Eduard Viktora, autor mostu v Bechyni

Eduard Viktora se narodil ve staré selské usedlosti v Paběnicích u Kutné Hory 30. července 1880 jako prostřední ze tří dětí. Reálné gymnázium vystudoval v Kutné Hoře, ve školním roce 1899 až 1900 zahájil studium oboru stavební inženýrství na České vysoké škole technické v Praze. Při studiu se musel živit vyučováním a různými příležitostnými pracemi. Po absolvování školy vykonával technickou a stavitelskou činnost při výstavbě budov a pavilonů u ředitelství Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory v Praze v roce 1908. Současně pracoval pro mostárnu Fanta a Jireš – se stejnou  firmou  tehdy spolupracoval rovněž profesor František Klokner (1872–1960).

Dne 1. října 1909 byl inženýr Viktora jmenován  asistentem a později konstruktérem mostního stavitelství na České vysoké škole technické v Praze u profesora Alberta Vojtěcha Velflíka (1856–1920). Roku 1912 získal hodnost doktora technických věd, následně autorizaci civilního inženýra stavebního a 20. dubna 1913 mu byla udělena stavitelská koncese v Praze. Publikoval, vydával skripta, na škole se stal členem komise pro II. státní zkoušku. Byl  jedním ze zakladatelů Svazu českých úředně autorizovaných civilních inženýrů v Království českém založeném v roce 1913 a členem Inženýrské komory v Čechách, říšským zákonem zřízené rovněž v roce 1913, a působil rovněž v řadě odborných komisí  a spolků.

V roce 1918 odešel z České vysoké školy technické, neboť jej vláda jmenovala do správní komise hlavního města Prahy a byl zvolen prezidentem Elektrických podniků hlavního města Prahy. O rok později na tuto funkci již nekandidoval, neboť si založil vlastní kancelář civilního stavebního inženýrství a stavitele. Stavěl kanalizační sběrače, nejprve na Malé Straně podél Čertovky, později odvodňovací kanalizační systém Pražského hradu, řešil a realizoval dlažbu prvního nádvoří. Měl jako stavitel na starosti rovněž vodovodní systémy i kanalizační sběrače v řadě pražských čtvrtí (jen kanalizačního potrubí bylo položeno cca 50 km).

Od roku 1928 začal stavět živičné a dlážděné vozovky prostřednictvím jím založené společnosti Silista a Bratislavské stavební společnosti (pro stavby na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině). V Praze, zejména na Letné, v Bubenči a v Troji stavěl obytné domy, projektoval rovněž železobetonové mosty (například v Králově Dvoře přes Litávku).

Duhový most v Bechyni

Nejznámějším mostem, který Eduard Viktora navrhl, byl most přes Lužnici v Bechyni, postavený v letech 1926 až 1928 nákladem tehdejších 6 milionů korun. Most měl podle zadání sloužit silniční a železniční dopravě. Má dva obloukové pasy o rozpětí 90 m a vzepětí 38 m, které nesou spolu s rámovými stojkami (vysokými nad patkami 34 m) mostovku o celkové délce 224,8 m. Most se klene přes 40 m hluboké údolí nad hladinou řeky. Jeho šířka je 8,9 m, z čehož připadá na chodníky na krákorcích vždy 1,2 m. Z obou stran přiléhají k hlavnímu poli rámové konstrukce, z jedné strany o čtyřech polích po  13,5  m, z druhé strany o třech polích po 15,5 m.

Stavba mostu
V roce 1924 byla zahájena jednání o přípravě detailního návrhu tohoto mostu, 15. listopadu 1925 Ministerstvo veřejných prací zadalo stavbu mostu firmě Hlava a Dr. Kratochvíl. Stavebníkem byla okresní správní komise, hlavní dozor měl ministerský rada Ing. Karel Šiška. O urychlení stavby se zasloužili především ministerský rada dr. Ing. Václav Janák a přednosta mostního oddělení ministerstva železnic dr. Ing. František Laušer.

Práce na stavbě mostu byly zahájeny v květnu 1926, obloukové pasy i se ztužidly byly vybetonovány do začátku prosince, ostatní betonářské  práce  byly dokončeny do závěru roku 1927 a stavba byla dokončena v létě 1928. Unikátní byla dřevěná skruž pro výstavbu obloukových pasů, na kterou bylo použito 2 200 m³ dřeva. Pro beton byl použit písek z Lužnice a štěrk z nedalekého kamenolomu Čermák. Během stavby žádný  ze čtyř set stavebních  dělníků  nepřišel k většímu úrazu. Současně se stavbou mostu se prodlužovala železniční trať ze stávajícího koncového nádraží na pláni na levém břehu Lužnice do nového nádraží ležícího přímo ve městě a také nová příjezdní silnice k mostu a dále na Opařany.

