde vznikaly „České mořské lázně Baška na Krku“, jejichž lázeňskou budovu Králíček navrhoval.

Kubismus

V centru Prahy, jmenovitě v okolí Václavského náměstí, nalezneme stavby, které vznikaly jen o rok později, přesto však již na nich nalézáme kubistické prvky stále výrazněji. V letech 1911 až 1913 vzniká na dvou parcelách přestavbou a dostavbou starších budov dům Adamovy lékárny (Václavské náměstí 8). Fasáda domu a interiér lékárny je pojednán ve stylu geometrické secese. V zákoutí za západním průčelím směrem k Jungmannovu náměstí byl upraven a oživen prostor před vstupem do malé zahrady za kostelem Panny Marie Sněžné umístěním kubistické lucerny před gotický portál. Tato lucerna patří k nejcennějším dokladům kubistické architektury hlavního města. (V současnosti je v zákoutí umístěna kopie lucerny.)

V letech 1911 až 1919 vznikaly ve stylu geometrické secese pro významného advokáta Josefa Šupicha rovněž na Václavském náměstí 38 (č. p. 626, 795, 794) tři palácové multifunkční Šupichovy domy s prostory pro činnost banky, obchodů, restaurací, divadla a firemních kanceláří. Měly věžovou nástavbu a výzdobu od sochařů Karla Pavlíka (1874–1947) a Antonína Odehnala (1878–1957). Dvorní fasády paláce jsou řešeny ve stylu kotěrovské moderny z neomítnutého zdiva. Domy, kterými prochází pasáž Rokoko napojená na další pasáž paláce Lucerna, jsou součástí systému pasáží v okolí centra města. Podle původního záměru měly tvořit rušné skryté „město ve městě“, tato myšlenka však nebyla zcela uskutečněna.

Diamant v centru Prahy

Během let 1912 až 1913 staví firma Matěje Blechy za projektového vedení Emila Králíčka opět nedaleko centra Prahy na rohu Lazarské a Spálené ulice (Spálená 4) dům Diamant, jehož fasáda je promyšlena ve stylu pozdní geometrické secese, s kubistickými prvky na průčelí i v interiéru. Dům se nachází v bezprostřední blízkosti barokní architektury kostela Nejsvětější Trojice, na který přímo navazuje lomeným obloukem – kubistickým orámováním barokní plastiky sv. Jana Nepomuckého. Králíčkovo řešení vzbudilo v době po dokončení domu kritiku u konzervativní veřejnosti, v současnosti však je toto místo vysoce ceněnou architektonickou památkou.

Řadu Králíčkových a Blechových staveb doplňuje početné množství vil, např. kubistická vila generálního rady Beniese (1912–1913) v Lysé nad Labem, části Litol, dále vila na Libušince, Praha 2 – Vyšehrad, č. p. 50, ale rovněž Betlémská kaple v Prokopově ulici na pražském Žižkově pro Českobratrskou církev evangelickou (č. p. 216/XI) z let 1912 až 1913 v pozdně secesním stylu s kubistickými detaily. V roce 1913 Králíček firmu Matěje Blechy opustil a navrhoval samostatně stavby pro jiné stavitele, především novostavby obytných domů. První světová válka přerušila vývoj jeho projektové práce – Králíček nastoupil vojenskou službu, byl však vyreklamován do Prahy na vojenské velitelství pro potřeby vojenských staveb.

Malá vodní elektrárna ve Spálově

V poválečných letech 1918 až 1922 pracoval Králíček pro pražskou stavební firmu Ing. Nejedlý, Řehák a spol, pro kterou například ve stylu art deco navrhoval Obecnou školu v Dušní ulici č. p. 900/I na Starém Městě pražském. Pro stejnou stavební firmu vypracoval architektonický návrh na budovu Malé vodní elektrárny ve Spálově nedaleko Železného Brodu, opět ve stylu art deco. Stavba elektrárny, která leží na Jizeře u soutoku s Kamenicí v lokalitě Podspálov, proběhla mezi lety 1921 až 1926 a dodavatelské firmy, které se stavby zúčastnily, patřily k nejlepším v Čechách. Strojní zařízení stavidel, česlic a lávek dodala firma Bratři Prášilové a spol. z pražské Libně, turbíny firma Breitfeld-Daněk v Blansku, elektrické rozvodny firma František Křižík.

Od jezu situovaného pod Bítouchovem je k elektrárně veden náhon raženou štolou v délce 1 323 m a dále zděným kanálem dlouhým 434 m – na projektu vodohospodářské části elektrárny se podílel i Ing. Theodor Ježdík (1889–1967) v rámci práce na úpravách toku Jizery a využití jejího energetického potenciálu. Strojovna, původně osazená dvěma Francisovými turbínami o výkonu 2 MW, byla uvedena do zkušebního provozu 12. května 1926. Budova měla i malířskou výzdobu od akademického malíře Ferdinanda Rubeše (1887–1944). Dokonale řešená a stavěná elektrárna vydržela být v provozu bez přestávek až do roku 1998, kdy byla zahájena její modernizace (Francisovy turbíny byly nahrazeny Kaplanovými vertikálními turbínami a došlo i k výměně generátorů, takže současný výkon elektrárny stoupl na 2,4 MW). Přes dokončenou modernizaci a rekonstrukci si ponechala elektrárna svou jedinečnost a autentičnost dodnes, na požádání je možné absolvovat i její prohlídku.

Závěr

Po roce 1922 založil Emil Králíček společnou firmu s inženýrem a stavitelem Rudolfem Šolcem. Tato firma stavěla opět především rodinné domy a přestavovala budovy (například v roce 1925 hotel Meteor v Hybernské ulici č. p. 999/II) podle měnících se požadavků trhu, v Praze 7 to byl například funkcionalistický nájemní dům v současné ulici Milady Horákové 42/4. Se jménem Emila Králíčka jsou spojeny i architektonické návrhy funkcionalistických obytných domů v Praze 6 na Hradčanech v ulici Badeniho, č. p. 29/IV, a dvou domů č. p. 897 a 898/XIX v Terronské ulici v Praze 6 – Bubenči, postavených v letech 1936 a 1937, jejichž stavby se však již Emil Králíček neúčastnil. Úspěšný architekt 26. března 1930 dobrovolně ukončil svůj život, údajně z rodinných důvodů. Firma Králíček – Šolc přežila do roku 1949, kdy byla zestátněna. Stavby architekta, mistra secese a kubismu Emila Králíčka, v dalších letech bohužel často zapomínaného, patří do zlatého fondu českého stavebnictví.