Most byl slavnostně otevřen 28. října 1928, v den desátého výročí republiky. Brzy se stal námětem malířů, fotografů i filmařů, o jeho stavbě byl natočen krátký film. K jeho popularitě přispěla i skutečnost, že byl součástí první elektrifikované trati v Čechách z Tábora k Bechyni, kterou projektoval Ing. František Křižík (1847–1941).

Železniční kolej je umístěna ve východním (protivodním) okraji vozovky. Po dobu průjezdu vlaku je zastavena doprava na silnici číslo 122 směrem od Týna nad Vltavou do Bechyně přejezdovým zabezpečovacím zařízením, opačný směr silniční dopravy není průjezdem vlaku dotčen. Národní kulturní památkou byl most prohlášen v roce 2014 a v současnosti je v České republice mostem s devátým největším rozpětím.

Návrh Nuselského mostu

Ve třicátých letech minulého století se inženýr Viktora zúčastnil soutěže na přemostění Nuselského údolí v Praze – jednalo se o návrh číslo 7 nesoucí název 8. patro, jehož autory byli E. Viktora, p. Burian a M. Vaněček. Návrhu železobetonového mostu, jehož oblouky měly mít rozpětí 100 m, přičemž část mostu byla řešena jako pilířová obchodní a obecní budova s chodníky a vozovkou, bylo uděleno čestné uznání.

Další aktivity

V roce 1934 se Eduard Viktora podílel na založení Federace slovanských silničních společností a o rok později se stal jejím předsedou. V tomtéž roce se stal členem předsednictva SIA. Cestoval po Evropě i severní Americe.

Zvláštní vztah měl po celý život k rodné obci Paběnice, kam se často  vracel. Založil v ní Jednotu sokolskou, v roce 1925 pak meliorační družstvo, opravil kostel, nechal přestavět školu, přistavěl k ní tělocvičnu  i veřejnou knihovnu, postavil chudobinec a pro jeho financování zakoupil v Praze dva domy. V letech 1932 až 1936 si Eduard Viktora postavil v lese nad obcí vilu (lovecký zámeček), kam často dojížděl jako do letního sídla s manželkou a návštěvami, zejména v období honů. Nedaleko vily zbudoval na obecním pozemku oboru. Vypracoval návrh na stavbu kulturního domu a měšťanské školy a pokusil se jej po skončení války realizovat.

Osud inženýra Viktory po roce 1948

Po roce 1948 byl Viktorovi majetek vyvlastněn. Viktorova vila byla zabrána – v roce 1949 sloužila Ministerstvu školství pro školení (připsána ministerstvu byla v roce 1957), později byla předána II. správě Sboru národní bezpečnosti. Do vily byl tajně převezen 20. prosince 1957 arcibiskup Josef Beran, později rovněž brněnský biskup Karel Skoupý a českobudějovický biskup Josef Hloucha. Jejich internace skončila roku 1963 (míst jejich internace bylo několik a měnila se). Po roce 1989 a rozdělení federace byl areál vily převeden k nynější hospodářské správě Policejního prezidia ČR.

Eduard Viktora žil po roce 1948 v Praze. Zemřel bez potomků o Vánocích roku 1952 ve věku 72 let a je pohřben na paběnickém hřbitově, spolu se svou druhou manželkou, která jej o osm let přežila.

Bechyňský most, jeho největší realizované dílo, zdobí břehy Lužnice již devadesát let.

Zdroje:
[1] Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku [on-line]. [cit. 2018-10-11]. Dostupné z: https://libri.cz/databaze/mosty/index.php.
[2] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů a kameníků v Čechách. Praha: ACADEMIA, 2004. ISBN 80-200-0969-8.
[3] HUBIČKOVÁ, Šárka. Nuselský most. Historie – stavba – architektura. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2014. ISBN 978-80-87438-51-0.
[4] KOLEKTIV AUTORŮ. České a slovenské stavby století. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., 2018. ISBN 978-80 -88-265- 06 -1.
[5] Oficiální stránky obce Paběnice [on-line]. © 2018. [cit. 2018-10-11]. Dostupné z: http://www.pabenice.cz/.
[6] Kulturně-turistický informační server Bechyňska [on-line]. [cit. 2018-10-11]. Dostupné z: https://www.bechynsko.cz.
[7] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.